S Vivienne v patách si byl Gabriel vědom svých omezených možností. A to jej velmi štvalo. Ta žena byla výjimečná a on nemohl riskovat, že jej přistihne, jak se ve stínech pohybuje v okolí Míny. Musel se od ní držet dál a to jej sžíralo zevnitř.

Místo nikým nezpozorovaného sledování své vyvolené se tedy spokojil s obyčejnou procházkou po městě. Renfield, kterého po jeho posledním výlevu stále nemohl vystát, zůstal v jejich rezidenci, kde měl dávat pozor na Lucy. Ta se od plesu držela v ústraní, za což by měl být Gabriel správně rád. Jeho to ale znepokojovalo. To ticho se mu nelíbilo. Znělo jako to ticho před propuknutím bitevní vřavy, jaké dobře znával. Tušil, že se blíží něco velkého, něco, co mu nebude hrát do karet, ale on tomu bude muset zabránit, i kdyby jej to stálo odhalení.

S podobnými myšlenkami procházel ulicí, která se topila v ostrém, takřka bílém světle pouličních lamp. S lemem jeho zpola rozepnutého kabátu si pohrával chladný vítr, který se co chvíli prohnal ulicí. Lidé kolem zvesela rozprávěli, nahlíželi do výloh obchodů, v rušném shonu nakupovali vše potřebné k blížícím se svátkům. Vánoce již klepaly na dveře.

Gabriel to vše pozoroval s rozpolceností, jaká jej zachvacovala od doby, kdy znovu procitl. Jedna jeho část lidem záviděla jejich prosté radosti a nicotné strasti. Ta druhá lidským pokolením stále pohrdala, ale již neměla takovou převahu nad svým protějškem. Gabriel čím dál víc pociťoval silnější pocit sounáležitosti s lidmi. Sám býval člověkem a ty časy mu chyběly, ač si to často odmítal připustit. Teplo slunečních paprsků, vřelost lidského objetí, rytmicky tepající srdce. To vše znával a po všem tesknil. Toužil po všem, čeho si lidé nevážili, ale pro něj to znamenalo vše, jelikož nic z toho nemohl mít. Dokonce ani smrt, které se lidé báli. On naopak po této výsadě toužil. Nikdy jí však neměl dosáhnout.

Pojednou se kolem něj prohnaly dvě výskající děti. Zastavil a ohlédl se za nimi. Chlapec s dívkou si užívali prvních sněhových vloček, které se snášely z tmavého nebe. Sníh byl největším dárkem zejména pro děti. Již nyní pokrývala zemi tenká, bělostná vrstva prvních vloček, která se na silnici mísila se špínou pod koly projíždějících aut. Ani vzniklá břečka nemohla dětem zkazit tu upřímnou radost, která naplňovala jejich srdce štěstím.

Gabriel vzhlédl a pozoroval drobné padáčky roztodivných tvarů, které se leskly ve světle pouličního osvětlení. Za poslední týden sněžilo několikrát, ovšem nikdy to nestálo za to. Až nyní se zdálo, že sníh padající z rozestoupené nebeské báně ulpí na zemi a zdrží se zde po nějakou dobu. Teprve nyní se děti mohly začít radovat. Ne však Gabriel. Sledoval třpyt něžných vloček, vnímal jejich dotek na tváři, ale uvnitř cítil jen prázdnotu. Sám byl jako kus ledu. Chladný a prázdný. Vnímal horkost lidského těla, ale jeho srdce se nemělo již nikdy rozhořet.

Tíha okamžiku by jej možná dovedla do další temné uličky, kde by bezdůvodně ukončil život nevinné oběti, kdyby kromě své vlastní bezcennosti neucítil také něco jiného. Sklopil zrak a pohledem pátral mezi lidmi. A našel.

Vivienne postávala u jedné z výloh malého klenotnictví a obdivovala zdejší skvosty. Nezdálo se, že by si všimla Gabrielovy přítomnosti, on však věděl své. I na tu vzdálenost cítil tlukot jejího srdce, rytmus jejího dechu, ovšem nic z toho nenaznačovalo, že by alespoň vnitřně projevovala radost z toho, že jej přistihla. Gabriel se usmál. Byla vážně dobrá.

