Ze schůzky s Van Helsingem byla nejvíce zmatená Mína. Hned druhý den, jen co jí to práce a studium dovolily, se vydala k Lucy. Profesorova slova ji vyděsila. Několik minut stála před dveřmi jejího bytu a dožadovala se vstupu dovnitř, ale nikdo jí neotvíral. Zpoza dveří nevycházely ani žádné zvuky. Netušila, že jen co slunce zapadlo, Van Helsing stín, který zbyl z její nejlepší kamarádky, odvedl k jejímu stvořiteli. Dívka neodpovídala ani na zprávy, ani na telefonáty.

Ignorace ale nebyla u Lucy nic nového, proto se Mína rozhodla její tichost neřešit. Tím ale uvolnila mysl pro jiné, mnohem nebezpečnější myšlenky.

Dívka si promnula oči. Z vtíravého světla stolní lampy, kterou stínilo neúčinné zelené stínítko, ji už bolela hlava. Vzhlédla a rozhlédla se kolem. Stoly z dubového dřeva, seřazeny do jedné linie, tvořily předěl mezi početnými řadami regálů s knihami. Kromě ní už na konci stolu seděl jen jeden mladík, na druhé straně mladá studentka a mezi regály se procházela stařenka. Rytmické klepání její hole dohánělo Mínu k šílenství. Knihovny milovala, ale nejraději by vzala za vděk úplným tichem, aby mohla studovat.

Mentální poruchy, psychiatrie a psychologie si však nevšímala. Místo toho si na stůl snesla několik tlustých knih, které pojednávaly o tom, co ji právě teď zajímalo. O upírech.

V původní mytologii se praví, že upírem se stává osoba zemřelá nečistým způsobem, jako jsou sebevrahové či odsouzení zločinci. Jsou zde ovšem zahrnuty také osoby vyloučené ze společnosti nebo také ty, které skonaly nepřirozenou smrtí. Takovými byli čarodějové spolčení s ďáblem nebo lidé, padnoucí za oběť takovémuto čaroději.

Mína neměla problém věřit v existenci lidí, kteří se spolčovali s něčím, co označovali za ďábla. Historie skrývala mnoho takových příběhů. Více než v boha však věřila v lidské přesvědčení, kdy lidé své znalosti připisovali božímu vnuknutí. Obyčejné bylinkářky byly považovány za čarodějnice, ale přitom jen dokázaly využít léčivou sílu přírody.

Přitáhla si blíže malou brožurku, která vyšla před třemi lety.

Upír má sílu dvaceti mužů. Na pohlaví nezáleží, je tomu tak jak u mužů, tak žen a dětí. Síla je ovšem ovlivněna mnoha faktory, jako je pokrevní linie, věk, tělesná konstituce, strava (lidská či zvířecí krev, jak zmrazená, tak čerstvá). Chuť na krev je u upíra stejná, jako lidská žízeň. Pokud není skutečně hladový, kapka krve jej na veřejnosti neodhalí. Upíři se umí ovládat.

Ani tohle Míně nic neřeklo, kromě nechutné představy, jak někdo vykrádá nemocnice, aby hodoval na darované krvi.

„A tu sílu určitě někdo měřil," zamumlala si sama pro sebe.

„Šššš," okřikla ji přidušeně dívka, sedící několik míst od ní a věnovala jí káravý pohled. Hned zase sklopila zrak ke své knize.

Mína si ji chvíli prohlížela a přemýšlela, jestli nemá bezohledně prásknout nejtlustší knihou, jakou u sebe měla, a prostě odejít. Napadlo ji, zda by s ní neměla prásknout dívce o hlavu. Takovou myšlenku rychle zaplašila. Děsila samu sebe, zvláště, když ji napadaly podobné věci.

Odpoutala se pohledem od studentky a rozevřela před sebou právě tu nejtlustší knihu. Trefila přitom stránku, která pojednávala přímo o Drákulovi.

Svou přezdívku Tepes získal až posmrtně. Je odvozena od jeho oblíbeného způsobu zabíjení – narážení na kůl. Právě z tohoto důvodu mu ještě za jeho života Turci přezdívali Kazikli bey, neboli kníže narážeč.

Při pohledu na doprovodný obrázek, kde muž, oděn pouze v bederní roušce, trpí s kůlem v těle, se Mína viditelně otřásla. Jako většina lidí, i ona věděla, že to bývala krutá doba a zejména Balkán a východní Evropa neznaly slitování, ale tohle bylo vážně otřesné. Nedokázala si to představit a ani nechtěla.

