-Sídlo transylvánských knížat, Transylvánie, leden 1477-

Nad červenou střechou knížecího hradu se honila temná mračna. Mocná sněhová vánice se proti kamenným zdem vrhla plnou silou. Stráže se choulily v huňatých kožešinách, aby nevytvořily zmrzlá sousoší na hradbách. Ve všech obývaných komnatách plápolaly v krbech rudé plameny, aby se osazenstvo hradu zahřálo.

V Aryině komnatě oheň v krbu pomalu dohoříval. Na hrubých peřinách širokého lože seděl drobná dívka s buclatými tvářemi. V zašlých šatech služebné s ní otřásala zima, ale byla to její svobodná volba. Nic ji už netěšilo, o nic se nezajímala. V rukou držela kapesník narůžovělého odstínu, který patřil její paní. Z modrých očí se jí po tvářích koulely slzy.

Maria ztrátou své paní velmi trpěla. Netušila, jak se jí podařilo vyklouznout a v bezpečí se vrátit na hrad. Zprávy o zpustošeném vězení ji překvapily stejně, jako kohokoliv jiného. Přesvědčovala samu sebe, že se Vlad a její paní dostali pryč živí a zdraví. Vladovo zmizení tomu nasvědčovalo, nenašly se žádné stopy po jeho přítomnosti. Věřila, že on by její paní ochránil, ale neměla jistotu a to ji sžíralo. Představovala si to nejhorší.

Její srdce navíc zasáhla další rána. Ve skalním vězení, kde nějaká zhoubná síla povraždila strážné i vězně, nalezl smrt také její milý. V několika hodinách Maria přišla o všechny jistoty, které měla.

Prudký poryv větru pojednou rozrazil vysoká okna a vpustil do komnaty ostré jehlice bodavého mrazu. Uhasínající oheň v krbu se sotva udržel při životě. Maria ihned vyskočila a se zaskřípěním rozvrzaných okenic zabouchla tabule skla. Sledovala chumelenici za okny.

„Stýská se ti, Mario?" tlumený mužský hlas dívku vyděsil.

S leknutím se obrátila a stanula tváří v tvář Vladovi. Prohlížela si jej vytřeštěnýma očima, neschopna uvěřit tomu, co vidí.

„Překvapená?" Vlad se usmál, ale nebyl to přívětivý úsměv. Skrývalo se v něm pohrdání a zloba.

„Pane," hlesla dívka, „co tady děláte?"

Měl by být daleko, daleko odtud, na cestě za svobodou, společně se svou milovanou. Alespoň tomu chtěla věřit. Tak co dělal tady, zpět na knížecím sídle, kde nebyl vítán?

„Přišel jsem si pro Janovu hlavu," odpověděl Vlad téměř nezúčastněně, „a pro životy všech, kteří mne zradili. Pověz, drahá Mario, dlí stále Irina mezi těmito stěnami?"

Při vyslovení jména té odporné zrádkyně Vladovi zlověstně zaplálo v očích. Tvář se mu stáhla pod znechuceným úšklebkem.

Maria netušila, co si o těch slovech má myslet a sklopila hlavu: „Ano, je zde."

Vlad přešel až k drobné dívce a za bradu jí zvedl tvář k sobě. „Pověz, co tě trápí," vyzval ji měkce, byť byly jeho záměry stejně černé, jako jeho dávno zatracená duše.

Všechno bylo špatně, alespoň Maria si to myslela. Vlad v ní vždy vzbuzoval respekt, možná by se jej i bála, ale poznala také jeho něhu a lásku vůči Aryi. Vždy v jeho modrých očích vídala duši věrného muže, ne krutého válečníka. Teď v nich ale spatřovala jen chlad a zlobu. Žádné známky po soucitu. Tyčil se nad ní, hypnotizoval ji pohledem, kožená vesta se pod černým kabátcem nezdvíhala pod pravidelnými nádechy. U pasu se mu houpal meč, jehož blízkost dívku děsila. Ledový dotek Vladovy ruky ji zneklidňoval. Ten člověk ji děsil. Nyní se jej skutečně bála.

