Zatímco Mína při rozhovorech s Van Helsingem vnímala prvního upíra jako bytost, která přišla o možnosti, jaké nabízelo lidské bytí, Arthur jej a jemu podobné viděl čistě jako vraždící monstra. Pro něj to byli stejní vrahové, jako ti lidští. Brali životy jiným a to bylo něco, co neuznával. I kdyby tak činili jen kvůli potravě, pořád to bylo špatné.

„Tohle je k ničemu," s rozlíceností vepsanou ve tváři odhodil na oválný konferenční stolek další knihu, která mu nic neřekla. Zvedl se z pohovky a začal přecházet sem a tam po malém obýváku hotelového pokoje, kde pobýval Van Helsing.

„Nic není ztraceno, hochu," profesor s nosem zabořeným do jiné knihy jen zdvihl ruku a pokynul s ní směrem, odkud mladíka slyšel.

Arthur opětovně vyhledal profesora Van Helsinga v očekávání, že se v případu upír posune dále. Musel jej najít. Byl to vrah a měl na svědomí čtyři lidské životy. K tomu proměnil Lucy a možná měl spadeno také na Mínu. Více než cokoliv jiného toužil po jeho odhalení a dopadení. Ale hledat jednoho tvora v celém Londýně znamenalo hledat jehlu v kupce sena. I když sázel na Gabriela, tam nic nezmohl. Proto také povolal Naimu.

Najít ji nebylo nic těžkého. Stačilo jen vědět, že jistá skupina lidí v severských země se v určitých ohledech staví ke kriminalitě trochu jinak, než zbytek světa. Dračí řád představoval organizaci, která se neomlouvala za své metody, a právě proto se od ní všichni distancovali. Jen ti skutečně bezmocní přicházeli pro pomoc právě zde. A Arthur bezmocný byl. Scotland Yard by si na Gabriela nedošlápl. Dračí řád ale nezajímalo, zda je někdo bohatý či vlivný. Měřili stejným metrem. To se mu líbilo. Naima navíc patřila k tamější špičce. Jako žena se navíc mohla dostat blíže muži, který si dámskou pozornost užíval. Usvědčující důkazy tedy mohla sehnat jedině ona. On mohl jen čekat, ale i tak nehodlal sedět nečinně s rukama v klíně.

„Najít v Londýně upíra je nemožné. A to ještě můžu být rád, že tohle není New York," Arthur si prohrábl rozcuchanou kštici vlasů a několikrát zamrkal. Seděl v těch knihách už několik hodin a cítil se rozlámaný.

„Nic není nemožné," zamručel profesor, aniž by vzhlédl.

Pro něj by bylo velmi snadné poskytnout všechny odpovědi na otázky, které Arthura sužovaly, dokonce mohl i přesně označit pachatele. To však odmítal. Nevydá Gabriela všanc jen proto, aby stvrdil svou vlastní pozici a zachoval si krytí. Místo toho předstíral, že i on pátrá a každý kousek skládačky jej dovádí o kousek dál. Působil dojmem, že je se všemi na startovní čáře a posouvá se podle hodu kostkou, nikoliv pomocí švindlů. Pátral tak, jako ostatní. Měl k dispozici mnohem více informací, ale nakládal s nimi tak, aby nevyzradil příliš a postup nebyl ani příliš rychlý, natož pomalý.

„Jsou upíři nějak vysazeni třeba jen na určitý druh krve?" Arthur na to zkusil jít odjinud.

Van Helsing vzhlédl a zadíval se do černé obrazovky televize, ve které viděl za gaučem přecházejícího policistu. S rukama v kapsách a vykasanými rukávy bílé košile si to rázoval sem a tam a civěl jednou do okna, podruhé do dveří.

„O tom jsem nic neslyšel," odvětil profesor. Na rtech mu hrál mdlý úsměv. Taková úvaha jej skutečně pobavila.

„Každý má nějakou úchylku," nadhodil Arthur ledabyle.

