Příchod Gabriela Morgensterna vyvolal hotové pozdvižení. Všichni hosté mluvili jen o movitém muži, o kterém nikdo v životě neslyšel, ale přesto o něm ihned začaly kolovat různé zvěsti. Nikdo jej neznal, nikdo netušil, jaký je to člověk a jaký je jeho život, ale každý předstíral, že o něm zaručeně ví tu nejčistší pravdu.

„Další šašek, co se přišel předvést," zamručel rozmrzele Arthur a kopl do sebe sklenku šampaňského, kterou sebral z tácu procházejícímu číšníkovi. Pro něj nebyl Gabriel ničím jiným, než konkurencí. Stejně tak ostatním, ovšem u Arthura to bylo kvůli jeho zamilovanosti dosti osobní.

„Buď zticha," utrhla se na něj Lucy, „vůbec ho neznáš, ani jsi s ním nemluvil a hned ho urážíš." Naštvaně plácla svého společníka po rameni, za což si vysloužila značně dotčený, zároveň však také rozladěný pohled. To jí ale bylo jedno. Vytáhla se na špičky, aby v tom shonu našla svůj cíl.

Prudké vzplanutí, které Lucy zchvátilo, nebylo ničím výjimečným. Vysoká blondýnka si pánské pozornosti vždy užívala, nikdy z toho však nevzešlo něco víc. Sama o vážný vztah nejevila zájem. Ovšem s příchodem záhadného cizince se v ní cosi zlomilo. Toužila jej poznat. Žádný muž ji ještě nikdy tolik nezaujal, ne tak, aby lačnila po jeho pozornosti.

„Míno!" vyjekla nadšeně a jala se prodírat zástupem hostů ke své nejlepší přítelkyni, která se již stačila odpoutat od svého stanoviště mezi dveřmi. Přestože nehledala právě ji, nadšením jí poskočilo srdce, když o ni zavadila pohledem. Musela jí zvěstovat nejnovější zprávy, ne-li rovnou vykřičet předčasné svatební oznámení.

„Míno, viděla jsi ho?" Lucy svou kamarádku přepadla zcela nepřipravenou. Chytila ji za paže a přitáhla k sobě, jako kdyby se právě měla dovědět tajemství vesmíru. Lucy, stále svírající Mínu za paže, se k ní přitiskla snad až příliš blízko, ale neustále se rozhlížela kolem, zda se někde mezi lidmi čirou náhodou neobjeví její vyvolený.

„A koho?" zeptala se Mína překvapeně. Z Lucyina výlevu byla tak zaskočená, že jí vůbec nedošlo, na koho si její kamarádka dělá zálusk.

Tak hloupá otázka Lucy zarazila a s nechápavým výrazem se konečně na svou přítelkyni podívala.

„To jsi snad spala?" vyčetla jí. „Koho asi? Přece toho...toho Gabriela." Lucy se tvářila jako malé dítě těsně předtím, než otevře dáreček pod vánočním stromečkem. Ztišila hlas a tváře jí hořely vzrušením. „Je to takový fešák. Tady ve městě jsem ještě nikoho jako on nepotkala. Viděla jsi jeho oči? A ten výraz! Je jako ďábel. S takovým bych rozhodně zhřešila."

V Míně hrklo, až se rozkašlala. Lucy se do všeho vrhala po hlavě s vervou sobě vlastní, ale i tohle předčilo veškeré její výlevy.

„Chápeš, že jsi ho viděla poprvé v životě a ani jsi s ním nemluvila?" namítla a starostlivě si svou kamarádku prohlížela.

Lucy ledabyle mávla rukou. „Někdy jsou slova zbytečná, Míno. Na to jsi moc upjatá. Hrozně nad vším přemýšlíš. Tohle byl prostě zásah shůry. Trefí tě to jako blesk. Prostě cítíš, že to teď vážně stojí za to." Nadšeně se rozhlížela kolem a tiskla Mínu stále pevněji a pevněji. Byla příliš nadšená, příliš vzrušená, než aby se dokázala ovládat.

„Takové vzplanutí ale není normální ani u tebe. A to je co říct," Mína se zoufale snažila udržet kamarádku na uzdě.

