-Karpaty, podhorská vesnice, podzim 1913-

Ze staré chýše stojící přímo na hranici lesa se ozývalo přidušené chrčení. Mladou dívkou procházely mučivé záškuby. Bojovala o každý doušek kyslíku, ač věděla, že umírá. Z posledních sil se rukou snažila nahmatat svou malou sestřičku. Z těla drobné dívenky však již před chvílí vyprchal veškerý život.

Dvorkem se rozléhalo psí štěkání. Šedivý hlídač stál na všech čtyřech mezi dveřmi a jeho štěkot trhal Vladovi jeho citlivý sluch. Klečel nedaleko branky z dřevěných planěk a vzhlížel k nebi, tvář zbrocenou krví. Zašlé, zaprášené a špinavé šaty na něm visely už jen v cárech, které stravoval čas a vlhkost jeho jeskynní hrobky. Dlouhé vlasy se mu lepily k tváři, připomínal spíše divé zvíře, než člověka, za kterého se tolik staletí vydával. Nyní již mohl přemýšlet, utišil mučivou žízeň a nic jej nerozptylovalo.

Cítil se jako tehdy v té rokli, kdy poprvé procitl do nového, prokletého života. Opět nic nechápal, nic mu nedávalo smysl. Měl být mrtvý, skutečně mrtvý. Místo toho jej však krev toho muže vrátila zpět do světa. Rozlámaného, stále odvrženého a opět zmateného. Všechna léta v bezvědomí jej dohnala a on v prvním okamžiku toužil jen po jediném – po krvi. Nejhorší muka stravující jeho hrdlo odplavila rudá tekutina z chřípí těch dvou turistů, kteří jej našli. Musel dočkat západu slunce, než mohl sejít z kopců. Zatímco však čekal ukrytý ve stínu jeskyně, měl čas přemýšlet, ovšem stále lačnil zejména po krvi. Netušil, jak dlouho spal, ale muselo to být dlouho. Ač byl zmatený, věděl přesně, kde je, ještě dříve, než se vydal na cestu. Ten pach důvěrně znal. Pach zrady, odporu, který k té zemi cítil, to vše vnímal v okolním vzduchu. Byl zpět v Transylvánii.

Jen co denní světlo zmizelo a on byl opět volný, sešel z kopců. Krev dvou lidí mu však nestačila, stále byl slabý a jakmile narazil na první malou vesnici, bestie v něm opět procitla. Beze špetky lítosti či snad studu nad vlastními činy jako bezcitný lovec stíhal každého člověka, kterého vycítil. Chtěl jen pít a s každou kapkou krve se cítil silnější, celistvější. Ovšem stále ztracený.

Ani nyní, kdy za jeho zády v chýši vyprchával poslední zbytek života z těla mladé dívky, nic nechápal. Pamatoval si na tu bolest, kdy mu stříbrná čepel zajela do těla, projela mu srdcem, které div nerozervala ve dví. S pocitem úlevy mu klesla víčka a on se poddal chladnému doteku smrti. Tak proč se vrátil? Jak je to možné?

Hlas toho vzteklého psiska jej dráždil. Obrátil se ke zvířeti, v očích mu rudě žhnulo a zpod rtů se do temné noci draly zakrvácené tesáky. Z plna hrdla proti zvířeti vrhl mocný řev. Odpovědí mu bylo vyděšené kňučení. Pes se přikrčil k zemi a rozběhl se pryč. Nechtělo se mu opouštět místo, které mu bylo domovem, ale žádný z jeho lidských pánů již nežil. Pelášil přes dvorek, ovšem k Vladovi se ani nepřiblížil. Cítil z něj cosi nepřirozeného, něco, co nebylo správné. Oběhl jej velkým obloukem, proskočil mezi dvěma plaňkami plotu a mířil k lesu.

Nastalé ticho Vlad uvítal. Mezi domy se s kvílením proháněl vítr a odnášel s sebou také poslední zalknutí zemřelé dívky. Zavřel oči a sklopil hlavu. Doufal, že jeho utrpení je konec, ale patrně se hluboce mýlil. Byl opět zde, z masa a kostí, stále však nemrtvý a již navěky světem zavržený, nemilovaný.

„Snad sis nemyslel, že věčné utrpení může ukončit jedna rána mečem," zlověstný mužský hlas pročísl ticho.

