Vánoční večírek, který se vedení města snažilo skrýt za sofistikovanějším označením ples, byl již tradiční událostí, na kterou se těšilo skoro celé město. Zvláště pak letos si všichni hosté od tak velkolepé akce mnohé slibovali, neboť měli zavítat do sídla muže, o kterém si šuškal skoro celý Londýn.

Gabriel Morgenstern již vešel ve známost zdejší smetánky, nebylo tedy divu, že měl každý jen ta nejvyšší očekávání. Movití muži si dělali zálusk na vidinu uzavření nějakého výhodného kontraktu, který by jim sliboval tučný šek přímo do kapsy. Ženy poté zajímal zejména hostitel, jehož šarm a elegance se těšily velkému zájmu. Každou ženu, která něco znamenala, přepadla hříšná myšlenka, že by z večera mohlo vzejít něco více, než jen přátelské klábosení.

„Všechno v pořádku, Míno?" doktor Seward se ohlédl po své dceři, která byla až nezvykle zamlklá.

Seděla vedle něj na zadním sedadle tmavě modrého vozu a snažila se nezavadit o Jonathanův pohled ve zpětném zrcátku. Ač splnil, co měl a přišel z práce v normální dobu, aby stihl ples, Míně to přišlo divné. Tolik to vybočovalo z jejich běžného denního rytmu, až ji to zneklidňovalo.

„V pořádku," obrátila se na otce a úsměvem halila svou nejistotu.

Vůz sebou trhl a zastavil před Gabrielovou rezidencí. Boční dveře se ihned otevřely a někdo nabízel Míně ruku, aby mohla vystoupit.

„Je to velmi tradiční," doktor Seward se spokojeně usmíval, když následoval svou dceru a vystoupil. Jonathan mezitím velmi neochotně odevzdal klíčky od svého auta mladému chlapci, který se měl postarat o jeho bezpečné přeparkování.

„Ale to ty rád," Mína do svého otce s pobavením drcla a pořádně si ho prohlédla. „Skoro jako na svatebních fotkách," zhodnotila jeho zjev. V černém smokingu s vestou a lesklým motýlkem se jí otec moc líbil. Vedle aristokratů by se rozhodně neztratil.

„V mnohem starší verzi," zavtipkoval doktor a přitáhl si svou dceru k sobě.

„Ty budeš vždycky šik, tati," Mína se k němu přitulila a užívala si tu chvíli s ním.

„Můžeme?" Jonathanův odtažitý tón hlasu Mínu skoro přikoval na místě. Tušila, že jeho rozmrzelost pramení čistě z faktu, že musí být tady a ne v nemocnici.

„Ty se taky nikdy nezměníš," odvětila a odtáhla se od otce. Jako vždy, i nyní se sápala po Jonathanově motýlku, aby mu jej mohla urovnat. Jeho k vestě nepřemluvila a smokingový pás odmítl, jen co se dověděl, co to vlastně je.

„Vždycky je tady ale moje Mína, aby se o mě postarala," Jonathan se pokusil o nevinný vtípek, který se však minul účinkem.

„Jistě," dívka se líbezně usmála a neopomenula mu přitáhnout motýlka více, než bylo nutné. Alespoň takto se mu mohla pomstít za nemístnou poznámku o tom, že je vlastně jen jeho služka.

Jonathan se pokusil za nuceným úsměvem skrýt přiznání, že tohle skutečně cítil a příjemné to rozhodně nebylo.

Nakonec se všichni tři bez dalších okolků vydali do útrob domu.

S Mínou cloumala nervozita čím dál víc, ale tentokrát za to nemohla Jonathanova přítomnost. Vstupovala domu, který dosud viděla jen zvenčí, ale nyní vcházela do haly, kde si jako prvního všimla schodiště, které přehrazovalo lano jako v muzeích. Do horních pater byl vstup zakázán. S každým krokem Mínino srdce tlouklo zběsileji a zběsileji.

„Dovolte, slečno," jeden z pověřených mužů natáhl k Míně ruce a ta se div nezamotala v rukávech svého kabátu, když jí jej dotyčný stáhl ze zad.