Sama netušila, co za tím vězí. Snaha zabránit kamarádce v příliš troufalém jednání? Nebo snad nechtěla, aby se na šarmantního cizince vrhla? Proč by jí ale měl Lucyin zájem tak vadit? Mína si odmítala připustit, že by ji u srdce píchl osten žárlivosti. Taková ona nebyla. Lucy měla pravdu, nad vším moc přemýšlí. Žárlit na ni a na její zápal pro Gabriela by bylo značně pošetilé.

„Nekaž mi radost, Míno," Lucy se nenechala zviklat. Stále pohledem pátrala v davu ve snaze najít Gabriela. Místo něj ale objevila někoho jiného.

„A heleme se, kdo se nám to uráčil přijít," zachichotala se a kývla směrem, odkud se právě k oběma děvčatům prodíral věčně zaneprázdněný lékař.

Mína se ohlédla směrem, který Lucy vytyčila a musela se hodně přemáhat, aby jí brada nespadla až na zem. Její přítel skutečně dorazil! Sice teprve v půlce úprav, jak předpokládala, ale nakonec přeci jen.

Jonathan, zrakem přišpendlený ke své milované, se prodíral mezi hosty a v rychlosti si zavazoval kravatu. Sem tam mu ruka mimoděk vystřelila k husté kštici špinavě blond vlasů ve snaze ulíznout si je co nejvíc k hlavě. To byl jeho odvěký problém. Často mu delší vlasy vadily v práci, ale Jonathan, věčně zaneprázdněný, s tím nikdy nic nedělal. Všechno bylo důležitější než krátká návštěva kadeřníka. Všechno. A to pro něj byla práce.

„Prosím, řekni mi, že jsi ještě před dvaceti minutami neměl ruce v čímsi žaludku," jeho vyvolená si neodpustila jízlivou poznámku, jen co se k nim dostal. Automaticky se hned natáhla po jeho kravatě a sama mu ji upravila, jinak by mu to trvalo týden.

„Možná před pětadvaceti," zavtipkoval Jonathan a mrkl na Mínu, ovšem s nadšenou odezvou se nesetkal. Mnohokrát mu nedocházelo, kdy se na něj zlobí a kdy je všechno v nejlepším pořádku. Momentů, kdy bylo podle Míny všechno tak, jak mělo být, začínalo být čím dál méně.

„Ahoj, Lucy," Jonathan vzal na vědomí také ji, takřka automaticky. Kde byla Mína, byla i její kamarádka, pokud to byla událost přesně pro ni.

Lucy, držíc se rukama za lokty, se lehce kolébala ze strany na stranu a zadržovala smích.

„Pozdě. Jako vždy." Její vztah k Jonathanovi byl co minutu jiný. Jednou jej nesnášela za to, že si uzurpuje Mínu, což se stávalo skoro vzácností, jindy s ním zase dokázala vycházet, pojednou s ním nevinně flirtovala. Sama si nedokázala ujasnit, jak o něm vlastně smýšlí.

„Lepší pozdě, než vůbec," opáčil Jonathan a poškrábal se na bradě.

„Měl by ses už oholit," přispěla Mína další poznámkou na adresu jeho za poslední dny zanedbávaného zjevu. Urovnala mu klopy černého saka a smetla smítko z rukávu. Doufala, že je to vážně jen nějaký prach.

„Nestihl jsem to," ozřejmil Jonathan důvod svého několikadenního strniště, jako by to bylo nad slunce jasné.

„Já vím. Nestíháš být ani doma, natož se pak zabývat něčím tak obyčejným, jako je holení," Mína byla ostřejší, než původně zamýšlela. Netušila, kde se to v ní bere. Nahromaděnou zlost dokázala ovládat, ale ten večer se jí to nedařilo. Cítila se nesvá od toho okamžiku, kdy jí cestu zkřížil Gabriel.

Jonathan shlédl ke své drobné přítelkyni. Značně ji převyšoval, ale to Mínu skoro každý. Zadíval se své milé do očí a lehce jí nadzvedl bradu.

„Budeme to řešit i dneska?" jeho unavený tón ladil s jeho výrazem.

Mína na něm viděla, jak je zničený. Místo perného týdne v práci by potřeboval týden spánku.

