Černý Lexus vyjel po pískové příjezdové cestě až na kruhové nádvoří, kde zastavil přímo pod pár schody, které vedly k dvoukřídlým hlavním dveřím. Z každé strany na zdi zářila do tmy jedna staře vyhlížející lucerna a osvětlovala prostranství před Carfaxským ústavem měkkým světlem.

„Myslíte, že je to dobrý nápad?" Renfield si s pochybami prohlížel zamřížovaná okna.

„Je bezpečnější mít ho pod dozorem. Začíná moc mluvit a to by se nám nemuselo vyplatit. Musíme ho dostat ven," odvětil Gabriel, ale ven se nedíval. Zíral na opěrku sedadla řidiče před sebou a snažil se vytěsnit zvuky vycházející zpoza hrubých zdí.

Nadšené výskání, tlumené skřeky, skřípění nábytku, mumlání pacientů. To vše k němu doléhalo i přesto, že seděl ve svém autě před budovou. Nebylo to místo, kde by chtěl pobývat, ale nebylo zbytí. Musel zachovat vlastní krytí a zároveň se dostat blíže k Míně. Kvůli ní byl ochoten přetrpět i návštěvu toho trýznivého útočiště všech zbloudilých duší.

„Bezpečnější by bylo zabít ho hned, jak přestal být užitečný," namítl suše Renfield, jemuž se od začátku nelíbilo, že Kevin zůstal naživu. Znal podobu svého pána a to se jim mohlo krutě vymstít.

„Bylo zřejmé, že skončí zde. Takhle ji mám stále pod dozorem," Gabriel na nic nečekal, dveře cvakly a on vystoupil. Díky Kevinovi mohl Mínu sledovat a budovat si dokonalou pozici pro její podmanění. Navíc si byl jistý, že se mu ten pomatenec ještě může hodit.

Renfield jej s těžkým povzdechem následoval. Byl docela zvědavý, jak se bude Gabrielův rozhovor vyvíjet, ale on měl jinou práci. Nebylo pochyb, že jeho zaměstnavatel narazí na Mínu, vybrali si příhodnou dobu, aby všechno působilo jako čistá náhoda. Ale Renfieldova práce byla jinde.

„Pane Morgensterne!" nadšený hlas Nicka Brentona, ředitele Carfaxského ústavu, prolomil ticho a Gabrielovi málem protrhl ušní bubínky.

„Řediteli Brentone," kývl na pozdrav a stiskl muži ruku, kterou k němu horlivý nadšenec ihned natáhl.

Vytáhlému muži kolem padesáti odhalil široký úsměv všechny vrásky ve tváři. Řídnoucí hnědé vlasy mu začínaly šedivět a lékařský plášť, který mu vlál kolem nohou, mu byl poněkud malý. V očích mu ale zářilo. Nebylo pochyb o tom, že je to další z řady nadšených zoufalců, kteří vítají plnou kapsu štědrého investora.

„Vítejte v Carfaxském ústavu," ředitel třásl Gabrielovi rukou moc dlouho.

„Toto je Renfield, můj asistent," představil svého společníka, když se mu podařilo vysmeknout ruku z ředitelova sevření.

„Vítejte," Brenton se div obřadně neuklonil, ale hned zamával rukama ke dveřím, „tudy, pánové, račte dál."

Oba muži na sebe mlčky pohlédli. Už měli plné zuby schůzek s podobnými imbecily, ale jinak to nešlo. Následovali ředitele do rozlehlé haly, kde se jejich kroky odrážely od stěn tak hlasitě, až je museli slyšet i na druhém břehu Temže.

„Clarisso," ředitel Brenton skoro řval, ale stále to mělo na svědomí jeho nadšení, „přijel pan Morgenstern, jak bylo v plánu."

Zpoza širokého recepčního stolu vykoukla asi třicetiletá žena, jejíž tvář ozařovalo světlo z monitoru. Upravila si brýle s oválnými obroučky a odfoukla si pramen kudrnatých vlasů z tváře. Když se jí to nepodařilo ani napotřetí, zastrčila si neposlušný pramen za ucho.

