Arthur Godalming netušil, že jemu a detektivu Brownovi přibyla ke všem dosud nevyřešeným vraždám další. O smrti Anne Smithové se ale patrně doví, až když bude příliš pozdě.

Pro mladého policistu bylo prioritou číslo jedna dopadení pachatele, aby se počet jeho obětí již nenavyšoval. Věřil profesoru Van Helsingovi každé slovo a štvalo jej, že mu snad nikdo jiný nevěřil. S doktorem Sewardem se o tom bál mluvit, přeci jen byl také vědcem. Jonathan mu své stanovisko již jasně ukázal a Arthura zatím nenapadlo, že by tomu všemu mohla věřit i Mína. Spojitost s Lucy mu pořád nedocházela, stále ji vnímal zejména jako „svou" Lucy.

A právě ona mu nedala spát. Neustále si v hlavě přehrával poslední setkání s ní. Myslel také na muže, který jí dělal doprovod. Mohl to být vrah? Mohl to být upír? V této oblasti nebyl Arthur nijak zběhlý a netušil, zda by to dokázal rozpoznat. Možné to bylo, ale jistotu neměl. Zároveň hledal také jiné podezřelé adepty a mysl mu neustále zabíhala ke Gabrielu Morgensternovi. Nemohl si pomoci, ten muž jej iritoval nejen svou přítomností, ale vůbec celou svou existencí. Záblesk zdravého rozumu mu ale občas našeptával, že by jej označil za pachatele snad ve všech trestných činech na území Londýna. Svou averzi k tomu muži si uvědomoval. Mohl však být třeba i upír?

„Tak copak potřebujete, pane Godalmingu?" Van Helsing se objevil u stolu v rohu hospody, kam Arthur profesora pozval. Sňal si z hlavy klobouk a položil jej na stůl.

„Profesore," Arthur se široce usmál a vstal, aby si s ním mohl potřást rukou, „jsem moc rád, že jste přišel."

Van Helsing pokýval hlavou a jakmile měl ruku volnou, pokynul s ní na znamení, aby mu dal čas. Byl to již starý muž a chyběla mu vitalita Arthurova mládí.

Godalming počkal, až si profesor odloží kabát a společně zasedli ke stolu. Čirý ruch kol kolem se mu náramně hodil do krámu. Šumění směsice několika hlasů, cinkání sklenic, nadšené pokřiky, to všechno dodávalo jejich následujícímu rozhovoru nádech soukromí. O čem se spolu chystali hovořit nemohl nikdo slyšet. Všichni si hleděli svého.

„Viděl jsem Lucy," Arthur se stačil jen ostražitě rozhlédnout a hned na profesora vychrlil, co měl na srdci.

„Skutečně?" jeho slova Van Helsinga překvapila. Nečekal, že se dívka ukáže právě jemu a ke všemu tak brzy.

„Potkal jsem ji na ulici," Arthur si založil ruce na hrudi a opřel si je o desku stolu.

„A?" profesor neznatelně zdvihl hlavu a s pootevřenými ústy čekal, co mu mladík řekne. Všechno bylo podstatné a bylo nutné, aby vše věděl také Gabriel.

„Já nevím," Arthur sklopil hlavu a podrbal se v rozcuchaných vlasech, „vypadala jako Lucy."

„Ale?" tón, jakým Arthur svou větu zakončil Van Helsingovi prozrazoval, že v tom nějaké to ale jako vždy bude.

Než stačil odpovědět, k jejich stolu se přitočila copatá servírka s notýskem v ruce. „Dáte si něco, pánové?" široce se usmívala, až se jí na tvářích tvořily ďolíčky.

„Nic, slečno, ale i tak vám děkuji," Van Helsing taktně odmítl zdejší nabídku. Hospoda nebylo místo, kde by měl v plánu popíjet a na stará kolena s tím ani nehodlal začínat.

Také Arthur odmítavě zavrtěl hlavou. Servírka jen pokrčila rameny a odběhla. Radost ze slušného spropitného, které dostala před chvílí, jí nemohlo zkazit už skoro nic.

