Ve chvíli, kdy se taneční rej na parketu chýlil ke konci, si Jonathan pokládal otázku, na kterou neznal odpověď. Nebo se jí spíše bál.

Mohla by Mína milovat někoho jiného, nežli jeho?

Tichý hlásek v mysli mu našeptával, že má odpověď přímo před očima. Jiná jeho část se však tomuto prozření urputně bránila a stále věřila v sílu vzájemného vztahu.

Z úvah jej vytrhlo až drcnutí, když do něj Arthur šťouchl, aby se podíval, kdo právě přichází.

„Profesore Van Helsingu, jsme rádi, že jste se ukázal," Arthur projevoval mnohem víc nadšení, než jeho kamarád.

Profesor pomalým krokem kráčel mezi hosty, když si všiml mladého policisty. Snad to byl klam namodralého světla, ale v jedné chvíli působil v černém smokingu s karmínovou šálou kolem krku jako křehký stařec, který se s dalším krokem rozpadne. Jeho unavený výraz dokládal, že se musel k návštěvě velmi přemlouvat.

„Arthure, zdravím," Van Helsing si s ním potřásl rukou a poplácal jej po rameni, když tu mu pohled padl na Gabriela a Mínu na parketu.

Sám pro sebe lehce pozvedl koutek úst v úsměvu. Na muži, kterého znal snad lépe, než kdokoliv jiný, moc dobře viděl tu sotva kdy postřehnutelnou něhu. Zároveň jej zahřálo u srdce, že i Mína chová k jeho adoptivnímu otci vřelé sympatie. Těšilo jej to, to nemohl popřít, ale po boku svých lidských společníků na sobě nesměl dát nic znát.

„Profesore, jaké to překvapení," doktor Seward se odpoutal od konverzace s jedním ze svých kolegů, se kterým na sebe narazili a svou pozornost opět přesunul k ostatním.

„Takovou událost jsem si nemohl nechat ujít," Van Helsing se pozdravil také se svým dobrým známým a pohledem se na moment zastavil u Jonathana.

Arthur si odkašlal, aby přilákal jeho pozornost, která už zase patřila jen Gabrielovi a Míně. „Jonathane, profesor je tady," upozornil jej.

Mladému lékaři chvíli trvalo, než pohledem ulpěl na nově příchozím. „Rád vás vidím, profesore," tón jeho hlasu dával tušit, že myšlenkami je stále někde jinde.

„A slečna Seward. Okouzlující jako vždy," Van Helsing si jako první všiml, že se k nim dvojice z parketu přiblížila.

Gabriel dovedl dívku zpět k jejímu doprovodu. Cítil na sobě pohledy všech přítomných a zaslechl také Renfieldovo nespokojené mručení kdesi za ním. Jeho společník neměl dvakrát radost z nastalé situace. Van Helsing byl na jejich straně a stačil by třeba jen jeden neuvážený krok, aby se vše provalilo, když se všichni tak hezky sešli.

„Profesore, jsem tak ráda, že jste přišel," Mína se s nataženýma rukama vrhla k Van Helsingovi s takovou vřelostí, jako kdyby vítala vlastního dědečka.

„Nemohl jsem odmítnout," profesor dívce stiskl drobné ruce ve svých vrásčitých.

Mína se okamžitě chopila příležitosti: „Pane Morgensterne, toto je profesor Abraham Van Helsing, uznávaný vědec. Zrovna přednáší v Londýně."

„Gabriel Morgenstern," hostitel nabídl ruku k potřesení.

„Dnešní hostitel a vlivný muž, jak jsem stačil zaslechnout. Těší mne," Van Helsing stiskl jeho ruku a oba muži se tvářili přesně tak, jako kdyby se tento večer viděli poprvé.

„Vaše jméno mi není neznámé, profesore. Četl jsem dokonce některé vaše studie. Obdivuhodná práce," Gabriel spojil ruce za zády a působil velmi sebejistě. Nenechával se rozhodit, na to toho zažil již příliš.

„Profesor s námi spolupracuje na posledních případech," ač by to možná Arthur neměl říkat, nemohl si takovou poznámku odpustit. Usmíval se, jako by právě chytil vraha. Také byl přesvědčen, že jej dopadne a dával tak Gabrielovi jasně najevo, že nebude utíkat dlouho.

„Vskutku? Čili jste v případech nepostoupili dále," Gabriel Arthurovi vrátil stejně povýšený výraz, což jej nemile překvapilo. Ještě si nezvykl, jakým suverénem Gabriel byl.

„Jen pouhá konzultace," Van Helsing mírně pozvedl ruku, aby zabránil dalším nepokojům.