„Ne," zamumlala, natáhla se na špičky a vtiskla mu polibek na tvář. „Omlouvám se," zašeptala.

„Jéžiš, z vás by se jeden tou sladkostí roztekl," kouzlo okamžiku narušila Lucy a znechuceně si je oba přeměřovala pohledem. Svým slovům dodala váhu také gestem, kterým naznačovala, že zvrací.

„Svá jako vždy," odbyl ji Jonathan s úsměvem a přivinul Mínu k sobě. „Sluší ti to," šeptl jí do ucha.

Mína cítila, že zase rudne, ale nebylo jí to tak nepříjemné, jako s Gabrielem. Jonathan byl přeci jen její přítel.

„Fajn, když už jste se tak nádherně pomuckali, můžeme se zase vrátit k zábavě," Lucy definitivně ukončila tyhle výlevy a zase natahovala krk, zda někde neuvidí svého vyvoleného.

„Co jí je?" kývl Jonathan hlavou směrem k ní. Lucy znal moc dobře. Kdo zná Mínu, zná i Lucy, o to nebyl nikdo ochuzen. Takové okaté sondování pro ni ale bylo netypické. To věděl dokonce i takový antitalent ve flirtování, jako byl Jonathan.

„Je to vážné, pane doktore," odpověděla Mína s obavami v hlase a objala jednou rukou svého přítele kolem pasu, „myslím, že je zamilovaná. Máte na to nějaké prášky?"

Jonathanovi vylétlo jedno tenké obočí vzhůru. Rád by přistoupil na Míninu hru, ale ta slova jej tak šokovala, že se zmohl jen na prosté: „Cože?"

„Je to tak," přikývla Mína, „je zamilovaná. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděla. No a protože jsem u ní nikdy neviděla jedině zamilovanost, bude to vypadat asi přesně takhle."

Se širokým úsměvem si prohlížela svou kamarádku. Nemyslela to vážně, jen si z Lucy utahovala. Netušila, že má pravdu.

„Nejsem zamilovaná," Lucy okamžitě popřela jejich dohady, „jen mě ten chlap zajímá."

„Arthur?" rýpnul si Jonathan a napodobil Lucy v jejím sondování po sále. On však hledal svého dobrého přítele.

„Haha, velmi vtipné," ušklíbla se Lucy ironicky, „smíchy asi puknu."

Nesnášela, když jí Jonathan neustále předhazoval toho otravu. Ale mohlo být hůř. Mohla se přidat Mína. Ta se naštěstí zaobírala vlastními myšlenkami, než aby se připojila ke godalmingovskému mučení blondýny, která se nechce vázat.

„Nevím, co ti na něm tak vadí," Jonathan v duchu nepsaného chlapského bratrství svého kamaráda hájil.

„Všechno," vyprskla Lucy podrážděně. Stačilo málo a mohla by imitovat kobru.

„A po kom vůbec tvá kamarádka tak touží?" Jonathan v rámci zachování příměří změnil téma a odpovědi hledal u Míny.

Té chvíli trvalo, než jí došlo, že na ni někdo mluvil. „Hmmm?" vzhlédla k němu s nepochopením ve tváři.

„Spíš?" Jonathan se zasmál a vtiskl jí polibek do vlasů. Miloval její nevinnou roztomilost.

Lucy ale nehodlala čekat, až někdo odpoví za ni. Nikdo přeci nemohl vystihnout muže, se kterým navázala tak vzácné, skoro magické spojení. Neřekla by, že to byla láska na první pohled, ale v tom jednom jediném, nekonečně dlouhém pohledu se toho ukrývalo mnoho.

„Kdybys tady byl, věděl bys, jaká konkurence vám přijela do města," neodpustila si drobnou výtku, nad kterou Jonathan jen převrátil očima. Blaženě vydechla a pověsila se na jeho volnou paži. Opřela si bradu o jeho rameno a zpod ofiny na něj mrkala svýma zářivě modrýma očima. „Je to dosud nevídaný exemplář. Spojení šarmu, elegance a tajemné jiskry v oku," nabídla základní nástin novopečené hvězdy večera.