Prolistovala několik dalších stránek. Málem by knihu s nespokojeným mručením zase zavřela, ale zarazil ji obrázek dívky, která stála vedle trůnu, na němž seděl zrzavý muž. Stejně jako on, i dívka měla rusé vlasy, dlouhé, ve zvlněných loknách jí splývaly volně kolem tváře až k pasu, zajištěny jen ozdobnou čelenkou přes čelo. Pod obrázkem stálo: Transylvánský kníže se svou sestrou.

Van Helsing mluvil o sestře knížete, kterou Drákula miloval. Právě její smrt prý byla prvním zásadním krokem k jeho přeměně.

Mína chvíli dívčinu podobiznu studovala. Obrazy postav jí vždy přišly podobné, jako kdyby byli v tehdejších dobách lidé skoro na chlup stejní. Ale tahle dívka byla jiná. Ač šlo o malou podobiznu, líbila se jí. Vyzařovala z ní zvláštní něha. Ani se nedivila, že právě kvůli ní zjihl i takový válečník, jako byl Vlad Narážeč.

„Za dvacet minut zavíráme," Mínu z úvah vytrhl nakřáplý hlas staré knihovnice. Stála nad Mínou a prohlížela si ji přes tlustá skla brýlí, které jí kolem krku držel tenký řetízek.

Tohle už bylo na dívku příliš. Zatnula zuby, pozavírala všechny knihy a odnesla je na vozík. Na knihovnici se ani nepodívala, jen sebrala svou kabelku a kabát, zkontrolovala, zda má u sebe všechno a aniž by se ohlédla, odešla ze sálu.

Za poslední týdny ji přepadala podivná touha na všechny pořádně zařvat, ulevit si, prostě všem nahlas pěkně od plic říct, jak jsou všichni pitomí, řeší úplně nepodstatné věci a chovají se hůř, než by se patřilo. Dříve s klidem přecházela i Jonathanovy přešlapy, jako když si v noci ohříval večeři a špatně uklidil příbory. Tolerovala to. Nechtěl ji probudit, sám byl unavený, byla ještě tma. Teď se vždycky držela kuchyňské linky, až jí zbělaly klouby a snažila se v sobě zadusit naštvaný výkřik, kterým si chtěla ulevit. Štvaly ji už i úplné maličkosti. Netušila, proč je tak podrážděná, ale zoufale toužila, aby lidé v jejím okolí dělali to, co měli.

Prošla halou až ke dveřím a vyšla na ulici. Závan chladného vzduchu pro ni byl jako vysvobození. Začínala mít ráda tmu. Nikdy se jí nezamlouvalo, že se v zimě tak brzy stmívá, ale letos to vítala. Procházela se ulicemi pod rouškou temnoty, nikým neviděna. Brzký soumrak pro ni byl jako útěk do jiného světa, kde je všechno tak, jak má být.

Šouravým krokem se vydala na cestu k domovu. Zachumlala se do kabátu a uvázala si kolem krku hrubý šál. Nikam nespěchala, klidně by se takhle pomalu ploužila celý večer, dokud by ji zima nevyhnala do tepla.

Po chvíli ucítila podivné mrazení v zádech, ale ne z chladu. Jako kdyby jí kolem páteře sem a tam pobíhali mravenci. Ošila se, ale ani to jí klid nezajistilo. Rozhlédla se kolem, když tu jej spatřila.

Zarazila se v půli kroku a civěla přes ulici, kde pod sloupem zahlédla toho, kolem nějž vířily snad všechny její myšlenky. Byl to však jen okamžik. Jen co několikrát zamrkala, aby se ujistila, že se jí to nezdá, Gabriel byl pryč. V kuželu světla pod lampou už nikdo nestál. Mravenčení v zádech ale neustávalo.

Pokračovala dál a v duchu si nadávala. Jestli ji zase přepadne nějaká vidina, na místě se složí. Nemohla si dovolit takhle přemýšlet nad cizími muži.

Když se však nemotorně vyhnula postaršímu páru, který si jí zřejmě nevšiml, spatřila jeho siluetu za jedním z aut, které stály u krajnice na protější straně. Nehodlala uhnout pohledem, aby si potvrdila, že tam skutečně stojí, ale výhled jí zakrylo projíždějící auto. Jen co zmizelo, zmizel také Gabriel.

