Druhého dne po vánočním plese zavládlo v Carfaxu hotové pozdvižení. Po všech hrůzných událostech se dění ve městě trochu upokojilo, ale zdálo se, že nikomu nebyl dán dlouhý odpočinek. To tajemné soukolí, jehož byli všichni součástí, se opět rozpohybovalo.

„Kde je?" detektiv Brown se řítil ke dveřím kanceláře doktora Wolfa, v nichž postávala Mína. Arthur se držel v jeho těsném závěsu.

Dívka jen bezmocně kmitla rameny a přála si, aby splynula s rámem dveří. Dosud nezažila, že by z Carfaxu někdo uprchl, byť i o takových případech už něco slyšela. Tentokrát se to ale týkalo přímo jí.

„Kde je pan Fields nikdo neví a doktor Wolf je už dva dny ve Walesu, kam jej odvolali kvůli jednomu soukromému případu," vychrlila ze sebe odpověď, když se detektiv přiřítil až k ní. Arthur jej stačil jen tak tak zastavit, aby do ní nevrazil.

„Kde má ten blázen pokoj?" Brown smetl Arthurovu ruku ze své paže a oprášil si rukáv saka. Těkal očima z jednoho na druhého, jako kdyby byli oba v nějakém paktu a něco mu tajili. Nebyl daleko od pravdy.

„Druhé patro, dveře na konci chodby vlevo," Mína ukázala prstem ke stropu a Brown pohyb její ruky následoval pohledem.

Beze slov se vydal ke schodišti. Celý div nezrudl vzteky. V žádném případu se nepohnuli dál a teď jim ještě z ústavu uteče nějaký cvok, který je s největší pravděpodobností zodpovědný za smrt Jane Whitmore. Sám doslova šílel vzteky, jak mu nic nevycházelo.

Arthur se pokusil vykouzlit úsměv, kterým by Mínu povzbudil, ale chtě nechtě musel Browna následovat. Samotnému mu to všechno připadalo podivné a rozhodně si nemyslel, že by Kevinovo zmizení byla pouhá náhoda.

Mína se vypravila za nimi. Nemohla je nechat bez dozoru jen tak pobíhat po budově, zvláště pak ne Browna, který byl schopen vyslýchat každého, kdo by něco mohl vědět. I kdyby to byl nesvéprávný pacient. Nejraději by jej ale vykázala ven. Označení blázen nesnášela a bylo jedno, jestli tak o pacientech mluvil úředník, vědec nebo snad samotná královna. Proti Brownovi se však stavět nemohla. Odmítala se nechat zadržet kvůli maření vyšetřování.

„Tady?" detektiv se ohlédl po mladé stážistce, když vyběhl schody a zamířil rovnou ke Kevinovu pokoji.

Mína mlčky přikývla. Jakmile ale Brown zmizel ve dveřích, stáhla Arthura za rukáv stranou.

„Potkala jsem Lucy," zašeptala a těkala očima z Arthura ke dveřím, kdyby je detektiv náhodou postrádal.

Arthur se už už chtěl zeptat, co se děje, ale její slova jej přikovala na místě. Jako v transu hleděl na svou kamarádku a v hlavě si přehrával všechny možné scénáře, co se mohlo stát.

„Kdy a kde?" odměřeným tónem hlasu se začal pídit po detailech.

Mína znovu pohledem zkontrolovala pootevřené dveře pokoje, za kterými to chrastilo Brownovým pátráním: „Včera na tom plese. Myslela jsem, že mě...já vím, že to zní šíleně, Arthure, ale ona je vážně...no, profesor nám nelhal."

„Stal se z ní upír," Arthur za ni vyslovil to slovo, které oproti němu jeho kamarádce pořád nešlo přes rty.

Mína jej chytila za paži. „Je mi to moc líto," jestli měl tohle někdo špatně snášet, byl to rozhodně Arthur. Mrzelo ji, jak trpěl, aniž by si to přiznával.

Ten jen sklopil pohled k zemi a s hraným úsměvem stiskl její ruku: „To je dobrý. Nikdy nebyla moje."