Jonathan se sklonil ke své přítelkyni a v rychlosti jí špitl do ucha: „Moc ti to sluší."

Dříve by si toho Mína považovala, ale ty dny byly patrně nenávratně pryč. Dokonce ani necítila, že by se jí do tváří nahrnula červeň. Sic ji potěšilo, že si Jonathan všiml alespoň něčeho, význam to pro ni již mělo pramalý.

„Má pravdu. Maminka by z tebe měla radost," na stranu mladého lékaře se přiklonil také Mínin otec.

„Děkuji," dívka se na oba usmála a trochu si popotáhla krajkové rukávy bílých šatů. Jako kdyby si je chtěla z předloktí stáhnout až k zápěstí.

Normálně by se cítila jako nahá, ale hustá krajka v podobě bílých ornamentů připomínajících vločky odhalovala jen tolik kůže, aby tím nikoho nepohoršovala. Krémový živůtek na úzkých ramínkách jí sahal do půli stehen a dolů k zemi splývala už jen zdobná krajka, která zahalovala také bílé lodičky. Mína vypadala jako půvabná sněhová královna.

Personál doprovodil trojici do rozlehlého obýváku, který se proměnil v taneční parket. Občerstvení na hosty čekalo v jídelně, ovšem centrem dění byl stálé obývák. Na opačné straně, přímo na vyvýšeném pódiu, vyhrávala živá hudba. Uhlazení muži ve fracích s ladností rozezvučeli housle, basy či klavír. Dřevěné obložení stěn se ztrácelo pod jemným zdobným materiálem, který připomínal ozdobnou námrazu na okenních tabulích. Vše se topilo v příjemném namodralém světle, s jehož odlesky si pohrával křišťálový lustr nad středem parketu a na okolní stěny vrhal blyštivá prasátka podobající se snášejícím se vločkám. Na Mínu celý sál působil až pohádkovým dojmem.

„Nebýt těch světel, připadal bych si jako o pár století zpět," doktor Seward si s potěšením prohlížel okolní výzdobu. Jeho spokojený výraz nepřipouštěl žádné problémy.

Dnešní večer si nikdo nehodlal kazit řečmi o upírech, vraždách a sání krve. Všichni se rozhodli alespoň na chvíli zapomenout na své problémy a věnovat se jen svým blízkým či zábavě. Na rozdíl od obou mužů, Mína toho nebyla zcela schopná. Hlavou jí neustále vířila slova z Gabrielovy knížky, která ji citelně zasáhla. Přistihla se, jak pohledem pátrá mezi hosty, zda jej náhodou nezahlédne. Zároveň však také pátrala po známkách přítomnosti Lucy. Tušila, že by zde mohla být a setkání s ní se právem obávala.

„Doktore Sewarde, rád vás zase vidím," sotva stačili všichni tři postoupit hlouběji do sálu, už se k nim skrz nový zástup hostů prodíral Arthur Godalming.

„Arthure, zdravím," doktora Sewarda mladíkova přítomnost potěšila a ochotně si s ním potřásl rukou.

„Vypadáš kouzelně, Míno," Arthur se naklonil ke své kamarádce a lehce ji políbil na tvář.

„I ty konečně vypadáš k světu," z jeho přítomnosti byla Mína nadšená a nemohla si odpustit škádlivou poznámku. „A dokonce se umíš i obléknout," smetla mu sotva postřehnutelné smítko z ramenou a pohledem vyslala signál k Jonathanovi. Oproti němu nemusela Arthurovi jeho bílého motýlka upravovat.

„Je to tady takové...jiné," Arthur se rozhlédl kolem. Nikým neodhalen se pokoušel, podobně jako Mína, najít v davu Lucy.

Byl na sebe ale také trochu hrdý. Míně se vždy podařilo na první pohled odhalit, když se její blízké okolí necítilo nejlépe, ovšem tentokráte u něj na nic nepřišla. Arthur by jen stěží vysvětloval, že se o ni strachuje. Oznámit jí, že je možná další na řadě v upírově jídelníčku, to by jí na klidu skutečně nepřidalo. Dokud si nebude vším stoprocentně jistý, nehodlal nikomu říkat nic. A už vůbec nechtěl kazit slavnostní večer.