Dívka si olízla rty: „Pán...pán jí nabídl útočiště, než se vše vyřeší. Když jste zmizel, myslel si, že se vrátíte pro její hlavu."

„To si myslel správně," potvrdil Vlad její slova a Maria se přitom zachvěla.

Přeci jen však pokračovala: „Poskytl jí přístřeší. A ona...myslím, že jej chce získat. Stále je u něj, rozmlouvá s ním, často pláče a Jan ji pak utěšuje. Své ženy si skoro nevšímá. Irina...ona...asi se chce vetřít Janovi do přízně."

„To je jí podobné," nic z toho Vlada nepřekvapovalo. Koho jiného by mohla jeho proradná žena polapit do svých spárů, než samotného knížete? Jedině takové postavení pro ni bylo dostačující.

„Kde je má paní?" Maria se zadívala do Vladových temných očí, v těch jejích se odrážela touha. Chtěla slyšet nádhernou pohádku o tom, jak se její paní daří a jak je šťastná.

Vladův výraz ztvrdl. Prudce chytil Mariu za ústa a přirazil ji k zamrzlým okenním tabulím. Dívka pod náporem té násilné prudkosti vyjekla. Tváře ji bolely.

„Je mrtvá," Vlad se přitiskl až k ní a syčel jí do tváře, hlas naplněný nenávistí.

Při těch slovech Maria zbledla. Částí sebe sama to možná tušila, ale stále doufala. Do očí jí vhrkly horké slzy.

Vlad se rozesmál: „Neplač, mé dítě. Mé prokletí mne za těch pár týdnů naučilo, že slzy ti život nezachrání. Ani ti nevrátí tvé milované."

„Prosím," hlesla dívka.

Sevření povolilo. Maria doufala, že se jí nic nestane, Vlad ji přeci kolikrát bránil a byť byla obyčejnou služebnou, jako přítelkyni jeho milované a ženě jí vždy projevoval úctu.

Vlad ale dívku nehodlal ušetřit. Rychlým pohybem ji otočil tváří k oknu a přitiskl si ji na hruď. V té chvíli se z nádvoří ozval pronikavý jekot, který přehlušil také kvílící meluzínu. První ohně vzplály. Přicházela Vladova běsnící družina.

„Přivedla jsi ji do skal, Mario," Vlad se tváří přitiskl na dívčinu, „přímo na to zhoubné místo. Neměla jsi ji tam pouštět. Ztratil jsem ji, také domov, čest a lidskost. Sleduj, jak zase já strhnu do hlubin zapomnění tvůj domov."

Dívka s hrůzou v očích sledovala, jak se na nádvoří, kde naposledy Vlada bičovali, prohání několik bytostí tak rychle, že je nemožné je polapit. Kam vkročili, tam ozbrojení vojáci padali. I když stála vysoko nad tím vším, viděla rudé šmouhy vystřikující z lidských těl. Všude nastal chaos a vzduch naplnil vyděšený ryk žen a dětí, který se mísil s bojovným křikem vojáků.

„Prosím, ne," Maria vzlykala a snažila se vykroutit z Vladova sevření.

Ten jí milostivě vyhověl, ale jen proto, aby si vzal, po čem bažil. Odvrátil se od okna a odmrštil drobné tělo od sebe, až dopadlo na postel. Než se dívka nadála, Vlad klečel nad ní a sledoval ji rudýma očima. Zpod rtů mu vylezly dlouhé tesáky.

S posledním vyděšeným výkřikem se démon zakousl do dívčina hrdla a krémové pokrývky nasákly rudou krví.

*

„Pane, útočí na hrad!" do rozlehlé knihovny vtrhl velitel stráží, v očích děs. Něco takového jakživ neviděl.