„Takže jste viděl Lucy," Van Helsing navázal tam, kde přestali, než je vyrušila copatá dívka.

„Ano," prudké Arthurovo přikývnutí odráželo jeho nervozitu. Patrně by vystřelil z místa jako na pružině, kdyby se někde za jeho zády rozbila sklenice. Bylo na něm vidět, jak je napjatý.

„Vypadala stejně jako vždy," musel si znovu zopakovat, co řekl, snad aby se ještě přesvědčil, že jeho další slova nejsou pravda, „ale když jsem se jí podíval do očí...já nevím," jeho těžký povzdech byl důkazem bolesti, kterou cítil, „byla jiná. Bledší a...a ty oči. Už jsem v nich neviděl tu Lucy, jakou jsem znával. Ta prázdnota, ten chlad. Bylo to až děsivé."

„Je mi to líto," nic víc snad Van Helsing ani říct nemohl.

Věděl, jaké city k té dívce Arthur choval a kouskem duše mu skutečně bylo líto, že jeho láska zemřela a stala se družkou nemrtvého. Nelitoval jej však tolik, aby upozadil Gabrielovy tužby. Spokojenost muže, který jej vychoval, pro něj byla daleko přednější.

„Pořád se mi tomu nechce věřit," Arthur sklopil hlavu, aby skryl ublížený výraz, „že by...zkrátka zrovna ona." Prudce zdvihl hlavu a němá prosba, kterou k Van Helsingovi vysílal, mluvila za vše. Chtěl ji zpátky. Zdravou a hlavně živou.

„Víte, ona nikdy nebyla zrovna dvakrát milá," zasmál se, jak jej samotného pobavilo, co řekl o ženě, kterou miloval, „bývala chladná a možná i bezcitná, ale byla to prostě Lucy. Měla své mouchy, ale v jádru byla...dobrá. A teď...teď je...tohle." Bezmocně máchl rukou kamsi vedle stolu.

„Miloval jste ji?" Van Helsing spojil ruce na stole a s přivřenýma očima si svého společníka prohlížel.

Ten zase svěsil hlavu, takřka zahanbeně. Souhlasné přikývnutí mohlo stejně tak být obyčejné povzdechnutí.

„A řekl jste jí to?" vyzvídal dále profesor.

Na tohle se Arthurovi odpovídat nechtělo. Mlčení by ale taky byla odpověď a Van Helsing by to jistě poznal. Byl to chytrý člověk, toho si byl Arthur vědom. Neznal lidi jen z anatomického hlediska, velmi dobře znal také jejich duši.

S výrazem naprostého ublížení vzhlédl a pokusil se zpříma pohlédnout Van Helsingovi do očí. Stačil jen zavrtět hlavou v záporné odpovědi a hned zase sklopil zrak k desce stolu.

Profesor se zhluboka nadechl a rozpojil ruce. Začal poklepávat prsty o stůl. Dunivé bubnování připomínalo napjatou chvíli před vynesením rozsudku. Van Helsing však nic neříkal. Co by mu také měl říci? Že jediné, co pro svou milou může udělat, je dát jí věčný klid? Tím by se obrátil proti Gabrielovi a za to by se nenáviděl. Mrtvou již k životu přivést nelze, neměl tedy pro mladíka žádné východisko.

„Možná jsem měl," Arthur civěl do desky stolu a jako nejvhodnější možností se mu zdálo obviňování sebe sama, „kdybych jí to někdy řekl, třeba by všechno bylo jinak. A nestalo by se tohle. Toho všeho jsme se mohli ušetřit a ona by nebyla..." hlas se mu zadrhl a sevřel ruce v pěst, „mrtvá."

„Není dobré přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybyste něco udělal jinak," namítl Van Helsing, tohle dobře znal, „musíte hrát s kartami, které máte, nepřemýšlet nad tím, jak by se hra vyvíjela, kdybyste měl jiné karty a táhl jinak. Musíte mít čistou mysl a přemýšlet jen nad tím, co je tady a teď. Neohlížet se zpátky. Váš další krok může rozhodnout o tom, zda vyhrajete či prohrajete."

