Přízemí Gabrielovy rezidence již pomalu začínalo nabírat obrysů, jaké si Anne Smithová pro vánoční večírek představovala. Přesto však všude postávaly opřené štafle, stoly se prohýbaly pod barevnými ozdobami, plány a návrhy, až Renfield pochyboval, že v tom ta žena vůbec může mít přehled. To jej v tuto chvíli ale nezajímalo.

Stál mezi dvoukřídlými dveřmi do obýváku, prostorné místnosti, která měla sloužit jako hlavní dějiště celé akce. Zabíral polovinu jednoho křídla, takže se do něj vcházelo ze tří různých dveří. Renfield stál mezi těmi prostředními a se založenýma rukama pozoroval dění pod zdobným lustrem.

Lucy se pomalu točila dokola s hlavou zakloněnou a užívala si své nové bytí. Líbilo se jí, co všechno vnímala. Cítila se jako znovuzrozená, jako kdyby se zrodila jen pro to, co ji čekalo po smrti. V jedné ruce držela dolní lem svých rudých šatů a široce se usmívala.

Renfield se, jak pro něj již bylo typické, mračil. Možná ještě více, než kdy dřív. Na tuhle chvíli se netěšil a nic na tom nezměnil ani pohled na vražedně krásnou dívku, která by mu nejraději rozsápala hrdlo.

„Renfielde," Gabrielův hlas se ozýval z haly. Pán domu se konečně vrátil ze své neplánované vycházky, za kterou Renfield viděl buď sledování Míny, nebo další milostné chvilky s Anne.

„Pane," odtušil, aniž by se po něm ohlédl a jen vyčkával, až se Gabriel zjeví vedle něj.

„Tak už dorazila," Gabriel stanul vedle svého asistenta a se zalíbením pozoroval rudý přízrak uprostřed místnosti.

„Říkal jsem to," poplácal Renfielda zprudka po ramenou a v očích mu plálo vzrušení, „je nádherná."

„Jen když se umí ovládat," zamručel v odpověď snědý muž, který nadšení svého zaměstnavatele nesdílel, „když ji ten profesor přivedl, málem nás zabila oba. Neřekl jste mi, že toho člověka znáte. Zase."

„Kdo neví vše, také vše neprozradí," odbyl jej Gabriel a zrakem se nedokázal odpoutat od dívky.

Ztratila tu vůni, která v něm vzbuzovala tak velký chtíč. Už nebyla člověk, přišla o to, co ji činilo přitažlivou. Mína byla nádherná, byla také člověk, ale to, co jej k ní tak táhlo, byla její duše. Lucy pro něj představovala jen marnivé rozptýlení, které si mělo jednoho dne jít vlastní cestou, podobně, jako tomu bylo u Marisy.

Lucy se se smíchem zatočila, sukně šatů jí vířila kolem nohou a měnila se v nachovou šmouhu, jako krev stékající v rudou stružku. Když se zastavila, pohledem se setkala s tím Gabrielovým.

„Nechal jsi mě čekat," zazubila se na něj, ale ostré tesáky se neukázaly.

Gabriel věnoval Renfieldovi úsměv plný očekávání a vydal se ke své nové družce.

„Omluva je na místě," zastavil na krok od ní, mírně se uklonil a tak, jako vždy, i nyní si přitáhl její ruku ke rtům a políbil hřbet.

Jak se ukázalo, Lucy punc vytříbenosti postrádala. Skoro jako opilá se Gabrielovi pověsila na paži a bez přestání se chichotala. Gabriel se tím zatím nenechával vyvést z míry.

„Musíš si zvyknout," odhrnul jí pramen vlasů z tváře a konečky prstů jí přejel po bledých tvářích.

„Mám žízeň," škubla mu s rukou, „ti tví mazlíci mě akorát týrali." Vrhla uražený škleb proti Renfieldovi.

Ten na oplátku převrátil oči v sloup. Dosud mu ta dívka nezadala ani jeden důvod, proč by ji měl mít rád. Po proměně byla, jak správně předpokládal, mnohem nesnesitelnější. Nečekal, že s ní kdy bude vycházet.

„Něco s tím už uděláme," Gabriel svou družku chytil za bradu a chvíli si ji prohlížel.

Čekal, že něco ucítí. Alespoň malý plamínek lásky nebo třeba soucit nad tím, jak Lucy skončila. I opovržení vůči sobě by pochopil. Neozvalo se však vůbec nic. Byla krásná, to nemohl popřít. Skutečně jako zrozená právě pro tuto existenci. Mírně propadlé tváře dávaly prostor lícním kostem a dodávaly tak dívce nádech divokosti. Dokonale vykrojené rty snad byly dílem umělce a věčnost jim propůjčila výraznější nádech rudé. Byla krásná, ale nebyla to Mína. Při vzpomínce na ni se v Gabrielovi vzdouvaly dávno zatracené emoce. S pohledem upřeným do Lucyiných očí však cítil stále tu stejnou prázdnotu.

