Pracovna doktora Sewarda v jeho domě se měla stát dějištěm rozhovoru, který měl rozvrátit dosud racionálně stanovené poznatky všech studovaných účastníků. Sešli se zde všichni.

Van Helsing zaujal místo za doktorovým pracovním stolem a s tichým mumláním si procházel spisy, které si na něm rozložil. Neustále si pohrával s knoflíkem šedého saka. Mína seděla na židli před stolem, Jonathan vedle ní v křesle, kde naposledy seděl Van Helsing ten večer, kdy jej Mína poznala. Dívka si neustále mnula lem dlouhé kárované košile. S hlavou sklopenou nechávala volně rozpuštěné vlasy, aby jí halily obličej. Jonathan si myslel, že tak nemůže vidět jeho starostlivé pohledy, leč opak byl pravdou. Viděla všechno, jen nechtěla být sama vidět. Její otec stál u okna v rohu a se založenýma rukama shlížel na ulici. Cítil, že je nečeká nic hezkého a také se občas na svou dceru podíval s obavami v očích. Mimo Van Helsinga byl klidný už jen Arthur. Přecházel za zády svých dvou kamarádů a vyčkával, až začnou. Stehy na čele již dávno zmizely, ale jizva měla být trvalou připomínkou toho, co viděl.

„Míno," tísnivé ticho přerušil Van Helsingův jasný hlas, „věříte, že to, co vaši pacienti vidí a slyší, je skutečné?"

Všichni přítomní zpozorněli a jejich pohledy zalétly nejprve k profesorovi, posléze k Míně. Bylo jim jasné, že nadešel čas pravdy. Brzy se vše odhalí.

Mína drtila lem své košile, až jí klouby zbělaly. Cítila na sobě pohledy tří mužů a nelíbilo se jí to. Zdvihla zrak k profesorovi, který se na ni jako jediný nedíval a stále se věnoval svým dokumentům.

„Pro ně to je skutečné," odkašlala si, než mohla bez zaváhání odpovědět.

„To jistě ano, ale věříte, že to, co váš obor označuje za bludy, je skutečné?" to už se na ni Van Helsing obrátil, „mohou tito lidé vnímat víc, než ti, kteří se označují za normální? Co je dnes vlastně normální?"

Jeho slova stála za uvážení, ale Mína se cítila jako zahnaná do kouta. Na mysl jí ihned vytanula ta stará věštkyně.

Noc je temná a chladná, temnota bezbřehá, krví zbrocená. Jestli podlehnete, ulice města zaplaví rudá řeka a světlo pohasne.

Ulice města se jí už teď zdály jako rudá řeka. Pro ni ta řeka byla krvavá. V ulicích se hromadila zmrzačená těla a ona cítila, že je jim až příliš blízko. Z nepochopitelného důvodu se za to všechno cítila zodpovědná. Ta slova mohla být jen prázdnou schránkou, ale co když v nich byla alespoň špetka pravdy?

„Já...občas mám dojem, že někteří lidé vnímají něco víc, než ti racionálně uvažující," s provinilým výrazem pohlédla na svého otce. Jak bláhově před ním musela vypadat!

Doktor Seward si ovšem o své dceři nemyslel nic špatného. Každý člověk měl své vlastní přesvědčení.

Profesor Van Helsing se usmál: „Takže přiznáváte, že na světě může existovat něco vyššího, něco, na co člověk nemůže uplatnit vědecké poznatky, ale možná jen čistou víru?"

„Ano," Mína odpověděla mnohem jasněji a rázněji, než původně zamýšlela. Dívala se profesorovi přímo do očí a nechávala se uklidňovat jeho úsměvem. Na ostatní raději nehleděla, jinak by se zase cítila provinile.

„O co tady jde, profesore?" slova se ujal Arthur a postavil se mezi židli a křeslo, kde seděli jeho přátelé.

„Lidé to nazývají různě. Nadpřirozeno, magie, něco nepřirozeného, ďáblovo dílo...různí se to," Van Helsing hovořil s klidem, nebál se, že by působil jako starý pomatenec.

„Nadpřirozeno?" to slovo nešlo přes rty ani doktoru Sewardovi.