„Ale tohle není poker," z Arthurova hlasu čišelo zoufalství, stejně jako z jeho pohledu, který na Van Helsinga upřel, „tohle není hra. Je to realita. Ono se to vážně děje."

„Dovolím si nesouhlasit, drahý příteli," profesor se usmál, ale záhy jím otřásl prudký kašel. Přikryl si rukou ústa a snažil se zase ovládnout, ale sotva lapal po dechu.

„Profesore, co je vám?" Arthur, značně vyděšený z toho, co se právě dělo, vyskočil ze židle a sklonil se k Van Helsingovi. Netušil, co má dělat, mozek mu úplně vypnul a on vnímal jen to, že se ten starý muž nemůže pořádně nadechnout.

„To nic, to nic," Van Helsing se utišil a sípavým hlasem mladíka uklidňoval, „už jen nejsem nejmladší, stáří si došlápne na každého."

V té chvíli ta poznámka Arthurovi připadala poněkud podivná. Jestli se jim po městě prohání upír, kterému by klidně mohlo být i sto let, s jeho věčným životem si stáří nedošlápne tak úplně na každého.

Profesor si odkašlal a párkrát se poklepal na hrudi. Arthur se mezitím stáhl zpět na své místo, ale stále si Van Helsinga prohlížel. Dosud u něj záchvěv slabosti, ať už fyzické či psychické, neviděl. Považoval jej za jistotu, která tady s nimi je a pod jeho vedením přečkají to nejhorší, co by je mohlo na té podivné nadpřirozené cestě čekat. Náhlé uvědomění, že i Van Helsing je pouhým člověkem, který má již mnoho let života za sebou a nejspíše málo před sebou, jej znepokojilo. O tuhle jistotu Arthur přijít nechtěl.

Kde jsem to přestal?" Van Helsing se tvářil, jakože se posledních pár minut vůbec nestalo, „ano, tvrdil jste, že to není hra. Ve skutečnosti to hra je."

„Jak to myslíte?" Arthur si profesora nedůvěřivě prohlížel. Nechtělo se mu věřit, že je úplně v pořádku, jak se snažil tvářit.

Van se Helsing se rozhlédl, aby se ujistil, že to slovo nikdo neuslyší. Teprve poté se naklonil ke svému společníkovi: „Upír je, jak již víte, stvoření noci. Nemrtvý, který se živí krví svých nevinných obětí. Možná vypadá jako člověk, ale už jím tak docela není. Musí zvažovat každý krok předtím, než jej udělá. Je to hráč. Nesmí být odhalen, spojován se vešmi událostmi, nesmí na něj padnout stín podezření. Pro něj je všechno hra. Jako šachy. Plánuje několik kroků dopředu a snaží se zničit krále, aniž by si jeho okolí cokoliv uvědomilo. Už nemůže žít život, jaký znával. Pro něj je to hra a on je hráč. Buď dostane mat on, nebo jeho soupeř. A věřte mi, Arthure, že upír je vynikající hráč."

„Šachy mi nikdy nešly," zamručel Arthur poněkud nedůtklivě. Tohle přirovnání se mu nelíbilo. On ztrátu několika nevinných lidských životů jako hru nebral.

„Musíte pamatovat na to, že váš soupeř vás zná. Má vás dokonale přečteného a patrně ví, co uděláte ještě dříve, než to víte vy sám. Proto vyhrává," Van Helsing se opřel v židli a trhaně oddechoval.

Nelíbilo se mu, že projevil svou slabost jakožto člověka, ale byl rád, že se tak nestalo před Gabrielem. Profesorův zdravotní stav odrážel sedmdesát let života, které měl za sebou. Vybíralo si to svou daň. Nechtěl však, aby se Gabriel rmoutil tím, že mu výrazně ubývá sil. Snažil by se ho dostat pryč, ale Van Helsing odmítal ustoupit. Tuhle bitvu dotáhne až do konce, i kdyby přitom měl vypustit duši.