Sám Jonathan netušil, co jej zneklidňuje víc. Zda je to Lucyina přílišná blízkost či její opěvování někoho, aniž by věděl koho. Koutkem oka mrkl na Mínu a kývl směrem k Lucy. Jeho výraz mluvil za vše. Byl zmatený a překvapený. Tenhle výstup dával jasně na srozuměnou, že u Lucy se něco děje. Něco, co tady doposud ještě nebylo.

Pustil Mínu a hřbet ruky přiložil Lucy na čelo.

„Udělej á," zavelel jako správný doktor a tvářil se přitom nadmíru vážně.

Mína se uchechtla do dlaní, ale Lucy do smíchu nebylo.

„Pitomče." Odlepila se od něj a plácla ho po paži. „Vůbec nic nevíš."

„Pravda," přisvědčil, „nemám ani tušení, co to s tebou je a o kom to mluvíš. Ale je to divné. U tebe."

Rozčarovaná Lucy jej velmi bavila. Bylo to sice jako dráždit hada bosou nohou, ale Jonathan měl adrenalin rád. I přesto, že ho měl v práci až až.

„Řekl bych, že předmětem rozhovoru jsem se stal já," tlumený hlas, který Mína i po tak krátkém setkání dokázala bezpečně rozeznat, se rozjařené trojici ozval za zády.

Všichni sebou trhli a prudce se otočili. Ano, skutečně se přímo u nich objevil ten, o němž Lucy tak zamilovaně básnila. Gabriel.

Stál tam s rukama spojenýma za zády a u každého se na chvíli zastavil pohledem. Jonathanovi neušlo, že se na Mínu díval o chlup déle, než by mělo být přípustné. Aby toho novice upozornil, hlasitě si odkašlal a neznatelně se posunul před Mínu, jako by ji chtěl chránit.

„A vy jste kdo?" lehce vystrčil bradu, útočný tón skrýt nedokázal.

Žádné chování lidského plémě nemohlo Gabriela překvapit, natož zastrašit. Snadno Jonathanovi vzdoroval pohledem, až měl nebohý lékař pocit, že mu spaluje duši.

„Gabriel Morgenstern," představil se a natáhl ruku k pozdravu. Zpříma na Jonathana hleděl a zjišťoval, kdo proti němu stojí.

Okamžitě mu bylo jasné, že pokud mu bude neustále dýchat na krk tenhle mladík, přinese to své problémy. Všechno se ztíží. Gabriel ale nepatřil k tomu typu, který by se vzdával. Nebyl ani tím, kdo by se měl bát. Překonal už tolik staletí, útrap, intrik a honů, že jej nemohl rozhodit ani mladý londýnský lékař. Nemohl jej rozhodit žádný člověk. Gabriel neznal strach. On jej tvořil.

„Jonathan Harker," Mínin přítel nakonec svolil a potřásl si s ním rukou. Neušlo mu, jak silný stisk Gabriel má. „Tohle je má přítelkyně Mína," ukázal na drobnou zrzku vedle sebe a dal si dobrý pozor na to, aby slovo přítelkyně pronesl s dostatečným důrazem. Věnoval Gabrielovi významný pohled, kterým mu jasně dával najevo, kde je jeho místo.

To Gabriela upřímně pobavilo, ale nedával na sobě nic znát. Tvářil se stále stejně odtažitě, ale v duchu uznával, že tenhle mladík se rozhodně jen tak nedá.

„Již jsme měli tu čest," visel pohledem na Míně, „je mi ctí." Lehce kývl hlavou v naznačené úkloně. Oba dva si vyměňovali intenzivní pohledy, čehož si samozřejmě Jonathan všiml. „Máte skutečně štěstí," promluvil k němu Gabriel, ale nedíval se na něj. Nespouštěl Mínu z očí.

„Měli?" Jonathan se s údivem ohlédl po své přítelkyni.

Mína už potřetí za ten večer cítila, jak jí hoří tváře. V Gabrielově přítomnosti to bylo ještě intenzivnější.

„Potkali jsme se na začátku dražby," přiznala s hlavou sklopenou. Hlídala se, aby opět nevzhlédla a nesetkala se s Gabrielovým pohledem, který na ni působil jako magnet.

