Gabriel se, tak jako každý den, skrýval ve své pracovně. Neustále si k němu nacházely cestu lidské hlasy z přízemí, které se domlouvaly na posledních úpravách. Šla mu z toho hlava kolem. Seděl za svým stolem, hlavu opřenou, oči zavřené. Pokoušel se všechno vytěsnit, ale ženský smích, mužské hovory a posouvání nábytku jej neustále stíhaly. Uklidňoval se vědomím, že tohle všechno záhy skončí. Zítra si odbude tu snobskou událost a už bude mít zase klid.

Do tvrdé reality jej ale vrátilo zaklepání na dveře. Neobtěžoval se s vyzváním, podle pachu si byl jist, kdo přichází.

„Vaše paní začíná být neklidná. Vyhrožuje více, než obvykle," ve dveřích se zjevil Renfield a sledoval svého zaměstnavatele, který by v komkoliv jiném vyvolal dojem, že spí.

„Začínám toho litovat," zamručel Gabriel.

Ač byla Lucy právě tak krásná, jak očekával, bylo to to jediné, co na ní stálo za povšimnutí. Užíval si s ní, to nepochybně ano, ale chybělo mu to teplo lidského těla. Také proto byl rád, že mohl stále unikat k Anne, která byla oproti živelné upírce křehká a poddajná. Lucy začínala být čím dál prudší, krotila se hůře, než Marisa. Ta si alespoň dala říct a ve vášnivém souboji dvou nemrtvých se nechala ovládnout a poddala se, ale Lucy si patrně usmyslela, že jako družka nejvyššího má právo vládnout také jemu. Tak to ovšem nefungovalo. Gabriel si nikdy nenechal rozkazovat.

Renfield zabouchl dveře a došel k mohutnému psacímu stolu. Zapřel se o něj bokem a zběžně prohrabal několik papírů.

„Ještě chvíli a bude k neudržení. Už mi stačila vyhrožovat snad deseti různými způsoby smrti," zamručel poněkud dotčeně.

„A bojíš se?" Gabriel držel víčka stále pevně zavřená, ale pobaveně se usmál.

„Ne," Renfield mu věnoval vyčítavý výraz, o kterém věděl, že jej Gabriel jistě vidí, „je jen nesnesitelná. Začíná si moc dovolat a i moje trpělivost má své meze. Bez vašeho souhlasu samozřejmě nic neudělám, ale nebudu se zdráhat jí ukázat, že nejsem žádná její svačina, kdyby na to přišlo."

Gabriel pokýval hlavou, ten pohyb by Renfieldovi skoro ušel: „Nic jiného bych od tebe ani nečekal."

„Nějaké novinky ze Scotland Yardu?" náhle otevřel oči a zabodl se do Renfielda chladným pohledem.

„Stále na mrtvém bodě," zavrtěl hlavou, „ale ozval se ten profesor. Prý už jim řekl pravdu. Podle něj tomu nikdo pořádně nevěří, kromě Godalminga. Říkal, že stvoření, jaké popisoval, viděl."

„Marisa," zasyčel Gabriel a práskl rukou do stolu, „věděl jsem to, ale doufal jsem, že byl ten pitomec v bezvědomí."

„Možná viděl i vás," nadnesl Renfield opodstatněné obavy. Kdyby Gabriela odhalili, všechno by se zhroutilo.

„To není jisté. Bezpochyby mě označí jako viníka, ale ten by mě podezříval ze všeho. Kvůli Lucy se mnou má problém," to už si Gabriel neodpustil letmý úsměv.

Arthur Godalming jej vlastně docela bavil. Byl to typický hlupák, který nedokázal ženě říci, co k ní cítí. Jeho nerozhodnost jej potopila. Stále si ale myslel, že svou vyvolenou může získat. Měl zkrátka utkvělou představu o společném životě. Proto se mu nelíbil movitý obchodník, který se zjevil ve městě a během jediného večera jeho vyvolenou okouzlil a bez problému mu ji odloudil. Možná to bylo více k pláči, než smíchu, ale Gabriela bavilo, jak se Arthur snažil předstírat, že Lucyin nezájem nevidí.

„Nebylo by lepší ho zabít?" Renfield věděl, že by to nebylo dvakrát praktické, přeci jen sám Gabriel to Marise zatrhl, ale Arthur Godalming by alespoň zmizel. Byl jako koule na noze, zpomaloval je.

„Nepokoušej mě," Gabriel vstal a zapnul si sako, „sám bych mu rád zakroutil krkem, ale stále je to příslušník Scotland Yardu. Musíme ho sledovat. Mrtvý by nadělal více škody, než užitku. Když ho dostaneme přesně tam, kam potřebujeme, nakonec se zničí sám."

I Renfield se napřímil: „Ještě byste měl promluvit s Ionem. Ti lidé dole jej začínají štvát. Zdá se mi nervózní. A nějak často si povídá s Lucy."