„Půjdeme ven?" Lucy se Gabrielovi vytrhla z náruče a zavířila kolem něj, oči rozšířené nadšením.

„Budeš-li si to přát," přikývl její stvořitel na souhlas.

„A co budeme dělat potom?" Lucy vířila prostorem jako pominutá, točila se pořád dokola a dokola a užívala si svou svobodu. Dříve by ji popadla silná nevolnost, netušila by, kde má nohy a kde hlavu, kde přesně je a co se děje kolem. Závratě ze zběsilého točení se však nedostavovaly.

„Co budeš chtít," Gabriel po ní blýskl chtivým pohledem.

Lucy se zastavila a počkala, až se rozvířená sukně uklidní a zase jí splyne podél dlouhých nohou.

„To je dost nebezpečné," ladným krokem se vydala ke Gabrielovi, „se mnou poznáš nepoznané." Došla až k němu a náznakem se pokusila o něco, co se jí mohlo krutě vymstít. Podmanit si jej nemohla.

Gabriel vycítil její záměr a chytil ji za zápěstí. Strhl ji k sobě a v náruči ji zaklonil, aby mu jen tak neutekla. Sklonil se k jejímu krku a nasál vůni v posledním zoufalém pokusu ucítit lidskost.

„O tom bych dost pochyboval," zašeptal jí do chladné kůže.

Renfield se v zoufalé snaze uchránit si poslední zbytky zdravého rozumu odvrátil od cukrující dvojice. Když však stanul tváří tvář Ionovi, výhled na náruživou blondýnu mu připadal daleko lepší.

„Co se to tu děje?" chladný Ionův hlas by dokázal zmrazit celou Anglii.

Renfield se ohlédl zpět do obýváku. „Novorozená," zamručel trpce.

To slovo v Ionovi vzbudilo zájem. Zaujal místo vedle Renfielda, který se zase otočil tak, aby měl výhled na dvojici uprostřed sálu, která se pustila do víru tance.

„To je ta dívka," zamumlal Ion, kterému již došlo, koho to vlastně vidí.

„Hmmm," Renfielda jeho prozření dvakrát nedojímalo.

„Je krásná," Ion zhodnotil vzezření Gabrielovy vyvolené, ale nezdálo se, že by tento výběr uznával, „ale nehodí se k němu. Nikdy nepromění žádnou, která by byla pro něj."

Renfield vycítil příležitost. Teď se mohl leccos dovědět. S Ionem si sice nepadli do oka hned od začátku, ale jako první Gabrielem proměněný o něm mohl hodně vědět. S takovou mu byl ochoten odpustit i to, jak jej chtěl Ion při prvním setkání zabít jako nepohodlného lidského červa. Tu poznámku mu nezapomene.

„Tak proč ji proměnil? Ušetřil by se mnoha problémů," podstrčil svému společníkovi nenápadně námět na konverzaci.

„Nechce se vázat. Ne poté, co ztratil Aryu," Ionův chraplavý hlas mohl klidně patřit starému člověku, „neustále hledá její stín, ale pokaždé promění jen divokou šelmu. Možná to ani sám neví, ale vybírá si ženy, které mu nemají co nabídnout. Takové, které jej pobaví, ale nikdy pro něj neznamenají víc."

S tím Renfield souhlasil. Marisa tomuto modelu odpovídala a Lucy taktéž. On však na rozdíl od svého nemrtvého společníka věděl, že Gabriel už našel někoho, kdo pro něj znamená víc, než jen dočasné povyražení. Byli tady jen kvůli Míně.

„Z toho jsou jen problémy," zavrtěl nesouhlasně hlavou nad výběrem divokých šelem, jak takové ženy označil Ion.

„Honí se za přízrakem," Ion se odporem ošil, jako kdyby se mu příčilo, že jeho stvořitel stále hledá lásku, dokonce i po takové době.

„A co kdyby ten přízrak našel?" nadhodil Renfield udičku a koutkem oka sledoval, jak Ion zareaguje.

Ten se na něj obrátil a sjel jej pohledem od hlavy až k patě.

„Zničilo by jej to," odvětil chladně.

„Proč?" Renfield sice od upírů neočekával lidské city, ale jejich druh vděčil Gabrielovi za mnohé. Stvořil je, dal jim šanci vykoupit se z bídného života. Přeci jen by čekal, že pro svého pána budou chtít to nejlepší, když on jim už tak obětoval vše.