„A tušíte, kdo by to mohl být?" Arthur doufal, že mu profesor poskytne ještě nějaké vodítko. Hráčů bylo po městě mnoho, ale všichni nemohli být tím hledaným upírem.

Van Helsing se rozesmál: „Hochu, tohle je vaše město, vy jej znáte, stejně jako jeho obyvatele. Já tady jen přednáším a jakmile vyřeším vše, co tady vyřešit mám, vrátím se domů. Nemám přehled o zdejších obyvatelích, jak bych pak mohl vědět, koho hledáte?"

„Ale jak ho odhalím?" Arthur si olízl rty a skoro ležel na stole, jak se snažil něčeho dopátrat.

Profesorův úsměv záhy zmizel a nahradil jej vážný výraz. „Dobře mě poslouchejte," zvedl varovně prst, „upír je stvoření, se kterým není radno si zahrávat. Zná vás dříve, než se znáte vy sám. Odhalí vaše slabiny dříve, než vy sám. Odhalit takového tvora je opravdu těžké, ale nikdy, opakuji nikdy, po něm nesmíte pátrat sám. Když jste sám, jste mnohem zranitelnější a patrně dlouho nepřežijete. Jako kdybyste šel sám proti celé armádě. Jen hlupák si myslí, že upíra přemůže bez pomoci."

„A co má ten hlupák dělat, když mu nikdo jiný nevěří?" Arthur se se sarkasticky podanou poznámkou napřímil a založil si ruce na hrudi.

Tentokrát skutečně věřil, že je na to sám. Kromě Van Helsinga se neměl o koho jiného opřít, nikdo mu nevěřil. A oporu ve svých přátelích by skutečně potřeboval.

„Tím bych si nebyl tak jistý," Van Helsingovi zajiskřilo v očích, „víte, kdo nejčastěji padá za oběť upírům? Osamocení lidé. A ti možná nikdy nejsou skutečně sami, ale mají si to myslet. Ke zlomenému člověku, který věří, že jej nikdo nevidí, se upír dostane velmi snadno. Proto jsou oběťmi mnohem častěji ženy. Přimět ženu věřit, že je na světě sama, je velmi snadné. Často to bývají ženy nešťastné, kterým se ve svazku nedaří, přítel si jich nevšímá nebo jej dokonce ani nemohou nalézt. Pro přátele jsou spíše hlasem rozumu, který je obtěžuje a brání jim v zábavě. Pro muže, který je ve skutečnosti upírem, je poté velmi snadné takovou ženu získat. Dá jí pocit, po kterém touží – že je chtěná. Nabídne jí všechno, po čem kdy toužila, až z ní v tu nejvhodnější dobu nakonec vysaje i tu poslední kapku krve. Žena je snadnější kořistí, protože se dá svést. U mužů je to jiné. Pokud se některý má stát novou obětí, často to zjistí až v okamžiku, kdy hledí do tváře démona. Nemusí se svým vrahem ani přijít do kontaktu, on sám posouvá figurky na šachovnici tak, aby si pěšák nakonec připadal zcela opuštěný. Takhle oni pracují."

Každé slovo, které Van Helsing vypustil z úst, bylo pravdivé a dávalo dokonalý smysl. Arthur se zaujetím poslouchal a mozek mu pracoval na plné obrátky. Jeho mysl se odpoutala od vidiny Lucy a místo ní před očima viděl jinou dívku. Osamocenou, přehlíženou. Tu, která byla pro svou nejlepší přítelkyni, jež se velmi ráda bavila, hlasem rozumu. Tu, která sice měla přítele, ale ten si jí pořádně nevšímal a mnohem více lásky projevoval své práci, než jí samotné. Před očima se mu zjevila Mína.

„Profesore," s oním prozřením Arthur skoro nemohl nalézt hlas, „vy jste expert. Povězte...může se upír zaměřit jen na jednoho konkrétního člověka?"