„Stalo se z něj jen odporné zvíře," Gabriel se znechucením zašklebil, „býval to skvělý válečník, oddaný přítel, ale všechna staletí z něj udělala jen karikaturu, která se nechá ovládat svými pudy. S takovou se jednou sám přivede do záhuby."

Gabriel si nedokázal představit, že by měl Iona zabít. Prožili spolu mnohé, jak za svého života, tak i po něm. Byl to jeho nejbližší přítel, poslední, který mu zbyl. Spolu s ním by zmizelo všechno, co jej spojovalo s jeho minulostí. Kdesi hluboko uvnitř sebe se Gabriel obával, že kdyby se to stalo, i on by se stal jen obyčejným zvířetem, které loví bez jakéhokoliv systému a vybíjí si svůj vztek na lidech. Toho se děsil. Něčím takovým být nechtěl. Kdyby Ion zemřel, možná by Gabriel zapomněl. Na svůj lidský život, na všechny křivdy a zejména na Aryu. Poslední most, který jej spojoval s jeho lidským já, by se zřítil a zůstal by jen tvor, kterým se stal. To odmítal připustit. Nepatrná naděje mu však svitla v Míně. S ní by přeci nezapomněl. Snad by v něm našla zbytek člověka, který v něm ještě přežíval.

Proud Gabrielových úvah přerušil zvuk tříštícího se skla. Oba muži se ohlédli ke dveřím.

„Jestli mi kvůli jednomu plesu zdemolují dům, osobně jim urvu končetiny," Gabriel se s naštvaným výrazem vydal ke dveřím. Nepustil si do domu lidi jen proto, aby mu jej srovnali se zemí.

Renfield jej beze slov následoval. Kouskem mysli si i přál, aby k tomu došlo. I jeho ti lidé od starosty začínali štvát. Těšil se, až zmizí a oni zůstanou ve svém doupěti opět sami.

Muži společně vyšli z pracovny a zamířili chodbou ke schodům. Když však zahnuli za roh, uprostřed kroku zastavili a hleděli na pootevřené dveře jednoho z pokojů.

Někdo mezi ležel a bezpochyby to byla žena. Viděli z ní však pouze po kolena se zmítající nohy, kterými probíhaly mučivé, bolestivé záškuby. Jedna krémová lodička ležela opodál, druhá se pod trhavými pohyby ženě pomalu uvolňovala z nohy. Ozvalo se zalknutí a do dveří praštila drobná dlaň, která po sobě zanechala rudou šmouhu.

Oba muži na sebe pohlédli. Ač Gabriel kývnutím Renfielda vybídl, aby zůstal na místě, stejně jej následoval. Popošli ke dveřím tak blízko, aby mohli nahlédnout dovnitř.

„Ty pitomý barbare," Gabriel se ihned vrhl k Ionovi a odtáhl ho od těla Anne Smithové. Chytil jej pod krkem a přimáčkl k rámu dveří: „Co si myslíš, že děláš?"

Ion se nedokázal vzpamatovat ze svého opojení. Rudýma očima těkal z Gabriela na Renfielda, který se skláněl nad jeho obětí. Zpod rtů se mu draly zakrvácené tesáky a čerstvá krev mu kanula po bradě na bílou košili.

„Chráním vás," zachrčel přes poslední kapky krve, které mu stékaly do hrdla.

„Tohle mi vysvětli," Gabriel zuřil a znovu s Ionem praštil o rám dveří. Skutečně jej to vytočilo.

„Jste slabý, můj pane," Ion chytil Gabriela za zápěstí a pokoušel se osvobodit, „ti lidé vás ničí. Jsou vaši zkázou. Jsou odporní. Pelešíte se s nimi, přestože jste to zakázal hned na počátku naší cesty. Jste zhoubou našeho druhu."

Gabriel tentokrát Iona strhl k zemi. Dřevěná podlaha pod tvrdým nárazem zasténala a když na ni narazila Ionova hlava, ozvalo se křupnutí.

„Zapomínáš, s kým mluvíš," syčel mu vztekle do tváře.

„Vím to moc dobře," Ion sebou trhl, „když jste se před rozbřeskem vrátil, cítil jsem z vás tu ženu. Jako předtím, když vtrhla do vaší pracovny. Obcujete s tou lůzou, špiníte náš druh."

„Zmiz, než tě zabiju!" Gabriel Iona vytáhl na nohy a vyhodil jej na chodbu. „Vůbec nepřemýšlíš! Co se asi stane, až se hlavní organizátorka večera neobjeví na plese, který řídí?" ukázal na sténající ženu v Renfieldově náruči, ale díval se na Iona. Nechtěl vidět vyhasínající jiskru života a očích Anne.

Ion věděl, že zde momentálně nemá smysl bojovat. S výhružným zasyčením se vytratil a zmizel v chodbě.

„Sotva dýchá," ozval se ze země Renfield.

Gabriel se k němu obrátil a spočinul pohledem na bledé tváři Anne. Křečovitě se Renfielda držela a lapala po dechu. Ion ji nešetřil. Kdyby nezakročili, rozpáral by jí celé hrdlo. I tak však bylo pozdě.