Jonathan si ji chvíli podezřívavě měřil. Mnohem neliběji ale nesl neustále zírajícího Gabriela.

„A tohle je Lucy. Lucy Westenra," představil také Míninu kamarádku v naději, že tak odpoutá jeho pozornost.

Lucy celou dobu hltala Gabriela pohledem a všechna slova šla mimo ni. Byla jím naprosto okouzlena. Probralo ji teprve, když do ní Jonathan lehce drcl. Párkrát zamrkala, aby se vzpamatovala, ale její soustředění vzalo za své, když si uvědomila, že si ji Gabriel zaujatě prohlíží.

„Lucy," zopakovala a culila se jako malá holčička. Natáhla ruku k pozdravu a divila se sama sobě, jak moc touží po tom, aby se jí dotkl. K jejímu nadšení to dopadlo ještě lépe.

„Velice mě těší," Gabriel přijal její nabídku, ale jako správný gentleman dívce lehce políbil hřbet ruky, „jsem okouzlen."

Něco takového nečekal nikdo. Jonathan si pochybovačně měřil Gabriela pohledem, jestli se mu náhodou něco nestalo. Nenápadně koukl po Míně s otázkou v očích. Nemají v Carfaxu jedno volné místo? Ta mu velmi dobře rozuměla a co nejšetrněji jej nakopla do nohy. I tak to ale bolelo. Jonathan sykl bolestí, snažil se však tvářit, že se nic nestalo.

Mohlo mu to být jedno. Lucy a Gabriel na nic a nikoho kolem nebrali zřetel. Vzájemně jeden druhého chtivě svlékali pohledem. Při tak galantním gestu, jaké jí Gabriel vysekl, se Lucy zahihňala a srdce jí poskočilo. Letmo se ovívala volnou rukou. Cítila, jak celá hoří.

A cítil to také Gabriel. Chtíč jej počal stravovat a měl co dělat, aby jej udržel na uzdě. Byla to tak snadná oběť. Tak chtivá a rozpálená. Už dlouho v něm nikdo neprobudil tak silnou chuť po krvi. Kdyby nebyl tak trpělivý nebo by byl ještě mladý, nezkušený a neovladatelný, nepochyboval, že by podlehl. Jen ta staletí, co měl za sebou, mu bránila.

„Sbíráte starožitnosti?" ticho rozprostírající se v jejich malé bublině přerušila, k údivu všech, právě Lucy. Nijak jí nevadilo, že se Gabriel nemá k tomu, pustit její ruku. Užívala si to. Klidně by šla blíž.

S tou myšlenkou ale kouzlo pominulo a Gabriel ji přeci jen pustil. Upravil si sako, snad aby nějakým obyčejným úkonem nakonec udržel svůj chtíč, a opět spojil ruce za zády.

„To také, slečno," věnoval jí celou svou pozornost, „umění a historie jsou mé slabosti. I v těchto odvětvích se dá velmi snadno obchodovat, když to umíte."

„A vy to umíte?" popíchla jej Lucy a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

Další výzva pro Gabriela. Obnažený krk, pod nímž protékala horká krev, jej silně přitahoval. Svádělo ho to. V dnešní době ale musel lovit chytře. V tom byla minulá staletí snadnější. Lidé mizeli ustavičně. Zahynuli na dlouhých cestách, zemřeli v boji, ztratili se, padli do zajetí...důvodů bylo nespočet. V moderní době ale každý o každém věděl. Kdyby někdo jen tak zmizel, přitáhne to pozornost. Proto musel být opatrný. Nemohl lovit jen pro čiré potěšení, pro zábavu. Musel lovit jen tehdy, bylo-li to nezbytné.

Trvalo to jen vteřinu, než se vzpamatoval. „Umím," odpověděl suverénně.

To Lucy imponovalo. Líbilo se jí, když muž věděl, co chce a co umí. Ne jako Arthur, o kterém každý věděl, že by si s ní rád začal, ale nikdy se neměl k tomu, aby se vyznal ze svých citů. Gabriel byl v jejích očích Arthurovým pravým opakem. Šarmantní, sebejistý, podmanivý. Bylo na něm vidět, že se nebojí a nezdráhá se říct, co si myslí.

