„Až budu příště domlouvat podmínky smlouvy, připomeň mi, že pitím mám začít," zamručel Gabriel s jasně patrnou dávkou opovržení směrem k Renfieldovi, když se jeho podřízený snažil dostat do černého taxi ředitele Carfaxského ústavu v notně podroušeném stavu.

„Někteří lidé si života zkrátka umějí užívat," odpověděl Renfield mezi funěním, když se snažil tu trosku narvat do útrob vozu. Výskající muž mu to nijak neulehčoval.

„Žádný člověk neví, jak cenný dar ve skutečnosti život je," Gabriel se s odporem odvrátil od té opilé trosky a hleděl do oken restaurace, kde se společně s ředitelem sešli.

Podnik vítající majetnější vrstvu Londýňanů se toho večera stal útočištěm mnoha snobů, jak jim Gabriel říkal. Nenechavci lačnící po uznání, majetku, penězích, postavení. V upřímných úsměvech přítomných žen viděl pouhou zástěrku, která halila jejich přemrštěné ego. V uznalých poplácáváních po ramenou všech mužů viděl jen nástroj, jak se druhému vemluvit do přízně, zatímco se každý za zády toho druhého pomlouvá, v jiném případě dotyčnému spí s manželkou. Všichni se smáli, jedli, pili, vyměňovali si komplimenty a slova uznání, ale v ničem z toho neviděl upřímnost, tu radost ze života. Každý bažil pouze po důkazech své svrchovanosti. Gabriel sám moc dobře věděl, že teprve v tom posledním okamžiku, než vydechnou naposledy, dojdou prozření, že svůj život promrhali.

„Život je dar, Renfielde," natočil se ke svému společníkovi, když se taxi za jeho zády rozjelo a odér alkoholu nahradil pach pneumatik, pohledem ale stále ulpíval na oknech, „nikdo si jej však neváží. Jeho hodnotu člověk pozná, až když je příliš pozdě. Zabíjel jsem, válčil jsem, bránil svou vlast. Ale žil jsem. Dýchal jsem pro svou zemi a pro svou lásku. Nebyl jsem bez hříchu, ale když jsem stál proti nepříteli, v rukou meč a proti sobě smrt, věděl jsem, že žiji. Stejně tak jsem věděl, že na mém bytí závisí život někoho jiného. Nejen nevinných, prostých lidí, ale také ten Aryin. Když jsem přežil já, věděl jsem, že přežije také ona. Smrt již netrápí toho, pro koho si přišla. Ta bolest stíhá přeživší, kteří jej milovali. Měl jsem pro co žít. A žil jsem. Mé bytí nebylo marné, ale nakonec přišlo vniveč."

„Asi je to slabá útěcha, ale nakonec jste dal druhou šanci jiným. I když možná ne tak, jak jste si představoval," Renfield již dokázal poznat, kdy zastavili uprostřed tíživého momentu, který na Gabriela snesla tíha všech věků. Neměl pro něj slova útěchy, neboť ta pro něj neexistovala.

„Stvořil jsem monstra," odbyl jej, „z mé krve nikdy nevzešla bytost, která by byla schopná něhy. Žádná, která by se podobala člověku. Přiznávám, že to mnohdy býval můj záměr. Ale i ve chvílích, kdy jsem chtěl člověka věčností zachránit, jsem zklamal. Zrodilo se jen další bezduché monstrum bažící po krvi, rozsévající smrt."

„Obáváte se, že by se to samé stalo také u slečny Seward?" Renfieldovi se zdálo, že Gabriel v myšlenkách směřuje právě k ní.

„Jestli jsem někdy v někoho za všechna staletí věřil, pak právě v ni," odpověděl šeptem.

„Tak v čem je problém?" pokud byla Mína skutečně tou pravou, pak Renfield nechápal, nač otálet. Příležitostí bylo dost. Musel ale uznat, že v jejich současné situaci vše ztěžovala Lucy.

„V ní," Gabriel s odpovědí neváhal ani vteřinu, „toužím po ní od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Ale proměnit ji v to, čím sám jsem? Zničit tak čistý a dobrý život, to by byla ohavnost. Jak bych jí to mohl udělat? Na to je až příliš nevinná."