„To kvůli té věštkyni?" Jonathanův hlas odrážel ničím neskrývané pochyby.

Při zmínce o věštkyni přeběhl Míně po zádech mráz. Na tohle vzpomínat nechtěla, i když věděla, že dnes odpoledne o té nebožačce ještě uslyší. A ona si bude neustále připomínat to, co jí řekla.

Ďáblova nevěsta!

Ta dvě slova mířila přímo na Mínu, řekla je přímo jí, drtila jí přitom zápěstí. Ta vzpomínka ji zasáhla, až se ošila.

„V pořádku, Míno?" Arthurovi neušlo, jak je jeho kamarádka nesvá. Jeho slova přivábila také Jonathanovu pozornost.

„Nic mi není," odpověděla, ale na nikoho se nedokázala podívat. Už ani na profesora. Cítila, že právě on dokáže její lži prohlédnout.

Van Helsingovi chvíli trvalo, než se od dívky pohledem odpoutal. Nakonec ale navázal tam, kde skončil: „Přijde vám to podivné, pane Harkere, ale na světě stále existuje mnoho záhad, které nebyly vyvráceny dokonce ani vědecky. V některých koutech našeho světa žijí lidé, pro které to, co my označujeme za staré povídačky, znamená pravdu. Takovéto báchorky bývají zakořeněné v lidovém folklóru, který se nezřídka zakládá na pravdě. Jádro pověstí bývá vždy pravdivé, ovšem lidé si okolnosti přikrášlují, proto se příběh tradující se ústně z generace na generaci mění. Něco nového se objeví, něco starého zanikne. Příběh se přikrášluje, aby byl zajímavější, překvapivější, lepší. Ale jeho jádro je vždy pravdivé."

„Co to má společného s těmi mrtvými?" Arthur zněl zaníceněji, než by od něj kdokoliv čekal.

On však věděl své. Profesorova slova se jej přímo dotýkala a něco uvnitř mu říkalo, že ačkoliv to bude znít šíleně, ten muž bude mít pravdu. Každou noc, když k sobě volal spánek, jej sužovala ta děsivá vidina – tvář krásné ženy měnící se v bestii. Rudé oči žhnoucí v přítmí, ostré špičáky lesknoucí se v uvadajícím světle. Rozevřená ústa připravená rozpárat svou oběť. Jeho.

„Co víme?" profesor tleskl do dlaní, až Mína nadskočila, „některé oběti byly znetvořeny, jiné, jako třeba pohřešovaná slečna Whitmore, nikoliv. Kromě té věštkyně vykazují zbylé oběti jeden společný rys. Jaký?" Pohledem se zastavil u každého přítomného.

„Příčinu smrti. Vykrvácení. Totální vykrvácení. Nezůstala v nich ani kapka krve," znovu promluvil Arthur, který měl všechny případy prostudované do nejmenšího detailu.

„Tak jest," přikývl Van Helsing, „jak je mi známo ze spisů, policie se domnívá, že první tři oběti, zavražděné téhož večera, byly patrně usmrceny jinde, než byla nalezena jejich těla. Je to zcela logická domněnka. Pokud je příčinou smrti vykrvácení a na místě nálezu je krve málo, logicky se začne uvažovat nad možností, že samotný akt se odehrál jinde. Hledali jste místo, kde oběti zemřely, ovšem žádné jste nenašli, je tak?"

„Ano," přiznal Arthur, „prohledali jsme vytyčený okruh, jak pro pěší přemístění, tak pro motorové. U auta se okruh logicky zvětšuje, ovšem s přihlédnutím na okolnosti se dá přibližně vytyčit."

„Děkuji, pane Godalmingu," Van Helsing zašermoval rukou, jako kdyby uznával pravdu zkoušeného studenta, „toto je trojnásobná vražda, která by se dala samostatně vyřešit. Ovšem dále je zde případ slečny Whitmore. Ta zmizela třináctého listopadu ve večerních hodinách a její tělo bylo nalezeno v Temži sedmadvacátého listopadu, přičemž tělo bylo ve vodě asi pět dní. Vykazuje stejnou příčinu smrti – vykrvácení. Ovšem na rozdíl od prvních tří obětí, tělo slečny Whitmore nebylo narušeno tak brutálním způsobem. Měla nadvakrát podříznuté hrdlo, ovšem jak pitva ukázala, tyto rány vznikly posmrtně. Kromě zcela zjevné podvýživy tělo nevykazovalo takový stupeň násilí, jako první oběti."

