„Slečno Seward, co tady děláte?" Van Helsing se zastavil pod schody a vzhlížel nahoru k zrzavé dívce, která seděla na posledním schodě a s netrpělivým výrazem jej propalovala pohledem.

„Profesore," Mína se rychle vyšvihla zpět na nohy. V té chvíli ji ale veškeré odhodlání opustilo. Oprášila si džíny a začala si pohrávat s lemem saka. Důvod, proč zde byla, jako lusknutím prstu zapomněla.

Van Helsing naopak přesně věděl, proč na něj dívka čeká před dveřmi jeho hotelového pokoje. Vše, co se dověděla, ji lákalo a stále chtěla vědět více. Možná si to sama nepřiznávala, ale věřila tomu. Přivábila ji k němu vlastní víra, že to, co se od něj dověděla, se skutečně děje.

Pomalým krokem vystoupal až k ní a sňal z hlavy klobouk. „Děje se něco, slečno?" s upřímným zájmem se jí díval přímo do očí.

„Ne, nic se neděje, tedy..." stejně rychle, jako se Mína rozpovídala, zase zmlkla. Netušila, co má říct nebo udělat. Sklopila pohled k zemi.

„Trápí vás nějaké otázky," profesor si odpověděl sám. „Pojďte," vybídl ji a v kapse svého šedivého kabátu hledal klíče.

Mínu překvapilo, jak je klidný. Spolu s onou upřímností ve tváři tohle vídala jen u jednoho jediného člověka. Sledovala, jak profesor zády k ní odemyká a přemýšlela, jestli by nebylo přeci jen nejlepší seběhnout schody a utéct. Kdyby ji viděl Jonathan, jistě by se jí vysmál, že to všechno bere vážně.

Možná právě tato myšlenka způsobila, že se v ní všechno vzbouřilo. S cvaknutím zámku a Van Helsingovou pobídkou sebrala ze země svou kabelku, přes kterou si přehodila kabát a vstoupila do hotelového pokoje. I kdyby se jí smál celý svět, ona si bude stát za svým. Neustoupí jen proto, že se někomu nelíbí její přesvědčení.

Přivítal ji malý, leč útulný pokojík, který sloužil jako obývák. Na stěnách visely nažloutlé tapety s podivnými ornamenty, které Míně připomínaly symboly, jaké kreslil jeden z pacientů Carfaxu. Jako kdyby z něj snad ani neodešla a nestála v hotelovém pokoji. Oválný konferenční stolek před televizí se skoro prohýbal pod všemi knihami, složkami a papíry, které si zde profesor rozložil.

„Prosím, posaďte se, slečno," Van Helsing jemně postrčil svou návštěvnici ke kožené pohovce a sám převzal její kabát, který spolu se svým pověsil vedle dveří. „Dáte si něco?" ohlédl se po dívce.

„Ne, nedám, děkuji," zavrtěla hlavou a bloumala očima kolem. Snažila se necivět na všechny ty papíry před sebou. Přemýšlela, jestli se tam náhodou neskrývají odpovědi na otázky, které ji trápily.

„Tak," Van Helsing si promnul ruce a přisedl si k Míně, „proč jste tady, slečno?"

„Já vlastně ani nevím," přiznala takřka neslyšně.

„Ale víte," nabádal ji profesor. Nezněl příkře nebo snad naštvaně, jen se snažil, aby si dívka sama přiznala pravdu. Alespoň tu, které věřila.

Mína opět sklopila hlavu: „Chtěla jsem vědět víc."

„Někdy člověk není na pravdu připraven," namítl Van Helsing. Studoval Míninu tvář, ale ona se tomu urputně snažila zamezit.

„Já jsem," najednou prudce zdvihla hlavu a s jistotou v očích hleděla zpříma na Van Helsinga.

Její smělost a odhodlanost mu na tváři vykouzlily letmý úsměv. Moc dobře věděl, proč si Gabriel vybral právě ji a ona mu to nyní znovu potvrdila. Znal Aryu jen z vyprávění svého adoptivního otce, ale právě proto mu občas připadalo, že ji znal i osobně. Nikdo o ní neuměl vyprávět tak, jako právě Gabriel. Se všemi detaily, zanícením i bolestí. Dokázal ji vykreslit tak, až mu přišla jako živá. A její stín právě seděl vedle něj. Stejně plachá, ale rázná, když se rozhodla, že něco skutečně udělá. Stejně nevinná a podobně, jako Gabriel, také stejně nevnímaná.