„Ach ano, jistě," vypískla, patrně také ohromena příchodem pokladničky a hnala se ke Gabrielovi s nataženou rukou, „jsem Clarissa, velmi mě těší. Celé město mluví jen o vás."

Gabriel měl co dělat, aby udržel kamenný výraz. Spolu se ženou se k němu přihnal také ostrý závan příliš sladkého parfému, který dráždil jeho smysly. Jen s největším sebezapřením přijal nabízenou ruku a galantně ji letmo políbil na hřbet: „Potěšení na mé straně, slečno. Takový zájem si snad ani nezasloužím."

Clarissa během chvíle zrudla, ale nepůsobilo to tak roztomile, jako u Míny nebo stydlivě, jako u Anne. Tahle žena si patrně malovala budoucnost stejně růžovou, jako musela být krabička jejího parfému. S chichotáním si mačkala zelenou károvanou sukni a soudě dle stavu oné látky to byl její silně zakořeněný zlozvyk.

Renfield svého zaměstnavatele občas skutečně obdivoval. Jeho ledový klid, s jakým jednal i s těmi největšími pitomci. Rozvážnost, s jakou mluvil. Nepochyboval však, že se uklidňuje vidinou, jak všem takovým zbytečným jedincům prokousává hrdla a krmí se jejich krví.

„Pojďte, tudy, prosím," tentokrát ředitel Gabriela skutečně zachránil, když se špatně skrývanou výtkou v očích odehnal Clarissu zpět na její místo a pokynul hostům, aby jej následovali.

„Carfaxský ústav má dlouholetou tradici, pane Morgensterne," spustil, jakmile vykročili do pravého křídla ke kancelářím, „odbornou pomoc zde poskytujeme už téměř padesát let. Nejsme jen úschovnou těch, kteří nevyhovují společnosti, jak někteří říkají. Jsme útočiště, kde dáváme dohromady střepy duší, které potřebují složit."

Gabriel se mlčky ohlédl na Renfielda. Oběma jim bylo jasné, že všechna barvitá přirovnání si ředitel připravoval předem, aby udělal co největší dojem. Jeho teatrální přednes a vzdychání to jen potvrzovaly.

To mu však nebránilo v pokračování: „Zabýváme se zde snad každou mentální poruchou. Dlouhodobě zde hospitalizujeme běžné pacienty, ale ve speciálním křídle máme také násilníky, kteří se vlivem své choroby stali pachateli trestných činů a soud je umístil zde. S takovými pacienty poté pracuje pouze úzký okruh našich pracovníků, kteří jsou kvalifikováni pro takovéto případy. Dodržuje se zde přísný řád a pravidla, snažíme se zajistit ochranu jak našim pacientům, tak našim pracovníkům. Bezpečnost pro obě strany je pro nás prioritou."

Zatímco ředitel drmolil, procházeli dlouhou chodbou, kterou zprava lemovala řada oken a na levé straně se kolem nich míhaly masivní dřevěné dveře, které za sebou skrývaly kanceláře lékařů nebo místnosti pro personál. V pravidelných rozestupech jim nad hlavami na cestu svítila kruhová stropní světla.

„Prý poskytujete také stáže pro studenty," Gabriel přerušil ředitelův monolog, který se podle útržků, jež pochytil, dostal až k nemocné babičce jednoho ze zaměstnanců, která je zde hospitalizována.

Ředitel Brenton ještě chvíli nesouvisle drmolil, než se za chůze obrátil na své hosty.

„Jistě, jistě," zdálo se, že se musí rozpomenout a napřed se vrátit ze svého vlastního světa, „těm nejlepším studentům, kteří by se rádi stali psychiatry, nabízíme krátkodobé nebo dlouhodobé stáže dle jejich vlastního uvážení. V současné době zde máme tři studenty na krátkodobé praxi a dva studenty na dlouhodobé. Není to moc, ale o tento obor přeci jen není přílišný zájem, jako o jiné. Ne každý má na to, aby se staral o pacienty, které nebolí tělo, ale jejich mysl a duše. Ti nejlepší z nejlepších poté mají jistotu, že zde na ně bude čekat trvalé místo, pokud budou chtít po úspěšném absolvování pracovat právě u nás."