Společně s obláčkem páry unikl Míně z úst těžký povzdech. Jeho společnost by uvítala. Měla pocit, že jí rozumí ze všech nejlépe a to se ani pořádně neznali. Gabrielova přítomnost ji podivně uklidňovala, i když zároveň děsila. Díky němu však alespoň na chvíli zapomínala na své problémy.

Raději zase pokračovala v cestě. Zastavila na kraji chodníku a čekala, až projede pár aut spolu s taxíkem. V té chvíli ale podivné mrazení v zádech zesílilo. Někdo ji sledoval, cítila v zádech pohled dotyčného. Rozhlédla se kolem. Až když se ohlédla za sebe, leknutím v ní hrklo, div nevykřikla.

„Pane Morgensterne," přitiskla si ruku k hrudi a rychle oddechovala, „vyděsil jste mě."

Gabriel stál přímo za ní, možná až příliš blízko. Prohlížel si ji nečitelným výrazem, který nic neprozrazoval, ale zároveň chtěl být prohlédnut. Natočil hlavu na stranu a než promluvil, chvíli si Mínu prohlížel.

„Omlouvám se, slečno," nakonec se mdle usmál.

„Co tady děláte?" Mínin rozechvělý hlas jen stěží skrýval, jak se jí v jeho společnosti špatně dýchalo.

Srdce jí tlouklo rychleji, než by sama chtěla a zklidnit rozbouřený dech se jí také nedařilo. Netušila, jak moc to Gabriela dráždí a jen s největším sebezapřením si zakazuje přivinout ji k sobě a už nikdy ji nepustit.

„Měl jsem nějaké pochůzky po městě," natočil se bokem k ní a ohlédl se směrem, odkud přišel.

Na rohu ulice postávala partička mužů, která je sledovala. Muži ne zrovna milého vzezření si mezi sebou cosi zamručeli, věnovali Gabrielovi naštvaný pohled a několik z nich zmizelo ve vedlejší ulici. Zůstal tam stát jen jediný, ten, který mezi zuby drtil cigaretu a zdálo se, že s Gabrielem svádí oční bitvu, aby ukořistil alespoň jedno malé vítězství. Nakonec odešel, ale ještě předtím vyplivl cigaretu na chodník a věnoval Gabrielovi vzteklý výraz, jako kdyby jej varoval, že jednoho dne spolu srovnají účty. Gabriel se nad tím jen pousmál.

Mína z té partičky znervózněla. Raději se na nic neptala, věděla, že by se jí to nelíbilo. Nepřipouštěla si žádné nebezpečí, takže jí ani nedošlo, že jí Gabriel možná zachránil život. Nebo alespoň její čest.

„Ulice po setmění nejsou bezpečné," obrátil se zase k Míně, „smím vás doprovodit?"

„A s vámi v bezpečí budu, na rozdíl od jiných?" popíchla jej, čímž jen sama sobě bránila bezmyšlenkovitě přikývnout.

„To si musíte rozhodnout vy sama," její vzdor byl roztomilý a to mu akorát víc připomínalo Aryu.

Gabriel si byl moc dobře vědom toho, že dívka před ním není ta, které ještě zaživa odevzdal celé své srdce. Mína ale mohla posbírat všechny střepy, které z něj zbyly a zase je slepit dohromady. Jizvy už nikdy nezmizí, ale po tolika staletích měl zase možnost cítit se úplný. Věčná samota jej stravovala. Mohl stvořit upírů, kolik jen chtěl, ale nikdy tím nemohl vyplnit tu prázdnotu. Ať už to byla Marisa či Lucy, každá žena, kterou k sobě připoutal, bažila pouze po moci a postavení, které jí místo po jeho boku nabízelo. Nikdy nešlo o něj. Stále doufal, že najde tu, pro kterou by více znamenal on sám. A jedna taková před ním právě stála.

„Budu moc ráda za společnost," Mína neměla v plánu odmítnout.

„Bude mi potěšením," Gabriel jí nabídl rámě a dívka se do něj ochotně zavěsila. Společně se vydali ulicí.

Jeden druhého dráždili svou blízkostí, Mína si však neuvědomovala, jak moc Gabriela právě její blízkost spaluje. Ona byla ráda, že zase může strávit pár chvil s člověkem, který jí rozuměl. On zatím zažíval muka z vědomí, že stále není jeho a možná ani nikdy nebude.