„Kdo?" Jan se odpoutal od okna a vrhl se ke svému vojákovi.

„Ne-nevíme, pane. Jsou jako...jako zvířata," ani muž, který svedl již nespočet bitev, netušil, jak zkázu na nádvoří pojmenovat.

„Svolejte své muže a najděte Mihaela. Braňte hrad všemi dostupnými prostředky. Vyšlete stráže k Irině, nikdo se k ní nepřiblíží," Jan se jal rozdávat rozkazy, připraven také se vrhnout do víru bitevní vřavy.

„A co...a co vaše choť, pane?" vojáka zarazilo, že nepadl rozkaz ohledně Janovy ženy. O Irinu se zajímal čím dál víc.

Jan se zarazil v půli kroku: „Jistě. Také potřebuje ochranu. Zařiďte to."

Voják přikývl a měl se k odchodu.

Jan se ještě ohlédl po okně, za jehož tabulemi se ozval ženský křik a pláč malého dítěte. Jeho pozornost ovšem přivábilo zpět ke dveřím jakési zalknutí. Obrátil se a spatřil už jen zakrvácenou čepel meče, jak opouští tělo právě odcházejícího vojáka. Muž padl mrtev k zemi a odhalil tak útočníka. Ve dveřích knihovny stál sám Vlad.

„Jaká to krásná noc, že ano, bratře," usmál se na svého soka, jako kdyby snad kvůli němu nezakusil ta nejhorší příkoří.

Tohle byla pro Jana noční můra. Netušil, zda sní či bdí, ale Vlad stál před ním, z masa a kostí. Ten, kdo zradil. Ten, kdo mu svedl sestru. Pohled na něj byl plný bolesti, stejně tak strachu. Právem se Vlada obával. Byl to mocný šlechtic, schopný bojovník, který neprohrával. Vždy mu bylo jasné, že kdyby se proti němu obrátil, Jan by neměl šanci. A nyní se tak stalo. Ve Vladových očích viděl snad vše, co se mu chystá udělat. Znepokojovala jej zejména krvavá skvrna přes jeho ústa, jako by hodoval na nějaké mršině jako divé zvíře.

„Ani mne nepřivítáš?" Vlad se dobře bavil. Konečně nadešla jeho chvíle. Dojde své pomsty.

„Nejsi zde vítán. Pro zrádce není v tomto hradě místo," Jan se napřímil a nasadil vzdorný, hrdý výraz knížete. Nehodlal svému protivníkovi vyjevit svůj strach.

To však činit nemusel. Vlad jeho bázeň cítil a dobře se tím bavil. Překročil mrtvé tělo ve dveřích a vstoupil do knihovny. S rukou připravenou na jílci meče se procházel po široké uličce mezi regály.

„Myslel jsem, že toto je především útočiště zrádců. Jak jinak by zde mohla přebývat Irina," nevšímal si Jana, nemusel. Kdyby se o cokoliv pokusil, zaslechl by to a zakročil by dříve, než by se mu mohlo něco stát.

„Mlč, ty bídný červe," zavrčel Jan. Těkal očima po svém meči, který spočíval v pochvě na nedalekém stole.

„Pověz, bratře," to už se Vlad na Jana otočil, „co je pravdy na tom, že se ti má drahá žena podbízí? Už sis vzal její tělo? Půvabná je, to vskutku ano, ale její černá duše je stejně odporná, jako tvé bláznovství. Hřál sis hada na prsou a nyní na to doplatíš."

Jan se jen stěží držel v klidu. Ošil se, jako kdyby jej přistihli při činu.

„Takže mám pravdu," zasmál se Vlad, když si všiml jeho reakce, „skutečně si na Irinu myslíš. Byli byste skutečně skvělý pár. Slabomyslný kníže ovládaný bezcitnou zmijí. Skutečně bych ti za jiných okolností dal své požehnání. Přeci jen, náš manželský slib již dávno propadl peklu. Jak se to říká? Dokud nás smrt nerozdělí? Štěstěna stojí při tobě, bratře. Smrt nás již rozdělila."

