Nadcházející ples představoval dokonalou příležitost, kdy se mohly kamarádky opět sejít a společně vyrazit na nákupy. Míně se však do ničeho takového nechtělo. Lucy stále nebyla k zastižení a ona se ji v konečném důsledku ani nesnažila hledat. Jestli se Van Helsing skutečně nemýlil, z Lucy se stala nemrtvá a o takové setkání dívka dvakrát nestála. Kdyby svou kamarádku spatřila na vlastní oči, byl by to další neklamný důkaz toho, že je to všechno pravda. Šaty na ples si proto sehnala sama a upínala se raději k momentu, kdy znovu spatří Gabriela. V jeho přítomnosti se cítila bezpečně.

Ležela v posteli u sebe doma a převracela v rukou malou knížečku, kterou jí Gabriel věnoval. Šetřila si ji pro chvíli, kdy ji bude skutečně potřebovat, proto se na ni nevrhla hned včerejší večer. A dobře udělala. Jestli někdy potřebovala porozumění, bylo to právě teď. A Gabriel by jí přeci nelhal nebo jí nedával jen tak něco. Slíbil jí, že k ní bude vždy upřímný.

Lampička na nočním stolku osvětlovala malý kruh kolem měkkým světlem. Než se Mína schovala v posteli, zatáhla závěsy a zavřela dveře ložnice. Chtěla, aby byl obsah knihy určený jen pro ni, aby do něj okolní svět nezasahoval. Osamotě se cítila nejlépe, byť ztraceně. Nalézala se teprve s Gabrielem.

Přitáhla si přikrývku těsněji k tělu a nadzdvihla si polštář. Uvelebila se tak, aby měla naprosté pohodlí. Teprve poté knížku otevřela.

Ponořila se do tenkých stránek, které na dotek působily křehce, jako kdyby se měly pod každým dotekem rozpadnout. Mína obrátila list tak jemně, jak jen dokázala.

V tomto životě

či snad v tom příštím,znovu se shledáme.Ani věčnost nás nerozdělí, však láska,ta zůstane.

Nač lpět na smrtelném těle,

na tom pomíjivém nic.Duše, ta věčná jea milovat tě bude čím dál víc.

První báseň, která ji přivítala, jí vykouzlila na tváří lehký úsměv. Líbilo se jí to. Slova se jí zdála milá, ale teprve, když si ty dvě prosté sloky přečetla ještě dvakrát, pochopila jejich skutečnou hloubku.

Byla to naděje, která ze slov vyzařovala. Naděje, že žádné odloučení dvou zamilovaných duší netrvá věčně a jednoho dne se znovu shledají. Tělo bylo jen fyzickou schránkou, které skrývalo skutečný poklad – duši.

Myšlenky jí zalétly k matce. Pamatovala si její široký úsměv, kaštanově hnědé vlasy a pohádky, které své dcerce vyprávěla. Nebyly to žádné růžové příběhy o vílách, princeznách a udatných rytířích. Byly to temné příběhy plné roztodivných kreatur, které si její maminka vymýšlela. Nikdy se nedržela žádné knihy, vyprávěla tak, jak jí slova přišla na jazyk. Z obyčejných dětských pohádek tvořila fantastické příběhy o trolech, kteří se podobali padlému stromu, o koních, kterým z nozder šlehal pekelný plamen nebo o stromech, které byly ve skutečnosti zakletými lidmi. Mína ty pohádky milovala, zejména proto, že v nich nikdy nešlo o dobro a zlo. Nic nebylo jasně dané, snadno definovatelné. Ten největší padouch se vždy ukázal jako oběť, jehož činy pramenily z jeho vlastní bolesti a celý svět jej nenáviděl, ale na konci příběhu vždy došel svého štěstí či klidu.

Když nad tím tak Mína přemýšlela, za to, jakým směrem se ubírala, vděčila právě své matce. Od ní se učila chápat nepochopené a neodsuzovat ty zlé jen proto, že provedli něco špatného. Za každým hříchem se skrýval nový, nikým nevyprávěný příběh. A ona tady byla proto, aby takové příběhy odvyprávěla za ty, kdo nemohou. Na rozdíl od nich, ji budou lidé poslouchat.

Díky těm pár veršíkům přemítala, zda duše její matky čeká, až se k ní připojí i její manžel. Ta myšlenka ji píchla u srdce, ale představa, že by její otec vlastně nezemřel, jen našel cestu ke své ženě, se jí líbila.

Úsměv jí záhy povadl, když si uvědomila, že ona možná bude bloudit skrytá ve věčné temnotě. Postupně začínala ztrácet víru v Jonathanovu lásku. Jestli se jednoho dne dvě duše znovu sejdou a zůstanou už napořád spolu, pochybovala, že by chtěla takovou věčnost strávit s Jonatahanem. Nedokázala si představit, jestli spolu duše mluví nebo jak to vlastně funguje, ale kdyby ano, očekávala by další řeči o tom, jak by měl být živý a pomáhat v nemocnici zachraňovat nevinné.