„Jste tady sám?" Mína se přemlouvala, aby se k němu nepřitiskla blíže. Raději se krotila vědomím, že poblíž může být Renfield.

„Ano. Renfield dohlíží na přípravy kolem vánočního večírku. Nemá rád, když se po domě procházejí dělníci a tu dekoratérku také nemá v láce," odpověděl, jako by jí snad četl myšlenky.

Částečně to pravda byla. Vynechal pouze tu část o tom, že jeho asistent všechny lidské návštěvníky v jeho domě spíše chrání. Ion s Lucy sice měli přikázáno stranit se lidí a vyhýbat se přízemí, ale Gabriel ani jednomu z nich nevěřil. Proto se na hlídku postavil Renfield.

„Vánoční večírek? Ten co pořádá starosta?" jeho slova Mínu zaujala. Pohlédla mu do tváře a snažila se v sobě potlačit osten žárlivosti nad slovy o nějaké ženě v jeho domě.

„Tak jest," přikývl Gabriel, „nabídl jsem svůj dům pro jeho uspořádání. Jako hostitel bych rád uvítal vaši milou tvář."

Míně už zase hořely líce. „Ono je to spíše pro londýnskou smetánku, pane Morgensterne," namítla.

„K té mimo jiné patří také váš otec. Rád bych jej poznal a troufám si říci, že jako hostitel smím pozvat toho, koho uznám za vhodné," jeho takřka akademické odpovědi Míně vyrážely dech. Líbilo se jí to.

„Můj otec jistě přijde," doktor Seward sice nebyl nadšeným zastáncem podobných akcí, ale vánoční večírek už byl skoro tradicí, proto zde nechyběl ani on, „co se mě týče, nejsem na takové akce zrovna stavěná."

Gabriel sklopil hlavu a zasmál se: „Poté se skutečně divím, že jsem vás poprvé spatřil při podobné události."

„Posmíváte se mi, pane Morgensterne?" snažila se znít pohoršeně, ale smála se taky. Líbil se jí ale hlavně jeho smích. Takhle jej ještě neviděla.

„To bych si nikdy nedovolil," Gabriel se záhy uklidnil, ale stále se mírně usmíval.

„Bylo by vskutku potěšující, kdyby se mezi tou přetvařující se smetánkou objevila vaše upřímná tvář," pod svou rukou v kožené rukavici opět skryl tu její, kterou se držela jeho paže.

„V tom případě ráda přijdu," Mína nemohla dělat nic jiného, než souhlasit. Nechtěla si nechat ujít příležitost zase jej spatřit.

„Už jste našla odpovědi na své otázky?" Gabriel stočil téma k jejich poslednímu rozhovoru.

„Spíš jich mám ještě více," Mína se s mrzutým zamručením ohlédla přes ulici.

Otázky kolem Lucy možná zodpověděl Van Helsing, ale pořád to bylo příliš neuvěřitelné. Další otazníky přibyly a k tomu se přidaly také otázky ohledně upírů a jejich možné existence. Mína se cítila jako v animovaném filmu, kdy se jí kolem hlavy vrší barevné otazníky, aby ji po chvíli pohřbily pod sebou.

„Možná bych mohl pomoci," Gabriel přesně věděl, nad čím Mína přemýšlí a co jí dělá starosti. Zase se pouštěl na tenký led, když jí slíbil, že jí vždy upřímně odpoví. Bylo mu to jedno, i když riskoval. Chtěl ji získat co nejdříve, ale tím se šance na její ztrátu zvyšovala.

„To nevím," Mína sklopila hlavu, „všechno je to podivné."

„Viděl jsem už spoustu podivností," nabádal ji.

Musela uznat, že má pravdu. Viděl kus světa, možná by jí skutečně mohl pomoci. Jonathan o tom odmítal mluvit a když se byť jen jediným slůvkem vrátila k rozhovoru s Van Helsingem, vysmál se jí a všechny profesorovy teorie pohřbil pod vědeckými termíny. Patrně si neuvědomoval, že Van Helsing je lékař stejně, jako on a přesto tomu věří. Oproti Jonathanovi byl Gabriel mnohem sdílnější a také vyspělejší.

S nadějí v očích se na něj podívala: „Věříte, že na světě stále existují věci, které věda nemůže vysvětlit?"

Gabriel se díval před sebe a v duchu proklínal sám sebe, proč se do toho vůbec pouštěl. Jizva na hrudi se zase ozvala v plné síle a vzpomínka na Silase mu zaplnila mysl vztekem. Znovu proklínal Jana, Irinu i toho červa za to, co mu provedli. Jen kvůli nim všechno ztratil, jen kvůli nim trpěl sám ve věčnosti.