Pomalým krokem se k ní vydal, zatímco ona stále hleděla do výlohy.

Vivienne se zaujetím studovala štrasový náhrdelník s růžovými kamínky, který jako třpytící se síťka splýval až k dekoltu malé busty, na níž byl pověšen. Stříbřitý vodopád s růžovými odlesky se jí zamlouval. Ve svých myšlenkách si dovolila být marnivá. I kdyby to jen předstírala.

„Ženě vašeho ražení bych doporučoval něco jemnějšího. Něžnějšího. Něco, co nepřitáhne takovou pozornost," Gabrielův tlumený hlas se ozval těsně za ní.

„Ženě mého ražení?" bez náznaku překvapení se odvrátila od vystaveného náhrdelníku a setkala se s Gabrielovým pronikavým pohledem.

„Tak jest," přikývl.

„A jakého jsem ražení, pane Morgensterne?" Vivienne si založila ruce v bok a zdvihla bradu s vítězným úsměvem.

„Co třeba inteligentní? Nebojácná. Odhodlaná," s každým slovem se k ní přibližoval, až ji natlačil na studené sklo a tyčil se nad ní, „a prolhaná." Na rtech mu hrál letmý úsměv a v očích mu žhnulo touhou.

Vivienne však tuto taktiku znala. Zastrašit ji mohl jen stěží, ale i tak tušila, že to není jeho plán.

Sklopila pohled a věnovala se jeho kabátu. Prstem opsala lem jedné z klop: „Myslím, že si nemáme co vyčítat."

„Jen silná žena se nenechá přemoci životem plným falešných identit," Gabriel jí bez jediného zaváhání stále hleděl do tváře, ač se jeho společnice více věnovala jeho oděvu.

„Cítím z toho kompliment," to už k němu Vivienne zase vzhlédla.

„Nic jiného jsem ani nezamýšlel, slečno Ekby," Gabriel přikývl a jen co mu její skutečné příjmení vyklouzlo ze rtů, odstoupil od ní.

Vivienne sklopila hlavu a usmála se. Poskytl jí neklamný důkaz toho, že o ní všechno ví, ale ani tak se necítila ohrožená.

„Nerad bych vás považoval za někoho jiného, ač vím opak. Začal bych od začátku. Gabriel Morgenstern," natáhl k ní ruku, jako kdyby se viděli poprvé.

„Naima," žena strhla svou falešnou identitu a stiskla mu ruku, „Naima Ekby."

„Rád vás poznávám, Naimo," Gabriel se sklonil a letmo jí políbil hřbet promrzlé ruky. „Projdeme se?" pustil ji a pokynul do ulice.

„Proč ne," přikývla a zavěsila se do něj, když jí nabídl rámě.

„Tušil jsem, že nebudete zdejší. Nejste typická Angličanka," jen co se pohnuli, Gabriel začal s odtajňováním jejího skutečného já.

„A odkud tedy jsem?" Naimě příliš nevadilo, že přišla o většinu svých tajemství. Nějaká jí stále zbývala a na ty Gabriel jistě nepřijde tak snadno.

„Pracujete v Oslu, ale pocházíte mnohem více ze severu. Hammerfest, pokud se nemýlím. Tvrdý kraj pro malé děvčátko. Není divu, že z vás vyrostla silná žena," Gabriel s klidným výrazem hleděl před sebe, nezdálo se, že by jej snad znepokojovalo, s kým to po ulici kráčí.

„Tak já jsem silná žena," zopakovala po něm Naima.

„Se svou prací? Jistě. Jinak byste neměla tak skvělé výsledky. Měl bych být potěšen, že někdo, jako vy se zaměřil na někoho, jako jsem já," to už po ní Gabriel blýskl očima, ale neobracel se k ní.

Naima si z tváře odhrnula prameny vlasů, které se jí v malých prstýncích kroutily po ramenou jako zamotaní hadi. Odvažovala se přemýšlet nad tím, že za jiných okolností by tomu muži podlehla i ráda. Možná v jiném životě, kdyby bylo všechno jinak. Tady a teď ale měla za úkol dostat jej před spravedlnost a toho se nemínila vzdát, i kdyby si dovolila tu slabost, jakou pro ni láska byla.