Dříve než Vlad prudce zdvihl hlavu, moc dobře věděl, kdo to na něj mluví. Jaký člověk to unikl té šelmě, kterou v sobě zase skryl, unikl jeho žízni? Kdo přežil? Ne, žádný obyvatel malé vesničky to nebyl. Nazývat tu odpornou stvůru člověkem odmítal.

Jen co jeho oči našly ty takřka černé, které v bledé tváři připomínaly dvě jámy vedoucí do pekla, všechen vztek se v něm opět vzbouřil. Pomalu se postavil, ruce podél těla zatnul v pěsti, až se mu nehty zaryly do dlaní.

„Ty," zavrčel.

„Kdo jiný," Silas mu pokynul rukou a přikývl. Stále to byl ten vyzáblý, vysoký muž s orlím nosem, který vystupoval z obličeje jako ptačí zobák. Jeho šat byl velmi podobný tomu, jaký Vlad znával, ovšem černý oblek byl v čemsi jiný, jen nemohl přijít na to, v čem.

„Kde to jsem?" ač s tím červem nerad rozmlouval, byl jediný, kdo mohl Vladovi všechno vysvětlit.

„Jistě víš, kde jsi, ale mám dojem, že tvá otázka míří trochu dál," Silas prošel nízkou brankou, která úpěnlivě zanaříkala, „vítej ve dvacátém století." Rozpřáhl ruce, jako když se na divadelní scénu uvádí hlavní hvězda večera.

Stáli pár metrů od sebe, ale ani tak se to Vladovi nezdálo dost daleko. Blíže by k němu přikročil snad jen proto, aby jej zabil, ale byl si vědom své nevýhody. Neměl žádnou zbraň, nic hmatatelného, co by mu mohlo v boji pomoci. Navíc by snad ani nebyl schopen útoku. Jeho slova jej zmátla, na moment pátral ve vzpomínkách.

„To není možné," zavrtěl hlavou, odmítaje si něco takového připustit.

„Ale jistě, že je," na Silasovi bylo vidět, že se tím dobře baví, „sto šedesát sedm let jsi spal, ale nastal čas se znovu vrátit. Jistě sis odpočal a nyní můžeš opět mezi lidmi šířit bolest, zmar a utrpení. To ti přeci vždycky šlo. Proto jsem tě také stvořil."

„Nejsem tvůj sluha," odsekl Vlad, div nedštil oheň, „slíbil jsem ti smrt a své slovo dodržím. Jak vidím, nezapomněl jsi na mě." S posměchem, který si náležitě užíval, kývl směrem k Silasovi.

Ten si s naštvaným šklebem a nespokojeným mručením konečky dlouhých kostnatých prstů přejel po jizvě, která se táhla od spánkové kosti až ke koutku úst. Památka na poslední setkání s Vladem, na setkání s ostřím jeho vlastního meče, té prokleté čepele.

„Ač jsi mi sliboval smrt, stále jsem tady," lehké klopýtnutí v jeho jistotě bylo to tam a opět se tvářil jako pán situace, „smiř se s tím, synu. Raději čiň, proč jsem tě stvořil. Na to alespoň máš."

„Proč jsem tady?" Vlad nedbal jeho urážek, chtěl odpovědi.

„Stále ti to nedochází," Silas s lítostí zavrtěl hlavou, „cožpak to stále nechápeš? Ty jsi mé mistrovské dílo. Silný, nejsilnější svého druhu. Dal jsem ti vše. Pravda, cena v podobě věčného zatracení je vysoká, ale ty, můj chlapče, jsi svou věčnost dokázal využít vskutku dokonale. Tolik zmařených životů, tolik prolité krve, tolik utrpení. Čím více se snažíš jít proti mně, tím více mi sloužíš."

„Proč jsem tady?" jeho nemrtvý sok s řevem zopakoval svůj dotaz.

„Jsi jiný, můj synu. Jsi první. První svého druhu," Silas několika ladnými pohyby ruky doprovázel svůj výklad, „prokázal jsi skutečný důvtip, když jsi proměnil své první potomky. Krev za krev. Ale jak jsem řekl, proměnil jsi je. Svou krví jsi jim propůjčil svou sílu, ale ty sám z ní nepocházíš. Nebyl jsi proměněn, byl jsi stvořen. První svého druhu, ten nejmocnější. Věčnost, jak jsem řekl, to je tvé utrpení. Tvůj původ je jiný, než původ ostatních tvého druhu. Zabij starého a promění se v prach. Zabij mladého a jeho blízcí, pokud snad ještě nějací žijí, jej mohou pohřbít a dát mu věčný klid. Ale půjdeš-li smrti vstříc ty sám, nezemřeš. To je tvůj úděl. Ani stříbrná čepel meče, ani dřevěný kůl v srdci tě nevysvobodí. Jsi výš, než ostatní. Ty jsi ten první. Alfa a omega, život a smrt."