To už se ředitel natahoval po klice dveří, za nimiž se skrývala jeho kancelář.

„Doktore Brentone!" ženský hlas rezonoval dlouhou chodbou až na její konec a vracel se zpět.

Všichni tři muži se zastavili a obrátili se na lékařku poměrně nesymetrické postavy. Její boky a pas jako by patřily dvěma odlišným lidem.

„Doktore, ta žena na čtyřce už se zase zamkla v koupelně," drmolila zadýchaně.

Zdálo se, že tohle je opravdu vážné. Ředitel zbledl a Gabriel si všiml, jak mu škublo s rukou. Zjevně se to nestalo poprvé a i když to vyznívalo jako naprostá banalita, patrně to všem lékařům způsobovalo problémy.

„Hned jsem tam," kývl na ni ředitel a žena zmizela stejně rychle, jako se objevila. Návštěvy si ani nevšimla.

„Je mi líto, pánové, ale budu se muset na chvíli vzdálit. Počkejte na mě, prosím, v mé kanceláři," gestem jim naznačil směr a s omluvnými slovy pozpátku couval, div se nepokusil uklonit. Poté už se obrátil na patě a rozběhl se za svou kolegyní.

„Co myslíš? Za jak dlouho se vrátí?" Gabriel s pobavením sledoval roh, za kterým zmizel jejich průvodce.

„Nemyslím si, že se ještě objeví," zavrtěl Renfield hlavou.

„Ani jsem nečekal, že se ho zbavíme tak snadno. Víš, co máš dělat," Gabriel kývnutím vybídl svého asistenta, který na nic nečekal. Bez dalších řečí se vydal v ředitelových stopách, ale jeho cesta vedla jinam.

Gabriel se rozhlédl kolem. To místo se mu nelíbilo, zejména proto, že toho vnímal víc, než samotní doktoři. Sám moc dobře věděl, jaké to je, zůstat na světě sám a nepochopený. Ač byl oproti zdejším pacientům při smyslech, dokonale jim rozuměl.

Vrznutí vedlejších dveří přivábilo jeho pozornost a s úsměvem se obrátil vstříc příchozí dívce.

Mína s hlavou sklopenou listovala stránkami tlusté knihy a nehleděla na cestu. Než stačila vzhlédnout, vrazila do návštěvníka, kterého ani nepostřehla. S tlumeným vyjeknutím upustila knihu, která s hlasitým bouchnutím přistála na zemi. Záhy by ji sama následovala, kdyby ji Gabriel nezachytil a nepomohl jí znovu nalézt ztracenou rovnováhu.

„Jaká příjemná tvář na tak trudném místě," usmál se na ni a stále ji svíral.

Jakmile Mína rozeznala cizí hlas a uvědomila si, jak blízko jeho majiteli stojí, navíc v jeho pevném sevření, během chvíle jí ruměnec opět zalil tváře.

„Pane Morgensterne," zamumlala s hlavou sklopenou. Stěží se mu dokázala podívat do očí, jinak by ji na nohou nedokázal udržet patrně ani on.

„Slečno Seward," oplatil jí stejnou mincí.

Pohledem se ujistil, že se mu dívka nezhroutí před očima a pustil ji. Sehnul se pro knihu, která jí vypadla z rukou, když do něj vrazila. Vzpomínka na staré časy jej zasáhla jako blesk z čistého nebe. Opět klečel před rusovlasou dívkou, které odevzdával celé své srdce, byť již netlouklo. Kdyby ale mohlo, hořelo by jen pro ni. Vteřinu setrval jako pokorně skloněný služebník, kterým pro ni také byl, aniž by to dívka tušila. Zavřel oči, snad aby si ten moment vryl do paměti a usmál se.

„Tady," rychle se opět vzpamatoval a vzhlédl k Míně. Podával jí její knihu.