Při těch slovech Janovi přeběhl po zádech mráz. Bedlivě Vlada sledoval, pohled mu stále zabíhal k jeho zakrváceným ústům. Vlad si toho všiml.

„To nic není," otřel si dlaní bradu, „jen jsem se zastavil u Marii. Panenská krev je vskutku...jak bych to řekl...osvěžující." Tvář se mu roztáhla ďábelským úsměvem.

„Ty odporný pse," Jan plivl svému soku k nohám.

„Silná slova, bratře," Vlad si založil ruce za zády a s klidem čelil Janovu vzteku. „Prosím," pokynul mu, aby si vzal svůj meč. Jeho smrt si hodlal užít a velmi rád by viděl, jak škemrá o milost.

Jan došel ke stolci se svým mečem, stále však Vlada nespouštěl z očí. Chopil se jílce a tasil. Namířil ostří čepele proti Vladovi.

„Kde je má sestra?" zeptal se tiše, „kde je Arya?"

„Je mrtvá," odpověděl Vlad a lehce přitom zdvihl hlavu.

Janovi se zachvěly ruce. Ta slova bodala, jako by mu do hrudi pomalu, velmi pomalu zabodávali meč. Jeho sestra, jeho nádherná malá sestřička, byla mrtvá.

„Zabil jsi ji," pokračoval Vlad, „v den, kdy jsi uvěřil slovům té bezbožné bytosti, která měla tu drzost říkat si má žena, jsi své sestře podepsal rozsudek smrti. Zemřela kvůli uražené hrdosti ženy, která se nedokázala smířit se svým osudem. Slepě jsi důvěřoval nesprávnému. Svou slabostí jsi zabil vlastní sestru. A za to tě nyní zabiji já."

„Zabil jsi ji, ty vrahu!" Jan už tohle nehodlal poslouchat a se vzteklým rykem se vrhl proti svému nepříteli.

Ocel narazila na ocel, když Vlad bez meškání tasil a odrazil útok s takovou silou, div Janovi nevylétl jeho meč z rukou.

„Já ji miloval!" zařval Vlad, jehož hlas se nesl až na konec knihovny a vracel se zpět.

„Lháři!" Jan neustával ve svém běsnění a znovu se na něj vrhl.

Chvíli si oba vyměňovali zběsilé údery. Vlad bojoval s lehkostí, váhu meče skoro nevnímal. Jan kolem sebe sekal jako smyslů zbavený, ostří jeho meče protínalo vzduch, ale Vlada nikdy nezasáhlo. Lidský bojovník byl čím dál vyčerpanější, ale odmítal se vzdát.

„Pověz, jaké to bylo, sledovat, jak se bič zařezává do masa muže, který ti věrně stál po boku a nasazoval za tebe život?" vykřikl Vlad, když se mu zase bez větší námahy podařilo odrazit Janův útok, „jaké to bylo? Sledovat, jak tvou vlastní vinou bič protíná jemnou kůži tvé sestry? Té, jež ti věřila. Té, jež jsi zradil!"

„Stvůro!" Jan se opět napřímil a proťal mečem vzduch.

„Nejsem stvůra o nic víc, než Irina!" Vladovi už docházela trpělivost.

Několika výpady Jana zmátl, poté se proti němu vrhl plnou silou a vyrazil mu meč z rukou. Sám svůj odhodil a vrhl se na Jana holýma rukama. Pár tvrdými údery jej poslal k zemi. Svou sílu nekrotil a jasně cítil, jak se pod jeho klouby drtí nos samotného knížete. Jan klesl vyčerpáním k zemi.

Vlad si nad Jana obkročmo klekl a chytil jej jednou rukou za lem košile.

