Svit pouličního osvětlení si pohrával s vločkami, které se zvolna snášely k zemi. Počasí přistoupilo na přání nejmenších a rozhodlo se posypat Londýn jemnou bílou peřinou, která by těm nejmenším přinesla alespoň malé potěšení ze zimních radovánek.

Mína seděla na kožené pohovce v bytě a snažila se vnímat zprávy v televizi, ale myšlenky jí stále zabíhaly ke Kevinovi a k jeho útěku, aby hned na to zabrousily k Lucy a záhy se zase přesunuly ke Gabrielovi. V hlavě jí neustále zněla Arthurova slova, ale zdráhala se jim uvěřit.

Ač ji cosi uvnitř přesvědčovalo, že její kamarád má pravdu a všechno tomu nasvědčuje, rozum se s tím odmítal smířit. Najednou byla schopná zcela popřít existenci upírů a to čistě jen z toho důvodu, aby k nim Gabriel nepatřil. Nedokázala si představit, že by ten muž, který jí tolik učaroval, dokázal udělat něco tak hrozného. Nejen vraždit, ale také vzít lidský život její nejlepší kamarádce. Zabraná do úvah nechávala svět okolo plynout.

Jonathanův hlas ji proto vyděsil, až nadskočila.

„Míno?" její přítel stál ve dveřích malého obýváku a sledoval ji.

„Jonathane," dívka si upravila deku, kterou si přehodila přes kolena a pročísla si vlasy, „neslyšela jsem tě přijít. Jsi tu nějak brzo."

„Já vím," smutný tón jeho hlasu a pohaslá jiskra v oku dívku zneklidňovaly.

„Děje se něco?" zajímala se.

Jonathan s těžkým povzdechem přešel k pohovce a sedl si kousek od své přítelkyně. Natáhl se po ovladači a vypnul televizi. Teprve poté se na Mínu podíval.

„Podívej, já vím, že jsem za posledních pár měsíců moc nebyl doma," začal a hlas se mu chvěl, „a mrzí mě to. Byl jsem zabraný do práce a zanedbával jsem tě."

Mínu jeho slova šokovala. S nedůvěřivým výrazem si jej prohlížela a přemýšlela, zda náhodou neusnula na pohovce a tohle je jen velmi podivný sen. Něco takového by od Jonathana nečekala. To uvědomění. Ani nedoufala, že by si snad někdy mohl všimnout toho, jak hloupě se celou dobu choval.

„Vzal jsem si v práci volno. Svátky strávím doma s tebou a všechno ti vynahradím. Přísahám," chytil Mínu za ruku a schoval ji mezi svými. V očích se mu zračila taková upřímnost, jako už dlouho ne.

„To myslíš vážně?" Mína se zdráhala uvěřit. Nyní se to všechno skutečně zdálo být pouhým snem.

„Ano," Jonathan si poposedl až k ní, byli si tak blízko, „můžeme zůstat na svátky v Londýně s tvým tátou. A potom můžeme do Norwiche. Tam to máš ráda. Samozřejmě ještě předtím navštívíme nějaké příbuzné, tomu se nevyhneme."

To už Mína sklopila hlavu, aby schovala pobavený úšklebek. Návštěva příbuzných o Vánocích byla vždycky zážitkem na celý život. Takovým, který by se měl zažít jen jednou, ale oni ho absolvovali každý rok. Zejména Jonathanova babička znamenala zastávku minimálně na tři dny.

„Co je?" Jonathan do ní s úsměvem drcnul. Chtěl, aby se na něj podívala. Uvědomil si, že smát se ji už dlouho neviděl. Chybělo mu to. A byl si moc dobře vědom, že to byla také jeho vina.

„Jen už tě vidím, jak stavíš toho blátivého sněhuláka," poznamenala a zdvihla k němu pohled.

„V tom jsem přeborník," Jonathan se tvářil naprosto vážně, jako kdyby skutečně vyhrál mistrovství Evropy ve stavění sněhuláků z bláta. I tak se mu ale v oku zračila jiskra pobavení. Ta však záhy zmizela, když se Míně podíval zpříma do očí.

„Opravdu mě to mrzí," vzal pramen jejích rusých vlasů mezi prsty a hrál si s niím, „slibuju, že se polepším."

„Jsi dobrý doktor, ale někdy prostě nepřemýšlíš," Mína zavrtěla hlavou, až by míhající se vlasy vytvořily rudou šmouhu.