Mína si drtila ruce sevřené v klíně, jako by se modlila. Civěla na rámeček své fotky, kterou měl její otec na stole a zoufale se snažila, aby se nezhroutila. Všechno, co slyšela, se jí vůbec nelíbilo. Nechtěla si to představovat, ale obrazy si cestu do její mysli stejně našly. Zejména pak mladá Jane, jejíž fotku vídávala v novinách. Teď však viděla už jen její vychrtlé tělo, propadlé líce, šedivé fleky ve tváři...jakmile mrtvá otevřela oči, Mína sebou cukla.

„Musí to slyšet?" Jonathan se natáhl ke své přítelkyni a skryl její drobné ruce pod svou. Při jeho doteku sebou dívka trhla.

„Je to nezbytné," přikývl profesor, čímž si vysloužil opovržlivý pohled mladého doktora.

„Takže co tím vším chcete říct, profesore?" Arthur dychtil po objasnění. Litoval, že všechny ty hrůzy, se kterými se on denně setkává, nyní musí vnímat i Mína, ale mnohem důležitější pro něj bylo chytit pachatele, aby se nic z toho už neopakovalo.

„Tím chci říct, že máme co do činění s protivníkem mnohem schopnějším a děsivějším, než si umíte představit," Van Helsing učinil první krok k tomu slovu, ve které nebude chtít nikdo uvěřit.

Všichni muži na něj s očekáváním hleděli, jen Mína držela stále hlavu sklopenou.

„Diavovul," zašeptala si sama pro sebe slovo, které vyhrkla ta stará věštkyně, když se jí oči naplnily děsem. Netušila, že Van Helsing ji slyšel. Nehodlal ji však přede všemi týrat.

„Říká vám něco slovo upír, pane Godalmingu?" odvrátil se od dívky a přeměřil si pohledem muže, pro kterého to slovo mělo mít největší význam.

„Upír?" zopakoval po něm a z hrdla mu vylétl posměšný tón.

Profesor se ovšem nesmál a s vážnou tváří přikývl.

„Myslíte jako ty démony z povídaček, co se v noci plíží světem a vysávají krev z bezbranných obětí?" Arthur se smál, ale kdesi hluboko uvnitř sebe tušil, že se tím snaží uchlácholit zejména sám sebe. Profesorovu závěru věřil mnohem více, než si byl ochoten přiznat.

„To je naprosté bláznovství," zavrtěl hlavou Jonathan.

„To přeci nemyslíš vážně?" také dosud tichý doktor Seward se odpoutal od okna a přešel ke stolu. Prohlížel si svého kolegu a doufal, že si z nich jen střílí.

„Naprosto vážně," odvětil Van Helsing.

„Tohle je už přehnané," zafuněl Jonathan skoro dotčeně, „kde máte důkazy?"

„Právě jsem vám je předložil," profesor se nenechával rozhodit.

„Dokud jste nepřišel s báchorkou o nemrtvém, vaše výklady zněly logicky," odbyl jej mladý lékař.

„Snad jste už nezapomněl, co jsem o báchorkách říkal. Vždy mají pravdivé jádro," Van Helsing se pousmál, nedůvěru očekával. Pohledem zabrousil k Míně, která se do ničeho nevměšovala.

„Ale tohle je jen strašidelná povídačka pro děti. Po světě nemůže chodit člověk, který je už po smrti," Jonathan se, rovněž jako Arthur, zasmál. Byla to prostá obranná reakce.

„Sám tušíte, že je to pravda, pane Harkere. Vzpomeňte na krevní obraz slečny Lucy," namítl profesor a zabodl své jantarové oči do Arthura.

Ten při vyslovení dívčina jména ztuhl. Nohy mu vrostly do země a ve tváři mu škubalo, jak pevně zaťal zuby.