„Upír možná může být vybíravý, ale pořád chce krev," Van Helsing odložil knihu na stůl mezi hromady ostatních, „z jakého zdroje, to je už prakticky jedno. Dítě nebo dospělý člověk, baží po všem. Přirozeně preferuje mladší krev, takže ku příkladu já bych byl z obliga. Ve svém věku už nejsem, jak by se dalo říci, nejčerstvější. I mě by samozřejmě upír zabil, ale moje krev by mu již nepřinesla tolik energie, jakou by potřeboval. Mladší krev je vždy hodnotnější, zejména pak čerstvá. Upír může přežívat na zásobách, ale i ty mu nedají to, co potřebuje, zvláště pak, jsou-li starší. Zasytí a dodají sílu, ale ne v takovém množství, jako krev prýštící přímo z tepny."

„Možná proto tu starou věštkyni jen zabil. Podle toho tratoliště si nejspíš ani nelíznul," myšlenka o staré krvi Arthura hned dovedla k Tabithě.

Zas a znovu se mu před očima zobrazoval výjev z její maringotky. Zakrvácené stěny, rudé stříkance sahající až na strop. Obrovská krvavá skvrna na zemi zatékající pod nábytek. A mezi tím vším kusy lidského těla. Než všechny ostatky sesbírali a odnesli je na nosítka, trvalo to drahnou chvíli. Nesměli přitom porušit místo činu.

„Možná," přitakal Van Helsing, „ale upír nezabíjí staré jen tak, protože pro něj nejsou dost dobří. Mám pocit, že jste nad obětí číslo čtyři ještě pořádně neuvažoval jako nad obětí upíra." Natočil se na pohovce a ohlédl se po svém společníkovi.

Arthur zastavil v půli kroku a s nakrčeným obočím sledoval klidný profesorův výraz. A najednou mu to docvaklo.

„On ji musel znát," vyhrkl a kvapně zamířil zpět na své místo, div se přitom nepřerazil o pohovku. Sotva dosedl, začal mezi štosy papírů hledat složku s Tabithiným případem. Přitom drmolil: „Proč by jinak šel zrovna za ní, že? Znal ji. Musel. Kvůli něčemu přišel. K tomu musel mít důvod."

S novým poznáním se mu energie rozlévala žilami do celého těla. S vítězným šklebem vytáhl hledanou složku a rozevřel ji. Projížděl papíry a posudky, připomínal si každičký detail.

„A co značí vysoký stupeň násilí?" nadnesl Van Helsing další vodítko.

V té chvíli se Artur zarazil a obezřetně, velmi pomalu, jako kdyby se bál, že s prudším pohybem mu myšlenka zase unikne, se na profesora podíval. „Že...se asi nepohodli?" zkusil to nejistě.

„I tak by se to dalo říct," přikývl Van Helsing s úsměvem. Velmi korektní označení.

„Moment," Arthur zdvihl jednu ruku na znamení, aby snad profesor neutekl nebo jej minimálně nepřerušoval, „takže ten upír šel za Tabithou. Zjevně proto, že ji znal. Možná je něco spojovalo už v minulosti. Možná ta věštkyně na upíry věřila. A když se nějak nepohodli, on ji zabil. Možná i proto, aby nic neřekla. Nebo v afektu. To by sedělo víc. Kdyby chtěl někoho jen odstranit z cesty, aby se vyhnul problémům, udělal by to méně nápadně. Utržené končetiny ale moc nenápadné nejsou. To byl čistě projev vzteku. Takže ji chtěl prostě zabít. A bylo mu jedno, že to bude řešit policie nebo to vzbudí zájem novin."

„To zní logicky," přisvědčil Van Helsing.

„Profesore?" Arthur se podrbal na hlavě, zrak pořád zabodnutý do lejster, „když jsou skuteční upíři, mohlo by se stát...že jsou...no, skutečné i věštkyně? Že ta žena opravdu viděla záblesky něčí budoucnosti?"

Když se Arthur nad problémem pořádně zamyslel, byl velmi všímavý, to už Van Helsing stačil postřehnout. Musel jen pořádně uvažovat a nerozptylovat se ničím jiným. Pak se Arthur dopátral toho, co by jiní přehlédli. Van Helsingovi bylo jasné, že ten mladík je nebezpečnější, než se na první pohled zdá.

„Překvapilo by vás to?" odpověděl mu místo jasného ano či ne.

„Vlastně ano," přiznal Arthur, „a docela mě znepokojuje, že by někdo viděl, jak skončím. Přijde mi to dost zvláštní. A špatné. Znát něčí budoucnost mi přijde příšerné. Sám bych to nechtěl vědět."