Mína potlačovala nutkání otřít si zpocené dlaně do kalhot. Ten okamžik na ni silně zapůsobil, až se jí srdce divoce splašilo.

„Děkuji," hlesla přidušeně a přitiskla si knihu k hrudi, jako by to byl její jediný záchranný bod, díky kterému ještě stojí na nohou. Celou dobu si kousala spodní ret, až z něj vytryskla kapka rudé krve.

To už se Gabriel sbíral zpět na nohy, ale když ucítil ten důvěrně známý pach prodchnutý vůní její kůže, bojoval sám se sebou. Stála před ním, tak blízko. Slyšel její zrychlený dech i divoce tepající srdce. Nedokázal jí pohlédnout do tváře. S hlavou lehce sklopenou a natočenou na stranu zavřel oči a přemáhal vlastní chtíč. V mysli viděl tu jedinou zatoulanou rudou kapku, jak stéká po narůžovělém rtu až k bradě. Stačilo málo a mohl ji mít. Její krev, její tělo. Ale ne její duši. To jej probralo.

„Malá nehoda," hbitým pohybem vytáhl látkový kapesník z náprsní kapsy a sklonil se k Míně.

Čas jako by se zastavil, když jí zručně setřel kapku krve ze rtu. Ta se hned vpila do lesklé tyrkysové látky.

Mína netušila, že Gabriel velmi dobře vnímá zběsilý tep jejího srdce. V té chvílí se jí ale zdálo, že jej musí slyšet celé město. Zrychlené bušení jí rezonovalo hlavou jako intenzivní bušení bubnů. Byl jí tak blízko, až opět ucítila příjemně kořeněnou vůni jeho kolínské. Než se nadála, hleděla mu do očí, stáli uprostřed chodby těsně u sebe a dělilo je od sebe sotva pár centimetrů.

Výkřik, který Mína nemohla slyšet, vytrhl Gabriela z transu a se zmateným zamrkáním vzhlédl ke stropu. Plačící žena se nacházela v opačném křídle ve třetím patře, ale on její zoufalé naříkání dokázal zaznamenat.

„Děje se něco?" Mína nedokázala ovládnout svůj hlas, vnímala jen jeho podivné odtažení.

Gabriel se záhy vzpamatoval. Naučeným pohybem si urovnal sako a schoval kapesník v jeho vnitřní kapse.

„V pořádku. Naprostém," odpověděl.

Mína se zase uculila. Část jí samotné si úlevou vydechla, přesvědčovala se, že se přeci jen nechtěl odtáhnout. Její racionální stránka by si ale za podobné úvahy na místě nafackovala.

„Co tady děláte?" než se zase rozmluvila, stačila si odkašlat, aby nad sebou zase převzala kontrolu.

„Přijel jsem obhlédnout svou novou investici," Gabriel pamatoval na svá slova, kdy se Míně zavázal, že zodpoví jakoukoliv její otázku. Ač by ji mohl ztratit právě proto, byl ochoten to riziko podstoupit.

„Investici?" Míně jeho slova zprvu nedávala smysl, ale brzy jí to došlo. „Vy hodláte investovat do Carfaxu?" s pusou otevřenou dokořán na něj zírala jako na zjevení.

„Jistě. Dobré věci by se měly podporovat," líbilo se mu její překvapení, „děláte zde záslužnou práci. Staráte se o zbloudilé, zlomené duše. Ty nepochopené, odvržené. Pokud by tohle všechno padlo, kdo jiný by se o nás postaral?"

„O nás?" Míně neušlo, jaký slovní obrat mu vyklouzl ze rtů.

Nebyl to omyl, ale Gabriel rozhodně neměl v plánu říci něco takového nahlas. On sám byl odvržený a Mína mohla být tou jedinou, která by jej přijala a pochopila, pomohla mu navrátit se z té bezedné propasti utrpení. Ona byla jeho denním světlem, jež mohl přijímat.

„O ně. Kdo jiný by se o ně postaral," opravil se a snažil se předstírat, že se nic nestalo.