„Pane Morgensterne," nedaleko čtveřice se ozval nadšený hlas starosty Nashe.

Mína okamžitě stočila pohled směrem, odkud jej zaslechla a pátrala mezi hosty po muži, který ji zajímal.

Gabriel stál poblíž druhých dveří, jejichž křídla byla rozevřena dokořán a pokývnutím hlavy či stiskem ruky vítal část hostů, kteří se rozhodli navázat kontakt co nejdříve v dobré víře, že se jim to později vyplatí. Dva kroky za Gabrielem postával Renfield, který se nedokázal smířit s rudým motýlkem a smokingovým pásem ve stejně barevném odstínu. Za dobu své služby si zvykl na obleky, které vzhledem k častým formálním schůzkám nosíval, ovšem ke smokingu nikdy nenašel cestu. Stejně jako k podobným večerním akcím.

„Pane Morgensterne, je to vážně velmi působivé," zavalitá černá kulička se dovalila až ke Gabrielovi. Starosta Nash by mu div ruku neutrhl, jak mu byl vděčný. „Znovu vám musím poděkovat, opravdu jste nás zachránil," čelo se mu opět lesklo potem.

„Jak už jsem říkal, pane starosto, to byla maličkost," Gabriel se pokusil vykouzlit ten nejspolečenštější výraz, jakého byl schopen, ale averzi k tomu muži skrýval čím dál hůře. Držel se za knoflík svého saka, jako kdyby se tak snažil ovládnout tik v ruce, aby záhy nevystřelila směrem k mužovu hrdlu.

„Ohromné," starosta Nash se rozplýval pomalu také nad tácem se šampaňským, který kolem něj pronesl číšník, „slečna Smithová odvedla opravdu skvělou práci. Kdepak asi je?" Rozhlížel se kolem v marné snaze zahlédnout svou oblíbenou organizátorku.

Renfield si za Gabrielovými zády odkašlal. Ion jim dnešní večer velmi zkomplikoval, když si z Anne udělal svačinu na pozdní odpoledne.

„Od včerejšího odpoledne sem již nezavítala, odešla ve spěchu. Patrně měla nějaké pochůzky, ale zdála se vyčerpaná," Gabriel se pokusil o co nejpřesvědčivější podání své odpovědi. Mohl jen doufat, že si starosta nevšiml, jak se mu v jedné chvíli zachvěl hlas.

Ztráta Anne byla něco, co si připsal na svůj dlouhý seznam hříchů, které si nikdy neodpustí. Tak časnou a brutální smrt si nezasloužila. Alespoň ona mohla být ušetřena střetnutí se světem, jaký on stvořil. Částí sebe sama k ní tíhl, byla příjemným rozptýlením v těžkých časech. Mínu mít nemohl, ale mohl utéci alespoň k Anne. Tížilo jej vědomí, že jí jeho společnost přinesla pouze smrt. Táhla se v jeho stínu jako černý mor ulicemi města.

„Zajímavé. Obvykle svou práci nenechává nedokončenou. Tedy...tím chci říct, že se vždycky účastní svých akcí," Nash si uvědomil, že by se jeho špatně formulované vyjádření mohlo hostitele dotknout. Málem by se zakoktal.

Gabriel mu však již nevěnoval pozornost. Když se pokoušel pohledem utéct před potem se lesknoucí tváří starosty, jeho oči zaregistrovaly skutečný poklad, stejně půvabný jako ten, který kdysi miloval. Jen co spatřil Mínu, jako kdyby mu srdce opět začalo tlouci.

„Omluvte mě, pane starosto, musím se věnovat také ostatním hostům. Užijte si večer," s pokývnutím se rozloučil a aniž by čekal na odpověď, vydal se rovnou k Míně, která stála přikovaná na místě mezi třemi muži.