„Ale záleželo ti na ní," mohl lhát komukoliv, ale Mínu neobalamutil. Skrýval před ní bolest v očích, jakou vídávala i u Gabriela.

„Neublížila ti, že ne?" Arthur odmítal dále pokračovat v rozhovoru o něm a Lucy. Mnohem blíže k ní měla Mína.

„Ne," zavrtěla hlavou, „tedy...vypadala, že by chtěla. Bylo to hrozně zvláštní a hlavně děsivé. Ona byla...zlá."

„Pojď ke mně," Arthur si drobnou dívku přitáhl k sobě a konejšil ji v přátelském objetí.

Byla pro něj jako sestra. Vždycky na ni bylo spolehnutí, vždycky se jí mohl s čímkoliv svěřit a ona nikdy neodmítla pomoct. Teď jí to mohl vrátit. Mohl ji ochránit a přesně to také chtěl udělat. Jestli byly jeho úvahy správné a ona se měla stát další obětí upíra, který dopadl i Lucy, hodlal tomu zabránit stůj co stůj. Vzala mu lásku, ale nejlepší kamarádku mu ta bestie už nevezme.

„Co budeme dělat?" zamumlala Mína přidušeně.

„Nejspíš to, co musíme," vzdychl.

Mína k němu vzhlédla s otázkou v očích. Myslel tím snad to, co ji napadlo? Než se jej ale stačila zeptat, z pokoje vyhlédl detektiv Brown.

„Neruším, Godalmingu?" optal se s ironií v hlase a s povytaženým obočím sledoval dvojici v objetí.

„Osobní problémy," odbyl jej Arthur suše a Mínu pustil. Dívka se tvářila dostatečně zkroušeně na to, aby tomu detektiv uvěřil.

„Snad ne něco s otcem?" nejspíš jen kvůli vyšetřování Browna ihned napadlo, že by doktora Sewarda mohlo trápit zdraví.

„Ne, ten je v pořádku," ujistila jej Mína, „potřeboval jste něco?" Než aby odpovídala na nějaké dotěrné dotazy a čirou náhodou se přeřekla, raději se zase vrátila k případu zmizelého pacienta.

„Godalmingu," Brown máchl rukou ve vzduchu, což byla jasná výzva pro jeho kolegu, aby jej následoval.

Arthur nelenil a poslechl. Povzbudivě se na Mínu usmál a posunkem jí naznačil, aby šla s nimi. Beztak s ní bude chtít jeho nadřízený mluvit.

„Co mi řeknete na tohle?" Brown se skoro v pozoru postavil vedle postele a prstem ukázal na matraci.

Na bílém povlečení se skvělo černé havraní pírko. Brown jej zřejmě vydoloval zpod polštáře, jak Arthur usuzoval. Zcela jistě celou postel převrátil vzhůru nohama, proto pokrývka visela napůl přes okraj postele a polštář se pro jistotu válel rovnou na zemi.

„Tohle je normální?" Brown se s přísným pohledem zaměřil na Mínu.

„Jste v Carfaxu," dívka si založila ruce na hrudi a vrátila mu dotčený výraz, „podle mnohých tady není normální nic. Lidé na to zřejmě mají nějaká měřítka."

Na slovo normální byla alergická čím dál víc. Skoro ho nesnášela. Pokud by nestáli na půdě ústavu pro choromyslné, třeba by si Brown myslel, že Kevin sbíral peříčka. Lidé sbírají kde co, tak proč ne třeba peří. Jakmile se však někdo ocitl za stěnami Carfaxu, takt šel stranou a všichni do jednoho zde byli cvoci.

Brown se na ni samolibě usmál: „Myslel jsem, jestli je to typické ve smyslu duševního stavu pana Fieldse. Raději odpovězte, slečno Seward, jinak vám splním vaše přání nebrat ohled na vaše jméno."

„To přeháníte, nemyslíte?" ačkoli Arthur věděl, že jeho nadřízený je pitomec, tohle od něj nečekal ani on.