Kouzlo Míny Seward překvapilo i Renfielda. Ovládala Gabriela natolik silně, až v něm i on sám viděl člověka. Znal jej mnoho let, ale nikdy v něm neviděl tolik citu, jako od chvíle, kdy přijeli do Londýna. Renfield měl možnost srovnávat ženy v Gabrielově blízkosti a Mína na něj měla skutečně největší vliv. Kdyby Gabriela neznal tak dobře, považoval by jej za obyčejného, beznadějně zamilovaného člověka.

„Tak tu volbu nechte na ní," musel se zhluboka nadechnout, než byl schopen vyslovit svůj návrh nahlas.

Chvíli bylo ticho, Gabriel snad nad jeho slovy přemýšlel. Teprve po chvíli se na něj obrátil, stále však mlčel. Pouze natočil hlavu na stranu a přivřel oči. Studoval jej.

„Nechte to na ní," Renfield zakmital rameny, jako kdyby o nic nešlo, ovšem z jeho pohledu jej jímala mírná nervozita, „ať si sama vybere, jestli přijme věčnost po vašem boku. Stejně se jednou bude muset dozvědět, kdo skutečně jste."

„To není tak jednoduché," namítl Gabriel.

„Jestli jsem se od vás něco naučil, pak to, že láska a život sám nikdy jednoduché nejsou. A vy jste nikdy necouvl. Prožil jste toho dost. Můžete více získat, než ztratit," ač se to zdálo šílené, Renfieldovy argumenty byly prakticky dokonalé. Ani Gabriel je nemohl zpochybnit.

Uznání se však nakonec stejně nedočkal. Gabriel nad jeho slovy přemýšlel sotva pár minut. Hned na to stočil téma úplně jiným směrem, ovšem stále šlo o ženu.

„Teď máme jiný problém," zdálo se, že se chce poškrábat na nose, místo toho však zhluboka nasál stopy po každém, byť i tom nejmenším pachu, který mu ulpěl na kůži dlaně, „mluvila s ním."

„Kdo s kým?" Renfield nakrabatil čelo, tak rychle si nedokázal spojit dvě a dvě dohromady.

„Vivienne," ozřejmil mu Gabriel proud svých úvah a spustil ruku zase k pasu, avšak stále si mnul dlaň, „když jsem si s tím pitomcem, tím ředitelem, potřásl rukou, zase jsem ucítil ten jemný, levandulový nádech. To je její poznávací znamení. Setkala se s ním. Zjevně pátrá po informacích. Jde v našich stopách. Musíme být obezřetní."

„Potřebuji už jen málo k tomu, abychom o ní věděli všechno," Renfield se napřímil, nelíbila se mu přítomnost cizího člověka v jejich blízkosti.

„Je chytrá," Gabriel zíral do prostoru, ale na rtech mu hrál úsměv, „poměrně imponující, uznávám. Vyzná se. Během jednoho dne se dostala dál, než celý Scotland Yard."

„To mi nepřijde jako něco, co bychom měli obdivovat," zamručel nespokojeně Renfield.

„Ne. Ale já se dobře pobavím," Gabriel na něj vrhl pohled, jaký jeho společník už dobře znával.

„To se Lucy líbit nebude. Na ženy ve vašem okolí je dost háklivá," namítl.

„Proto bychom neměli nechat pana Fieldse čekat," odvětil Gabriel a rukou dal svému zaměstnanci pokyn, aby jej následoval.

S Vivienne v patách museli improvizovat. Gabriela nikdo nesměl vidět v přítomnosti kohokoliv a při čemkoliv, co by jej mohlo spojovat s podezřeními nejen Scotland Yardu, ale také Arthura.

*

„Věřil bys, že se tady někdy sejdeme?" Kevin seděl na nízkém podstavci, hlavu zakloněnou a mnul mezi dlaněmi starou knihu.

„Já taky ne," natáhl ruku za sebe a poplácal matné, uplynulými roky zašlé dřevo rakve.

Hrobka na hřbitově svaté Marie se mu stala dočasným útočištěm. V jeho stavu mu již nic nepřišlo zvláštní. Přítomnost mrtvého pod víkem si jistým způsobem užíval. Cítil se blíže svému pánu. Mihotající se světlo z jediné svíce, která stála na zemi kousek od něj, vrhalo na zdi třepotající se stíny a v Kevinově očích odráželo stopy po šílenství.