Vlad sklopil hlavu a zakrvácenými dlaněmi si přejel přes tvář. Opět v něm propuklo zoufalství. Nikdy se nevysvobodí, nikdy nespočine. Nikdy nezemře. Nikdy již neuvidí Aryu. Přelstí smrt. Byla to odporná vidina. Čekaly jej další desítky let, další staletí, snad i tisíciletí. Bludný kruh se uzavřel, nebylo možno z něj uprchnout, osvobodit se, být volný.

„Proč já? Proč sis vybral mě?" mumlal skrze prsty, za kterými skrýval tvář.

„Viděl jsem příležitost," odvětil Silas, ve tváři mu hrál spokojený výraz, „již mnoho let jsem přemýšlel, jak zajistit lidstvu věčné utrpení. Lidé se vraždí po tisících, ale věděl jsem, že to nestačí. Potřeboval jsem rozdmýchat ten uhlík bolesti, který skrývali. A tak mohl učinit jen nový druh. Silnější, mocnější. Lepší. Ale najít toho správného, který by tuto novou éru započal, to bylo vskutku těžké. Až se objevila Irina." Silas sepjal ruce za zády a odhadoval, zda se Vlad na místě zhroutí či se na něj vrhne.

Když však mlčel, pokračoval sám: „Její zášť a odpor vůči tobě, její prosba o tvé utrpení, to byla přímo královská nabídka. Toužila po pomstě, která ji zároveň zničila. Já nikoho nepropustím, to moc dobře víš. Každý obchod, který uzavřu, končí stejně. Ani jedna strana nezíská, co chce, neboť vše shrábnu já. Irina nemohla vyhrát, byla tak zaslepená touhou po pomstě, že nedbala vlastního života. Věřila, že je v bezpečí. Já ovšem nikoho nepropustím. A tebe už vůbec ne. Slýchával jsem o mocném Vladu Tepeši, synu Draka, bojovníku tak krutém, že se jej obávala samotná knížata. Tys knížecího stolce nedbal, ale vidina, že by ses snad pokusil ohrozit postavení nejvyšších, to byl skvělý tah tvé ženy. Zrada bolí nejvíc. Lepší je popraviti mocného šlechtice, než riskovat, že uzme knížectví pro sebe. Silnějšího muže jsem si nemohl přát."

„Využil jsi nás všechny," Vlad klesl na kolena, pokořený, zdrcený. Stál přímo ve středu toho spletitého soukolí lží a intrik, všechno to začínalo u něj a u něj to také končilo.

„Netvař se tak zkroušeně," Silas nad ním jen mávl rukou, „dal jsem ti možnost žít věčně. Cožpak po tom lidé odpradávna netouží? I já toužil, ovšem já měl prostředky, jak si své cíle zajistit. A tebou si je pojistit. Byl jsi silný, chytrý, pravý válečník. Jestli jsem v někom viděl možnost, že by přežil, byl jsi to ty. Celé ty věky jsem čekal právě na tebe. Snad bych ti měl i poděkovat."

„Proč jsi ji zabil? Proč jsi mi ji vzal? Arya nikoho neohrožovala," vyslovit jméno své milované bolelo více, než by Vlad dokázal vypovědět. Propast mezi nimi se za dobu jeho spánku zvětšila, ona se mu vzdálila a již jí nebylo možno dosáhnout.

„Ovšemže ohrožovala," zavrčel Silas, „ohrožovala všechno. Mě, mé plány i tebe. Tvá síla, tvá bestiálnost, to vše pramení z bolesti. Jsi nezkrotný. Ovládnout tě dokázala jen jedna žena a té bylo třeba se zbavit. Vlastně jsem ti prokázal službu. Byla by jen přítěží, koulí na noze, která by ti bránila plnit tvé skutečné poslání."

„Já ji miloval!" s dozvukem těch odporných slov o jeho jediné lásce z úst té proklaté bestie se Vlad s řevem vrhl proti svému odvěkému nepříteli.

I kdyby jej měl zardousit vlastníma rukama, udělá to. Nikdy mu nemohl prominout jeho hříchy. Vlastní prokletí mu bylo lhostejno, ale smrt Aryi nikdy nezapomene, nikdy mu ji neodpustí. Ani nechtěl. A už vůbec nechtěl poslouchat takové lži.