„Udělám cokoliv, co bude nezbytné, abych ty zpropadené případy vyřešil, Godalmingu!" zahřměl Brown.

Jeho hlas skoro otřásl každou cihlou budovy. O několik dveří dál se spustilo zoufalé naříkání.

„Ticho," sykla Mína, „i když vyšetřujete ty svoje případy, tady jste na místě, kde je vyžadováno zvláštní jednání. Od kohokoliv. Nemáte právo tady řvát, akorát děsíte pacienty. Jestli se nebudete chovat slušně, nedovíte se nic, protože vás nechám vykázat. Váš odznak zatím sahá jen ke hranicím našich pravidel. Chcete-li je překročit, sežeňte si povolení."

Brown se tak či tak musel stáhnout. Arthur se za jeho zády usmíval do země, ohromen Míniným proslovem. Věděl, co všechno se v jeho kamarádce ukrývá, ale dosud u ní tak autoritativní projev neviděl.

„Dobrá," detektiv zvedl ruce na znamení, že se vzdává, „sdělíte mi tedy, jak to bylo s vaším pacientem?"

Mína se zhluboka nadechla a ještě si Browna prohlédla od hlavy k patě, aby se ujistila, že už neudělá žádnou hloupost. Teprve poté odpověděla: „Kevin Fields u nás pobýval s dosud nejasnou diagnózou. Jeho duševní stav zatím nebyl dostatečně objasněn. Mluvil sám se sebou, trpěl bludy a sbíral hmyz. Nikdy se neprojevoval nebezpečně, nejevil známky násilí. Jak už ale zjišťoval Arthur, je možné, že měl co do činění se zmizením té dívky. Ale jestli je nebezpečný svému okolí, to není možné přesně říci. Nepůsobil tak, ale pokud něco udělal předtím, je možné, že to udělá zase."

„Kdy jste ho viděla naposledy?" Brown během jejího monologu vytáhl notýsek a všechno si pečlivě zapisoval.

„Včera dopoledne," odpověděla Mína, „zkontrolovala jsem pacienty doktora Wolfa, pana Fieldse jako posledního. Stejně jako vždy měl radost, že mě vidí. Byl milý a klidný, něco si pro sebe mumlal, nevykazoval známky neklidu nebo čehokoliv, co by mohlo předcházet útěku."

Detektiv si pro sebe něco zamručel, položil však další otázku: „Kdy jste se dověděla, že zmizel?"

„Volali mi dneska ráno, ale podle všeho to bylo až pár hodin poté, co na to přišel personál. Jsem zatím jen stážistka, na ty se myslí jako poslední. Personál se podle zvyku snažil nejdříve spojit s ošetřujícím lékařem. Na pacientovo zmizení se přišlo při ranní obhlídce," Mína odpovídala, jako kdyby měla odpovědi předem připravené. Nehnula ani brvou, nezadala důvod k pochybnostem.

„Jak často se během noci pacienti kontrolují?" zatímco Brown dále zjišťoval všechny detaily, Arthur se rozešel po pokoji a prohlížel si nábytek.

„Do pokoje se vracejí v devět, poté mají ještě hodinu pro sebe, než se zhasne," Mína z hlavy odříkávala celý harmonogram, „první obchůzka je o půlnoci, další ve dvě ráno a ještě jedna ve tři. Potom už žádná až do sedmi ráno, kdy pacienty probouzíme a kontrolujeme."

„Takže utéct mohl mezi třetí a sedmou ráno. To máme čtyři hodiny. Jsou v pokojích pacientů kamery?" detektiv vzhlédl v naději, že si bude moci odpovědět sám.

Mína se nad jeho naivitou usmála: „Ne. I pacienti mají právo na soukromí. Navíc si potřebujeme zajistit jejich důvěru a některé duševně nevyrovnané mohou kamery zneklidňovat. Monitorují se chodby, jídelna, společenská místnost a venkovní prostory, zkrátka místa s vyšší koncentrací pacientů přes den. Kamery jsou jen v pokojích pacientů, u kterých je vyžadován stálý dohled, tedy u těch nebezpečnějších. Ti jsou ale v oddělené části křídla."