Tohle ale byly Míniny vody a jako vždy v jeho přítomnosti, i nyní v něm viděla to skryté tajemství a bolest, se kterou se snaží bojovat sám, bez pomoci. Ta samota jej sžírala zevnitř, ale on svou bolest před světem skrýval. Ona ji ale viděla.

„Tehdy u vašeho domu jste říkal, že jste taky někoho ztratil. Někoho, koho jste velmi miloval," věděla, že se pouští na tenký led, ale touha poznat toho zlomené muže za maskou tvrdého a nelítostného obchodníka byla silnější. V hloubi duše se toho ale bála. Zejména proto, že někde v minulosti pro něj existoval někdo významnější, než ona sama.

„Ano. Ženu, která pro mě byla vším," do Gabrielova hlasu se vetřela těžko skrývaná bolest. Nabídl však Míně rámě, aby jen nestáli na chodbě jako dva nesmělí školáci.

Slova, kterých se Mína obávala, ji zasáhla. Přesto se však snažila udržet ve tváři neutrální výraz a nabízené rámě přijala s povděkem.

„Co se stalo?" vydala se s ním bok po boku chodbou zpět k hale.

„Zemřela," Gabriel skryl Míninu drobnou ruku pod svou dlaní. Nedokázal se na ni podívat.

Dívka mu se zájmem hleděla do tváře, ale s tak krutou odpovědí sklopila hlavu: „To je mi líto."

„Je to už dávno," pokusil se pohlédnout jí do očí, ale opět selhal.

„I tak vám ale musí chybět. Znám to," Míně její matka chyběla každý den. I když se jí podařilo přes hektický den nevzpomínat na to, jak jí v životě chybí, každý večer se jí na mysl přeci jen taková myšlenka vetřela.

„Neustále," přisvědčil Gabriel. Lhal by, kdyby řekl ne. Celou svou bídnou existenci zasvětil Aryinu odkazu, hledal ji, aby jí mohl dát věčný klid, ale neustále selhával. Zklamal ji.

„Byli jste spolu dlouho?" ač bylo zjevné, že takový rozhovor trýzní oba dva, Mína se zkrátka musela ptát dál. Zejména proto, že mu chtěla ulevit. Nemusel být na to všechno sám. Teď už ne.

„Ne tak dlouho, jak bych si přál," Gabriel s odhodláním zvedl zrak k Míně a mdle se na ni usmál, „vzali mi ji příliš brzy."

Mína nakrabatila čelo, ta slova v ní vyvolala děsivé tušení.

„Zavraždili ji," odpověděl na její nevyřčenou otázku.

Dívka jen zalapala po dechu. Gabriel cítil, jak stísněně sevřela jeho paži.

„To je...příšerné," hlesla.

„Ten pohled vás straší až do konce života," přisvědčil, ač to byl zrovna pro něj poněkud nešťastný obrat. Sám zemřel záhy po své milé, ale na rozdíl od ní byl z té neproniknutelné temnoty vytržen. Procitl však do něčeho mnohem horšího.

„Vy jste to viděl?" Míně se nedařilo maskovat šok. Začínalo jí docházet, jak velkou bolest ten člověk vlastně skrývá.

Gabriel přikývl: „Zabili mi ji před očima. Zemřela mi v náruči. Snažil jsem se, ale nemohl jsem nic udělat."

Mína se přimkla blíže k němu. Cítila, jak ji v očích pálí slzy. Ta představa byla odporná. Ona sama by to nezvládla. Nechápala, jak si Gabriel může při jednání se všemi lidmi držet svou kamennou tvář. To co prožil by ji samotnou zničilo. Nedokázala by se lidem podívat do očí, odolávat jejich útokům. Najednou pro ni byl Gabriel mnohem silnější, než se jí dosud jevil.

„Co to vlastně čtete?" několika slovy utnul bolestivý rozhovor a stočil téma jiným směrem. Kývl přitom k hrubé knize, kterou Mína svírala pod volnou paží.