„Ohlídej přízemí," rozkázal a klekl si k Anne.

Renfiled beze slov přikývl. Věděl, co se Gabriel chystá udělat, stejně jako to, jak jej to bude bolet. Opatrně mu dívku předal do náruče, zvedl se vzdálil se. Ještě se ohlédl a odešel.

Anne zaryla nehty do Gabrielovy paže. V očích se jí zračil strach. Bála se konce, o kterém věděla, že se již nedá odvrátit. Umírala, cítila to. Zoufale ale hledala pomoc u muže, kterému věřila. Jediné, co pro ni v té chvíli Gabriel mohl udělat, bylo vysvobodit ji.

„Je mi to líto," svíral ji v náruči a lehce se s ní kolébal.

Za tu krátkou dobu poznal, jakou ženou Anne je. Možná, že kdyby všechno nakonec bylo jinak, dokázal by ji milovat. Mohla být jeho spásou. Nepopíral, že ji měl rád. Byla jiná než ženy, které proměnil. Křehká a zranitelná. Nový život, který jí mohl nabídnout, by ji ale zničil. Nehodila se na něj a on ji tak ani proklít nechtěl. Na to byla příliš dobrá, nevinná.

Anne se pokusila prosit o pomoc, ale zalkla se vlastní krví. Bylo třeba ušetřit ji dalšího utrpení.

Gabrielovi se příčilo, co měl udělat. Byla to naprosto zbytečná a brzká smrt, něco, co si Anne nezasloužila. Nechtěl však, aby trpěla.

„Zase bude dobře," konejšil ji a snažil se ji povzbudit. Dívka se skutečně vděčně usmála, věřila, že jí pomůže.

Aby se nemusela dívat do tváře démona, raději se Gabriel sklonil k ráně na jejím krku. Zdálo se, že ji chce obejmout, místo toho však rozevřel ústa a odhalil ostré tesáky. Snadno projely rozervaným masem. Anne pod náporem nové bolesti zasténala a sevřela jeho paži pevněji, ale záhy ji veškeré síly i život opustily. Trvalo to jen pár vteřin.

Gabriel vzhlédl, zakrvácená ústa si otřel hřbetem ruky, ale Anne nepouštěl. Pohlédl jí do blankytných očí, ze kterých se vytratil život. Každým dnem se víc a víc nenáviděl. Tohle si nezasloužila. Nikdy jí nechtěl ublížit, ale pustil si ji k tělu a podepsal jí tak rozsudek smrti. O to horší pro něj bylo vědomí, že ji nakonec zabil sám. Netišilo jej ani vlastní přesvědčování, že to udělal proto, aby netrpěla.

„Pane," tichý Renfieldův hlas přiměl Gabriela několikrát rychle zamrkat, aby zahnal první slzy.

„Odnes ji," jeho rozechvělý hlas odhaloval jeho slabost, „chovej se k ní s úctou."

Renfield přikývl. Sklonil se a převzal z Gabrielovy náruče tělo mrtvé. Ten jí ještě stačil zavřít oči, než ji odnesl.

„Ale," na chodbě se zjevila Lucy a s pobavením sledovala mrtvé tělo, které kolem ní pronesl Renfield, „propásla jsem večírek? Že jsi mě nepozval."

Gabriel ještě klečel na zemi. Se sklopenou hlavou se pokoušel uklidnit, ale Lucy mu k tomu příliš příležitostí nedávala.

„Copak? Přejedený?" upírka se s pisklavým chichotáním přitočila k němu a vrněla mu do ucha. To byla zásadní chyba.

Gabriel po ní chňapl, sevřel jí hrdlo a přitáhl si ji k sobě tak rázně, až dívka spadla.

„Ještě slovo a další chod budeš ty," prskal jí výhružně do tváře. Jeho stisk sílil, stačila by chvíle a rozmačkal by své družce hrdlo.

Ta se zoufale snažila osvobodit. Být ještě člověk, dávno by se udusila. Odolávala jen díky svému novému já. Ona však stále mohla zemřít a nic by jí už nepomohlo.

„Pusť," chroptěla a snažila se uvolnit jeho stisk.

„Zmiz mi z očí a nauč se konečně chovat," Gabriel ji od sebe s odporem odstrčil.

Lucy se podařilo zbrzdit pád rukama. Mnula si krk a z očí jí sršely nenávistné jiskry. Nikdy se nepodrobovala, vždycky vítězila ona a muži jí padali k nohám. Jen těžko snášela tu skutečnost, že Gabriel se před ní nikdy neskloní. Podvolit se musela ona. Buď to, nebo smrt. Lucy se však nemínila jen tak vzdát, stále byla přesvědčená o vlastní moci.

Gabriel si jí více nevšímal. Zvedl se ze země a aniž by své družce věnoval jeden jediný pohled, překročil ji stejně, jako když arogantní šlechtici překračovali své služebné, které jedinou ranou srazili k zemi za jejich neschopnost. Zamířil zpět do své pracovny a Lucy nechal ležet na zemi potupenou s vědomím, že jej nikdy neovládne.