„Co je s ní?" vydoloval ze sebe přidušeně. Díky Míně věděl, co se s jeho „tajnou" láskou děje, ale dobývat se k ní nemělo cenu. Ovšem ani poté, co mu řekla tehdy v divadle, ji nedokázal nechat jít.

„Nic, jen trpí anémií," odbyl jej Jonathan. Nepřipouštěl si pochyby.

„Když jsme studovali její krevní obraz, moc jistý jste si ale nebyl," Van Helsing ťal přímo do živého.

„Co je s ní, profesore?" i Mína opět procitla. Zdravotní stav její nejlepší kamarádky ji zajímal, ale s přihlédnutím na všechna dosud vyřčená slova se verdiktu obávala.

„Nic," Jonathan div neprskal na všechny strany.

„Pokud vám smrt přijde jako nic, pak jí vskutku nic není," odbyl jej profesor.

Mína a Arthur zbledli skoro ve stejnou chvíli. Jeden z nich zalapal po dechu, druhý ani nedutal. Jen s vykulenýma očima pozorovali stále klidného profesora.

„Co to má znamenat?" vložil se do toho také doktor Seward, kterému na Lucyině blahu záleželo.

„Podle jejího krevního obrazu postupně přichází o krev," Van Helsing postrčil listy s rozborem dívčiny krve k Míninu otci.

„Trpí chudokrevností, to je celé," Jonathan si dál vedl svou, „snížení počtu červených krvinek není něco, na co by se umíralo."

„Ale proč by o tom doteď netušila?" kontroval profesor s klidem.

„Na anémii lze přijít náhodně, není to tak očividné, jako rýma. Člověk o tom ani nemusí vědět, stačí náhodné vyšetření," Jonathan se nehodlal nechat zviklat. Jeho zoufalá snaha udržet Lucy při životě alespoň v jejich rozhovoru pramenila z čistého zájmu o Mínu. Zasáhlo by ji to.

„To máte pravdu, ovšem v lékařských záznamech není o anémii ani zmínka," Van Helsing listoval Lucyiným spisem, „zdravá jako rybička, bez jakýchkoliv příznaků. Obyčejné nemoci, virózy, nachlazení, nic vážného. Hematologické vyšetření je nejčastější laboratorní vyšetřující metodou a Lucy jej podstoupila, stejně jako každý z nás. Hodnoty v normálu. Když jste jí však před pár dny odebral krev a tu otestoval, hodnoty rapidně klesly nejen pod normál, ale také k únosné hranici. Poté jsem její krevní rozbor za vaší asistence zkoumal sám. Rovněž jsem jí odebral krev a tu znovu vyšetřil. Hodnoty znovu klesly."

„Ona neumírá," vyjel Jonathan prudce a s prásknutím do opěrek křesla se postavil.

„Ona již zemřela," odvětil profesor stroze.

V pracovně nastalo hrobové ticho. Nikdo se neodvážil pomalu ani dýchat. Všichni vyjeveně zírali na profesora a Mínu v očích začaly pálit slzy. Několikrát zamrkala, ale bylo to ještě horší.

„Včera večer jsem se u ní zastavil. Podle jejího stavu mi bylo jasné, že její čas nadejde té noci. Dech se zastavil a srdce přestalo bít. Je mi líto, ale vaší přítelkyni již není možné pomoci," Van Helsing moc dobře věděl, že teď to bude všechno jen a jen horší. Protesty, popírání, snaha přijít s logičtějším vysvětlením.

„Lžete," zasyčel Jonathan a profesorovi mohl věnovat jen výraz nejvyššího opovržení.

„Kéž by," profesor se unaveně usmál, „viděl jsem to již mnohokrát. Nepopírám, že se s ní ještě setkáte. Bude vám připadat zcela v pořádku, ovšem už to nebude ta dívka, jakou jste znávali."

„Profesore, tohle je naprosté šílenství," i doktor Seward byl značně pobouřen.