„Nedal jsi mi šanci obhájit se!" řval mu do obličeje a volnou rukou zasadil další ránu, „odvrhl jsi mě! Mě, toho, jež za tebe nasazoval život, toho, jež tě chránil!" další úder do tváře na sebe nenechal čekat, „můj hrad, mí muži, strážili jsme naše společné hranice, abychom byli v bezpečí. A ty jsi můj domov vyplenil, pobil mé věrné a zacházel s nimi jako se psy, aniž by ses jim dokázal podívat do očí!"

Z Janova chřípí se vydralo bublavé úpění. Smrt se nad ním již skláněla, stačilo natáhnout ruku a nechat se vtáhnout do její náruče.

Vlad ustal ve svém běsnění a díval se do Janových krví zalitých očí. Střípek jeho lidského já mu vehnal do očí slzy. Považoval jej za svého bratra, ale k jakým činům jej to dohnal? Bez důvěry, bez jakékoliv šance na obhajobu jej ocejchoval jako zrádce a uvrhl v nemilost. Vše, co spolu prožili, zapomenul a utopil ve slovech ženy, která byla sama lhářkou.

„Slyšíš?" hlesl Vlad a stočil pohled k oknu, „to křičí tví poddaní. Přísahám ti, že můj druh se před lidmi více neskloní. Budeme vás lovit, štvát jako divou zvěř a to všechno jen proto, že jsi neučinil, co by skutečný vládce činit měl. Uvěřil jsi jedovatým slovům ženy, kterou jsi sotva znal a na svého bratra jsi zapomenul. Hrávali jsme si jako děti, Jane. Naše rodiny rostly pospolu. Všechno jsi zničil, všechno jsi pohřbil, aniž bys mi dal prostor obhájit se."

Pohledem se opět sklonil k pomlácené trosce, kterou stále svíral.

„Já nejsem zrádce, Jane. Vyslechni mě nyní, byť je již dávno pozdě," konečně mohl nahlas vyřknout svou obhajobu, „nikdy jsem proti tobě nebrojil, nikdy jsem nerozvracel knížectví. Zavázal jsem se ti věrností, bránil tě za cenu vlastního života. Za to všechno jsi mi mohl poskytnout jen to málo, abych ti to řekl osobně, tváří v tvář ještě předtím, než mne necháš zbičovat a vsadit do žaláře jako zločince. Neučinil jsi tak a nyní za své hříchy zaplatíš. Poslouchej," vybídl jej, když se opět, tentokráte již z útrob hradu, ozval vyděšený křik a nářek, „zahubil jsi svůj lid. Nezasloužíš si zemřít v míru."

Jan se z posledních sil chopil Vladova ramene, ale jeho cesta již došla svého cíle.

Zvuky připomínající divokou šelmu trhající svou kořist se ztrácely v rozruchu, který panoval na chodbách a v komnatách. Potomci prvního upíra plenili, pustošili, drancovali, krmili se. S nadšeným jásotem se jako mor šířili nezadržitelně dál.

Vlad sebral ze země svůj meč a opouštěl knihovnu, v jejímž středu stál do země zaražený kůl, který vytrhl z jednoho z regálů. Na něm se vlastní vahou sunulo k zemi nabodnuté tělo muže, kterého Vlad kdysi nazýval bratrem.

*

Zatímco upíři běsnili po celém hradě, Irina sledovala jatka na nádvoří s hrůzou vepsanou ve tváři. Když se rozrazily dveře její komnaty a dovnitř vpadlo mrtvé tělo strážného, který ji hlídal, div úlekem nezemřela. Vojáka dovnitř vtlačila Vladova pravá ruka. Irina jej poznala. Byl to Ion. Věnoval jí ale jen posměšný úšklebek a odběhl pryč.

Irina stála u okna a chvěla se. Obraz Iona, jehož tvář i šat byly zbrocené krví, nemohla dostat z mysli. Ani jeho rudě žhnoucí oči a dlouhé tesáky, které vykoukly zpod rtů, když se na ni usmál.