„Můžete nám ukázat kamerové záznamy z doby mezi třetí a sedmou ráno?" Brown neskrýval zklamání. Ani tady to nebude mít jednoduché.

„Jsem jen stážista, na to nemám pravomoc. Zkuste to u ředitele ústavu," Mína jen kmitla rameny. Tady nemohla sloužit a byla docela ráda, že to bude mít ten bručoun těžší.

„Co to peří?" z rohu za dveřmi se ozval Arthur, který zrovna dřepěl nad další hromádkou nasbíraného hmyzu.

„Možná ho našel na parapetu, kdo ví. Často stál na posteli a zíral z okna," odvětila Mína.

„Hm," Arthur si promnul bradu, „a kde se v Londýně uprostřed prosince vezme tolik havěti? Nejsou už všichni schovaní před zimou?"

„Jako kdyby tady nějaká pořádná zima byla," zahuhlal si Brown pod nosem, nevšímaje si Arthurových postřehů. To ještě nikdo z nich netušil, že Londýn čeká výjimečná sněhová nadílka, která se měla brzy dostavit.

„Jak se mohl dostat ven?" Arthur se napřímil a pohlédl na Mínu.

„Těžko říct," i když se snažila sebevíc, způsob provedení úniku se jí odhalit nepodařilo, „každý zdejší lékař má vlastní svazek klíčů k pokojům svých pacientů. Další má personál pověřený úklidem, jsou tady ještě náhradní klíče, kdyby se něco stalo. Já mám klíče jen od pokojů těch pacientů, ke kterým mi doktor Wolf povolil přístup."

„A vám žádný klíč nechybí?" vložil se do debaty Brown, který zrovna zkoumal šatní skříň.

„Ne," Mína zachrastila svazkem klíčů v ruce, „pokoje se na noc zamykají až do rána. Odejít se dá jedině dveřmi. Okna nad postelemi jsou všechna zamřížovaná."

Všichni tři se ohlédli po malém čtverci nad postelí, zda si nevšimnou nějakého poškození mříží.

„Kde jsou náhradní klíče?" Brown uvažoval, zda by se náhodou pacient v nestřeženém okamžiku nemohl dostat k rezervě a schovat si náhradní klíč od vlastního pokoje.

Teď by Mína uvítala přítomnost doktora Wolfa, alespoň by se nemusela podrobovat dalšímu výslechu. I tak odpověděla: „Zamčené v ředitelově kanceláři v nejvyšším patře."

„Podívám se tam. Je ředitel u sebe?" Brown zaklapl notýsek a byl připraven vydat se po stopě, ač z ní měl sotva útržky.

„Měl by být. Schůzku má až za pár hodin," Míně chvíli trvalo, než si ujasnila, co je za den a kde ředitel musí být.

„Vy snad máte přehled o jeho harmonogramu?" detektiv se na ni podíval s povytaženým obočím.

„Ne, jen jsem byla u toho, když si tu schůzku domlouval a navíc mám dobrou paměť," málem by prskala, jak jí byl ten člověk nesympatický.

„A s kýmpak tu schůzku má, pokud to není tajné?" tohle už sice Brown nepotřeboval vědět, ale nedalo mu to.

„Nejsem povinna vám něco takového sdělovat," Mína mu věnovala sladký úsměv vítězství.

Nebránily jí ani tak pracovní zásady, jako spíše ty osobní. Neměla v plánu někomu takovému sdělovat, že ředitelovou schůzkou je Gabriel. Jeho jméno nechtěla zmiňovat v žádné souvislosti. Možná to bylo špatné, ale raději by si nechala vyhrožovat obviněním z maření policejního vyšetřování, než aby se kvůli ní začal Brown pídit po naprosto nesmyslných stopách a spojitostech.