„A co přesně vás zajímá, slečno?" založil si ruce na hrudi a s pobavením hleděl do tváře dívce, která se o tom, že je připravená, snažila přesvědčit hlavně sebe sama.

„Víte...přijde mi to příliš kruté. Jestli je Drákula skutečný, jak by mohl po tolik staletí žít s takovou bolestí? To snad nejde vydržet," z Míny najednou opadla veškerá nervozita a bez jakéhokoliv zaváhání se vrhla do hovoru.

„To by žádný člověk skutečně nevydržel," přisvědčil profesor, „ale jak je známo, Drákula již není člověk."

„Nevěřím, že by v něm nezbyla ani špetka lidskosti," Mína zavrtěla hlavou, „možná vraždí a pustoší, ale stále ho pronásleduje bolest ze ztráty. Vídám to v Carfaxu. Z bolesti jsou lidé schopní strašných věcí. Když jsem tam nastoupila, zrovna převáželi jednoho pacienta. Zabil pět lidí. Zlomila ho smrt jeho dítěte. Nebyl to špatný člověk, ale když se to stalo, psychicky to zkrátka nezvládl. A ta bolest ho dohnala až k tomu hroznému činu. Myslím, že těch pět lidí bylo nějak spojeno se smrtí jeho dítěte."

Van Helsing se zájmem poslouchal. To děvče si uvědomovalo víc, než běžní lidé. Nedivil se, že to k ní Gabriela táhlo. Ano, možná ho mohla skutečně pochopit.

„Ale s jeho činy stejně nesouhlasíte," nadnesl. Chtěl, aby se na tu událost dívala z několika různých hledisek.

Mína potřásla hlavou: „Nesouhlasím. Možná byl pomatený, ale byla to čistá pomsta. Ani v takovém případě nemá člověk právo zabít. Ale vážně je čemu se divit? Ztratit vlastní dítě musí být hrozný pocit. Můj otec je slušný člověk, ten nejlepší, jakého znám, ale myslím, že kdyby se mi něco stalo, snad by i u něj slušnost ustoupila stranou. Když jde o vlastní dítě, rodič je schopný čehokoliv."

„Je to složitý problém, slečno, ale táhne se s lidmi od nepaměti," profesor si ztěžka povzdychl, „život za život, je to skutečně správné? Je smrt trestem? Nebo vysvobozením? Když vám někdo zabije blízkého, je správné, když se pomstíte? Sama říkáte, že je to zčásti špatné, ale na jednu stranu zase pochopitelné. Spravedlnost je těžko definovatelná. Každý ji vnímá jinak a každý ji prosazuje jinak. Lze však soudit tvora, kterému vzali doslova vše?"

„Myslím, že si lidé neuvědomují, o co všechno vlastně Drákula přišel," Mína se zahleděla do černé obrazovky televize a kousla se do rtu. Moc dobře věděla, co to znamená, být nepochopen. Proto se vždycky na všechno dokázala dívat z několika stran.

„A co všechno mu vzali?" Van Helsing tušil, že si po jejich schůzce Mína zjistila víc. Viděl na ní zájem, skutečně nad vším přemýšlela. Na rozdíl od spousty lidí, ona se na celý příběh dívala v širším měřítku.

„Možnosti," zamumlala, stále zahleděná do obrazovky, „možnost prožít život se vším všudy. Vzali mu možnost na lásku. Jedna zemřela a kdo by miloval bytost, kterou se stal? S jeho proměnou mu vzali i možnost volby. To je snad to nejhorší. Nemohl si vybrat, jestli to chce nebo ne, nemohl si vybrat, jestli bude mít rodinu nebo ne. Vzali mu všechno to, co dělá lidský život krásným. Dokonce i smrt. Tu pomíjivost."