„Já vím," Jonathan s mručením sklopil hlavu a svěsil ramena. Sám si byl své zabedněnosti vědom.

Asi jako každý člověk, i on nerad přiznával svou chybu. Většinu času trávil v jakémsi transu, kdy si ničeho nevšímal, pracoval až do úmoru a okolí kompletně vypouštěl z vnímání. Po nějaké době se ale zastavil, ohlédl se a zjistil, že kromě pracovních úspěchů má za sebou také hodně přešlapů v osobním životě, které zabolely mnoho lidí. Stejné to bylo i teď. A bylo potřeba to napravit.

To všechno Mína moc dobře věděla. Byla si vědoma toho, s kým se rozhodla sdílet život. Jonathan byl jako lékař často velmi vytížený a úspěch pro něj byl takřka povinností. Ne však proto, že by chtěl být dobrý, ale cítil se zodpovědný za všechny ty lidi, ze kterých se stávali jeho pacienti. Možná nezvládal skloubit svou práci a osobní život tak dobře, jako její otec, který musel sám vychovávat dceru, ale Mína jej i přesto všechno milovala. Žádný vztah nikdy nebyl dokonalý a ten s doktorem byl ještě dvakrát složitější.

Dívka stáhla svého přítele k sobě a ten jí složil hlavu do klína, ač věděl, že její dobrotu si nezaslouží.

„Musíš se na to dívat tak, že když budeš neustále pracovat, svým pacientům uškodíš," Mína mu prohrabávala vrabčí hnízdo na hlavě a drmolila, „z toho svého nasazení se jednou zhroutíš a s takovou nikomu nepomůžeš. Musíš si to prostě dávkovat. Polomrtvý jim k ničemu nejsi. Ani mně ne."

Jonathan se obrátil tak, aby Míně viděl do tváře. „Myslíš na ty pacienty nebo na sebe?" s pobaveným šklebem zvedl obočí a uličnicky se usmál.

„Předstírám, jak jsem hodná, ale ve skutečnosti jsem sobecká mrcha a chci tě jen pro sebe," pronesla s vážnou tváří, ovšem její chabý pokus tvářit se podobně povýšeně, jako Lucy, selhal. Mína nikdy nemohla působit jako žena, které je svět úplně jedno.

„Budu dělat, že ti to věřím," její marná snaha Jonathana upřímně pobavila.

Zvedl se do sedu a přitáhl si Mínu do náruče. „Já se polepším. Slibuju," zpříma jí pohlédl do očí a tón jeho hlasu nezadal důvod k pochybnostem.

„Já vím," Mína věděla, že to myslí upřímně a opravdu se bude snažit, i když stejně zase sklouzne ke svému neměnném rytmu. I tak jej ale milovala za to, že si svou chybu uvědomil a snažil se ji napravit.

Dívka se rozesmála, když ji vysoký doktor povalil na gauč, div by ji neumačkal. Objala jej kolem krku a užívala si tu chvíli, kdy pro něj existovala zase jen ona. Než se nadála, ucítila jeho rty na svých. Automaticky si jej přitáhla blíže a hřála se na výsluní jeho pozornosti.

I tak jí ovšem myslí opět přelétl Gabriel. Ta část, která si užívala Jonathanových něžností a vnímala jeho ruce na svých bocích, jako kdyby byla součástí někoho jiného. Ta skutečná Mína mezitím zoufale toužila po pozornosti jiného. Vzpomínala na ty chladné, hrubé ruce, které jí bloumaly po těle, ačkoli to byl jen výplod její mysli. Ovšem ta ruka, kterou cítila na zádech, ta byla skutečná. Vedla ji po tanečním parketě a přitahovala si ji blíž a Mína se tomu ochotně poddávala. Přísahala by, že v jedné chvíli ucítila tu dřevitou vůni kolínské, která charakterizovala jen jednoho jediného muže na celém světě.

Mínino čelo zvrásnilo pár vrásek, když si uvědomila, že zatímco rty jejího přítele jí bloumají po krku, ona v mysli touží po někom jiném. Vřískot mobilu, který narušil to podivné ticho v její mysli, ji proto vrátil do reality tak prudce, div neshodila Jonathana na zem.

„Musím to vzít!" vyjekla a napřímila se. Jonathan stačil jen tak tak zareagovat.