Detektiv nespokojeně zamručel. „No dobrá. Děkuji za vaši pomoc, slečno Seward. Zajdu tedy za ředitelem. Vy to tu ještě prohlédněte, Godalmingu, a zkuste něco zjistit, cokoliv," s posledními instrukcemi se kývnutím rozloučil a nechal Arthura s Mínou v pokoji samotné.

„Nemám ho ráda," jen co osaměli, Mína zcela jasně ozřejmila svůj postoj k tomu člověku.

„Je to pitomec," odsouhlasil její slova Arthur.

„Myslíš, že Kevin zase něco provede? Tedy...pokud už něco udělal předtím," s tou představou se Mína stále nemohla smířit, ale musela s ní počítat. Nedokázala si představit, že by ten milý mužíček dokázal spáchat nějakou vraždu či jí snad napomáhat.

„Vlastně tomu dost věřím," Arthur si zastrčil ruce do kapes a ještě se prošel po pokoji, „něco nám uniká, Míno. Nám všem. Když jsou podle Van Helsinga všechny ty události propojené, může do toho spadat i Kevin. Přeci nám pořád opakoval, že Jane dovedl svému pánovi."

Mína se opřela zády o zeď a chytila se za lokty. Tohle zrovna slyšet nepotřebovala.

„Takže vlastně máme všechno, ale chybí nám ten, co to řídí," nadnesla. Pokud spolu všechno souviselo, chyběl jim jen pachatel.

„Jo. A to mě štve," Arthur si prohrábl vlasy, „ať už je to kdokoliv, je chytrý. Van Helsing říká, že upír je hráč."

„Neříkej to slovo," přerušila jej Mína, „nechci to slyšet. Akorát pak vidím Lucy a je mi na nic."

„Já vím, že je to těžké, ale tohle je realita," Arthur k ní přešel a stiskl jí rameno, „je to šílené a neuvěřitelné, ale přesto je to tak. Musíme s tím něco udělat."

„My?" Mína k němu vzhlédla s překvapením v očích, „já nejsem policajt, natož pak lovec upírů."

Ráda by pomohla, ale netušila, jak by mohla. Neměla prostředky, natož znalosti. Takové možnosti měl leda Van Helsing.

„Ale to všechno je až podezřele blízko nás. Kdyby nebylo Lucy, nebál bych se, ale od Lucy je to už jen krok k tobě. Nehodlám čekat, až budeme s tvým otcem nad tvou mrtvolou rozebírat příčinu smrti," s Arthurem cloumal vztek z vlastní bezmoci i strach. Začal rázovat po pokoji sem a tam.

„Hlavně buď opatrný," nabádala jej Mína, „ani já nechci pohřbívat kamaráda. Málem jsme to zažili."

Arthurova jizva na čele již byla stálou připomínkou prožitého strachu. Sám se ocitl na kraji propasti a jen stěží vyvázl. Podruhé už tomu tak být nemuselo.

„Ty mi slib, že si budeš dávat pozor. Teď nemůžeme věřit nikomu. Tím tvorem může být kdokoliv," na chvíli ustal ve svém zběsilém úprku z místa na místo a zastavil se před Mínou. Jeho výraz nikomu nedovoloval odporovat.

„Máš nějaký tip?" z jeho napjatého postoje Mína usuzovala, že by si možná i troufl někoho označit.

„Ani já nejsem lovec," pokrčil rameny, „Van Helsing říkal, že to může být kdokoliv. Popravdě bych sázel na toho Morgensterna."

„Cože?" Mína vypískla, div se tomu nesmyslu nesmála, „to je vážně pitomost, Arthure."

„A proč by byla?" nehodlal si to nechat vymluvit, takřka dokonale to vyhovovalo, „od té doby, co to začalo, se ve městě změnilo jediné – přijel on. Neznáme ho, nic o něm nevíme, proč by to nemohl být on?"

„Do města od té doby přijelo určitě hodně lidí," namítla Mína, „Gabriel se ti nelíbí jen proto, že si tak rozuměl s Lucy."