Nedlouho poté, co Ion zmizel, proběhla kolem dveří vyděšená služebná, kterou stíhala jedna z novorozených. Když ale postřehla, kdo se to vyděšeně dívá na chodbu, dala své kořisti čas na ústup v bláhové naději, že přežije. Na konci chodby však nebohou služku polapila zpoza rohu číhající Anita a zatáhla svou oběť do vedlejší komnaty. Ze dveří vystříkla sprška rudé krve.

Sonja s pobavením sledovala, jak Anita strhla služebnou stranou. Posléze se obrátila do komnaty a setkala se s Irininým pohledem. Zapřela se rukama o rámy dveří a s největším pohrdáním, jakého byla schopna, si prohlížela strachem čpící ženu.

„Ani naše věčné zabíjení nikdy nepřevýší počet mrtvých, jež máš na svědomí ty," Sonja se smíchem zaklonila hlavu, kaštanově hnědé vlasy se jí krví slepené lepily ke tváři, „všichni, které zabijeme, patří tobě, drahá Irino. To ty jsi s Vladovým zaprodáním začala tu zběsilou honbu za krví."

Irina mrskla starým sešitem po tom stvoření. Kniha však dopadla přímo mezi ženy, aniž by upírku mohla zranit. Možná s Irinou cloumal strach, ale stále byla přesvědčená o svém právu. Jméno jejího muže v ní však probudilo obavy.

„Ten odporný barbar je mrtvý," pronesla pohrdavě.

„Možná," Sonja zakmitala rameny, „ale pořád toho hodně svede." Zachichotala se pisklavým smíchem.

Irina poznala, co ta slova i chování znamenají. Ač jen nerada věřila tomu, že by byl Vlad naživu, ženské povaze rozuměla dokonale.

„Tak si tě taky vzal. Jako obyčejný kus hadru," posmívala se upírce.

„Nikoliv," odpovědi se ujal sám Vlad, který se už dostal ke komnatě své družky z lidského života.

Vystoupil zpoza křídla dveří, které odolalo Ionovu vpádu a takřka něžně chytil Sonju za pas, aby ji odsunul stranou.

„Sama si to vybrala," usmál se na upírku.

„Nechávám vás o samotě," zavrněla Sonja a vytáhla se na špičky, aby mohla Vladovi špičkou jazyka slíznout krev ze rtů, „jistě si máte o čem povídat." S dalším chichotáním byla ta tam.

„Ty máš být mrtvý," Irina proti svému choti vrhla tolik zloby, jaké jen byla schopná.

Vlad se ještě ohlédl za Sonjou, která se ladným krokem vzdalovala a se zhoupnutím boků zabočila za roh. Tiše si broukala a její hlas se ztrácel v dáli.

„Nejsi první, kdo mi to říká," obrátil se k Irině a jen silou vůle sám sebe přemluvil, aby se na ni ihned nevrhl a neodťal jí hlavu.

„Měl tě zabít," zasyčela.

„Silas svou část dohody splnil," Vlad pomalým krokem vstoupil do pokoje, opět musel překročit tělo dalšího padlého strážce, „uznávám, že jeho plány sahají dál, než ty tušíš, ale on je stejně bláhový, jako ty. Stvořil mne, abych mu pomáhal čerpat sílu z lidského utrpení, ale já se jeho vůli nepodřídím. Chtěl jistotu, místo toho stvořil někoho, kdo jej již brzy sprovodí ze světa. Jako tebe, má drahá ženo."

„Jsi obyčejný barbar," Irina si znechucením odplivla, „měla jsem se tě zbavit sama, někdo by se jistě nechal uplatit. Jako vždy musím všechno dokončit já."