Jen co se setkala s Gabrielovým pohledem, srdce se jí v hrudi splašilo a když si uvědomila, že si všiml, jak na něj zírá, opět cítila, jak jí hoří tváře. Zapomněla, že by mohla být tak nápadná a v duchu se hubovala. Měla si dát větší pozor.

„Slečno Seward," Gabriel zastavil pár kroků před ní, „je příjemné vás znovu vidět."

Náhlý Gabrielův příchod a okamžitý zájem o Mínu nikomu neušel, zejména pak Jonathanovi a Arthurovi. Jen stěží by se dalo odhadnout, komu jeho přítomnost vadila více.

„Pane Morgensterne, dobrý večer," Mína zapomněla na svůj doprovod a usmívala se, až celá zářila. „Tohle je můj otec, doktor John Seward," představila staršího muže, který stál po jejím boku, „Jonathana a Arthura už znáte."

„Doktore Sewarde, je mi ctí," Gabriel nabídl ruku k pozdravu, „doufal jsem, že vás budu moci poznat. Vaše práce je vskutku obdivuhodná. Dokázal jste mnohé."

Doktora Sewarda nenadálá situace trochu zaskočila, ale velmi rychle našel ztracené jistoty. Přijal Gabrielovu ruku a oba muži si potřásli na pozdrav.

„Tak vy jste ten pan Morgenstern, o kterém mluví celé město. Těší mě," sám sobě v duchu přiznával, že ten muž má skvělé, vybrané způsoby.

„Už tomu tak bude," Gabriel se usmál a rovněž si potřásl rukama s oběma zbylými muži, „pane Harkere. Pane Godalmingu. Vítám vás ve svém domě."

Jonathan s Arthurem jen neochotně dodrželi zásady slušného chování. Zvláště pak Jonathan nelibě nesl Gabrielův prvotní zájem o Mínu.

„Znovu vidět?" chytil se hned jeho slov, „říkal jste, že opět rád vidíte Mínu. Vy se znáte?"

Dívka měla chuť mu na místě vlepit pořádnou facku. Jako kdyby nemohla znát také jiné lidi.

„Párkrát jsme se potkali ve městě, to je všechno," odpověděla s patrnou jízlivostí v hlase, „pan Morgenstern se rozhodl finančně podpořit Carfaxský ústav. Přirozeně jsme na sebe narazili, když tam pracuji." Důraz, jaký vložila do informace, že tam pracuje, měl Jonathanovi ukázat, že i ona má svou kariéru, není tedy odkázána pouze na péči o něj.

Renfield, který Gabriela následoval až k vybrané čtveřici hostů, za zády svého zaměstnavatele potlačoval úsměv. Jev to byl u něj vskutku nevídaný, většinu času se tvářil jako kamenná socha, ale rozpor mezi Mínou a Jonathanem jej pobavil, zejména pak dívčina ráznost. Více problémů mezi nimi znamenalo snadnější práci pro ně.

Jonathan pouze zamručel nesrozumitelné aha.

„Máte skutečné štěstí, pane Harkere," Gabriel se na něj zadíval a neodpustil si povolit okovy myšlence, kterou spoutal hluboko ve své mysli. Dostat Mínu od tohoto muže bude snadnější, než by se zdálo. „Slečna Seward je skutečně výjimečná žena," v jeho hlase se odrážel hlubší cit, než jaký by měl cizinec projevit, ale Jonathana si dále nehleděl a obrátil se k doktoru Sewardovi, „ostatně také vy musíte být skutečně pyšný. Tak půvabná a ke všemu inteligentní dívka vám musí dělat jen samou radost."

Arthur nad tou podlézavostí jen zakoulel očima, nic však nekomentoval. Věřil si, že Gabriela jednou dostane, i kdyby třeba jen za daňové úniky. Všímal si zejména okolních hostů, mezi nimiž hledal toho, kdo měl být jeho esem v rukávu.

„Ach ano, to máte pravdu. Mína je skvělé děvče," doktor Seward si přitáhl dceru k sobě a dmul se pýchou. Ten muž se mu zamlouval. Svým vystupováním a zájmem si u něj získával sympatie.

