Na Kevinově zmizení bylo nejzáhadnější to, že jej nikdo nemohl nalézt. U ostřílených zločinců by nulové stopy očekával kde kdo, ale u takového šílence to bylo až podezřelé. Arthur byl přesvědčen, že mu někdo musel pomáhat. Sám by to dokázal jen stěží.

Seděl v černém služebním voze detektiva Browna, o volant si opíral složku s Kevinovým případem a studoval veškeré materiály. Než jej nadřízený začne shánět, kde se courá, stačí si ještě s někým promluvit. Postřehy tohoto člověka mohly do jeho skládanky vnést nové světlo. Té naděje se držel jako klíště.

S každým dnem se v něm podezření ohledně Gabriela utvrzovalo. Mohlo se to zdát šílené, ale on si tím byl zkrátka jistý. Uznával, že i on sám by měl problém uvěřit tomu, že by ten člověk mohl být upír, ale na rozdíl od svých přátel a kolegů, on měl něco, co ostatní nikoliv. Vzpomínku.

Nebyl to jen výplod jeho otřeseného vědomí. Skutečně jej viděl, když se nad ním skláněla ta děsivá upírka. Zahlédl jej jen na okamžik, ale byl jisto jistě přesvědčen, že to byl on. Nedávalo mu to však příliš smysl. Osobně se mu zdálo účinnější, kdyby byl mrtvý, to by Gabrielovi mnohé usnadnilo. Nechápal tedy, proč jej nechal naživu, když byl nějak spřízněný s těmi tvory, ne-li byl jedním z nich.

Na tomto poli Arthur ještě pochyboval. Rád by Gabriela označil za upíra, ale neměl přesvědčivý důkaz. Mohl to být obyčejný smrtelník, který se s těmi tvory nějak pachtuje. Ostatně i Van Helsing o nich věděl mnohé, přičemž ale nebyl jedním z nich. U něj si Arthur jistý byl. Upíři podle všeho nestárnou a netrápí je ani nemoci. Van Helsing jim však chřadl před očima, viděl to na něm. Možná už mu zbývalo jen pár let života. Ale upír nebyl. Jen o nich mnohé věděl.

Arthur, podobně jako Mína, zabrousil do knihovny, ovšem do jiného oddělení jiné pobočky, kde našel zajímavé kousky. Dověděl se o lovcích, o jejich úspěších, poznatcích i osudu. Obyčejní smrtelníci se vzepřeli temnotě, nenechali si vzít svou svobodu a právo rozhodovat o svém vlastním životě i smrti. Učili se, poznávali neznámé a nakonec se karta obrátila. Z kořisti se stali lovci.

Z úvah jej vytrhlo cvaknutí dveří a ženský hlas: „Vy jste vážně nedočkavý."

Arthur se šustěním zavřel složku a jen co klaply dveře, zadíval se na ženu, která právě nastoupila do auta.

„Jen bych rád věděl, co jste zjistila," s nevinným úsměvem pokrčil rameny.

Vivienne sklopila stínítko proti slunci a v malém zrcátku si stáhla vlasy do jednoduchého drdolu. Zkontrolovala rtěnku a špičkou nehtu si otřela červenou šmouhu nad linií horního rtu.

„Jsem v Londýně teprve dva dny, neřeknu vám vše," zaklapla stínítko a s úsměvem se obrátila na Arthura.

„Jen mě zajímalo, jak se vám daří," namítl s hraným klidem. Ve skutečnosti se však skoro chvěl nedočkavostí nad tím, co se všechno doví.

„Jste roztomilý, Arthure," Vivienne se od srdce zasmála, „v jiném životě bych se do vás možná i zamilovala."

„Tak krásná žena jistě nemá nouzi o nápadníky," Arthur na lichotky příliš nedbal, ale uměl je vracet. U Lucy mu to sice nikdy nevycházelo, ale oproti Jonathanovi se ženami uměl mluvit.