„Láska oslabuje," Silas se po něm ohnal a bez větších potíží se vyhnul jeho výpadu, přičemž mu zasadil ránu hřbetem ruky.

Ač byl Vlad nasycený a jiného by bez zaváhání přemohl, doléhala na něj tíha věků, které prospal. Nová doba, kterou cítil všude kolem sebe, jej tlačila k zemi, stahovala jej dolů a pohřbívala pod sebou. V zapadlé vesničce pod horami rumunských vršků se skoro zastavil čas, ale on věděl, že za hranicemi na něj čeká svět daleko větší a neznámější. Mohl jej semlít a zatím se mu to dařilo, ač do něj ještě pořádně nevkročil.

Rána na něj zapůsobila mnohem silněji, než by kdy mohla. Silas jej srazil k zemi a on padl do bláta. Ústa mu zaplavila mazlavá tekutina, která se mu procpala také do očí. Kašlal a snažil se vše dostat ven, dostat pryč tu odpornou pachuť v ústech.

„Láska je slabost, která nás činí zranitelnými," Silas se nad ním tyčil a káral jej pohledem, ač to jeho výtvor nemohl vidět, „zbavil jsem tě těch odporných okovů. Cožpak to nevidíš? Jsi svobodný. Jsi víc, než kdy člověk může být. Láska je koule na noze, která zpomaluje. Přináší soucit a něhu, něco, s čím bys nemohl žít jako bytost, kterou ses stal."

„Láska nás činí silnějšími," vypravil ze sebe Vlad ztěžka a přetočil se na bok. Ohnal se po Silasově nohách ve snaze srazit jej k zemi. Místo toho si však vysloužil tvrdou ránu do tváře, když jej Silas kopl.

„Snad tě nová doba naučí, jaký klam láska ve skutečnosti je. Schyluje se k bojům, jaké jsi dosud nezažil. Myslíš, že Turci byli největší hrozba, jaké jsi kdy čelil? Jen se neboj, můj synu. Poznáš, jací lidé ve skutečnosti jsou. Neschopni lásky, neschopni míru," pro Silase rozhovor skončil. Odvrátil se od Vlada a mířil pryč.

„Sám jsi slepý," zachroptěl Vlad. Obrátil se na záda a zíral na noční nebe. Silas zastavil mezi vrátky.

„Láska je jediná věc, která drží člověka naživu," i přes bolest ve svém temnotě zaprodaném srdci se Vlad usmíval, „víš, proč jsem tak dlouho přežil, když jsem byl ještě člověk? To jen díky ní. Při životě mě držela Arya. V mnoha bitvách jsem málem padl, zdálo se, že jsem své muže dovedl na porážku. Ale touha vrátit se zpět k ní, znovu ji spatřit, to mi dávalo sílu. Ač jsem již pozbýval sil, myšlenka na ni vedla můj meč proti nepříteli. A já se pokaždé vrátil. Jen díky ní. Čekala na mě a já jí slíbil, že se znovu shledáme. I kdybych se měl vrátit jen pro poslední polibek, vždy bych se vrátil. Jen kvůli ní. To ona mě držela naživu."

Silas si s hlavou mírně stočenou k Vladovi sám pro sebe cosi zamručel.

„A věříš, že by obstála ve zkoušce milovat toho, kým ses stal?" věnoval mu už jen jedinou vtíravou otázku. Poté zmizel ve tmě.

Vlad zůstal ležet na zemi, ale ani chlad pronikající mu skrze cáry šatstva ke kůži jej neznepokojoval. Hleděl na nebe, na záblesky třpytivých hvězd a hledal mezi nimi Aryu. Když ji nemohl najít zde na zemi, musela být nahoře. Andělé přeci vždy spočinou na nebi.

Silasova otázka jej ale v hloubi duše sžírala. Ptával se na to sám sebe mnohokrát od doby, kdy ji ztratil. Dokázala by jej milovat i přes to, že se jeho potravou stala lidská krev? Byl nucen zabíjet. Více než kdy dřív, z jiného důvodu, než kdysi. Přijala by jej? Nebo odvrhla? Na tuhle otázku odpověď neznal, ač by za ni vyměnil celou svou bídnou existenci.

Zbyly mu jen mučivé úvahy nad tím, co by se stalo, kdyby vše dopadlo jinak.