Mína se s rozpačitým výrazem koukala po všech mužích okolo sebe. Cítila mezi nimi tak silné napětí, až by se stačilo jen natáhnout a uchopit jej. Stále zůstávala po boku Gabriela, což si uvědomila až ve chvíli, kdy Jonathan postoupil kousek k ní a přitáhl si ji k sobě.

„Kdepak máte Lucy? Vídali jste se, ne?" Jonathan navázal na Arthura a jeho jistotu, ale na rozdíl od něj jej nehnala touha dopadnout pachatele, ale touha dostat Gabriela od Míny.

Van Helsing přelétl pohledem k Arthurovi. Ten se při zvuku dívčina jména zhluboka nadechl a napřímil. Mína naopak sklopila pohled k zemi a rty se jí pohnuly v němé nadávce směrem k Jonathanovi.

Gabriel se však nenechával zahnat do kouta. „Slečna Westenra se věnuje vlastním zájmům. Co dělá nebo kde je, to vám však nemohu říci, sám to nevím. Mám-li být upřímný, ani se o to nezajímám," usmál se na Jonathana jako na starého přítele, ale očima naschvál zaběhl k Míně. Jestli jej nějaká žena zajímala, byla to právě ona.

A Jonathan skrytý význam jeho odpovědi pochopil. V jejich uzavřené skupince začínalo být dusno, způsobované nevraživostí obou mužů. Oproti Jonathanovi však Gabriel stále působil jako přístupný hostitel, který plní své povinnosti a předstírá, že nemá s nikým problém. U Jonathana stačilo málo a okolní hosté by byli schopni postřehnout, jak mu z uší vzteky hučí pára.

„Děje se něco, Jonathane?" i doktor Seward si všiml jeho rozladěnosti. Jako otec upínající se na vidinu brzkého sňatku jeho dcery s talentovaným lékařem nerad viděl své dvě děti rozkmotřené.

Gabriel přelétl pohledem mezi Míniným otcem a přítelem, ale než se dostal k Jonathanovi, jeho pozornost upoutal pohyb mezi hosty. Další slova jeho společníků k němu již nedoléhala. Vnímal jen to jediné místo, kde se mihla vysoká postava v černém obleku, který však spíše připomínal houstnoucí tmu přelévající se ulicí.

„...zjistili, že to nebylo nic vážného," poslední úsek Jonathanovy odpovědi si k němu našel cestu.

„Pane Morgensterne? Jste v pořádku?" Mína si všimla jeho náhlého zaražení a následovala směr jeho pohledu. Kromě rozmlouvající partnerské dvojice si však nevšimla ničeho mimořádného.

Rovněž Van Helsing stočil pohled do míst, kam hleděl Gabriel. Poznal, že se děje něco mimořádného a nelíbilo se mu, jak měl v této situaci svázané ruce. Nesměl se zajímat příliš, museli zachovat zdání právě představených mužů.

V reakci na Mínin hlas k ní Gabriel sjel pohledem, ale hloubka jejích očí jej uklidnila jen na moment. Ihned opět vzhlédl a rozhlédl se. A spatřil jej zase.

Černý oblek patřící vysokému, takřka vyzáblému muži. Tentokrát si všiml také tenkých rtů a orlího nosu, ale než stačil zaregistrovat ty odporné oči plné hněvu a povýšení, dotyčný zmizel.

Gabrielova jistota byla ta tam. Mína na něj znovu promluvila, ale tentokrát na něj její hlas zapůsobil jako bič. Zaplavil jej strach, obavy o ženu, kterou miloval. Právě Silasův stín způsobil, že si Gabriel uvnitř sebe přiznal, jak hluboké city k Míně chová. Miloval ji. A vidina Silase v její blízkosti jej nenabíjela hněvem, díky kterému by se hnal za odplatou, ale strachem o život jeho milované. Jednu lásku mu již vzal.

„Omluvte mě, musím...musím něco zařídit," Gabriel zavrtěl hlavou a všechny přelétl nejistým pohledem.

„Ale pane Morgensterne," než jej Mína stačila zarazit, spěšně se vzdálil a nechal je tam stát zcela popletené.

Van Helsing se za ním díval a jeho neklid se přenášel i na něj. Stalo se něco vážného, o tom nebylo pochyb. Velmi rychle se dovtípil, co mohlo takovou změnu způsobit. Takto Gabriela dokázalo rozhodit jediné. Nebo spíše jediný člověk, pokud by jej tak mohl klasifikovat.

Renfield se probil mezi hosty ke Gabrielovi dříve, než stačil zmizet ze sálu.

„Pane, co se děje?" rázně, tak jak by si to snad nikdy nedovolil, zarazil Gabriela v pohybu a zatlačil mu do hrudi, aby jej dostal zpět.

Ten dotyk pálil jako cejch, zejména proto, že se jizva na jeho hrudi se vzpomínkou na Silase opět probrala k životu.