Mína si zastrčila neposedný pramen rusých vlasů za ucho a raději pokračovala ve čtení, aby na místě nevybouchla jako časovaná bomba.

Co je to láska? Nikdy nekončící boj? Věčná náklonnost dvou duší? Nebo snad věčné utrpení?

Znával jsem ženu, pro niž byl muž ochoten položit život. Ač mu nebyla souzena, miloval ji celým svým srdcem, celou svou duší a síla jeho lásky nezeslábla, ani když čelil tváří v tvář smrti. Tu ženu ztratil a jeho život postihlo prokletí. Jejich láska však nezemřela spolu s onou ženou. (...)

Začínalo to být čím dál depresivnější. V Míně se bouřily všechny emoce. Jedna věta jí vehnala do očí slzy, ale záhy jí další poskytla naději a útěchu.

(...)

Proto vím, že ten muž a ta žena, které rozdělila smrt, se jednoho dne znovu shledají. Na jiném místě, v jiné době, ve světě, který se tolik liší od toho, jaký znávali. Jejich duše si však vzpomínku z prožitého života nesou stále s sebou a až se znovu shledají, pochopí, že patří k sobě. Jednou je spojila láska a toto pouto již nic nerozdělí. Navzdory všemu budou opět spolu.

Mína si instinktivně sáhla na hruď v místě, kde jí v pravidelném rytmu tlouklo srdce. Nesla si i ona nějakou vzpomínku z minulého života, o které nevěděla? Žil ve světě někdo, komu byla skutečně souzená? Když jí hlavou bleskla myšlenka, že její skutečnou láskou je Jonathan, zavrtěla se v peřinách. Ta představa byla spíše smutná, než šťastná.

Dříve věřila, že spolu zůstanou napořád. Milovala jej a cítila, že jej stále miluje, ale ani všechen cit na světě nezachrání vztah, kde se snaží jen jedna strana. Ona se snažila, opravdu ano. Tolerovala jej, byla mu oporou v těžkých chvílích, pomáhala mu, jak jen mohla. Na oplátku jí on věnoval stále méně času. Dusila se. Jejich společný byt jí začínal být těsný, měla pocit, že se stěny stále smršťují, brání jí volně dýchat a hrozí, že ji každou chvíli rozdrtí. Chtěla z té klece ven. Na čerstvý vzduch, do světa, kde by mohla být volná a našla by to, co si skutečně zaslouží.

Další stránky skrývaly dopis. To Mínu zaujalo a její pozornost se už zase soustředila jen na slova, jež byla napsána ozdobným písmem, úhledným, nakloněným doprava tak, div na řádku neležela.

Má nejdražší,

jak je to dlouho, co jsem tě spatřil naposledy? Bledá, stále však krásná, leč mrtvá. Vzali mi tě, přeťali pouta naší lásky, tebe zbavili krásy bytí, mne do temnoty uvrhli. Neznám větší muka, než jeden den bez tebe. Co je láska bez dvou, pár bez jednoho? Zůstal jsem sám a samota je mým věčným údělem. Mohou mne mučit, týrat, lovit jako štvanou zvěř, nebude však většího utrpení, než svět, v němž tebe není. (...)

Mína musela ustat ve čtení, až příliš ji to zasáhlo. Netušila proč, ale najednou ji zkrátka zaplavila vlna bolesti, jako kdyby to snad psala ona sama. Nakonec byla ráda, že si knihu otevřela až večer před plesem. Alespoň nebude čekat příliš dlouho, než zase spatří Gabriela a na všechno se ho zeptá.

Chvíli jen zírala na strop a šeptem si opakovala pár slov z onoho odstavce: „Co je láska bez dvou, pár bez jednoho?" Byla to velká pravda a ona cítila, že ji prožívá. Co je láska mezi ní a Jonathanem, když prakticky existuje jen ona sama a on je stále pryč?

Znovu zdvihla knihu a pokračovala ve čtení.

Odvržen lidmi, zavržen světem, není již zde pro mne místo. Byl snad někdo sám tak, jako já? Nemyslím si, ba naopak, jsem si tím jist. Následuje mne mnoho mých druhů, ale nikdy jsem se necítil tak sám. Nepochopen, odmítnut, nemilován.

„Tak už jsme dva," zamumlala si Mína pro sebe.

I ona se cítila sama. Měla svého otce, Jonathana, Arthura, mívala Lucy, přátele v Carfaxu i pacienty, známé na univerzitě i kamarády z mladších let. A přitom se cítila opuštěná, jako ten kůl v plotě.

Najde se mezi všemi jedna jediná duše, která by chápala, jaký je to pocit? Být viděn, ale nebýt vnímán?

„Já tě chápu," Mína sice netušila, komu to vlastně říká, pod žádným z textů nenašla autora, kromě jednoho roku 1645, ale naprosto přesně věděla, jak se ten pisatel cítil. Byla na tom stejně.