„Pane," hrubý mužský hlas se ozval zpoza Gabrielových zad. Všichni se obrátili tím směrem.

Pár kroků od jejich hloučku zastavil nepříliš vysoký muž, který ovšem vyhlížel jako někdo, s kým by rozhodně nechtěli přijít do křížku. Snědá pleť a uhlově černé vlasy svázané do culíku dávaly tušit, že ani on nebude místní. Zamračený výraz podtrhovalo husté obočí, které jeho tváři dodávalo tvrdý, nepřístupný nádech. Zdálo se, že dotyčný je připravený na nejhorší možné eventuality.

„Už je čas, pane," oznámil Gabrielovi, kterému jako jedinému věnoval pozornost.

Tomu v očích zahořel plamen vzrušení. Ta slova přišla skoro jako smilování.

„Vážení, tohle je můj asistent," natáhl ruku ke snědému muži, aby jej představil, „Renfield."

„Těší mě," kývl muž hlavou, ponechávaje si stále svůj kamenný výraz.

Jonathan a obě slečny se po sobě ohlédli, ale nikdo nic neřekl. Na všechny působila zvláštně už Gabrielova přítomnost, natož aby se přidal ještě jeho asistent. Oba muži svým vystupováním vyčnívali z davu. Nebylo je možno přehlédnout. Renfielda kvůli jeho exotickému vzhledu a vražednému výrazu, Gabriela pro jeho zvláštní kouzlo, kterým oplýval a dokázal tak na sebe přitáhnout něčí pozornost.

„Je mi líto, ale budu se s vámi muset rozloučit," Gabriel se opět obrátil na své společníky, „snad se zbytek večera vydaří."
„Pane Harkere," napřáhl k němu ruku a dotyčný velmi neochotně přijal. Z jejich výrazů šlo vyčíst, že ti dva přáteli jistě nebudou.
Gabriel se přesunul k Míně a stejně jako Lucy, i jí políbil hřbet ruky.

„Těšilo mě, slečno." Opět u ní setrval pohledem déle a Mína opětovně zrudla.

„Mě také," aniž by chtěla, automaticky se nepatrně uklonila. V jeho přítomnosti to šlo samo, byl to závan starých časů, kdy si lidé projevovali úctu, byť to třeba jen hráli. Mína ale věděla, že tento muž to nehrál. Zkrátka to v něm bylo.

Lucy to celé sledovala se značnou nelibostí. Toužila, aby jeho pozornost patřila jen jí. K jejímu údivu o ni ale Gabriel jen letmo zavadil pohledem, kývl a vybídl Renfielda k odchodu.

„Vejtaha," ulevil si Jonathan, když byli oba muži z doslechu. Z toho muže neměl vůbec dobrý pocit. Jeho chtivé pohledy se mu nelíbily.

„Buď slušný," napomenula jej Mína ostře.

V té chvíli ji ale více zneklidňovala Lucy, která takřka soptila. Věděla, kde uhodilo. Její přítelkyni se nelíbilo, že Gabriel náhle věnoval více pozornosti Míně.

Když se Lucy vztekle na oba utrhla a odkráčela někam do davu, její domněnky se potvrdily. Mína se ale rozhodla, že využije Jonathanovy ojedinělé přítomnosti. Zavěsila se do něj a odvedla ho jinam, ale zvláštní pocit ze setkání s Gabrielem v ní neustále hlodal.

Netušila, že je ještě zpovzdálí sledoval. Za přivřeným křídlem dveří stál skrytý většině hostů, Renfield postával kousek za ním.

„Nakonec se nám Londýn vyplatil," prohodil Gabriel tlumeně ke svému společníkovi. „Už je při vědomí?" pootočil se na něj a Renfield, který svého pána už dobře znal, v jeho očích rozpoznal touhu po krvi.

„Ano, pane," přikývl, „dal jsem vám hned vědět."

Gabriel se ještě ohlédl po copu rudých vlasů, ale nakonec se vydal pryč. Ten večer pro něj byl mnohem náročnější, než prve předpokládal. Vyprahlé hrdlo mu spaloval ničivý oheň, který mohla uhasit jedině krev. Potřeboval ukojit žízeň.