„Nikoliv," Van Helsing se nedal odbýt, „to, co vy tak sveřepě označujete za báchorky, jsou pověsti zakládající se na pravdě. S pokrokem techniky a vědy a příchodem nové generace myslitelů však tyto mýty každý vyvrátil a ano, označil je právě za mýty, pouhé smyšlenky. Ne všechno však dokáže věda objasnit."

„Ale tohle je nemožné!" Jonathan zarytě popíral všechno, co se neslučovalo s jeho profesí.

Krev se v žilách nemohla zastavit, nemohla jen tak zmizet, nemohla jen tak přestat téct. Srdce nemohlo ustat ve svém rytmu, aniž by člověk nezemřel. Takové tělo mohlo jen nehnutě ležet a tlít, ne se pohybovat mezi lidmi. Té představě odmítal uvěřit.

„Chápu vaše rozhořčení, ale nechte mě to dopovědět," profesor zvedl ruku na znamení, aby mu nikdo neskákal do řeči.

„V Evropě, nebo jak někteří rádi říkají, civilizované Evropě, stále existují místa, kde lidé v tyto mýty věří. Jsou silně zakořeněny zejména v jejich lidovém folklóru. Takovou zemí je například Rumunsko," profesor roztáhl na stole mapu a nasměroval ji tak, aby do ní všichni viděli.

„Je to země mnoha tváří," pokračoval, „moderní města střídají obyčejné, průměrné vesnice, až se dostanete do zapadlých končin, kde se skoro zastavil čas. Lidé tam stále věří v ochrannou sílu amuletů a talismanů, věří v dobro a zlo, boha a ďábla a stejně tak věří v noční běsy, zplozence pekla. Jedním z takových byl mimo jiné Drákula."

„To už je ale vážně vtip," zkonstatoval Jonathan suše, „vážně? To máme věřit, že se nám po ulicích Londýna v jedenadvacátém století prohání smyšlená báchorka z patnáctého století?" Dával si záležet, aby dostatečně zdůraznil, kolik času již mezi oběma epochami uplynulo.

„Neřekl jsem, že je to on, jen tím chci říct, že právě tady leží pravdivé jádro všech historek o upírech," profesor si stále držel svůj ledový klid, to jediné, z čeho Mína čerpala sílu. Snad jen jeho vůle ji držela stále při smyslech.

Jonathan si posměšně odfrkl, ale Arthur byl mnohem sdílnější. Prozatím ale nic neříkal. Věděl, že když se zeptá, jeho zájem bude vypadat jako důvěra v nemožné. On ale zažil a zejména viděl své. Jedna část věřila všemu, co profesor dosud řekl.

„Drákula není jen postava z mýtů a legend," Van Helsing na mapě rozložil také několik knih, „ve skutečnosti šlo o váženého a také mocného šlechtice. Jeho vliv a schopnosti značně převyšovaly knížete Valašska, odkud tento člověk pocházel. Jmenoval se Vlad III. Dracula, podle svého otce. Dracul znamená v překladu drak. Proto se jeho synovi mnohdy říkalo syn Draka a odtud vzešlo jméno Drákula. Byl to skutečně existující člověk, avšak mnoho spisů o něm zmizelo."

„To se hodí," odfrkl si Jonathan se smíchem a založil si ruce na hrudi.

„Nikoliv kvůli lžím, drahý příteli," usmál se Van Helsing shovívavě, něco takového byl ochoten odpustit, „většina záznamů se nedochovala právě proto, že jediné, co ze zrádců zbude, je jejich zrada."

„Zrada?" Arthur v sobě konečně nalezl hlas.

Van Helsing přikývl: „Ano. Traduje se, že chtěl uchvátit knížectví valašské a poté táhnout do Transylvánie a rovněž ji obsadit. Tehdejší transylvánský kníže jej nechal zajmout a uvrhnout do žaláře, kde měl dožít jako obyčejný zrádce. V tehdejší době se zrádci trestali smrtí, ovšem Vlad III. byl pro knížete skoro jako bratr. Nedokázal jej zabít, proto jej jen uvěznil. A poté se děly už jen ty nejhroznější věci."

„Zemřel a zase ožil, jistě," Jonathan si zkrátka nedal říct a neustále vše zpochybňoval.