„Dej ze mě tu pracku pryč, jinak o ni přijdeš," Gabrielova tichá výhrůžka zapůsobila okamžitě.

Renfield se stáhl a s nechápavým výrazem jej vyprovázel pohledem. Zažil mnohé, ale takto zlověstně Gabriela nikdy předtím mluvit neslyšel. I on ale z jeho výrazu poznal, že se něco děje a rozhodně ne nic dobrého.

Gabriel se vyřítil ze sálu. Než však stačil zmizet všem z očí, kousek pod schody, zbaven vší obezřetnosti, vrazil do neznámé ženy. Střet nečekal nikdo z nich a Gabriel už už viděl, jak se před ním zjevuje Silas. Během vteřiny však jeho instinkt zareagoval lépe, než smysly a vyhodnotil, že ve skutečnosti neslyší ďábelský smích, ale vzteklé ženské nadávání. Záhy nalezl ztracené rovnováhy a zachytil také ženu, kterou stáhl k sobě.

„Dávejte pozor," žena se zapřela o jeho hruď a odstrčila se od něj.

Ač se jeho nečekaná společnice jevila jako drobná, nepříliš vysoká žena, nemohlo být ani pochyb o tom, že si jen tak něco nechá líbit. Tvářila se neústupně a dávala jasně najevo, že není žádná hračka, se kterou by si muži mohli hrát.

Tahle ráznost a ženiny rysy tváře Gabriela upoutaly. Okamžitě věděl, že není zdejší. Výrazné lícní kosti a jemně našpulená ústa nebyly typické pro jemnější dívky Anglie. Zcela jistě to nebyla Angličanka. Trochu vyboulený nos odváděl pozornost jejího protějšku, ovšem velké, oříškově hnědé oči s dlouhými řasami člověku hleděly až na dno duše. Gabriela zaplavil nepříjemný pocit, že ta žena o něm na první pohled ví prakticky všechno. Něco takového se mu nelíbilo.

„Odpusťte, slečno, nedával jsem pozor. Byla to má chyba," přitiskl si ruku na hruď v omluvném gestu.

„To tedy byla," žena se nenechala zmást jeho vytříbeností. Upravila si ramínko purpurových šatů a významně se na Gabriela podívala.

„Pustíte mě? Nebo si mám cestu dál prorazit násilím?" vzdor jí čišel z tváře.

Pro Gabriela to bylo příjemné rozptýlení, které zahnalo chmurné myšlenky. Byl si jistý, že se mu vše jen zdálo. Nebylo možné, aby mu Silas sám vyšel v ústrety. Nebyl ničím víc, než jen obyčejným zbabělcem, stěží by se vydával přímo do jeho domu. Své vidiny přičítal přílišné náklonnosti, jakou projevil Míně. Její získání by mohlo znamenat také ztrátu, kdyby se Silas opět pokusil Gabrielovi vzít to, na čem mu záleželo nejvíce.

„A zvládla byste to?" Gabriel opět nalezl ztracené jistoty a založil si ruce za zády.

„Divil byste se, co všechno zvládnu," žena vystrčila bradu vpřed a rty se jí zkroutily zadržovaným úsměvem.

„Něco mi říká, že není radno vám odporovat. Gabriel Morgenstern," natáhl k ní ruku.

Se zvukem jeho jména se po ženině tváři prohnal stín pochybností. O tom, kdo je hostitel, nikdo nepochyboval, ani ona, ovšem dosud ke jménu nedokázala přiřadit tvář.

„Sám hostitel. Vivienne Devon," přijala jeho gesto. Jedno obočí jí vystřelilo vzhůru, když jí Gabriel podle svého zažitého zvyku políbil hřbet ruky.

„Půvabné jméno," zkoumal ji pohledem, ale nepouštěl ji, „ovšem možná trochu zcestné. Nehodí se k vám."

„Jako vaše řeči," Vivienne vyškubla svou ruku z jeho sevření, „tohle jste pokazil."

„Nesouhlasím," její prudkost Gabriela pobavila, „smím vás doprovodit do sálu?"

„A nemířil jste náhodou jinam? Když jste do mě tak nevybíravě vrazil, zdálo se, že se ze sálu spíše snažíte utéct," Vivienne si všímala také věcí, které jiní přehlíželi, „netvářil jste se zrovna nadšeně."

„A vidíte. Stačí málo a je mi zase dobře. Jen potřebujete toho správného člověka," Gabriel se jí nepokrytě vemlouval do přízně.

Tentokráte ale čelil zcela novému pocitu, který uvnitř něj klíčil. Bylo to zhnusení. Často se nenáviděl za to, co dělal, ale nikdy nepochyboval o tom, zda má či nemá manipulovat se ženami. Jenže teď zde byla Mína a na ní mu opravdu záleželo. Jen co se začal zajímat o Vivienne, hnusil se sám sobě. Před chvíli v podstatě vyznal lásku Míně, ač věděl, že to dívce v ten moment nedošlo, neboť se stále snažila být tou dobrou a spořádanou dívkou. A nyní, jen pár chvil poté, flirtoval s úplně cizí ženou. Víc než cokoliv chtěl, aby tohle už nikdy dělat nemusel. Chtěl jen tu jednu jedinou.