„To je pravda," přisvědčil profesor, „většina lidí se na ten příběh dívá jen z jednoho hlediska, a sice, že Drákula je obyčejný vrah. Ale tvor, kterým se stal, se živí lidskou krví. Je to jeho přirozenost, stejně jako je pro lva přirozené, že loví. Tak jako lev zabije slabého jedince ve stádě, aby se nakrmil, tak Drákula zabije člověka, aby se nasytil. Stále je v tom určitý řád, ovšem lidé to nevnímají, protože na rozdíl od lva Drákula vypadá jako člověk. Proto se na něj lidé dívají jako na stín člověka. Ve své podstatě je však šelmou, podobně jako lev. I člověk zabíjí zvířata pro potravu. Myšlenka zabití člověka k nasycení se však lidem příčí."

„Byl to skutečně zrádce?" Mína sebou trhla a obrátila se zase na profesora. Jeho znalosti daleko přesahovaly kusé zápisy, které našla v knihovně.

Van Helsing se poškrábal na bradě.

„To je složitá otázka," natáhl se po jedné z knih, které se válely na stole.

„Jak jsem již říkal, prameny se různí," šustění stránek připomínalo šumění spadaného podzimního listí, „po desítkách let výzkumu bych se však nejvíce přikláněl k pramenům, které jsou k nalezení v zapadlých koutech Rumunska, zejména pak v Sedmihradsku, které znáte spíše pod názvem Transylvánie. Vlad III. pocházel z Valašska, ale sám Drákula byl stvořen v Transylvánii. Právě zde leží jeho původ a právě tuto zemi by tedy logicky nenáviděl ze všeho nejvíce. Zde začínal, proto zde také najdete nejvíce pramenů, které jsou mnohdy nejpřesnější. Tradují se z generace na generaci. Nepsali je vědci, ani žádní jiní odborníci, ale lidé, kteří tu dobu zažili. Nic autentičtějšího nenajdete. Vědci se vše snažili logicky a racionálně vysvětlit a zastínili tak původní výklad Drákulova původu."

„Takže pro svět je to vlastně zrádce," Mína si rychle dávala dvě a dvě dohromady. Zrada své vlasti bylo pro vědce to nejlepší vysvětlení, než nějaké spiknutí, které vedlo k proměně v něco, co věda popírá.

„Ano," Van Helsing na chvíli ustal v hledání a podíval se na Mínu, „pro svět už bude Vlad III. patrně navždy zrádce, který si chtěl uzurpovat knížecí stolec jen pro sebe."

„Ale pravda je možná jinde," Mínu to začínalo víc a víc zajímat. Profesora sice pořádně neznala, ale jeho poutavé výklady si stačila oblíbit. Navíc jí cosi říkalo, že tomuto člověku může věřit.

„Ano," profesor se usmál a poposedl si blíže k Míně, aby viděla do knihy.

„Tohle je Jan, Vladův dobrý přítel a transylvánský kníže," poklepal prstem na obrázek zrzavého muže, který by Mína se svou neznalostí v umění klidně přisoudila snad každému knížeti, kterého by jí ukázali, „když měl Jan Vladovu podporu, měl prakticky všechno. Nebylo mocnějšího válečníka. Vlad možná byl krutý a nelítostný, ale vždy jen vůči těm, kteří si jeho hněv zasloužili. Jinak to byl oddaný šlechtic a skvělý válečník, ochotný obětovat pro svůj rodný kraj třeba i život. Tyto muže pojilo pevné přátelství, které dokázala rozvrátit jen žena."

„Žena?" Mína nakrčila obočí a s nechápavým výrazem pohlédla na profesora.

Ten se natáhl pro jednu ze složek na stole. Její odejmutí uvolnilo dva jiné spisy, které s plesknutím dopadly na podlahu. Profesor na to však nedbal a pátral ve složce, kterou si vzal.

„Tohle je snad jediná podobizna, jakou se mi podařilo najít," ukázal na obrázek ženy s havraními vlasy staženými do přísného drdolu. Působila křehce, ale když se jí Mína zadívala do očí, i přesto, že šlo jen o obrázek, z nich cítila nezměrný chlad.

„Irina, Vladova manželka," ve Van Helsingově hlase se mihla stopa po opovržení, „byla dcerou moldavského knížete. Jak jsem již tehdy říkal, jejich svazek byl čistě politický. O lásce nemohla být ani řeč. I přesto jí však náležely veškeré pocty jakožto ženy významného šlechtice a sestry dědice moldavského knížectví. Měla všechno. Kromě lásky svého muže. I tak se k ní ale choval dobře, ovšem svou láskou k jiné se nijak netajil. Nedával to své ženě přímo najevo, snad nikomu neřekl, koho skutečně miluje, ale i tak to bylo spíše takovým veřejným tajemstvím. Každý to věděl, ale nikdo o tom nemluvil. Našel jsem jeden záznam o Irině, ve kterém se psalo, jak neskutečně potupená se cítila, když musela sloužit jen jako ta, která má zajistit svému choti dědice."