„Já ale nezůstanu v rakvi," zavrtěl hlavou a poškrábal se na bradě, „já vstanu. Jako pán. A budu mu sloužit. Věřil bys tomu?" Očka se mu rozzářila nadšením a Kevin si pro sebe zatleskal. Kniha s hlasitým plesknutím dopadla na zem.

„Všechno, co si někdo dokáže představit, může někdo uskutečnit," se zasněným výrazem hleděl vzhůru, pohledem bloumal v místě, kde se střecha spojovala do špičky malé věže.

„Jules Verne," ze tmy se ozval Gabrielův tlumený, chraplavý hlas, který označil autora onoho citátu.

Doprovázen Kevinovým pohledem, vynořil se zpoza sloupu, který spolu se svým mramorovým druhem připomínal strážce u vchodu, okázalý vstup přímo k nebožtíkovi.

„Můj pane," Kevinovi zaplálo v očích. Během chvíle se vyškrábal na nohy, ovšem jen proto, aby mohl vzápětí padnout Gabrielovi k nohám. Z hrdla se mu vydralo podivné zaúpění a vztahoval ruce k muži, který se nad ním tyčil.

Gabriel neprojevoval ani zlomek nadšení, jako ten malý mužíček. S tvrdým výrazem shlížel na tu hromádku nadšení u svých nohou. Zpoza jeho zad se ozvalo Renfieldovo zakašlání. Jeho mnohem schopnější služebník stál venku u pootevřených dveří a hlídal okolí. Skrze škvíru slyšel jeho dech, vnímal obláčky páry, které mu vylétly z úst při každém výdechu.

„Vidím, že jsi se zvládl dostat ven," bez většího zájmu Kevina obešel, jen co si mužíček usmyslel, že se jej dotkne a natahoval se po látce jeho kabátu.

Odpovědí mu bylo havraní zakrákání zvenčí. Jeho opeřený společník byl Kevinovým průvodcem na cestě ven z Carfaxu. To on donesl repliku klíče k oknu bláznova pokoje a zatímco si všichni užívali Gabrielovy pohostinnosti, Kevin mohl bez větších komplikací zmizet. Havranův hlas zněl spíš dotčeně, než zaujatě. Jako kdyby tak připomínal, že on nikdy nic nepokazí. Gabriel se nad tím projevem musel pousmát.

„Ano, pane, ano," Kevin netušil, jakého opovržení se mu dostává. Stále na kolenou se otočil ke svému pánu. „Stačí říct, pane. Udělám všechno," ve tváři se mu zračila čirá radost.

„Proto jsem tě také dostal ven," stále obrácený zády k němu přejel Gabriel špičkami prstů po víku rakve.

Sám se probral mezi ztrouchnivělými kusy starého dřeva, které skrývaly jeho tělo. Nikdy však nemohl spočinout jako obyčejný smrtelník. Ani on, ani Arya. Se svým osudem se nikdy nedokázal smířit, ale snášel by ho lépe, kdyby byl schopen dát věčný klid jí. Ale zklamal. Za celých pět set let se mu nepodařilo najít Silase, natož ji. Van Helsign jej sice přivedl na myšlenku, že když najde jednoho, najde také druhého, problém však byl v tom, že on nedokázal najít nikoho z nich.

„Mám pro tebe práci," zamručel.

Ta slova pro Kevina skrývala mnohem více, než by si kdo myslel. Mohl být zase užitečný, zase svému pánu pomoci. To jej naplňovalo nezměrným štěstím.

„Všecičko, udělám všecičko," rozplýval se a došoural se po kolenou blíže ke Gabrielovi.

Kevinův zápal a zatemnění mysli překvapovalo i nejvyššího upíra. Nebyl to první člověk, který mu takto sloužil. Před Kevinem ovládl mysl několika lidí, ale na žádného to nezapůsobilo tak silně, jako právě na tohoto malého mužíčka. Ovládnutí Gabrielovi vždy sloužili. Nebylo jich mnoho, většinou se k takovému riziku nesnižoval, ale takoví jedinci se nikdy nelišili od ostatních. Kevin byl oproti nim naprostý šílenec.