Ten náhlý únik se dívce nelíbil, ale plně to respektovala a chápala. Byla ráda, že se jí Gabriel alespoň trochu otevřel.

„Nic, čemu bych rozuměla," zamumlala trpce a to už vešli zase do haly.

Ťukání klávesnice, které se rozléhalo celý prostorem, na chvíli ustalo a Clarissa si dvojici měřila zkoumavým pohledem. Postrčila si brýle na nose a nespouštěla zrak z Míny, která se zavěšená do Gabriela nechávala vést dál.

„Hmmm," zamručela nesouhlasně a vrátila se ke své práci. Moc dobře věděla, že je Mína zadaná a její promenáda s pohledným cizincem se jí nezamlouvala.

Rusovlasá dívka se snažila útočnou reakci recepční nevnímat. Sama dobře věděla, jak nepatřičně musí vypadat, ale rozhodla se to ignorovat. Mohla se procházet a mluvit s kýmkoliv bude chtít.

Gabriel Clarissu přešel jen zdvořilým kývnutím a vytáhl Míně knihu zpod paže.

„Přehled maligních hematologických nemocí," přečetl nahlas titulek, „měníte obor?"

„Spíš se snažím najít si vlastní odpovědi," přiznala Mína a upírala na knihu smutný pohled.

„Tohle je křídlo s pokoji pacientů," kývla směrem do chodby, když prošli halou až k levému křídlu.

„Ředitel utekl za povinnostmi. Budete mi dělat průvodce? Nepochybně mnohem půvabnějšího," složil jí poklonu a zároveň nabídl více času v jeho společnosti, „řečí personálu se nemusíte obávat. Nevyhnete se jim, ale nic se přeci neděje. Pouze provádíte potenciálního investora po novém objektu."

Při další lichotce Mína opět zrudla a zrozpačitěla. „Potenciální? Ještě jste se definitivně nerozhodl?" v očích jí plály veselé jiskřičky.

„To záleží na průvodci," vpíjel se jí do očí a čas kolem zase neúprosně plynul, ale oni jako by jej nevnímali.

Přeci jen společně zamířili do levého křídla Carfaxu, stále zavěšeni jeden do druhého.

„Tak k čemu to tedy máte?" Gabriel potěžkal tlustou knihu v ruce.

„Lucy je nemocná. Věděl jste to?" zadívala se na něj, snad jako kdyby jí mohl poskytnout odpovědi, které jí nikdo nechce dát.

„Něco jsem slyšel," přikývl, aniž by jí pohled vrátil.

„A?" Mína pochybovačně nadzvedla obočí, „co si o tom myslíte?"

Gabriel vzdychl: „Je mi vaší přítelkyně líto, slečno Seward, ale náš vztah, dá-li se to tak vůbec nazvat, nikdy nepřerostl v něco silnějšího. Každý z nás žije jiné životy. Jsme pouze epizodními postavami ve světě toho druhého. Mrzí mne, že si vaše přítelkyně prochází těžkým obdobím, ale nejsem jí osoba dosti blízká na to, aby to se mnou pohnulo. Dle vašeho výrazu soudím, že vám to přijde kruté a bezcitné, ale již jednou jsem milovanou osobu ztratil a nehodlám se citově poutat k ženám, které mi do budoucna nemají co nabídnout. Jednou jsem již ztratil. Podruhé nechci."

Při jeho monologu se v Míně vzdouvalo mnoho emocí, střídaly se jako na běžícím pásu. V jednu chvíli jí Gabriel skutečně přišel jako bezcitný prevít, který si se ženami jen užívá, ale vzápětí jej opět dokonale chápala, ba co víc, dávala mu za pravdu. Prožil si něco příšerného a to v srdci zanechá ránu, která se nikdy nezahojí. Ani se mu nedivila, že se odmítá k nějaké ženě poutat, ještě k tomu k Lucy, která byla tak přelétavá. Zároveň ji ta slova ale bolela. Přála si být tou, ke které se jednoho dne opět připoutá. Podobné nevhodné myšlenky musela opět zaplašit.