„Musela byste být blázen, slečno, abyste věřila jen v jedno," odpověděl, aniž by jí věnoval pohled, jinak by snad na místě vše přiznal, „věřící se nemůže spoléhat jen na víru. I takový člověk někdy potřebuje léky a pokud se mu stane něco skutečně vážného, svou víru ztratí a hledá odpovědi ve vědě. Stejné je to s vědci. Jakmile dosud získané poznatky nestačí a žádná odborná kniha není schopna něco vysvětlit, pak se vědci obracejí k víře a hledají tam. To ovšem nedělají rádi."

„A co vy?" ponoukla ho k odpovědi, kterou chtěla slyšet. Tímhle jí neřekl, jak to vnímá on.

Poprvé za dlouhou dobu se v Gabrielově tváři mihlo zaváhání.

„Věřím," to slovo ze sebe vydoloval se vší námahou, ale pronesl jej jasně a čistě.

Sám byl důkazem toho, že na světě stále existuje něco víc. Jak by někdo mohl vysvětlit, proč je stále zde, byť jeho srdce již dávno utichlo? Věda nic z toho vysvětlit nemohla. Ani jeho přítomnost zde, ani jeho návrat poté, co mu ten mladík do srdce zabodl kůl. Bylo mu souzeno zůstat nepochopen.

Mína si všimla jeho zaváhání, ale zároveň ji překvapila ta jistota, s jakou jí odpověděl.

„A co si myslíte o všech povídačkách?" pokračovala, i když se obávala, že možná bude vypadat jako blázen, „myslím tím třeba čaroděje, vědmy, lidi, co oslovil bůh, fantastická stvoření, neprokázané nestvůry."

Nedokázala se přimět, aby ve svém výčtu nahlas vyslovila slovo upír. Kdyby ho řekla, znamenalo by to, že vše přiznává a na to ještě nebyla připravená.

„Věřím, že v každém vyprávění je alespoň kousek pravdy. Ať už jde o cokoliv. Nač takové otázky?" moc dobře věděl, proč se na to všechno ptá, ale musel se zajímat. Nejen musel, on také chtěl. Věnoval by jí veškerou pozornost.

Náhle se Mína až příliš zajímala o muže, který se snažil zjistit, jaký problém se skrývá pod kapotou jeho vozu. Bylo to mnohem bezpečnější, než odpovídat na takovou otázku. Proč se na to vlastně ptala někoho, kdo měl s jejím životem tak málo společného? Neměl s tím co dělat.

„Já..." Mína váhala, pořád přemýšlela nad odpovědí, „asi jen zkrátka hledám někoho, kdo by mi porozuměl." To přiznání ji píchlo u srdce.

Milovala svého otce, ale byl to stále rodič. Milovala Jonathana, ale stejně jako si myslela, že jej potřebuje, ji začínal štvát. Těšila se na jeho společnost, až se konečně vrátí z práce, ale když přišel, jenom ji vytáčel. Potřebovala ho a zároveň od něj chtěla být co nejdál. Nikdo z nich jí nedokázal porozumět, natož pak třeba Lucy.

V tomto jí Gabriel dokonale rozuměl: „Můžete mít kolem sebe spoustu lidí a přitom se cítit sama. Je to jako vězení, ponurá kobka, která se stále zmenšuje a zmenšuje, dusí vás a vy začínáte panikařit. Vidíte všechny kolem sebe, ale vás nikdo nevidí. A pokud si vás někdo všimne, projde kolem s odporem ve tváři a vy zůstane už napořád nepochopená. Být sám je těžké. Ale samota pramenící z nepochopení je snad ten nejhorší trest ze všech. Když vás nepochopí ani jedna jediná duše, pozbýváte nároku na cokoliv krásné." Jeho tlumený hlas a melancholický výraz dodávaly každému slovu bolestnou tíseň. Horší ale bylo to poznání, které se v nich odráželo.

„Ona vás chápala, že ano?" Mína ani netušila, kde se to v ní vzalo. V očích se jí zračila lítost a měla co dělat, aby jej neobjala. Nebyl sám. Ač to znělo podivně, ona tu byla. Pro něj.

„To se už nikdy nedozvím," odpověděl Gabriel a hleděl někam dál. Dál, než končila ulice, o mnoho staletí zpátky, proti toku řeky času.