V knize toho bylo více a Mína stačila vše přečíst. Poslední slůvko jí proklouzlo mezi rty právě ve chvíli, kdy klika dveří cvakla a do ložnice vešel Jonathan.

„Odkdy zatahuješ závěsy?" kouzlo, které Mínu drželo v jejím vlastním světě plném bolesti i naděje, pominulo s prvními slovy mladého lékaře. Jeho hlas jí zněl v uších jako ta nejhlučnější fanfára. Přála si vrátit se zpět, ale již nebylo návratu.

„Jen jsem to zkusila," odpověděla mu a rychle sklapla knihu.

Pravdou bylo, že ona sama závěsy nikdy nezatahovala. Vždy překrývaly okna sotva z půlky, Mína zkrátka ráda měla přehled. Když viděla z okna, mohla vše kontrolovat a ujistit se, že v bytě není nikdo, kdo by tam být neměl. Občas bývala paranoidní.

„Klidně to tak nechej," zamručel Jonathan od skříně, když se Mína zvedla, přehodila přes sebe župan a vydala se upravit závěsy.

„Vadí ti to," zkonstatovala, aniž by se na něj podívala.

„To jsem neřekl," namítl Jonathan.

„Tón tvého hlasu to řekl za tebe," odporovala mu a opustila ložnici.

Zamířila do kuchyně. Začínalo jí to být k smíchu. Když už se doma setkali, jenom se míjeli. Najednou si připadala spíše jako spolubydlící, která pere, vaří a uklízí, ale nic víc pro toho druhého není. Jen zajištění pro jeho vlastní fungování.

Opřela se dlaněmi o kuchyňskou linku a snažila se znovu přivolat ten bolestný svět, který si kolem sebe vytvořila během čtení Gabrielovy knihy. Bolestný, ale zároveň krásný a nadějný. I když každý další text vyzníval spíše tragicky a naděje se z něj postupně vytrácela, pořád měla pocit, že si s autorem rozumí, protože cítila to stejné. Samotu, bolest, smutek, stesk po lásce, kterou oproti autorovi snad ani nikdy neměla.

„Co to je?" Jonathan se zjevil ve dveřích kuchyně a listoval malou černou knížečkou.

Původně měl v plánu přijít za Mínou s omluvou, i když vlastně sám ani netušil, za co by se měl omlouvat. Když si ale všiml černého přebalu knihy na stole, která se mohla snadno zaměnit i s notýskem, nedalo mu to. Místo omluvy tedy přišel s otázkou a tím si pod sebou podřezal větev.

Mína se při zvuku jeho hlasu zhluboka nadechla. Chtěla být klidná, ale když se k němu obrátila a spatřila, co to drží v rukou, krve by se v ní nedořezal.

„Nic," přiskočila k němu a vytrhla mu knížečku z rukou, „to se mi snad už i hrabeš ve věcech?"

„Jen jsem se podíval," bránil se Jonathan. Netušil, co tak špatného zase provedl.

„A kdybych na stole měla lékařské spisy pacientů, které jsou mimochodem důvěrné, taky by ses jen podíval?" vrátila mu jeho slova s pořádkou dávkou jedu, „já ti taky nelezu do věcí."

Přitiskla si knížku k hrudi a vrátila se zase do ložnice. Pořádně, tak aby udělala co největší rámus, za sebou práskla dveřmi.

„Ženský," to bylo jediné, čím sám pro sebe Jonathan zhodnotil výstup své přítelkyně.

Sváděl to na její obvyklé problémy, jiné vysvětlení, proč by byla tak napružená, neviděl. Snad nikdy nesvaloval vinu sám na sebe, pokud nešlo o úmrtí pacienta. Tam si vždy posteskl, že mohl udělat víc. Ne však u Míny.

Ta sebou zatím plácla na postel a prohlížela si svou knížku. Znovu listovala křehkými stránkami a přejížděla konečky prstů po černém povrchu přebalu.

Teď bude mít chvíli klid. Jonathan se určitě odváží vstoupit, až ona bude spát, takže se nemusela zaobírat tím, co mu řekne. Jakmile se ráno probudí, on bude zase pryč a opět to nebude muset řešit. Ale večer ho uvidí, alespoň to tedy očekávala. I její přítel byl zvaným hostem vánočního plesu. Kam šel doktor Seward, tam se dostali prakticky všichni jeho blízcí. Arthurem a Lucy počínaje, Mínou a Jonathanem konče. Jestli si však její věčně zaneprázdněný přítel zase dovolí přijít pozdě, klidně mu přede všemi ztropí scénu. Začínal ji vážně štvát.

Tišila se zejména toužebným očekáváním té chvíle, kdy zase spatří Gabriela. On jediný jí dokázal skutečně porozumět. Na jeho společnost se těšila.

S knihou přitisknutou na hrudi a s myšlenkou na Gabriela po chvíli usnula.