„Někdo, jako já?" vrhla po něm široký, podbízivý úsměv.

„Vaše společnost Dračí řád sdružuje ty největší experty v oblasti soukromé detektivní praxe. Možná proto je vás tak málo. Těch skutečně dobrých není nikdy mnoho," Gabriel zastavil a pohlédl na Naimu, nepouštěl ji však, „vaše metody ovšem nebývají vždy zcela...korektní. Proto se k vám prakticky nikdo nehlásí a skoro nikdo vás nezná. Vaše společnost operuje všude a pro každého, kdo o pomoc požádá. Mohu se jen domnívat, kdo si najal zrovna vás a přivedl vás přes moře až do Londýna."

„Výhoda soukromé praxe tkví v tom, že se nemusím podřizovat oficiálním pravidlům," Naima Gabrielovi vracela klidný postoj a nehnula ani brvou. Jen se stále usmívala.

„Důkazy získané nelegální cestou ovšem nesmí být použity ani v tom případě, že by zločince usvědčovaly," namítl Gabriel.

„Jsem tak dobrá právě proto, že vždycky najdu kličku," ač Naima vyvlékla svou paži z jeho sevření, přistoupila k němu blíže a se zdviženou hlavou mu hleděla do tváře.

„Pak mě mrzí, že zde marníte svůj čas," Gabriel si byl vědom toho, že u této ženy musí vážit každé slovo. Mohla se chytnout čehokoli a obrátit to proti němu. I tak se k ní ale naklonil, až jejich rty dělil sotva centimetr. „Ne vždy ale musí být čas ztracený," zašeptal.

„Jestli o vás vím něco pravdivého, pak je to jistě vaše přesvědčení o tom, že vám žádná neodolá," Naima přistoupila na jeho hru a přiblížila se mu, ale vzápětí se odklonila, aby mu dala jasně najevo, že neuspěje. Ne dnes.

„Dovolím si nesouhlasit," její reakce Gabriela nepřekvapila, ale zamlouvala se mu.

„Skutečně?" Naima s pobavením nadzvedla obočí.

„Ovšem," Gabriel se opět napřímil a zase mezi nimi vznikl prostor, který by je nespojoval jako milence, „mám rád, když se žena muži nepodrobí. Získat si ženu bývalo kdysi uměním. Dobývat srdce, vysloužit si lásku. Dnes je pro muže až příliš snadné dostat ženu tam, kam potřebuje. Toho co získal si poté neváží."

Naima se ohlédla na jednu stranu, poté zas na druhou. Lidé kolem nich zatím ve dvojicích či malých skupinkách proudili a vyhýbali se jim.

„Dobrá odpověď," přikývla nakonec. Nepochybovala o tom, že to byla jen taktika. Po takových slovech by jistě polovina těch silných žen stejně podlehla.

„Jen čistá pravda," Gabriel nezúčastněně pokrčil rameny. „Jste skutečně dobrá," složil jí poklonu.

„Jak prosím?" tahle odbočka Naimu na chvíli zmátla a natočila hlavu na stranu.

„Dobře mířenou poznámkou jste odvedla téma hovoru jinam, čímž jste mi zabránila dovědět se více o tom, kdo vás najal," Gabriel spojil ruce za zády a vydal se dál ulicí.

Za jeho zády by si Naima nejraději vlepila facku. Odhalil to. I on byl vážně dobrý. Cítila, že Gabriel Morgenstern bude jejím zatím největším případem. Zavrtěla hlavou a popoběhla, aby se k němu připojila.

„Jste člověk, který uznává práci jiných a metody, které k ní užívá. Jistě tak pochopíte i mě," namítla, když jej stačila dojít a zařadit se vedle něj.

„Ochrana identity vašich klientů vám slouží ke cti," odvětil, ale opět jí nevěnoval ani jeden pohled, „jste profesionál. Když se něco pokazí, dotyčný s vámi není spojován. Horší ovšem je, když ten, koho máte vyšetřovat, totožnost vašeho klienta zná."