„To záleží na tom, o koho jde," pokrčil Van Helsing rameny, „na světě existuje mnoho upírů. Stále je mezi námi přímá pokrevní linie samotného Drákuly, potomci, které stvořil on sám. Ti poté tvoří své vlastní potomky a ti zase další. Jaký nepřítel stojí proti vám, to je těžké jen tak určit. Upíři většinou zabíjejí čistě pro krev, tedy je jim jedno, kdo jim ji poskytne. Stále převládají ženy, protože ty je mnohem snadnější oslovit v baru a vytratit se s nimi do noci. Pak jsou tady ale také upírky, ty mají zase své vlastní fígle, jak si obstarat potravu. V dnešní době sázejí na svou krásu a půvab, tedy si vybírají muže, kteří věří, že mohou dostat každou ženu. Netuší, že právě tato je jejich poslední. Ale že by se upír zaměřil výhradně na jednu konkrétní osobu, o tom mi není nic známo. Proč se ptáte?"

Arthur střídavě zatínal ruce v pěst a zase je povoloval. Snažil se své domněnky nějak podložit Van Helsingovými slovy, ale nedařilo se mu to. Chyběly mu zásadní detaily z minulosti prvního upíra, které naopak znala Mína. Kdyby každý věděl také to, co ten druhý, záhy by pochopili.

„Mám jen takové...tušení," mávl rukou, aby profesora uklidnil, „jen mě to zajímá. O svém nepříteli by měl přeci člověk vědět co nejvíc."

Ani jeho úsměv Van Helsinga nepřesvědčil, že mluví pravdu.

„Pokud se snad upír zaměří na jednoho konkrétního člověka, pak je možné, že po něm něco chce, tedy kromě jeho krve," rozvedl dále načatou myšlenku, „je to stejné, jako s lidmi. Také se na někoho upnete, protože po něm něco chcete. Jako třeba vy a Lucy. Milujete ji, ale nikdy jste jí to nepřiznal. Stále jste však doufal. Také jste se na ni upnul, protože jste čekal, že bude vaše city opětovat."

„Zrovna sebe bych s upírem nesrovnával," mlaskl Arthur a ani neskrýval ironii ve svém hlase.

„Jen vám říkám, jak to je," Van Helsing se spokojeně usmíval.

Tušil, že Arthura přivedl na nějakou myšlenku, se kterou se mu sice zatím nechtěl svěřit, ale on si byl jistý, že jej nakonec přivede do záhuby. A to byl přeci Gabrielův plán. Arthur byl člověk, který měl dokonce jeho svolení k tomu, aby jej odhalil. Čistě proto, že jej ta pravda nakonec zničí. Dožene jej k šílenství, nikdo mu nebude věřit, nikdo jej nebude poslouchat. Zoufalý a sám se vrhne do boje vstříc samotné smrti.

„Děkuji za váš čas a vaši důvěru, profesore," Arthur k němu natáhl ruku, rozhovor byl patrně u konce.

„Bylo mi potěšením," Van Helsing nic nenamítal, potřásl si s ním rukou a sledoval, jak se mladík pomalu sbírá k odchodu.

„Chlapče," zastavil ho těsně předtím, než se mu ztratil mezi ostatními přítomnými hosty.

Arthur se ohlédl ke stolu, kde ještě profesor posedával.

„Nejednejte sám a na vlastní pěst. Je to dobrá rada," zavolal za ním a sledoval, jak se s nedůvěřivým výrazem vytrácí.

Možná skutečně nebylo nejlepší jednat sám. Arthurovi ale nic jiného nezbývalo. Nebo si to alespoň myslel. Zatím ještě stále naivně doufal v to, že když sežene veškeré potřebné důkazy a seznámí s nimi ostatní, konečně uvěří. Byla to bláhová myšlenka, ale představovala naději.

Arthur byl rozhodnut dovědět se o upírech více, ale prozatím se rozhodl hledat si informace sám. Van Helsing jej navedl, ale zbytek závisel jen na něm. Musel si potvrdit své domněnky.

Z hospody odcházel s pocitem, že by se o ni měl skutečně bát. Měl by se bát o Mínu. Možná se měla stát další obětí. A tomu chtěl stůj co stůj zabránit.