„Ale i tak tomu věříte, když jste uvěřil i tomu, že se vám do města nastěhoval upír," Van Helsing se zanořil do pohovky a zaklonil hlavu. Zíral do stropu a trhaně oddechoval. Začínalo jej vyčerpávat i mluvení.

„Tak počkat," s možností, že by ta stará věštkyně nebyla jen obyčejná šejdířka, si Arthur vzpomněl ještě na něco, „Mína u té věštkyně byla. I s Lucy. Mám tu někde výpověď z výslechu." Odhodil složku na stůl a sápal se po své brašně, odkud vytáhl další spis.

Van Helsing, kterého začínal vábit Orfeus do náruče spánku, otevřel oči a zahleděl se na horlivce, který by div složku nerozerval, jak v ní spěšně listoval.

„Vskutku zajímavé," zamručel a jen stěží skrýval, jak jej ta slova znepokojila.

„Mína říkala něco o ďáblově nevěstě," mumlal si Arthur spíše pro sebe, než aby profesora registroval, „bylo tam nějaké divné slovo. Něco jako ďábel, ale jinak. Tady," v jedné chvíli zabodl prst do spisu, „diavovul. Říká vám to něco?" S dychtivým očekáváním se obrátil na toho, kdo mu jako jediný mohl poskytnout odpovědi.

„Diavovul znamená rumunsky ďábel," odpověděl Van Helsing. Směr jeho úvah se mu nelíbil.

„Rumunsko. Drákula byl přece z Rumunska, ne?" na profesorův výklad se Arthur ještě pamatoval.

„Ano, konkrétně z Valašska," přisvědčil jeho výrazně starší kolega, „za kolébku upířího druhu je považována Transylvánie. Jakmile byl Drákula proklet, stal se prakticky zakladatelem druhu, prvním z mnoha. Upíři mají původ v Transylvánii a ti první vzešli z tohoto kraje. Rumunština se s nimi táhne prakticky celou jejich existenci."

„Takže to nemusí nic znamenat," opáčil Arthur rozmrzele.

„Ale mohlo by," namítl profesor, ač tak činil nerad, „v moderní době už si asi na rumunštinu nevzpomene moc lidí, natož upírů, ale ponětí o ní mají. Pokud je ale někdo schopen ji užívat, pak jedině přímí Drákulovi potomci. Ti z prvních."

„Takže tím chcete říct, že tady máme nejspíš někoho, koho stvořil Drákula? A potomky jeho potomků, kteří stáli na počátku?" ta představa se Arthurovi dvakrát nezamlouvala. Ani Drákulovi potomci, ani Drákula sám.

„Je to možné," přisvědčil profesor, „pokud ta věštkyně mluvila rumunsky, zjevně s tím krajem mohla být nějak spřízněná. Mohla odtud pocházet nebo, a to by mohlo být zajímavější, odtud pochází zase její druh."

„Druh?" Artur nad tím označením nakrčil obočí, příliš mu to nedávalo smysl.

„Už jsem říkal, že jedna z verzí Drákulova původu mluví o jakémsi spiknutí, do něhož byly zapojeny i síly, kterých se lidé tehdy obávali," Van Helsing si založil ruce na hrudi a zíral do stěny, jako kdyby na ní viděl celý ten výjev, „kromě ďábla je ve hře také síla z pradávných pověstí, které si lidé předávali z generace na generaci. Tahle síla mohla být klidně prazákladem toho, co dnes považujeme jen za pouhý trik. Ale když jsou skuteční upíři a ta věštkyně také nemusela být podvodnice, skutečně je i toto jen trik?"

„Mluvíte tady o magii? Jako o čarodějnicích?" Arthurovi se všechno v hlavě postupně začínalo spojovat, až si nahlas povzdechl, „ještě mi řekněte, že existují i vlkodlaci."

„Jejich existenci bych také úplně nezavrhoval," zasmál se Van Helsing, „ale jinak ano, mluvím tady o magii. Pokud si jako pravdivou verzi vezmeme Drákulovo stvoření pomocí magie, a co jiného by to také mohlo být, když se zrodil takový tvor, pak zde pracujeme s tezí, že se upíři a čarodějové nemají příliš v lásce. Když toho prvního někdo takový stvořil a vše mu vzal, nemůže od něj očekávat věrnost."