Gabriel se opět přesunul k Jonathanovi: „Nebude vám vadit, když vám vaši přítelkyni na chvíli odvedu? Jako hostitel musím na vše dohlížet, ale bylo by mi ctí si se slečnou Seward zatančit."

Jonathan měl v plánu velmi rázně odmítnout, ale kupodivu jej pohledem zastavil Arthur. Jasně mu dával najevo, aby neudělal žádnou blbost.

„Jistě, jen do toho," do svého souhlasu dal asi tolik vřelosti, jako kdyby se právě vzdával celé své kariéry.

„Prokážete mi tu čest, slečno?" s jeho požehnáním nabídl Gabriel Míně ruku.

Ta cítila, že jí musí brzy puknout hlava. Uvědomila si, že se na ni všichni muži upřeně dívají. Otec s povzbuzením, Arthur s úsměvem. Jen Jonathan se tvářil poněkud kysele. V Gabrielových očích však četla skutečnou touhu a to jí stačilo.

„Jistě," přikývla a přijala jeho nabídku.

Kdyby byl Renfield jiné nátury, možná by i rukou rozrazil vzduch ve vítězném gestu. Zatím však jen na Gabriela kývl se souhlasem, že dá na okolní dění pozor. Přitom dal rukou znamení hudebníkům, aby se připravili.

„Nikdy jsem takhle netančila. Neumím to," Mína se klepala nervozitou, když ji Gabriel vedl přímo do středu parketu a ona se tak stala středem pozornosti všech přítomných.

„Není třeba se obávat, slečno," Gabriel ji povzbudil úsměvem, „nemyslete. Tanec přesahuje hranice rozumu. Vnímejte jen hudbu a své srdce. A nechte se vést."

Sotva jeho slova stačila odeznít, přitáhl si ji k sobě a dívka ucítila pod levým ramenem jeho chladný dotek. Kolem páteře jí proběhlo mrazení. S bázní vepsanou ve tváři se ohlédla kolem.

„Nevnímejte okolí," ponoukl ji měkce Gabriel, „při tanci odezní i vaše skryté chmury. Dívejte se mi do očí a dýchejte. Opusťte tuhle místnost, tenhle dům a jen se poddejte zvuku hudby."

Jen co ji vybídl, zaplavil Mínu důvěrně známý pocit bezpečí, jaký zažívala jen s ním. Přijala jeho slova za svá a levou ruku mu automaticky položila na paži tak, že kopírovala její linii. Gabriel ji chytil za pravou ruku a Mína se poddala jeho pohybu.

Ráda by ještě podotkla, že nezná kroky, ale to se již ozvaly první tóny smyčcových nástrojů a Gabriel vykročil. Aniž by Mína tušila jak, okamžitě zareagovala a společně se vrhli do víru tance.

Ostatní přítomné zatím zaujalo dění ve středu parketu a ustoupili tanečnímu páru z cesty, až kolem nich utvořili kruh. Sledovali, jak hostitel provádí po parketu půvabný bílý přízrak. Někteří muži pochvalně mručeli, jiným se to naopak nelíbilo, zejména proto, že dívka odváděla hostitelovu pozornost a oni se tak nemohli věnovat konverzaci s ním. Míninu přítomnost rovněž nevítala většina žen a opětovně z vlastních, zcela sobeckých zájmů, které však s těmi mužskými měly pramálo společného.

„Nevěděl jsem, že umí takhle tančit," jako všichni ostatní, i Arthur sledoval tančící dvojici a podivoval se Mínině ladnosti.

„Ani já," zavrčel Jonathan, kterému se to, co viděl, nelíbilo ze všech nejvíc.

Jen s největším sebezapřením sledoval, jak si dvojice zpříma hledí do očí a vyměňuje si intenzivní pohledy. Zdálo se mu, že Mína skutečně nevnímá okolní svět a nechává se zcela pohltit Gabrielovým pohledem. Ani ten se mu nezamlouval. Věnoval jeho přítelkyni podezřele silnou náklonnost, bylo na něm vidět, že ta žena jej zajímá. To Jonathana nenechávalo klidným. Mína byla stále jeho přítelkyní, ač si neuvědomoval, jak moc se mu za poslední měsíce vzdaluje. Nebo spíše on jí.