„Protože jeho síla pramení z jeho bolesti," poznamenal suše Ion a vrátil se pohledem k dvojici, která hýřila po parketu, „kdyby našel svůj přízrak, změkl by. Přineslo by mu to jen zkázu, nic dobrého. Štěstí je jeho zkáza."

„To je dost tvrdé i na váš druh," Renfield si neodpustil do Iona rýpnout.

„Dávej si pozor na jazyk, člověče," zavrčel výhružně upír.

Tančící dvojice, zcela zahleděná do sebe, si již všimla svého publika.

„A kdopak je tohle?" Lucy se zavěšená do Gabriela přihrnula k Ionovi a prohlížela si jej stejně, jako když ještě zaživa zkoumala své oběti po barech.

Gabriel si neodpustil tvrdý pohled směrem k Ionovi, kterého si všiml rovněž Renfield. Slyšel všechno, o čem se bavili a nelíbilo se mu to. Nebylo se ani čemu divit. Kdyby Renfieldovi někdo něco takového řekl za zády, taky by z toho nebyl nadšený. A on už moc dobře věděl, co Gabriel dokáže, když se pořádně naštve.

„Tohle je Ion, můj dobrý a věrný přítel," představil jej Gabriel, „lidem je však známý jako James Whitby a na veřejnosti bych se tohoto jména držel, drahá."

„Slečno Lucy," Ion se uklonil, jak se před stvořitelovou družkou sluší a patří.

„To s tím vážně musíte dělat takové tajnosti?" Lucy si Iona příliš nevšímala a s trucovitým výrazem se zase ohlédla po Gabrielovi.

„V zájmu našeho přežití ano," potvrdil svá slova, „a pokud chceš přežít, měla by ses toho držet."

Bylo očividné, že Gabriel v tomto nehodlá ustoupit. On bude mezi lidmi známý jako bohatý obchodník, který rozdává plnými hrstmi a jeho dávný přítel zase jako jeho účetní, stejně jako jej představil Anne. Neměl v úmyslu světu odhalovat svou pravou tvář.

„To je ale pitomost," Lucy si dále vedla svou, „jsme mocnější než lidé, tak proč se schováváme?"

„Protože lidé ti mohou vrazit kůl do srdce stejně, jako jsem já ochoten jim to dovolit," zavrčel Gabriel výhružně, čímž jasně dával najevo, že pravidla, jež stanovil, nebude porušovat ani žena, která zaujala místo po jeho boku.

Renfield potvrdil Gabrielova slova demonstrováním také jiných způsobů. Z kapsy saka vytáhl váček se stříbrným práškem a významně s ním před Lucy zamával.

„Ty červe!" vyjel po něm Ion a chystal se po něm vystartovat, avšak Gabriel jej zvednutou rukou zastavil. Lucy se mu zatím omotala kolem paže a s pištivým kvílením vycenila na Renfielda ostré tesáky.

„To stačí," zavelel Gabriel, aniž by zvedl hlas, „Renfield vás nezabije, ale ani vy jeho. A pokud se snad vzepřete mému rozkazu, můj asistent má právo bránit se všemi dostupnými prostředky. Vaše spálené, roky tlející maso je pro mě vskutku malou cenou za naplnění mých cílů."

Ion vypadal, že se tentokráte vrhne na Gabriela. V tom lepším případě by se vyřítil ven z domu a povraždil by půlku města.

„To není fér," zasyčela Lucy.

„Je to výhodná nabídka pro obě strany," odbyl ji Gabriel, „a nyní, má drahá, je čas na lov."

To jediné slovo stačilo, aby Lucy zapomněla na všechno, co jí přišlo nespravedlivé. Toužila jen po čerstvé krvi a konečně ji měla na dosah.

„Varuji tě, příteli," Gabriel přistoupil až těsně k Ionovi, „jedna mrtvola a už zde nebudeš vítaný. Dávej si dobrý pozor."

Poté nabídl ruku Lucy a ta ochotně přijala. Společně zmizeli nesourodé dvojici za rohem. Zajímal je už jen lov.

Ion se ohlédl po Renfieldovi, který si ho se založenýma rukama prohlížel se skoro nadutým výrazem, za jaký by se nemusela stydět ani Lucy. Měl oproti Ionovi silnější pozici, což se mu zamlouvalo. Pro Gabriela byly mnohem důležitější jeho schopnosti a lidské možnosti, než cokoliv, co mu mohl nabídnout jeho skoro stejně tak dlouho nemrtvý přítel.

Ion nemohl popřít, že jej ten lidský červ štve. Věnoval mu jen výraz největšího opovržení, otočil se a odešel. Lidský pach se mu příčil. Lidé byli užiteční jen v tom, že jim v žilách tekla krev. Víc než kořist v nich Ion neviděl.