„Popravdě je to docela pochopitelné," přerušila jej Mína, „ani mně by se nelíbilo, kdybych někomu sloužila jen jako továrna na děti."

Van Helsing se rozesmál: „Nezacházejme do extrému, slečno. Vlad svou ženu možná nemiloval, ale nebyl to žádný barbar. V tehdejší době bylo zplození dědice jednou z nejvyšších priorit. Irina to možná vnímala jako zneužívání, ale nikdy nebyla znásilňována nebo týrána. Její ublížená hrdost to tak ovšem vnímala."

„To byl asi kámen úrazu," zamručela Mína nespokojeně.

Na jednu stranu tu Irinu chápala, ale ani to ji neomlouvalo. I ona sama by se asi se svým postavením v tehdejší době jen těžko smiřovala. Ženy neměly prakticky žádnou pravomoc. Rozhodně by ale kvůli tomu, co bylo přirozené, nesešla z cesty. Irina měla i jiné možnosti, jak si získat zpět hrdost, ale místo toho se snížila k potupě vlastního manžela.

„Co bylo dál?" s netrpělivostí čekala na další příval informací.

Její zájem profesora potěšil, nemusela jej pobízet dvakrát.

„Zde," v knize přetočil stránku a ukázal Míně podobiznu dívky, kterou viděla už v knihovně, „Janova sestra. Její jméno všechny vědecké prameny zapomněly, kromě těch rumunských. Jmenovala se Arya. Její bratr ji poslal do Vladovy pevnosti, aby se učila a dělala společnost jeho ženě v době, kdy byl její choť na taženích nebo na lovu."

Míně nedocházelo, jak je ona sama té dívce podobná. Typově byly skoro stejné. Alabastrová pleť, jemné rty, rusé vlasy. Sama nemohla zhodnotit, zda je mezi nimi podobnost také ve výrazu, ale Gabriel si toho byl dobře vědom. Mína byla drobnější, než Arya, proto působila ještě něžněji. Tak jako u své milované, i u ní měl Gabriel pocit, že ji musí neustále chránit. Možná měly obě dívky jiné oči, ale jiskra v nich byla totožná. To Gabriela přitahovalo. Také povahově si byly dívky podobné, ovšem Gabriel začínal více tíhnout k Míně. Ona by jej mohla skutečně pochopit. Možná za to mohla jiná doba a její pokrok, to netušil, ale cítil, že ve svém nitru je Mína průbojnější, než Arya. Ač působila křehce, dokázala se postavit za to, čemu věřila a co chtěla. Arya se mnohokrát podřizovala, ovšem v její době to nemohlo být jinak. Právě vědomí, že se Gabrielovi Arya vzdaluje a Mína je mu mnohem blíže, jej děsilo.

„Nakonec to ale dopadlo tak, že se z dívky, která měla dělat společnost jeho choti, stala žena, do které se Vlad zamiloval," Van Helsing se pohledem ujistil, že jej Mína vnímá, „mít ženu i milenku nebylo v tehdejší době neobvyklé. Ne každá žena ovšem něco takového zvládala. Jako třeba Irina. Byla to hrdá žena, která věřila, že její původ není hoden takové potupy. Na vlastní oči se přesvědčila, že Vladovo srdce patří jiné. Možná to cítila jako prohru, snad křivdu. Každopádně je psáno, že se rozhodla svému osudu vzepřít a chtěla si vydobýt zpět své postavení, které jí podle vlastního mínění náleželo."

„Co udělala?" Mína bez hnutí hltala každé profesorovo slovo. Skoro měla dojem, že se to všechno odehrává kolem ní. Okolní Londýn zmizel a ona si připadala jako v patnáctém století.

„Zdiskreditovala Vladovu důvěryhodnost," profesor si musel odkašlat, než mohl zase pokračovat, „nějak se jí podařilo zfalšovat dopis, který podněcoval ke vzpouře. Donesla jej Janovi s tvrzením, že se její muž chystá vpadnout do knížectví a násilím si jej podrobit."