„A já snad jsem ten správný člověk? Sotva mě znáte," na Vivienne šlo poznat, že se nenechá jen tak svést. Tak jako on, i ona byla hráč.

Gabriel od ženy na krok odstoupil a dobře se ji prohlédl. Byla plnějších tvarů, ale vytrénovaná. Možná přesně netušil, co je zač, ale byl rozhodnut to zjistit. Neočekával, že by narazil na ženu, která patrně nebyla zdejší a vypadala, jako kdyby znala jeho záměry, pouhou náhodou. Na náhody nevěřil a už vůbec ne, pokud šlo o ženy.

„Co vidíte?" vybídla jej.

„Sílu," odpověděl Gabriel, „jste žena, která se nebojí jít si za svým cílem, děj se co děj. Buďte opatrná, slečno. Znával jsem takové. Nedopadly dobře."

„To je výhrůžka?" s úsměvem si odfrkla.

Tentokrát Gabriel přistoupil přímo k ní. Byla menší, než on. Cítil na krku její horký dech.

„Varování," odvětil chladně a chvíli posečkal, než od ní opět odstoupil.

Jak čekal, necítil nic. Nebála se, nenechala se rozhodit. Její srdce tepalo stále stejně klidně, ani na vteřinu nezrychlilo, stejně tak její dech. Tahle žena byla víc, než za koho se vydávala.

„Pane," ke dvojici poblíž schodů se přihnal Renfield. Když si všiml, že Gabriel není sám, zarazil se uprostřed kroku. „Nerad ruším, ale nutně je vyžadována vaše přítomnost," trhl hlavou směrem zpět k sálu.

Z jeho postoje Gabriel vytušil, že se něco stalo. „Omluvte mě, slečno Devon. Povinnosti hostitele nepočkají," rozloučil se a s úklonou se poroučel.

Odvrátil se od ní a po pár krocích došel k Refieldovi. Chytil jej za paži a odvedl stranou, jako kdyby čekal, že to všechno, co mu chce říct, je jeho vina.

„Co je?" zasyčel mu do tváře.

„Máme problém," Renfield se nebál setřást ze sebe jeho chladnou ruku, „slečna Seward si musela odskočit. Ale viděl jsem Lucy. Netvářila se moc nadšeně a zaměřila se právě na ni. Myslím, že než slečna stačila někam odejít, vaše družka ji odtáhla ven."

Kdyby to bylo možné, v Gabrielovi by se v té chvíli krve nedořezali. Zíral na Renfielda možná až příliš dlouho, v hlavě mu probíhaly všechny možné scénáře a ani jeden se mu nelíbil. Snad jedinou známkou toho, že vnímá, byly záškuby ve tváři, jak zatínal čelist.

„Jak je to dlouho?" zajímal se.

„Sotva pět minut. Hned jsem šel za vámi," odpověděl Renfield, „a Van Helsing splnil, co měl."

„Dobrá. Alespoň něco," Gabriela tišilo vědomí, že za ním stále stojí Van Helsing, jinak by asi na místě něco rozmlátil, „vrať se do sálu a pokus se zamezit nechtěné pozornosti. Já jdu ven."

S kývnutím na srozuměnou se oba muži rozešli. Renfield se vrátil do sálu a Gabriel zamířil ven z domu.

Tušil, že obě dívky budou za domem, možná někde mezi stromy. Poblíž hlavního vchodu narazil na Vivienne a Lucy by kolem něj s Mínou v závěsu jen tak neproklouzla. Musela tedy použít zadní vchod, ke kterému se z obýváku dalo snadno dostat.

Gabriela poháněl strach i vztek. Bál se o Mínu a zuřil na Lucy. Byla mnohem prudší a nevyzpytatelnější, než na co byl zvyklý u Marisy. I tu dokázal zkrotit, ač se mu ke konci svého života vysmekla a rozhodla se vzdorovat. Jinak si s ní ale vždycky poradil. Lucy byla jiná, až moc jiná. Nedařilo se mu naučit ji poslouchat a skutečně začínal hořce litovat toho, že ji proměnil.

V tomto případě se mu mohl hodit Kevin, kterého měl Van Helsing dostat z Carfaxu. Mohl jej využít, použít jej podobně, jako hrací figurku na šachovnici. Kevin bude jeho příštím tahem.

Otázkou už jen zůstávalo, zda se ten imbecil dokáže nepozorovaně dostat z Carfaxu na místo určení.