Tohle Naimu dopálilo. Chytila Gabriela za paži a přinutila jej zastavit.

„Mým klientům vyhrožovat nebudete," varovně zdvihla prst proti jeho tváři a dávala najevo opravdové pohoršení.

„První chyba, slečno," Gabriel jí posunul ruku, jejíž prst mu směřoval takřka přímo mezi oči, „odhalujete svá slabá místa. Na bezpečí vašeho klienta vám záleží tak moc, až byste jej svou zbrklostí ohrozila. Možná jste dobrá a nezadáte důvod k pochybám, ale ani po tolika letech praxe stále nedokážete udržet kamennou tvář, pokud se někdo dotkne vašeho citlivá místa."

S každým slovem byla Naima zaraženější a zaraženější. Ruka jí klesla zpět k pasu. Nakonec zmizela v kapse kabátku, aby skryla lehký třes. Muž, který stál proti ní, nebyl jen tak někdo. To věděla již dávno, ale nyní si vše potvrdila na vlastní oči.

Nebylo pochyb o tom, že Gabriel byl silný protivník. Takový, proti kterému ještě nestála. Uměl se člověku dokonale dostat pod kůži. Dokázal působit jako šarmantní gentleman, kterému na srdci leží blaho celého světa. Zároveň se ale dokázal změnit v muže, ze kterého sálalo nebezpečí. Nepotřeboval k tomu ani děsivý vzhled nebo násilné výhrůžky. Stačil mu tón hlasu, jiskra v oku a velmi dobře volená slova. Nebezpečný člověk vzbuzoval strach právě tím, jak všedně vypadal.

Naima s odstupem sledovala, jak Gabriel přímo před jejíma očima mění polohu svého já vzhledem k situaci a potřebám. V té chvíli ji zastrašoval. A kdyby byla jako jiné ženy, jistě by se mu to povedlo.

„Přílišné sebevědomí předurčuje k prudkému pádu, pane Morgensterne," odsekla hlasem, z jehož tónu vyzařovala odměřenost a chlad.

Na nekonečnou zimu však byl Gabriel zvyklý. Nemohla mu ublížit. Jen se mdle usmál, jako kdyby byl najednou nadmíru unaven. Možná skutečně byl. Staletí plná přetvářek jej vyčerpávala, ale nemohl být tím, kým skutečně byl. Sám totiž nevěděl, kdo je. Vlad Tepeš byl dávno mrtev. Drákula byl přežívající stvůrou uvnitř něj. Před světem vystupoval každou chvíli jako někdo jiný. Byl Gabriel, Drákula nebo Vlad? Sám netušil. Ukázat světu svou pravou tvář bylo čím dál těžší, neboť ji už ani on neznal.

„Něco mi říká, že máme stejný problém," vrátil jí její poznámku. I ona se hřála na výslunní svého ega, poznal to na ní.

„Bylo mi potěšením, slečno, ale zde se naše cesty rozcházejí," na křižovatce ulic zastavil a zpříma na Naimu pohlédl, „nepochybuji o tom, že na sebe ještě mnohokrát narazíme. Zcela upřímně vám mohu říci, že se na setkání s vámi budu těšit. Snad podle vašeho mínění stojím na druhé straně barikády, ale věřte mi, Naimo, že pravda je mnohdy dosti relativní pojem. Přeji krásný večer." S mírnou úklonou se od ní odvrátil, přešel ulici a zmizel ve tmě.

Naima zůstala stát na rohu ulice jako přikovaná. Sledovala místo, kde Gabriel zmizel a všechno v ní se bouřilo.

Dosud nezažila tak silné setkání s člověkem, kterého měla dostat. Gabriel byl ve všech ohledech jiný. Silně na ni působil nejen jako na soukromé očko, ale také jako na ženu. To ji ale akorát utvrzovalo v tom, že ten muž něco skrývá a zcela jistě to nebude jen tak něco. Rýsovala se před ní dosud nevídaná výzva a ona před ní nehodlala couvnout.

Bude to těžké, ale Naima si byla jistá, že Gabriela dostane. I kdyby tomuto případu měla obětovat vše.