„To nebylo tak jednoduché," zavrtěl profesor hlavou, „Vlad byl ženatý s dcerou moldavského knížete. Její jméno již dávno zmizelo z veškerých záznamů, ovšem někteří stařešinové ze zapadlých vesnic Rumunska mají své vlastní rodinné záznamy, které se po generace v rodině tradují. Zde tu ženu pár pramenů označuje jako Irinu. Jak bylo ale pro tehdejší dobu typické, sňatek neznamenal věrnost. Vlad, stejně jako každý jiný vysoce postavený muž, toužil po synovi. Jejich svazek byl čistě politický a pro jeho potomka by mohlo mnoho znamenat, že je matka spřízněna s knížecím stolcem Moldavska. Nicméně, Vlad svou ženu nemiloval tak, jak očekávala."

„Měl milenku," vložil se do toho také Arthur, „tehdy to přeci bylo normální, ne?"

„Správně," Van Helsinga potěšila jeho bystrost, „měl milenku a to přímo sestru transylvánského knížete. Jeden starý spis uvádí, že se ti dva velice milovali, což se samozřejmě nelíbilo oné Irině. Poté se však dochované prameny různí. Většinou však padá vina na hlavu Vlada III., který je znám jako zrádce. Pouze v jednom jediném dokumentu se mluví o spiknutí proti valašskému šlechtici, které vyústilo v ony hrozivé události."

„Jaké hrozivé události?" Arthura to zajímalo čím dál víc.

„Tehdejší sídlo transylvánského knížete bylo vypleněno a zpustošeno," Van Helsingův tón potemněl, „sám kníže zemřel, spolu s ním jeho choť, také manželka Vlada III. a všichni poddaní, služebnictvo a stráž, kteří tam přebývali. Ještě předtím nechal kníže vyplenit také Drákulovo sídlo, skalní pevnost na hranicích obou knížectví."

„A co se stalo s Drákulou?" Mínin hlas zapůsobil jako přízrak.

V zápalu rozhovoru na dívku skoro všichni zapomněli. Ta se teď vpíjela do profesorových očí a hledala v nich odpovědi, které ji z nějakého důvodu zajímaly.

„Říká se, že za vyvražděním hradu stojí právě on. Mluví se o takřka nepostřehnutelných přízracích, které se živí lidskou krví a radují se z lidského utrpení," odpověděl, „Vlad Tepeš, jak se mu říkalo, byl držen ve vězení pro ty nejhorší zločince, daleko ve skalách. To vězení zaniklo spolu se všemi strážnými a vězni, kteří tam přebývali. Kdo za to všechno mohl se neví, ale někteří lidé v Rumunsku stále věří, že právě tam se zrodil Drákula, jak ho známe dnes. V kronikách je zaznamenáno zpustošení podhorské vesnice, což je přičítáno právě jemu. Píše se o hrůzných objevech lidí, starých, dospělých i dětech, s rozpáranými hrdly."

„Nikdo se ale nestane upírem jen tak," do řeči mu opět vstoupil Jonathan, „jak vysvětlíte tohle? Je to nemožné."

Van Helsing si všiml Mínina káravého pohledu, ale spatřil jej asi jen on, nikoliv adresát. S klidem mu odpověděl: „Prameny se v tomto ohledu opět rozcházejí. Říká se, že Vlad zaprodal svou duši ďáblu, aby se mohl pomstít za všechny křivdy. Ďábel mu dal sílu, ovšem cenou za moc bylo uvržení do temnoty a přežívání na lidské krvi. Jiné prameny zase mluví o tom, že Vlad se stal obětí jednoho obrovského spiknutí, které vyústilo ve vraždu jediné ženy, kterou kdy miloval. Jak k tomu došlo a co se stalo, to tyto prameny neuvádí, kromě toho, že právě její oběť byla prvním krokem k jeho nesmrtelnosti. Musel se dívat, jak umírá a krev oběti přispěla k jeho proměně."

Mína se otřásla. Ať to byla pravda či ne, příčilo se jí to. Soucítila s tím mužem. Znala ještě jednoho, kdo musel přihlížet tomu, jak jeho láska umírá. Lidé přicházeli o své milované a Gabriel byl jedním z nich.