„Takže by vlastně tu věštkyni mohl zabít čistě proto, že ji považoval za čarodějnici," dokončil za něj Arthur myšlenku.

„Je to jedna z možností," přisvědčil profesor, „z dnešních fantasy příběhů známe vzájemnou nevraživost mezi upíry a vlkodlaky. A stejné je to i u lidí. Vždycky se dvě rasy nenávidí. Příkladem za všechny budiž árijská rasa. Vždy jde o původ. Když si to vztáhneme na Drákulu a jeho stvořitele, máme tady konflikt, který přežil staletí. Tak jako se šířila linie Drákuly, šířila se i linie jeho stvořitele. A staré křivdy nikdy nezůstanou zapomenuty."

Tohle byly zcela nové domněnky a vrhaly na všechny případy úplně nové světlo. Na jednu stranu musel Arthur uznat, že jej to fascinovalo.

„A co se vlastně stalo s Drákulou?" ta otázka jej svrběla na jazyku už nějakou dobu, ale až nyní se mohl zeptat.

„I zde se teorie různí, ale končí všechny stejně," než Van Helsing stačil dokončit myšlenku, opět jej zchvátil těžký kašel.

Arthur na nic nečekal, vyskočil ze svého místa a uháněl do malé kuchyňky, kde natočil sklenici vody. Vrátil se do obýváku, odkud se pořád ozývalo kašlání.

„Tady," postrčil sklenici k profesorovi a pomohl mu narovnat se, aby se mohl napít.

Van Helsing občas svou smrtelnost nesnášel. Ne proto, že by jej štvala ta konečnost, ta smrt, která na něj čekala. S tou byl smířený. Ale nenáviděl tu cestu k ní. Nenáviděl stáří. Nechtěl postupně chřadnout, dusit se a pomalu přestávat ovládat své tělo. Odmítal sledovat ty ustarané a soucitné pohledy, přesně tak, jak se nyní odrážely v Arthurově tváři.

I tak ale přijal nabízenou pomoc a přihnul si ze sklenice. Chladná tekutina zklidnila jeho suché hrdlo a utlumila ten spalující pocit, který jej nutil ke kašli.

„Děkuji," Van Helsing si ještě odkašlal, načež se zhluboka nadechl a hřbetem ruky si protřel oči, jak mu do nich kašel vehnal slzy.

„Možná bychom toho už měli nechat," namítl Arthur, když viděl tu únavu v profesorově tváři.

„Ne, není třeba," zavrtěl stařec hlavou v odmítavém gestu, že nepotřebuje žádné úlevy, „ptal jste se na Drákulu."

„Co se s ním stalo," přikývl Arthur, ač nebyl přesvědčený o tom, že je Van Helsing v naprostém pořádku.

„Jak jsem řekl, všechny teorie končí stejně," profesor pokračoval, jako kdyby se nic nestalo, což tak sám vnímal, „je mrtvý. Už několik staletí. Přesné datum ani rok nejsou známy, ale s největší pravděpodobností to bylo osmnácté století. Buď to byli lovci, nebo někdo, kdo se sám vydal na cestu odplaty, těžko říct. S Drákulovou smrtí však síla upírů postupně uvadala, až se nakonec stáhli do ústraní. Proto už nebyli potřeba lovci a svět na upíry postupně zapomněl. Ne však tak, aby se navždy ztratili v hlubinách času. Místo toho se staré povídačky přetransformovaly do historek jiného typu, z nichž poté vznikla díla dnešní literatury a z upírů se stala monstra už jen na papíře. Nikdo už netuší, že každé z takových vyprávění má prazáklad v pravdě. Spolu s technickým a vědeckým pokrokem byly popřeny veškeré do té doby údajně nadpřirozené jevy."

„Hmmm," tohle nebyla odpověď, jakou chtěl Arthur slyšet. Očekávat jasné tvrzení, že nejspíše stíhá Drákulu, by bylo naivní, ale kouskem své mysli se k tomu přesto upínal.

„Už jsem vám říkal, že upíři jsou dobří hráči. Nebude to lehké," Van Helsing se k němu naklonil a povzbudivě jej poplácal po rameni.