Mína se svezla z gauče a vystřelila do ložnice, kde na nočním stolku poskakoval vibrující mobil.

„Haló?" ozvala se, jen co hovor přijala. Všimla si, jak se jí chvěje ruka. Musela se zase vzpamatovat, odehnat Gabriela a soustředit se jen na tady a teď.

„Míno? Jsem tak ráda, že jsem tě zastihla," Lucyin úlevný hlas až příliš připomínal toho člověka, kterého Mína znávala, „podívej, já vím, že jsem se chovala hrozně. Můžeme si promluvit? Chci se ti omluvit. Jsem pitomá, já to vím, ale nechci se hádat. Mám tě ráda. Smažme to a všechno bude zase jako dřív."

Mínu nejdříve přibilo na místě vědomí, že na druhém konci mluví Lucy. Těm slovům by ráda podlehla, ale poslední věta v ní zase zapnula poplašný alarm.

Všechno bude zase jako dřív.

Jak jen to mohlo být jako dřív, když Lucy už nebyla Lucy? Mínu ale až příliš lákala vidina starých časů.

„Nepopírám, že jsi pitomá," zahučela v odpověď.

„Já vím a mrzí mě to," Lucy zněla opravdu upřímně, „promluvíme si? Můžeme se sejít?"

„No...," Mína se ohlédla ke dveřím, odkud do pokoje proudilo světlo z obýváku, „proč ne."

„Ty jsi zlato," z Lucyina tónu se zdálo, že se usmívá, „co třeba v parku? Tam, jak jsme si vždycky hrály."

„Počkat, ty chceš jít ven? Vždyť už je večer a sněží," nad tou představou Mína vykulila oči do tmy.

„Neříkej, že ti to vadí," bručela dívka na opačném konci drátu, „jako malé jsme v zimě byly venku pečené vařené. Pamatuješ, jak jsme stavěly toho sněhuláka pod lampou, ale bylo tak málo sněhu, že sotva držel?"

Zvonivý smích s sebou strhl i Mínu. Dívky se smály a Míně se skutečně zdálo, že to všechno, co se stalo, byl jen zlý sen. Lucy je v pořádku, nic se jí nestalo a z její strany jí nehrozí žádné nebezpečí.

„Tak přijdeš?" obrázek Lucy, jak dychtivě očekává kladnou odpověď, Mínu definitivně přesvědčil.

„Přijdu," přikývla, „budu tam tak za dvacet minut. Zkus do té doby nesvést žádného chlapa."

„Já přeci nikdy," hájila se blondýnka a obě dívky se opět rozesmály.

Jen co Mína zavěsila, strčila si mobil do kapsy a vrátila se do obýváku.

„Skočím si ven, jen na chvíli. Slíbila jsem Sammy, že jí dodám nějaká skripta," z nějakého důvodu nedokázala před Jonathanem přiznat, kam skutečně jde. Třeba by jí bránil. Možná někde ve skrytu duše věřil, že z Lucy je vážně upír a nenechal by ji tam jít. Proto svůj odchod raději svedla na kolegyni z univerzity.

„Teď?" Jonathan mrkl na hodinky na svém levém zápěstí.

„Zítra odjíždí na hory. Nebudu pryč dlouho," Mína nad tím mávla rukou. Došla zezadu k pohovce a sklonila se ke svému příteli. „Ty zatím na nic nesahej, jinak podpálíš celý byt. Se skalpelem ti to jde lépe, než s troubou," políbila jej na tvář, zatímco Jonathan něco nesouhlasně zamručel. Možná nebyl nejlepší kuchař, ale s troubou to uměl.

„Brzy budu zpátky," ujistila jej ještě a bez meškání se vydala do chodby.

Možná to nebyl nejlepší nápad. Mína s Arthurem však měli stejný problém – láska ke druhé osobě jim zastiňovala úsudek a mnohem snadněji se nechali sami sebou přesvědčit, že se nic špatného neděje, ač na vlastní oči viděli pravdu. Oba uvěřili, že se z Lucy stal jiný, nepřirozený tvor. Viděli to a poznali. Jakmile se ale naskytla příležitost, tuto svou myšlenku zavrhli. Láska k Lucy podpořená obavami o ni nebo o možnost získat ji zpět, to vše je donutilo popřít veškeré očividné důkazy.

Nikdo z nich však netušil, že se řítí rovnou do pasti.