„Stačí, když mi budeš k dispozici, až tě budu potřebovat," Gabriel uhnul s nohou, po které se Kevin sápal, jako kdyby se na něj chtěl pověsit, „mám jisté záležitosti, které je potřeba vyřešit. Můžeš se mi hodit."

„A za odměnu vám budu moci sloužit navěky," Kevin se zase zahleděl do bodu, kde se střecha sbíhala ve věžičku. Ta představa se mu velmi zamlouvala. Po ničem jiném prakticky neprahl.

Gabriel se ohlédl po dveřích. Dovnitř nakukoval Renfield a dával najevo svůj nesouhlas se zapojením toho cvoka do jejich plánů.

„Poslouchej mě," Gabriel Kevina za paže vytáhl na nohy. Chytil jej za ramena a upřeně se mu zadíval od očí: „Jsi chytrý muž, ano? Poslouchej a budeš odměněn. Udělej, oč žádám a dostaneš vše, po čem jsi kdy toužil. Buď připravený. Stále na tebe budeme dohlížet."

„Ptáček," Kevinovi zazářila očka. Moc dobře věděl, že ten černý havran bude jeho znamení. Objeví se, až nastane čas.

Gabriel s povzdechem sklopil hlavu. S pevně zavřenými víčky se přemlouval, aby toho cvoka na místě nezabil.

Nakonec ale přikývl: „Ano. Až se příště objeví, budeš jej následovat." Zprudka jej poplácal po ramenou, až se drobný mužíček málem skácel k zemi.

„Nemůžeme se tady zdržovat moc dlouho," zahučel zvenčí Renfield.

„Spoléhám na tebe," než se Gabriel vydal ke dveřím, ještě na Kevina kývl. Jistě to pro toho člověka znamenalo mnoho. Byl to projev důvěry.

Kevin sledoval mizející záda svého pána. Ztratil se ve tmě jen na tu vteřinu, než otevřel dveře hrobky a slabý měsíční třpyt pronikl dovnitř. Hned na to se ozvalo dunivé bouchnutí a Kevin osaměl.

Svezl se k zemi a zkřížil nohy pod sebou. S takřka zasněným výrazem pozoroval zavřené dveře a dmul se pýchou nad vlastní důležitostí. Věřil, že jej již velmi brzy čeká vytoužená odměna.

Gabrielovy plány však neměly vyjít podle jeho představ.

„Měli jsme ho zabít hned, jak ho chytili," namítl suše Renfield, když spolu s Gabrielem mířili k železné bráně hřbitova.

Zapojovat do jejich plánů toho cvoka mu nepřišlo jako dobrý nápad. Kevin by idiot, naprostý cvok, který mohl všechno spíše zkazit, než aby jim pomohl.

„Měli ho chytit," odbyl jej Gabriel.

„Cože?" Renfield zastavil, ovšem Gabriel na něj nečekal.

„Zůstáváš?" obrátil se na něj s hlavou nakloněnou na stranu, když se dostal až k bráně.

Renfield stál pořád na tom samém místě. Přemýšlel, co tam vlastně dělá. A nemyslel tím hřbitov, nýbrž svou službu u Gabriela. Nemohl uloženou práci dělat dostatečně dobře, když mu Gabriel za poslední dobu prakticky vůbec nic neříkal.

„Měli?" zopakoval po něm se smíchem. Sklopil hlavu a špičkou boty kopl do kamínků na cestě. S rukama v bok se otáčel ze strany na stranu, div nepropukl v hlasitý smích. „Neměl bych vědět ještě něco? Když už nevím nic?" nadhodil.

„Víš dost na to, abys mohl pracovat," Gabriel se nenechával rozhodit jeho chováním, „už jsem ti řekl, proč jsem přijel do Londýna. Byl to záměr."

„Ano, Mína," přisvědčil Renfield, „to už jsme si vyjasnili. Ale co ten pitomec?" Ruka mu vystřelila směrem zpět k hrobce.

Gabriel pohyb jeho paže následoval pohledem. „Skutečně ti to nedochází?" jedno obočí mu vystřelilo vzhůru.