Ač by jí dlouhé šaty měly překážet, Irina byla dcerou těch nejvyšších kruhů. Rychle přiskočila k nízkému stolku, popadla dlouhou dýku a než by se kdo nadál, zabodla ji Vladovi do boku. S vítězstvím ve tváři hleděla se zakloněnou hlavou do těch surových očí, které viděla pokaždé, když si ji ten násilník vzal a zneuctil ji.

Nic se však nedělo. Vlad neklesl k zemi. Oplácel Irině pohled a s klidným výrazem čekal, co udělá. Irina shlédla ke své ruce, která až skoro po rukojeť zanořila dýku do jeho masa. Z rány se spustil jen tenký proužek krve, který na černé kůži vesty skoro nebyl vidět, ale ulpěl na její drobné ruce a zanechal po sobě zčernalou stopu.

„Jaké to je?" Vlad sevřel Irininu ruku a zatlačil, až si dýku zarazil do těla úplně, „když zabiješ poprvé, opovrhuješ sám sebou. Zapřísaháš se, že to již nikdy neuděláš. Pak se to ale stane znovu. Podruhé je to snazší. A potřetí už nic nevnímáš. Nehledíš na pozůstalé, na tu bolest, která za tebou zůstává. Pověz, Irino. Zabila jsi už člověka vlastníma rukama?"

Irina s hrůzou sledovala, jak čepel prochází Vladovým tělem a s ním to ani nehne. Vzhlédla k němu s pootevřenými ústy.

„Myslíš si, že jsi něco víc," Vlad s ní prudce trhl, aby vnímala, „ale jsi zbabělá. Zabíjení necháváš na jiných, abys sama nezůstala pošpiněná. Jenže o to jsi horší. Smýváš ze sebe vinu tím, že za tebe špinavou práci odvedou jiní, ale přitom nejsi o nic víc čestnější, než skuteční vrazi. Životy všech v této prokleté pevnosti máš na svědomí. Všechny jsi zahubila. Má smrt je nic v porovnání s tím, jaký odkaz zanecháš v dějinách. Nechal bych tě s tou hanbou žít, ale vzala jsi mi to jediné, co jsem miloval. Nemohu tě nechat odejít. Ani nechci."

Sevřel Irině zápěstí, až sykla bolestí a odstrčil ji od sebe. Dýka mu přitom vyjela z těla a zacinkala o zem. Irina zavrávorala a spadla.

„Zpustošila jsi celou zemi," Vlad se k ní vrhl, znovu ji vytáhl na nohy a sevřel v pevném objetí, až dívka skoro nemohla dýchat, „zahubila jsi mne, nechala vyplenit mé sídlo, mou tvrz, která bránila hranice. Mé druhy jsi nechala pobít. Ztrestal jsem toho, který tak ve tvém jméně vykonal. Připravila jsi zemi o knížete. Už nezbylo nic. Turci vtrhnou do země, zpustoší ji, vyplení. Dávám jim své požehnání. Proč bych se měl za lidstvo znovu bít, když mi místo vděku přineslo jen bolest a utrpení? Nejsem jim ničím zavázán. S pohrdavým šklebem budu sledovat, jak ty divoké bestie zabíjí udatné muže, znásilňují jejich ženy a dcery, unáší děti a vychovávají z nich surové zabijáky."

Irina se zmítala ve Vladově náruči, oháněla se po něm, plácala jej po zádech, leč vše marné.

Vlad jí hrubě zajel rukou do havraních vlasů a škubl jí s hlavou tak, aby si viděli do tváře: „Jak rád bych Turky sám pozval. Přišel bych za nimi s veškerými poctami a uvítal je jako nové vládce a dobyvatele. Na znamení uznání bych jim tě předhodil, usadil se vedle jejich vůdce a sledoval, jak tě bijí, haní tvé tělo a dělají z tebe jen pouhou otrokyni, zatímco bych popíjel a zvesela rozprávěl s vůdcem. Lákavá představa, skutečně ano. Ale přísahal jsem, že to budu já, kdo tě zabije. A ta výsada je příliš lákavá, má drahá."