Sám sebe se mnohokrát ptal, zda by jej Arya přijala, kdyby přežila. Věřil v ní i v její lásku, ale nevěřil sobě. Dokázala by milovat to monstrum, které se z něj stalo? Dokázala by jej milovat Mína?

„Něco bych vás pro vás měl," Gabriel náhle bez varování zastavil a než se Mína nadála, odpoutal se od ní.

Odhrnul klopu kabátu a sáhl do vnitřní kapsy saka. Mínu překvapilo, jak elegantně a obratně si počínal. Světlo lampy, poblíž které stáli, odhalilo malou černou knížečku, kterou Gabriel vytáhl.

„Možná porozumění najdete zde," s pohledem upřeným na listy v černých deskách natáhl k Míně ruku s improvizovaným dárkem, „za jiných okolností bych to nikomu neukazoval. Něco mi ale říká, že vy to pochopíte."

„Co je to?" Mína přijala nabízenou knihu, ruce se jí třásly, když se pro ni natahovala.

„Až to otevřete, pochopíte," Gabriel si prohlížel tu drobnou rusovlasou dívku, která svou pozornost věnovala tomu, co již třímala v rukou.

Její nedosažitelnost ho stravovala. Byla mu tak blízko a on se jí nemohl dotknout, aniž by to vyznělo nepatřičně. Neustále bažil po něčem, co nemohl mít. Honil se za přízrakem a když konečně stanul na prahu nových možností, které by mu přinesly úlevu v jeho prokletí, nemohl ani natáhnou ruku a vzít si je. Toužil po Míně čím dál víc, ale nikdy si nemohl dovolit nic víc, než jen doprovod. Každá chvíle po jejím boku pro něj byla požehnáním, ale zároveň také krutým trestem. Mohl se jen dívat. Víc mu nebylo přáno.

„Snad se neurazíte, když vás nyní opustím," každá vteřina s ní jen násobila utrpení, jaké jej sžíralo bez ní.

„Tak brzy?" Mína prudce zvedla hlavu a vyhledala jeho oči. Ani teď jí neušla ta těžce skrývaná bolest, jakou v nich viděla snad jen ona.

„Věřte mi, slečno. Je to tak lepší. Slibuji, že vám nic nehrozí. Dobrou noc," s mírnou úklonou se od ní odvrátil a mířil pryč, někam, kde by nemohla zahlédnout, jak jej ničí.

„Dobrou noc," zamumlala Mína už jen do větru a sledovala ústí vedlejší ulice, kde Gabriel zmizel.

Znovu shlédla ke knize, kterou jí věnoval a přejela po jejím hřbetu. Usmála se. Něco jí věnoval, něco, co by jí podle jeho slov mohlo pomoci. To pro ni znamenalo hodně.

Nemohla již spatřit, že Gabriel zapadl do temné uličky. Opřel se zády o chladné cihly domu a bezúspěšně se pokoušel ovládnout. Stravovala jej tak prudká bolest, jako kdyby byl živý. Zatnul zuby a snad aby se vzpamatoval, sklopil hlavu a poté ji prudce zdvihl, až se praštil o zeď. Nebolelo to tolik, jak by si přál.

Jemný, pro lidi prakticky nepostřehnutelný zvuk přivábil jeho pozornost. Se zakloněnou hlavou vzhlížel k nebi. Začalo sněžit. Z nebeské klenby se k němu snášela maličká vločka. Komíhala se ve větru a každou chvíli se zdálo, že nakonec dopadne jinam, než kam původně mířila. Gabriel si stáhl rukavici a natáhl ruku. Počkal, až se mu drobné sněhové smítko usadí v dlani.

Vločka se na jeho chladné kůži neroztopila. A on nic necítil. Ani chlad, ani drobné bodnutí, když na horkou lidskou kůži dosedne studený sníh. Nic.

Sevřel ruku v pěst a stiskl, až se mu chvěla celá paže. Nenáviděl to, čím byl a nenáviděl sám sebe. Odpoutal se od zdi a vrátil se na ulici. Mínu mít nemohl, ale byla tady jiná žena, kterou k sobě mohl přivinout. Člověk s horoucí krví, rozpálenou kůží a tlukoucím srdcem.

Nedosažitelný přízrak ztracené lásky a náklonnosti se rozhodl znovu hledat u Anne, ač věděl, že u ní nic takového nalézt nemůže.