„Vážně riskujete své odhalení skrze toho idiota jen proto, abyste přes něj mohl Mínu v Carfaxu sledovat?" za jiných okolností by tomu Renfield nevěřil, ale tohle bylo jiné, „až příliš kvůli ní riskujete. Nehledě na to, že v sázce je ještě jedna malá drobnost. A sice můj život."

Už jej to opravdu štvalo. Gabriel si mohl riskovat, jak se mu zlíbí. Byl nesmrtelný. Ale Renfieldovi se krev proudící mu v žilách líbila. Ač valná část jeho života nestála za nic, pořád to byl jeho život. Chodil, dýchal, myslel, žil. Nehodlal o to všechno přijít kvůli Gabrielově románku. Zemřít chtěl podle svého, alespoň tuto svou výsadu si chtěl uchránit.

„Oproti tobě má pan Fields jednu výhodu. Když už mluví, neštve mě," zahučel Gabriel v odpověď.

Tohle si ale Renfield nehodlal nechat líbit. Několika dlouhými kroky Gabriela došel a stanul mu tváří v tvář.

„Jestli chcete Mínu, tak si ji vezměte. Jde vám o ni, fajn. Tak berte. Jane, toho pitomce i Lucy jste si ale mohl odpustit," prskal na všechny strany a bez bázně na Gabriela dorážel. Prstem naznačoval dloubání do jeho hrudi, ale nedotkl se jej.

To však Gabrielovi nebránilo v útoku. Popadl jej za zápěstí, škubl s ním a zkroutil mu ruku za zády. Volnou paží si jej přitáhl blíž k sobě, čímž zvýšil tlak na jeho zaklíněnou ruku, která se svíjela v nepřirozené poloze. Stačilo málo a mohlo se ozvat lupnutí, ohlašující kapitulaci ramenního kloubu nebo kosti. Vše záviselo čistě na tom, zda se Gabriel dokáže ovládnout.

„Za poslední dobu mě nutíš zvažovat naši dohodu. Ještě slovo a pokojná smrt se stane pouhým přeludem, který tě bude děsit spolu se slunečním svitem," jeho syčivý hlas se skoro zhmotňoval do bodavého mrazu, který se Renfieldovi šířil po zádech.

„Dal jste mi slovo," zachrčel v posledním pokusu o vzdor.

„Zapomínáš, kdo jsem," Gabriel trochu povolil sevření, „mé slovo možná něco znamenalo v dobách, kdy jsem býval člověkem. Ty časy jsou však dávno pryč. Se svým životem jsem ztratil také svou čest. Dej mi jeden jediný důvod a na vlastní kůži poznáš, kdo je Drákula. Věř mi, že toho jsi za svůj krátký pobyt u mě ještě nepoznal. A být tebou, ani bych o to nestál."

S posledními slovy jej od sebe odstrčil, div jej přitom neshodil na zem. Renfield zavrávoral a málem by se svezl k zemi Gabrielovi k nohám podobně, jako Kevin. Naštěstí však stačil nalézt ztracenou rovnováhu. Jen klopýtl. Držel se za pohmožděnou paži a několikrát s ní zakroutil.

„Dávej si pozor na cestu, až se budeš vracet," s poslední výzvou k opatrnosti se od něj Gabriel odvrátil a vydal se po svých ze hřbitova.

Renfield zůstal uprostřed hlavní cestičky sám a sledoval Gabriela ztrácejícího se v tmavé noci prodchnuté mléčnou mlhou.

Již dávno se smířil s tím, že mu Gabriel neříkal všechno. Mnohdy to chápal. Vždy si ale stál za tím, že by mu měl sdělovat všechny podstatné věci, které se týkaly jich obou. A snaha získat Mínu či využít Kevina pro dosud skryté záměry, to se jej samotného skutečně týkalo. Aby mohl dělat svou práci dobře, potřeboval znát všechny proměnné.

Nezřídka jej proto přepadla touha vrazit tomu arogantnímu prevítovi do hrudi kůl. Gabriel naopak mnohokrát vážně uvažoval nad tím, že by se Renfielda zbavil. Neměli si co vyčítat.

Vzájemně se potřebovali. Otázkou však bylo, kdo koho potřeboval víc.