„Ale tomu přece nemohl věřit!" Mína mluvila hlasitěji, než chtěla, ale tohle jednání ji pohoršovalo. Nebylo to fér.

„Ale uvěřil," profesor pokrčil rameny na znamení, že s tím už nikdo nic udělat nemůže, „tehdejší doba byla křehká. Stačilo jen zmínit slovo zrádce a všichni byli mnohem ostražitější. S podezřelými se mnohdy ani nejednalo, byli zkrátka bez milosti popraveni, pokud byly důkazy jasné. A v tomto případě byly. Nikdo nepátral, zda onen dopis napsal skutečně Vlad. Bylo to jeho písmo, dopis byl opatřen jeho pečetí draka a to všem stačilo. Vlad byl zajat a uvězněn."

„To je odporné," Míně se z toho všeho dělalo zle. Ani její doba nebyla o nic spravedlivější, ale tehdejší poměry jí nešly na rozum.

„To ano," Van Helsing jí dal za pravdu, „podle kusých informací byl Vlad odsouzen na doživotí. Dalo by se říci, že to byl mírný trest. Zrádci byli bez milosti popravováni. Vlada udržel při životě jen zbytek úcty, kterou mu Jan prokázal. Muže, kterého nazýval přítelem, muže, se kterým vyrostl, nedokázal popravit. Místo toho jej uvěznil."

„Takže kdyby ho tehdy prostě popravil, nic dalšího by se nestalo. Vlastně by mu tím prokázal službu. Být mrtvý vyznívá jako lepší cesta, než být nesmrtelný a navěky sám," ač to znělo krutě, Mína v tom spatřovala spíše spásu.

„V podstatě je to tak," i Van Helsing musel uznat pravdivost jejích slov, „kdyby jej tehdy zabili, ušetřili by jej mnohých příkoří."

Mína si pohledem vymohla od profesora dovolení a položila si do klína knihu, ze které čerpal. Na dotek se stránky zdály mnohem křehčí, než si myslela. Zažloutlé, s ohnutými rohy, místy vybledlé. Musela to být stará kniha, ale stále byla tištěná.

Profesor své vyprávění ještě neskončil: „Vlad byl přesunut do vězení, kde země skrývala ty nejhorší zločince. Tam měl být zapomenut. Arya se jej však pokusila vysvobodit. Tak daleko sahala její oddanost. Zaplatila za to však životem."

„Tam z Vlada udělali upíra?" s obavou v očích, pramenící z poznání, zdvihla Mína k profesorovi zrak.

„Ano," odpověděl, „krví nevinné oběti to začalo. Arya zemřela a její smrt se stala prostředkem k proměně. Tehdy Vlad III. zemřel a zrodil se Drákula."

„A kdo ho proměnil?" tohle Mínu zajímalo ještě více. Neustále se sama sebe ptala, kdo to mohl udělat, kdo jen mohl být tak barbarský. A zejména kdo měl takové schopnosti.

„To se přesně neví," profesor bezradně pokrčil rameny, nemohl jí říct všechny podrobnosti, „zde záleží na tom, čemu věří člověk, který prameny studuje. V tehdejší době byla víra v boha a ďábla, v dobro a zlo, v lidech mnohem silněji zakořeněná. Věřili v něco vyššího a měli své vlastní démony, kterých se báli. Někde se píše, že to byla samotná Irina, která přijala pomoc Satana. Pro jiné to bylo zase stvoření, kterého se tehdy všichni báli a i pro ně byl jen pouhou strašidelnou báchorkou, ale když na to přišlo, kdokoliv v to byl ochoten uvěřit. Kdo nebo co za tím vším stojí není známo, stejně jako jméno."

„Proč jste tak přesvědčený, že Drákula je skutečný? Nejen on, myslím tím upíry vůbec," Mína by ráda slyšela něco jiného, než co cítila ona sama. Jí to zkrátka napovídal instinkt. Myslela si však, že odpověď vědce, podložená dobrými argumenty, ji upokojí.