V jedné chvíli Mína sklopila hlavu, když si uvědomila, co se vlastně děje.

„Na kroky nedbejte," zopakoval jí Gabriel, „nenechte mysl, aby kontrolovala vaše pohyby. Hudba a tanec nevychází z rozumu, nýbrž ze srdce."

Mína tedy opět vzhlédla a setkala se s jeho modrýma očima, ve kterých se skoro utápěla, jako v rozbouřeném oceánu. Silné vlny ji však nepohltily, s pocitem naprostého bezpečí se nechala kolébat na hladině a užívala si tu pozornost, které se jí za poslední dobu nedostávalo. Nikdy nepotřebovala být středem pozornosti, ale od svého přítele by čekala alespoň něco víc, než jen přehlížení. A nyní jí to v mnohem větším měřítku nabízel někdo úplně jiný.

„Smím podotknout, že dnes vypadáte vskutku nádherně?" Gabriel posunul ruku pod jejím ramenem, čímž si ji přitáhl o kousek blíže, ale tak, aby si toho nikdo jiný nevšiml.

Kromě Míny. Ta se však jeho vedení rozechvěle poddala a učinila totéž.

„Smíte," usmála se nad jeho vyjádřením, které náleželo mužům dávno ztraceným v hlubinách času.

„Pak se musím přiznat, že jsem naprosto okouzlen. Jste úchvatná," složil jí tu největší poklonu, jakou jen mohl.

Mnohem více, než kdy dříve, bojoval se svým chtíčem. V záplavě bílé krajky mu Mína připomínala nádherný přízrak, tak půvabný, až se bál, že se v momentě rozplyne. Rusé vlasy, splývající dívce ve vlnách kolem ramen, se vzdáleně podobaly horké krvi skrápějící čerstvě napadaný sníh. Víc než cokoliv si přál, aby tu nádhernou bytost nemusel zbavovat krásy lidského bytí. Zapochyboval, zda jsou jeho záměry správné. I kdyby jej přijala a poddala se mu, bylo by skutečně správné vzít jí život, zbavit ji toho, co ji činí tak dokonalou?

„Jste v pořádku?" Mína si povšimla stínu pochybností v jeho tváři.

Gabriel zavrtěl hlavou, aby se vrátil z hlubin své mysli: „Přiznávám, slečno Seward, že ve vaší společnosti se cítím více, než v pořádku."

„Uvádíte mě do rozpaků," dívka jen na chvíli přerušila oční kontakt. Hned však opět vyhledala ty oči, které se na ni dívaly tak, jak to žádné jiné neuměly.

„A to je špatné?" Gabriel s úsměvem lehce naklonil hlavu na stranu.

Jejich ladné víření po parketu zapůsobilo na ostatní hosty, kteří se k tančící dvojici pomalu začínali přidávat. Parket se postupně plnil dalšími páry, které ovšem postrádaly ono kouzlo spříznění, které halilo Mínu s Gabrielem.

„Vlastně nevím," přiznala se dívka, „ale říkáte věci, které by se zadaným dívkám říkat neměly." Utahovala si z něj, ale nemohla se ubránit myšlence na to, jak snadné by bylo vymanit se z těch okovů nešťastného vztahu a poddat se právě jemu.

„Nikdy bych neudělal nic nevhodného, zejména ne, týká-li se to vás, slečno," ač Gabriela pomyšlení na nedaleko stojícího Jonathana štvalo, nikdy neměl v plánu vytrhnout mu Mínu z náruče násilím. Nejen proto, že by si tím nezajistil její přízeň, ale také proto, že by nedokázal žít sám se sebou, kdyby to udělal.

„Proč jste ke mně tak...hodný?" Mína lehce škobrtla, když se málem střetli s párem, který neovládal ani kroky, natož pak rytmus. Gabriel však stačil zareagovat a zamezit nepříjemnému střetu.