„Prosím," Irině vhrkly do očí slzy, „zmizím, už o mně nikdy neuslyšíš. Nech mě jít." Nakonec se přeci jen snížila a škemrala o milost.

„Svůj osud sis vybrala sama," zašeptal a opět odhalil upíří tesáky.

Sklonil se k jejímu hrdlu a za jejího úpění a naříkání pronikl kůží až k tepně s horkou krví. Chuť zrádkyně byla opojná. Sevřel svou oběť pevněji, nemohl se nabažit toho pocitu, že z ní po kapkách vysává život. Po chvíli ale přestal, zaklonil hlavu a chvíli si užíval tu převahu. Poté zase shlédl k Irině.

Z bílého hrdla kanula na podlahu krev. Žena mělce dýchala, místy sebou tělo škublo po náporem bolesti. Ve tváři se jí rýsoval strach. Umírala, věděla to. Té temnoty se bála.

Vlad ji položil na zem a odhrnul jí vlasy na stranu, aby mu nepřekážely. Rudě žhnoucíma očima sledoval ten nádherný výjev, který se mu naskýtal.

„Už platí za své hříchy," za Vladovými zády se ozvalo Anitino syčení.

„Pomsta je naše," také Ion se vrátil do Irininy komnaty.

Jejich dílo bylo dokonáno. Každý došel své pomsty a v hořícím hradě zbývala jen poslední, pomalu uhasínající lidská duše.

„Pij, můj pane," kolem pasu Vlada obemkly Sonjiny paže, šeptala mu do ucha a špičkou jazyka rejdila po jeho tváři.

Nebylo třeba jej pobízet. Opět se sklonil k polomrtvé, přisál se k jejímu hrdlu a hladově pil.

Irina sebou zmítala v bolestivých křečích. Upíří kousnutí nemuselo být skoro cítit, stejně tak, jako mohlo přinést nezměrné utrpení. Vlad ale Irině odmítal dovolit snadný odchod a ač se k ní zuřivě tiskl, stále v ní dlel život. Musela trpět.

Znovu ustal ve svém počínání a otřel si zakrvácená ústa hřbetem ruky. Krvavá šmouha se mu táhla od koutku úst přes tvář. Sonja se k němu hned sklonila a mezi polibky jej sama zbavovala krve zrádkyně.

„Jsi...jsi...bestie," zachroptěla Irina znechuceně. Nemohla od dvojice odvrátit zrak, i když jí to přišlo nechutné. Byla však příliš slabá.

Sonja si se smíchem odfrkla a ohlédla se po Irině, ale Vlada se nepouštěla. Visela mu kolem krku a užívala si svou silnou pozici po boku jejich stvořitele.

Vlad si její pozornost užíval, ale i tak se vymanil z jejího sevření a naposledy se sklonil nad svou lidskou družkou.

„To ty také, drahá. Ale tebe už nikdo nespatří. Dala jsi však světu nového pána, před kterým se lidstvo skloní. Jen ať poznají, kdo je to Drákula," s úsměvem ji pohladil po zakrvácené tváři.

Poté vstal a obrátil se na své druhy. Prostými dvěma slovy jim odevzdal poslední kus pomsty, který jim náležel: „Je vaše."

Čtveřice jeho potomků se po čtyřech se syčivým mumláním vrhla na svou oběť. Každý se chtěl napít z těla té, která tohle všechno zapříčinila.

Za zvuků Irinina jekotu mířil Vlad pryč z její komnaty.

Brzy nadejde úsvit, který lidem odhalí hrůzy, jež zde napáchali. S prvními paprsky nového dne lidé zjistí, že Vlad Tepeš je stále mezi nimi, ovšem jako tvor mnohem horší, než jakým kdy mohl být.

Nikoliv Vlad, nýbrž jeho nové jméno zaseje strach do srdcí všech lidských bytostí. Svět se měl poprvé setkat s Drákulou.