„V mé branži je vztah luxus, který si nemůžeme dovolit," odvětila Vivienne a veselá jiskřička v jejích oříškových očích pohasla. Tvářila se vážně, jako skutečná profesionálka. „Co proti tomu muži máte?" na rovinu se zeptala, nikdy nechodila kolem horké kaše.

Arthur se zhluboka nadechl a svou pozornost zase obrátil k čelnímu sklu: „Jen chci zjistit, jestli se nějak nezapojil do našich současných případů."

„Ale tohle je i osobní," Vivienne se k němu natočila a loktem se zapřela o opěrku hlavy kožené sedačky. Opřela se dlaní o spánkovou kost a prohlížela si muže vedle sebe.

S tou takřka celosvětově známou pravdou se Arthur jen těžko smiřoval. Štvalo ho, že svou averzi nedokáže skrývat. Položil ruce na volant a drtil jej v sevření.

„Já vás nesoudím," odtušila Vivienne, když si všimla, jak mu zbělaly klouby, „jen se ptám. Se všemi proměnnými se pracuje mnohem lépe. Horší je, když je v tom žena. Jestli jsou vaše záměry čistě profesionální nebo osobní, to není moje starost. Zaplatil jste mi za práci a já ji udělám. Ale nemůžu vám zaručit, že až se rozloučíme, bude Lucy vaše."

„Stačí vám vědět, že jí už není pomoci. Chci dostat toho Morgensterna," zaprskal Arthur v odpověď, podrážděný její všímavostí.

S teorií o upírech se Vivienne nesvěřil, byť by to správně měl udělat. Se svými zkušenostmi, vírou a přesvědčením ale předčila mnohá jeho očekávání. Cítil, že by mu věřila, ale neřekl jí to. Možná ji tak stavěl do přílišného nebezpečí, ale jestli si měl někdo poradit, pak ona sama. Rizika své práce znala a přesto ji dělala.

„Je to vážně zajímavý muž," Vivienne, stále natočená k Arthurovi, spustila ruku dolů a bokem se zanořila do sedačky.

„Tak ho klasifikují mnozí," zavrčel Arthur, který konečně pustil volant a ruce mu volně spočívaly v klíně.

„Ne bezdůvodně," Vivienne mírně kmitla rameny, „šarmantní je, to uznávám. Ať už ale dělá cokoliv, právě svým šarmem to skrývá. Využívá svůj vliv, aby si zajistil nezpochybnitelnou pozici. Takové muže znám. Tenhle je ale jiný. Je v tom něco víc."

Tohle už se Arthurovi začínalo zamlouvat. „A co?" s dychtivým výrazem se obrátil k Vivienne.

„To nevím," široce se na něj usmála, „ale zjistím to. On sám ještě netuší, kdo mu zkřížil cestu."

„S ženami, které se rády povyšují nad muže, už má zkušenosti," procedil Arthur skrz zatnuté zuby rozmrzele. Lucy taková byla. Chtěla moc, zejména pak nad muži.

„O tom nepochybuji, ale já taky nejsem každá," z jejího podbízivého tónu se dalo usuzovat, že už ví, co udělá jako další krok, aby získala, pro co přišla, „mužům jako je Gabriel Morgenstern imponuje ženská síla a nezávislost. Ale nedokáží to příliš dlouho snášet. I ta chvíle mi ale bude stačit na to, abych odhalila všechno, co skrývá. Muži jeho ražení si moc rádi hrají. Ale každý hráč musí mít protivníka."

Nebylo pochyb o tom, že ta žena si věří. Arthur byl ale i tak poněkud skeptický.

„Vážně mu hodláte lézt do postele?" pohlédl na ni se zdviženým obočím.

„Snadný a účinný způsob," Vivienne po něm blýskla dravým úsměvem.

„Jen abyste nepodlehla," nadnesl a odvrátil se od ní.