Než stačil něco dodat, ztichlý prostor pokoje naplnilo zběsilé vyzvánění mobilního telefonu.

„Pardon," Arthur s omluvným výrazem vydoloval mobil z kapsy. Když však pohlédl na rozzářený displej, nakrabatil čelo a jen stěží mohl uvěřit jménu, které na něm svítilo.

„To je Lucy," s nechápavým výrazem vzhlédl k Van Helsingovi.

„Zjevně něco chce," i profesor zpozorněl, zvláště pak, když vyzvánění neustávalo. Volající byl neústupný.

„Lucy?" Arthur nakonec hovor přijal a přiložil si mobil k uchu.

„Arthure!" vyděšený dívčí hlas přecházel do pisklavého tónu, „prosím, musíš mi pomoct. Prosím!"

„Lucy, co se děje?" Arthur vystřelil z pohovky jako na pružině a překvapení v jeho tváři nahradily obavy.

„Prosím, musíš mi pomoct, prosím. On je tady, někde tu je," žadonění neustávalo, Lucy začínala nabírat do pláče. Zdála se skutečně vyděšená.

„No tak, Lucy, jen klid. Kdo tam je? A kde jsi?" i přes to, že mu volala žena, ke které stále něco cítil, zapojil Arthur hlavně policejní instinkty. Van Helsing zatím stále seděl tiše jako pěna, ani nedutal. Jen kontroloval Arthura pohledem.

„Jsem...jsem v parku. Tam u houpaček. Prosím, přijeď, bojím se. Prosím. On po mně jde," takhle vyděšeně Lucy ještě nikdy nezněla. Málokdy se nechávala rozhodit a Arthur by leckdy přísahal, že i kdyby zírala do kohoutku natažené zbraně, neodpustila by si ironickou poznámku směrem k útočníkovi.

„Dobře, Lucy, přijedu. Zůstaň tam, budu u tebe za chvíli. Já to teď položím, ano? Ale znovu se ozvu. Najdu tě, neboj," Arthur bez váhání přislíbil pomoc.

Jen co Lucy špitla něco jako souhlas, zavěsil. Shlédl na Van Helsinga.

„Musím jít. Lucy má problémy," bez meškání se natáhl po svém saku a vyrazil ke dveřím.

„Arthure," profesor jej zastavil, než mladík stačil zmizet, „možná je to past. Lucy už není tou ženou, jakou jste znával."

Bolestivá pravda ukrytá v těch slovech Arthura bodala u srdce. Věděl to. Sám si byl jistý, že Lucy už není člověkem s horoucí krví proudící jí žilami. Stalo se z ní stvoření noci, ale stále vypadalo jako ona. Jako jeho Lucy. Ta, která nikdy nebyla jeho, ale on po ní přesto zoufale toužil. Stejné oči, stejné rty, dlouhé nohy a blonďatá hříva. Její zevnějšek jej mátl a získával převahu nad jeho zdravým rozumem.

„Já vím," otočil se na profesora, „možná to past je. Ale co když jí vážně něco hrozí? Do smrti bych si vyčítal, že jsem to nechal plavat. Musím se prostě přesvědčit."

S posledními slovy, kterými obhajoval svůj záměr, se vytratil.

Van Helsing zíral na zavřené dveře a přemýšlel. Něco se dělo, to bylo evidentní. Lucy by někomu jen tak nevolala, zvláště pak ne s prosbou o pomoc. Adresátem by navíc zcela jistě nebyl Arthur. Lucy musela mít něco za lubem. A on musel pomoci, jak jen mohl.

Toporně se postavil a přešel ke dveřím. Sňal z věšáku svůj kabát a přehodil si jej přes ramena. Cvakl vypínačem a pokoj se ponořil do tmy. Sebral svůj klobouk a následoval Arthura, ovšem jeho kroky směřovaly jinam.

Od Lucy se nedalo očekávat nic dobrého. Jestli se vysmekla Gabrielovi, musel o tom vědět. Van Helsing jej o tom musel zpravit. Pochyboval, že Lucy jedná na jeho popud. Něco chtěla, něčeho hodlala dosáhnout a do jejích plánu nějak spadal Arthur.

Pomyslná mračna se nad nimi začínala stahovat a blesk měl udeřit již brzy.