„Chápu," přikývla.

„To se moc často nestává," Gabriel s úsměvem sklopil hlavu. Když naposledy vyřkl podobná slova, dostal pořádně vyčiněno a ublížená žena skončila stejně, jako mnoho jejích předchůdkyň. Mrtvá, bez jediné kapky krve v těle. Míně by ale nedokázal ublížit, ani kdyby se jej pokusila zabít.

„Když vás lidé neznají, vyznívají vaše slova skutečně bezcitně. Ale mně jste toho řekl víc. Chápu to," rozvedla svou myšlenku, kterou narušilo nadšené výskání zpoza dveří, kolem kterých právě procházeli.

„Co vás zajímá tady?" natočila se ke svému společníkovi s otázkou v očích, „čím vyšší patro, tím zajímavější případy. Chcete jít nahoru?" Schodiště se jim rýsovalo skoro před očima.

„Definujte zajímavé," Gabriel naháněl čas, aby mohl vymyslet, jak s Mínou zůstat v přízemí. Ve druhém patře zákonitě museli narazit na Renfielda a to nesměl připustit.

„Muž záhadně postižený neznámými bludy, který možná spáchal všechny ty vraždy, o kterých se píše," Míně okamžitě v mysli vyvstal obrázek Kevina.

„Vskutku?" před Gabrielem se zjevně rýsovaly nové informace. Nepředpokládal, že by policie dokázala odhalit skutečného pachatele, ale přišlo mu zábavné, že podezírají toho pomateného mužíčka.

„Začíná mě děsit čím dál víc. Na násilníky nemám kvalifikaci, jsem teprve student. Je to podivné," Míně došlo, že oba zase stojí uprostřed chodby jako sochy.

„Na svých cestách jsem se naučil, že i ta nejpodivnější věc má nakonec nějaké vysvětlení. Ač se zdá šílené," návštěvu druhého patra se Gabrielovi zatím dařilo oddalovat.

„Tohle bezesporu je šílené," zamručela si Mína spíše pro sebe, „na policejní výslechy nejsem zrovna stavěná. Ale...proč vám to vlastně povídám." Jemně vysmekla paži z Gabrielova sevření a o krok od něj odstoupila.

„Policejní výslech?" Gabriel zastrčil ruce do kapse kalhot, její knihu si paží přitiskl k tělu. Na čele mu naskákaly starostlivé vrásky.

„Já...to je jedno, stejně to nesmím říct," mávla nad tím rukou.

„Policejní předpisy se dají vykládat různě," povzbudil ji, sám to moc dobře věděl.

Mína chvíli váhala. Hleděla mu do očí, v nichž se zračil skutečný zájem. To bylo to, po čem toužila. Měl by jí naslouchat spíše Jonathan, než někdo, kdo je jí prakticky stále cizí. Ale Gabriel jí nabízel tolik pozornosti, jako už dlouho nikdo ne.

„Odpoledne jsem musela vypovídat," rozmluvila se nakonec, „sice před Arthurem, takže to bylo spíše přátelské, ale i tak podivné. Zdá se, že já a Lucy jsme poslední, kdo viděl naživu tu poslední oběť, tu starou ženu z poutě. Nic podezřelého jsem neviděla, ale ta skutečnost mi není příjemná. Mohla to být klidně některá z nás. Je to špatné? Že cítím i jakousi úlevu?"

„Nikoliv, slečno," zavrtěl Gabriel hlavou a opětovně skrýval rozbouřené emoce, které v něm její slova vyvolala, „střežit si vlastní život není sobecké, ale lidské. Každý v podstatě bojujeme o své místo ve světě, o dobrý život a přežití. Vy za nic nemůžete. Ani za to, co se stalo. Nestalo se to vaším přičiněním. Pouze někdo, kdo pro své přežití a dobrý život obětuje všechny kolem, jedině ten stojí za zatracení. Vy taková ale nejste."