Jistě by nebyla první. Kouzlu toho muže podlehla dokonce i Lucy a to už bylo opravdu co říct. Arthur by se ani nedivil, kdyby seznam Gabrielových úlovků čítal několik desítek jmen. A kdo ví, kolik z těch jmen kvůli němu skončilo vytesáno do náhrobku. Před Vivienne si možná i jiné ženy věřily podobně, jako ona. A nejspíše podlehly. To se klidně mohlo stát i jí.

„O to bych se nebála," Vivienne si se zamyšleným výrazem přejela bříškem prstu po rtech, „já žiji svou prací. Nezřídka se při ní pobavím, to ano, ale nejsem ten typ, který by závisel na muži. Dám mu to, co chce. Muži jsou od přírody dobyvatelé, Arthure. Je to jejich přirozenost. Neomdlím při prvním pohledu na něj. Už na tom večírku jsem ho zaujala. Nepochybně si o mně teď zjišťuje všechno, co jde. Přirozeně se bude snažit mě pokořit. To ale nepůjde tak snadno. A to ho bude přitahovat."

„A když zjistí, kdo skutečně jste?" Arthur začínal být čím dál neklidnější. Neovládl se a vyslal k Vivienne pohled plný obav.

Narazil však na její jiskru v oku, která se znovu rozhořela. „O to zajímavější to bude," spíše instinktivně, než aby to byl záměr, si skousla spodní ret, „ještě více to podnítí jeho touhu pokořit mě. Něco mi ale říká, že narazil na protivníka, jakému ještě nečelil."

„Líbí se mi vaše kuráž a sebevědomí," Arthur uznale pokýval hlavou, „ale i tak vám budu pořád opakovat, abyste byla opatrná. Ten člověk nebude jen tak někdo. Být vámi, očekával bych cokoliv. Doslova."

„Akorát podněcujete mou zvědavost," Vivienne se se smíchem zavrtěla na sedadle. Víc a víc se jí to zamlouvalo.

Od přírody ji to táhlo k dobrodružství a nikdy se ničeho nezalekla. Život, ztráty a překážky z ní udělaly tu ženu, kterou byla. Ani hrozba smrti ji nemohla odradit od úkolu, který přijala. Nikdy necouvla. Raději by zemřela s vědomím, že udělal vše, než aby utekla z boje.

Vivienne se ještě naposledy zkontrolovala ve zpětném zrcátku: „Zatím mám jen kusé informace. Poskládat z nich celý obrázek, to chvíli potrvá. Na to musím jít přímo ke zdroji. Jakmile si budu jistá, dám vám vědět, to se nebojte. Do té doby mě ale raději moc nekontaktujte. I když jste polda, nechci ohrožovat své klienty. Jasné?" S výrazem, který nedovoloval ústupky, se na něj podívala.

„Jasné," přikývl Arthur. Neměl námitek.

„Dobrá. Jinak vám můžu říct, že ten člověk určitě něco skrývá. Uvidíme, co z toho nakonec vzejde. Na dlouhou dobu tedy sbohem, Arthure," Vivienne se natáhla k jeho krku a upravila mu lem košile. Hned na to vystoupila, dveře klaply a Arthur osaměl.

Mizející ženu sledoval přes zatemněné sklo auta, dokud mu nezmizela mezi kolemjdoucími. Teprve když ji ztratil z dohledu, otočil klíčkem v zapalování a motor se rozvrčel. Auto se odlepilo od krajnice a zapojilo se do poledního provozu.

Po dlouhé době se Arthur konečně cítil jistější. S Vivienne v přední linii věřil, že se všechno již brzy vyřeší. Navíc měl na své straně Van Helsinga, někoho, kdo upírům rozuměl. A s ohledem na slova Vivienne o tom, že Gabriel něco zcela jistě skrývá, věřil, že jej brzy dopadne.

Na Gabrielovu vinu by vsadil vlastní krk. Stačil mu jen důkaz.