„A to je další věc," Arthur byl v ráži, „když je z Lucy upírka, proč by ji nemohl stvořit on? Měl k ní nejblíž. A ona by udělala cokoliv, aby ho dostala."

„S takovou by spíš měla ona proměnit jeho, když po něm tak šla," zamručela Mína nesouhlasně.

„To není vtipné," ohnal se Arthur rukou ve vzduchu, „něco mi na něm nesedí a já na to přijdu."

„Možná ti na něm nesedí jeho peníze a vliv. A taky to, že mu dala Lucy přednost před tebou," nechtěla vytahovat zrovna tohle, ale Arthur jí nedal jinou možnost.

„Dívám se na to z pohledu poldy, ne z pohledu chlapa," tišil ji.

„Někdy je to jedno a to samé," namítla Mína zcela nevinně.

„Hele, jen mi slib, že si dáš pozor. Jestli chce investovat do Carfaxu, jak jsi říkala, možná ho tady ještě potkáš. Buď obezřetná, víc nežádám," Arthur zase došel až k ní a chytil ji za ramena. Zpříma jí hleděl do očí a nehodlal uhnout či ji pustit, dokud mu to neslíbí.

Míně se do toho ale dvakrát nechtělo. Gabriel byl dobrý člověk, nebyl žádná stvůra. Cítila se s ním bezpečně, to by přeci u vraha nešlo. Navíc byl spíše zlomený, než nebezpečný. Ne, odmítala uvěřit tomu, že by byl Gabriel schopný něčeho takového. Podle Arthurova pohledu na celý případ by byl schopný zabít i ji a tomu prostě Mína nevěřila. Jestli by jí chtěl někdo ublížit, Gabriel by byl ten poslední, koho by to napadlo. Ač to nedovedla vysvětlit, vděčila mu za mnohé a něco jí říkalo, že ji zachránil víckrát, než si sama uvědomovala.

„Dám si pozor," přikývla na souhlas, aby jej uklidnila, ale v duchu sobě samé vyčítala, že to tak vážně nemyslí. Nedokázala si představit, že by už Gabriela neměla nikdy vidět. Na to jí s ním bylo až moc dobře.

„Dobře," Arthurovi div nespadl kámen ze srdce. Netušil, že dívce v tomto ohledu už nemůže věřit. Zatím to pouto mezi ní a Gabrielem neviděl. Stačilo mu její slovo.

„Měl bych už jít, jinak to tady šéf obrátí vzhůru nohama," jestli věřil i něčemu jinému, pak tomu, že Brown je schopen ztropit před ředitelem pořádnou scénu.

„Zkus mu dát náhubek," zavtipkovala Mína.

„Možná to udělám," nebyl to zas tak špatný nápad, to Arthur uznával.

Oba se kvapně rozloučili a rozdělili se. Arthur se vydal hledat svého nadřízeného, zatímco Mína si sedla na kraj Kevinovy postele a vzala do rukou černé havraní pírko. Převracela jej mezi prsty a přemýšlela nad vším, co si s Arthurem řekli.

Co musí udělat, týká-li se to Lucy? Myslel tím, že by ji měli...odstranit? Při té představě se Mína otřásla. Nepřála Lucy nic špatného, ale možná to už ani nebyla Lucy.

A pak tu byl také Gabriel. Byl tady. Na rozdíl od jiných. Arthurovu nařčení nedokázala věřit. Ale co kdyby to byla pravda? Arthurovi se nakonec skutečně podařilo zasít semínko pochybností. Dokázalo by však vyklíčit? Otázka, zda by se od Gabriela odvrátila, kdyby byl skutečně tím, koho hledají, přišla Míně nezodpověditelná. Všechno se v ní bouřilo. Bez něj by její svět zase chřadl, nikdo by ji nechápal a nikdo by tu pro ni skutečně nebyl.

Možná pro ni ale bylo sobecky důležitější to, co všechno udělal pro ni, než to, co udělal jiným, pokud byl skutečně tím, koho hledali. Věřila hlavně tomu, že jí by neublížil. A to jí stačilo.