Opět se mu do mysli vplížila Irina. Jen stěží se ovládal. Ona obětovala život jeho lásky i jeho samotného, aby si zajistila lepší budoucnost, ač měla vše. Kromě jeho lásky. To jí zřejmě vadilo nejvíc. Zaprodala vše, aby se pomstila. On se za to pomstil přímo na ní.

„Zase mluvíte z vlastní zkušenosti?" Mína v jeho slovech cítila osobní účast, tak jako skoro ve všem.

„Kéž bych mohl říci, že ne," věnoval jí ten stejný smutný úsměv, jako prve.

„Pane Morgensterne, tady jste," hlas ředitele Brentona narušil tu podivnou blízkost mezi Gabrielem a Mínou, „omlouvám se za svou nepřítomnost, povinnosti zkrátka nepočkají. Pokud chcete, můžeme pokračovat." Řediteli se ve světle stropního osvětlení lesklo zpocené čelo a počínající pleš na hlavě.

„To nebude třeba," Gabriel si upravil kravatu a s jistou nechutí se pohledem přesunul k řediteli, „slečna Seward mi již poskytla všechny potřebné informace. Pro mne samotného bude čest zainvestovat do vašeho ústavu a pomoci mu ke vzestupu. Pokud jsou zde stejně nadaní budoucí lékaři, jako zde slečna Seward, nepochybně vás čeká skvělá a úspěšná budoucnost."

Brenton se s ohromeným výrazem obrátil k Míně, která pozornost obou můžu nesnášela dvakrát nejlépe. Už zase rudla. Ředitele viditelně mrzelo, že se před vzácným hostem nemohl vytáhnout sám a role průvodce mu byla ukradena obyčejnou stážistkou. Proti Míně ale neřekl křivého slova. Jméno Seward mělo díky jejímu otci svůj zvuk ve všech kruzích.

„Ach, jistě...tedy, to je...to je vážně skvělá zpráva. Jste vskutku štědrý muž," ředitel se už zase natahoval po Gabrielově ruce a divoce mu s ní třásl. „A kde...kdepak je váš asistent?" rozhlížel se kolem a hledal Renfielda.

„Vůz je připraven, pane," ozval se za nimi hrubý hlas, div by rozjařený ředitel úlekem nevypískl.

„Renfielde, zdravím," Mína se nadšením rozzářila, dosud jí nedošlo, že tam, kde je Gabriel, musí být zákonitě také jeho pravá ruka.

„Slečno Seward," kývl na pozdrav a na rtech se mu usadilo něco, co mělo být patrně úsměvem.

„Děkuji, Renfielde. Ještě mám nějaké pochůzky, takže se s vámi budu muset rozloučit. Těšilo mě, řediteli," bylo načase odejít a Gabriel vyškubl ruku z Brentonova sevření. „Rád jsem vás zase viděl, slečno Seward," naklonil se k Míně a políbil ji na hřbet ruky, „toto je, myslím, vaše." Hned na to jí podal knihu, kterou ukořistil, než vešli do levého křídla.

„Jistě, ovšem," Mína byla z jeho galantnosti rozhozená a chvíli trvalo, než jí došlo, že je ta kniha skutečně její. Bez dalších okolků si ji vzala zpět a dotkla se přitom Gabrielovy ruky. Zašimralo to.

„Poroučím se," Gabriel na oba naposledy kývl a spolu s Renfieldem nechal v chodbě stát ředitele Carfaxu s pootevřenými ústy i Mínu, která se za nimi ještě dlouze dívala.

„Ještě někam jedeme?" zeptal se Renfield, když opět vyšli na čerstvý vzduch.

„Jen já sám. Ty se vrať do domu a ohlídej Iona. Je mnohem divočejší, než posledně. Stačí málo a všechno se kvůli němu zbortí," rozkázal a nastoupil do vozu.

Ve všem mu musel dát Renfield za pravdu, ač se mu nelíbilo, že se opět něco děje bez něj. Neměl rád, když jej Gabriel obcházel. S názory na Iona ale souhlasil. Renfieldovi se nelíbil. Zdálo se mu, že když už k nim zavítá další upír, přináší s sebou vždy jen samé problémy.