„Ale to pořád nic nevysvětluje," Jonathan si dál vedl svou.

„Pokud si odmítáte připustit existenci něčeho většího, pak ne, nevysvětluje," Van Helsing začínal mít mladého lékaře po krk, ale nedával na sobě nic znát, „Drákula je, ať tak či ona, prvním upírem, jakého svět poznal. Tvořil své vlastní potomky a ti zase své. Najdete mnoho pramenů, které vytvořili sami lovci, lidé, kteří bránili smrtelníky. Upíři se stali štvanou kořistí a stáhli se do ústraní, kde byli také nakonec zapomenuti."

„Protože neexistují, jsou to jen povídačky," Jonathan se s pohrdáním na profesora usmál a odhalil tak malou mezeru mezi předním zuby.

„Transylvánie, rok 1913. Vyvražděná vesnice poblíž dřívějšího knížecího města," Van Helsing tentokrát začal na stůl vykládat staré novinové články, „Szeged, Maďarsko, 1916. Komárno, Slovensko, 1921. Pohraniční města České republiky, 1928, 1930 a 1933. Praha, rok 1940. Tato vlna postupuje přes dřívější východní Německo na západ, poté na sever do Nizozemí, následně také zasahuje pobaltské státy, Švédko a Norsko přes Anglii až za oceán. Všechno nevyřešené případy bez pachatelů. Prokousnutá hrdla, vykrvácení, znetvořená těla, záhadná zmizení. Není vám to povědomé?" Profesor se místo na Jonathana obrátil na Arthura.

„Je," přiznal policista.

„To ale pořád nic nedokládá," Jonathan dále hájil svou pravdu.

„Mně to stačí," ohradil se proti němu Arthur ostře. Všichni na něj vyjeveně zírali.

„Mně to stačí," zopakoval a všechny přelétl pohledem, „profesor řekl dost na to, aby v tom jistou spojitost viděl každý. A někdo nejen to."

„Co to tu vykládáš?" Jonathan na něj s pochybami hleděl.

„Viděl jsem to," Arthur ta slova poprvé vyslovil nahlas, „viděl jsem to, ať už to bylo cokoliv. Rudě žhnoucí oči, ostré tesáky. Jako z těch hororových filmů. Oslnivá krása měnící se v démona. Viděl jsem to. Viděl. Věděl jsem, že by mi nikdo nevěřil, proto jsem pořád říkal, že jsem byl v bezvědomí, když mě unesli. Ve skutečnosti jsem leccos vnímal. A viděl jsem i svého únosce, vlastně to byla žena. Doteď jsem si to odmítal přiznat, ale ten obraz už z hlavy nikdy nedostanu. Věřím, že profesor říká pravdu. Když se na to podívám z pohledu, který nám předložil, všechno dokonale sedí."

„Dobře, jen klid," Jonathan cítil, že tady je potřeba lékařského zásahu, ale spíše z Mínina oboru, „jsi otřesený, to je normální. Neskutečné vnímáš jako skutečné, že se to vážně stalo."

„Já si nic nenalhávám!" vyjel po něm Arthur vztekle a ucukl před jeho natahující se paží. Mína sebou při jeho prudkém výlevu trhla.

„Profesore," obrátil se k němu s prosbou v očích, „co je s Lucy?"

Van Helsing chvíli mlčel. Řekl jim dost, ale musel víc. Nezamlouvalo se mu to, ale neměl na výběr. Věřil v Gabrielovu intuici a znalosti, tak tedy poslechl a řekl jim toho dost.

„Už to není Lucy," odpověděl šeptem, „už patří tomu, kdo pomalu pustoší město."

Arthur vypadal, že tentokrát se už skutečně zhroutí. V mdlém světle stolní lampy se mu zaleskly oči. Odvrátil se od svých společníků, zajel si rukama do vlasů a s tichým úpěním začal přecházet po pokoji.

„Vy vážně věříte tomu, co nám tu vykládáte?" Jonathan propaloval Van Helsinga skoro stejně spalujícím pohledem, jako to občas dělával Gabriel.