„A jaký bych měl být?" vrátil jí otázku a neodpustil si bližší přimknutí k ní.

Mína mu chvíli beze slov hleděla do tváře, studovala každý její detail, ať už vrásku či drobnou jizvu na čele skrytou pod vlasy.

„Někdy mám pocit, že se ke mně chováte skoro jako ke královně," zatím nehodlala nahlas přiznat, jak moc se jí takové zacházení líbí.

„Možná jí jste," odvětil Gabriel tiše, „musím se přiznat, slečno, neboť jsem vám slíbil, že k vám budu naprosto upřímný...připomínáte mi ji. Ženu, jež jsem miloval. Tak moc, až mne to občas děsí. Jste jí v lecčem podobná, ale přitom jste jiná."

„Stále ji milujete?" Mína se nenechala ovládnout tím podbízivým hláskem, který jí našeptával, že si jí všímá jen proto, aby dohnal stín své milované. Chtěla toho muže pochopit, ne se od něj odvrátit.

„Ano," vyslovit to přiznání nahlas bylo bolestivější, než Gabriel očekával, „a vždy budu. Mám ale pocit, že jsem našel někoho, koho bych mohl milovat stejně. Ne-li víc."

Pravdou bylo, že jej samotného mátlo, jak moc k Míně začínal tíhnout. Možná to bylo proto, že byl tím, čím byl. Mohla jej odhalit a buď přijmout, nebo odmítnout. Ale pořád to bylo víc, než kdy mohl dosáhnout u Aryi. U ní se už nikdy nedoví, zda by jej milovala i přes to, čím se stal. Mína mu však tuto možnost poznání nabízela. Kdyby jej přijala, znamenalo by to pro něj mnohé.

Mína svým způsobem cítila, že mluví o ní, ale její vědomí tuto myšlenku zatím nedokázalo přijmout.

Ani si neuvědomila, že hudba zvolna přestává hrát. Teprve když se s ní Gabriel zatočil a ona ucítila tlak, jemuž se její tělo samo poddalo a zaklonilo se, došlo jí, kde je a co se děje. S posledním tónem kouzelný svět zmizel a jeho místo zaujala tíživá realita.

Dívčiny rusé vlasy se nechaly stáhnout k zemi, jen co se Mína zaklonila. Její bělostné hrdlo se Gabrielovi přímo nabízelo, stačilo se jen natáhnout a vzít si ten pulzující život v jeho náruči. Jakmile si ale Gabriel uvědomil, že se začíná nebezpečně naklánět, zahnal ty spalující myšlenky a pomohl Míně znovu se napřímit. Šum hlasů nahradil tklivou melodii ukončené skladby, ale ti dva měli oči stále jen pro sebe.

Kromě lidského pohledu Míniných společníků však dvojici vyhledaly také dva páry očí, které nic z toho vidět neměly.

Ač byl Ion vypuzen z Gabrielova sídla za svůj odporný čin, kterého se dopustil na Anne Smithové, vrátil se v očekávání, že zjistí, co vězí za proměnou jeho pána ze silného vůdce v jeho slabý stín. A zjistil to. Skryt v rohu místnosti za jedním z těžkých závěsů pozoroval dívku se zrzavými vlasy, která i jemu samotnému připomínala Aryu. Neušel mu ani pohled, jakým na ni jeho pán hleděl. Něžný, takřka lidský. Nyní Ionovi vše dávalo smysl. Nemohl však svého pána podpořit. Nesouhlasil s tím.

Kromě něj však vzájemnou náklonnost Gabriela a Míny zaregistrovala také ta, která si toužila podmanit samotného knížete temnot. Lucy soptila vzteky, skrytá za jedním rozložitějším mužem. Tohle nehodlala nechat jen tak. Nikdy nikomu nebude sloužit jako chvilkové rozptýlení, takové postavení jí nenáleželo. Ve své nejlepší kamarádce nyní spatřovala jen překážku. Stála mezi ní a Gabrielem, mezi jeho myslí a srdcem.

Nemohla dovolit, aby jí zkřížila plány.