„Studuji okultismus už padesát let, pokud ještě dokáži zpaměti přesně počítat. Sesbíral jsem mnoho materiálů, které jsem zkoumal a porovnával, abych si udělal vlastní obrázek. Vše, co jsem zjistil, mne přesvědčilo. Navíc, když k nějakému závěru jakékoliv existence přijdete sám svépomocí, nelze tomu nevěřit," profesor se k Míně snažil být co nejupřímnější, ale ani on jí nemohl říci vše.

Jeho víra pramenila ze zkušeností. Samotný Drákula jej našel a vychoval. Nezačal věřit v upíry proto, že studoval okultismus. Začala studovat okultismus právě proto, že věřil na upíry. Veškeré poznatky získal od svého otce a učitele, většinu materiálů k nim později sehnal, aby každou tezi dokázal podložit důkazy. Leccos ale osvětlit nemohl, protože o ničem z toho nebyla nikde zmínka. Z Gabrielova vyprávění se dověděl, jak to bylo se zfalšovaným dopisem, který Irina podstrčila Janovi. Vyrobila jej ona sama, ovšem o jejím malířském nadání se žádný historický pramen nezmiňuje. Zejména proto, že se skoro nikde nepíše ani o samotné Irině. Vzpomínka na ni je zachována pouze v přímé linii potomků prvního a nejvyššího upíra.

„To asi ano," Mína nemohla nic jiného, než souhlasit.

„Jestli něčemu věříte, slečno, držte se toho. Nenechte se odradit jen proto, že to nevyhovuje společnosti," povzbudit ji pro profesora znamenalo přiblížit ji Gabrielovi. Když uvěří, on už nebude sám.

„Je to příliš neskutečné," Mína s úsměvem vydechla. Nenapadlo ji nic jiného, než se smát. Maskovala tak vlastní strach.

„Boha také nikdo nikdy neviděl a lidé v něj i přesto věří," profesor jí oplatil taktéž úsměvem.

„V boha se asi věří snadněji," něco nikdy nespatřeného připadalo Míně bezpečnější, než něco, co bažilo po lidské krvi.

„Děkuji za všechno, profesore," ač byly všechny informace, které získala, děsivé, cítila se mnohem klidnější. Profesorova přítomnost a upřímnost pro ni byly příjemnou a hlavně vítanou změnou.

„Není zač, slečno. Je příjemné vidět, že někoho něco takového zajímá," Van Helsing následoval Mínu, která se záhy zvedla z pohovky.

Dívka se nechtěla rozloučit jen tak. Ten nápad přišel jako blesk z čistého nebe. Ani pořádně nepřemýšlela, když se tázala: „Zítra se pořádá vánoční ples, je to taková tradice. Můj otec a já se účastníme. Nechtěl byste taky přijít?"

O vánočním plese již Van Helsing slyšel. Nad účastí nepřemýšlel, ale mohla to být dobrá příležitost, jak si upevnit důvěru jeho lidských společníků, čímž mohl ochránit Gabriela.

„Něco takového snad nelze odmítnout," široce se usmál a na znamení souhlasu pokýval hlavou.

„Skvělé," Mína se celá rozzářila. Byla ráda, že bude mít oporu alespoň v profesorovi. Zdál se jako pozorný společník, který nenechával nikoho na holičkách. Když si jí nebude všímat otec a jestli se Jonathan ani neuráčí přijít, u profesora oporu jistě najde.

„Musím jít, Carfax čeká. Mějte se hezky, profesore," natáhla k němu ruku.

„Vy také, slečno," Van Helsing přijal nabízenou ruku a lehce jí s ní potřásl.

Mína se ještě chvíli usmívala, než se vymanila z jeho takřka nepostřehnutelného sevření a vydala se pryč. U dveří sňala z věšáku svůj kabát a s posledním ohlédnutím se vytratila.

Schody do přízemí seběhla lehce, div by si nezpívala. Bylo to podivné, ale všechny ty informace ji uklidnily. Měla o čem přemýšlet, to ano, ale díky profesorovi jí všechno přišlo mnohem skutečnější. Na rozdíl od zbytku světa, ona v Drákulovi viděla mnohem více, než jen obyčejného vraha. Nepřipouštěla si myšlenku, že by ho snad kdy skutečně potkala, všechno si probírala čistě teoreticky.

Její pochopení ale záviselo na dalších staletích prokletého života muže, který se do ní zamiloval.