„Mým druhým oborem je okultismus, chlapče. Viděl jsem už leccos," profesor nic neměnil na svém klidu.

„Okultismus, no paráda," zavyl Jonathan, skoro jako by jej postřelili.

„V Amazonii jsem potkal muže, který předpověděl smrt svého dítěte, stejně jako matky při porodu," profesor začal zavírat všechny knihy na stole, „v Africe jsem zase poznal ženu, která se při obřadech spojovala s jejich božstvem a předpovídala tak dobrý lov, příchod nepřátel nebo smrt. A i v naší společnosti existují lidé, kteří jsou bezmezně oddáni bohu. Jsou i oni blázni?"

„Ale víra v boha je něco jiného, je to stará entita, kterou si lidé odůvodňovali přírodní jevy. Bůh je tu odpradávna v nesčetných podobách a každé náboženství má svého. Už to je jasným důkazem, že nic takového zkrátka není. Jeden svět nemohlo několika různými způsoby stvořit několik bohů," i Jonathan začal vztekle přecházet mezi křeslem a Mínou sem a tam.

„A v čem je podle vás upír jiný, než bůh? Je to zplozenec pekla, dílo ďáblovo. Kde je bůh, tam je i ďábel a kde jsou andělé, tam jsou i démoni," profesor s upřeným pohledem sledoval lékaře, který vypadal, že začíná panikařit.

„Víra v upíry je doložena také archeologicky a některé vykopávky jsou stále poměrně mladé," Van Helsing zabodl prst do mapy, „třeba na jednom pohřebišti v pražské městské čtvrti byla nalezena opatření proti upírům. A to je poměrně daleko od Rumunska. V Maďarsku jsem byl svědkem rituálu, při němž vesničané vykopali nebožtíkovo tělo a dodatečně jej spálili. Rovněž jsem byl svědkem pohřbu, kdy byl mrtvý obrácen na břicho, probodnut kůlem, hlínou mu byla zacpána ústa, hlava odťata a samotný hrob zavalen kameny. Pro některé je víra v upíry stále živá. Bylo mi tehdy skoro padesát. Stále zde mluvím o moderní době."

„Už jsem čekal česnek," odfrkl si Jonathan.

„Jen pověra, příteli," mávl nad tím profesor rukou, „upíři samotní o sobě roznášeli povídačky, aby předešli své vlastní zkáze. Česnek je jednou z nich."

„Vážně čekáte, že vám tohle uvěříme, profesore?" Jonathan se zastavil na krok od Míny a založil si ruce v bok. Jeho shovívavý výraz ukazoval, že takové povídačky by byl schopen odpustit, kdyby se Van Helsing přiznal ke lži.

„Pokud chcete udržet svou přítelkyni naživu, pak ano," profesor jen pokrčil rameny a dál si hleděl sklízení svých materiálů.

„Cože?" Mína prudce zvedla hlavu, vytržená z úvah.

Dokonce i Arthur přestal ve svém zběsilém přecházení po pokoji a hořekování a s popleteným výrazem těkal očima mezi svým kamarádem, profesorem a Mínou.

„Co tím chcete říct?" Jonathanův chladný, skoro nebezpečný tón Mínu děsil.

Van Helsing k nim nevzhlédl, ukládal spisy zpět do své brašny: „Tím jen říkám, že i vaše přítelkyně by se mohla stát obětí něčeho, čemu vy sám nechcete věřit. Možná, že až spatříte slečnu Lucy, uvěříte. Můžete se jen modlit, aby už nebylo příliš pozdě, doktore Harkere."

„To má být nějaká výhrůžka?" zavrčel.

Profesor se napřímil a vzdoroval jeho pohledu: „Prosté varování."

„Odpusťte, ale musím naši malou seanci ukončit," posbíral své knihy i brašnu, „mé přednáškové turné stále běží a dnes se ještě musím setkat se zástupci univerzity, abychom se dohodli, co a jak. Nechám vás přemýšlet, jistě toho máte hodně."

Bez zbytečného otálení odešel a nechal za sebou tři naprosto zmatené muže. Jen Mína v sobě chovala přesvědčení, že profesor jim říkal naprostou pravdu.