Uvadající paprsky světla se linuly do jedné z mnoha ložnic Gabrielovy rezidence. Přímo do jeho vlastní. Dopadaly do místnosti skrze dvě okna, lemující hlavu široké postele a na dřevěné podlaze vytvářely na obou stranách ornamenty nejrůznějších tvarů a velikostí. Jemné naoranžovělé světlo pomalu ustupovalo soumraku. Za časné zimní stmívání mohl být nejvyšší z upírů jedině rád.

„Tohle bych správně neměla," zamumlala Anne Smithová a dlouhým, upraveným nehtem přejížděla po Gabrielově vypracované hrudi. Dech se jí pomalu uklidňoval.

Ležela v posteli přimknutá k němu, zahalená béžovou přikrývkou a její úsměv a spokojený výraz neodrážely před chvílí pronesená slova. Toho, co se před několika málo minutami odehrálo za zavřenými dveřmi ložnice, nelitovala.

„Ale já tě do ničeho nenutil," Gabriel odvrátil zrak od zmírajících slunečních paprsků a zadíval se jí do blankytných očí.

„Já se nebránila," namítla s úsměvem.

„Odkud je tohle?" Gabriel jí špičkou prstu zlehka přejel po úzkém horním rtu, kde se skrývala na první pohled nepostřehnutelná jizvička.

„Vyrůstala jsem se třemi bratry. Leccos se pak přihodí," políbila jej na prst a sama přejela po široké jizvě, která se Gabrielovi táhla od ramene přes hruď až k pasu, „a co ta tvoje?"

Gabriel sledoval pohyb její ruky a chvíli neodpovídal. Poslední připomínka jeho lidského bytí jej v té chvíli nesnesitelně pálila, zejména pak pod dotykem ženy, se kterou jeho dávno mrtvé srdce nechtělo být.

„Riziko povolání," odvětil stroze.

„Odkdy má obchodník na těle tolik jizev?" Anne nakrabatila obočí. Nedávalo jí to příliš smysl. Neušla jí jediná jeho jizva, když se mu poddávala, ale ve chvílích, kdy hořela vášní, ji to nezajímalo.

„Od té doby, co jen nesedí v kanceláři a sám jezdí po světě pátrat po tom, co jej zajímá," jako vždy při podobných otázkách, i nyní zaměnil původ svých jizev a přisoudil jejich vznik bojům mnohem mírnějším, než byly ty s Turky.

„To byla zjevně dost vyostřená jednání," ač se Anne ústa zkroutila do pobaveného úsměvu, v jejím hlase se odrážely obavy.

„Snad se o mne nebojíš?" Gabriel po ní vrhl takřka upřímný úsměv. Sám věděl, že si soucit nezaslouží, ale pokud by se snad měl dočkat vlídného slova, ze všeho nejraději by je slyšel z úst jiné. Jen ta by dokázala slepit střepy z jeho zlomeného srdce.

Anne se nadzvedla na lokti a bradou se opřela o jeho hruď. Prohlížela si jeho tvář, každý její detail. Pátrala v jeho modrých, chladných očích, ve kterých se nezračil ten cit, jaký by v nich žena ráda viděla po takto společně strávených chvílích.

„Nejsi mi lhostejný," skoro ta slova nedokázala zformulovat. Pro ni samotnou bylo podivné si něco podobného připouštět.

Emocím tak snadno nepodléhala. Byla zvyklá, že ji každý muž přehlíží a pokud se na ni někdo dívá, tak jedině jako na ženu, která zařídí všechno potřebné na jakoukoliv slavnost. Chtivým pohledem o ni muži takřka nezavadili. Sama sebe si nevážila natolik, aby si zabránila zabloudit po večerech do pochybných podniků, kde se jí dostalo uspokojení alespoň od mužů stejně nízkého sebevědomí, jako bylo to její.

A nyní? Dosud nepoznanou rozkoš jí dal pocítit muž, který by o ni ve skutečném světě ani nezavadil pohledem. Co udělala, aby jej upoutala, jí zůstávalo skryto. Její srdce se k němu ovšem připoutalo tak silně, až to na první společně strávené chvíle bylo snad nemožné. Anne se zkrátka upnula na prvního muže, který ji skutečně viděl.

Gabriel si ji přitáhl blíže k sobě a políbil ji na čelo.

Již mnohokrát chtěl být jen obyčejným člověkem, ničím jiným. Jeho odpor vůči lidské rase slábl. Ač k lidem stále cítil zášť, naučil se s nimi žít, využívat je, získávat skrze ně to, co potřeboval. Zejména v ženských zástupkyních občas nacházel příjemné společnice, které v něm na chvíli dokázaly rozdmýchat uhlík lidství, ale nikdy nebyly dostatečně silné, aby se z doutnajícího uhlíku stal jasně hořící plamen. Až nyní cítil, že by to jedna rusovláska dokázala.

„Budu už muset jít. Přípravy jsou v plném proudu, zítra se nezastavím," vydechla mu Anne do krku.

Konečky prstů jí přejížděl po paži: „Ani minutu navíc?"

„Minutu?" zdvihla hlavu a s pobaveným úsměvem se mu zahleděla do očí.

„Možná budu potřebovat i dvě," neodpustil si vyzývavou poznámku.

Chmurné myšlenky a nálada byly ty tam a Anne se k němu se smíchem naklonila a vtiskla mu dlouhý polibek.

„Už vážně musím jít," zamumlala mu do rtů, okamžitě se odtáhla a s přikrývkou omotanou kolem těla se vyškrábala z postele.

Gabriel si založil ruce za hlavou a pozoroval svou lidskou společnici, jak shromažďuje své svršky, které z ní před nedávnem serval.

„Mám cestu do města. Můžeš se přidat," nabídl jí, když našla i poslední ztracený kus a všechno oblečení mu hodila k nohám do postele.

„Nějaká zajímavá schůzka?" vyzvídala Anne, zatímco si nemotorně oblékala spodní prádlo. Najednou jí bylo hrozně stydno.

„Jen další investice. Carfax má něco do sebe," odvětil a napřímil se do sedu. Přisunul se k ní a hbitými pohyby jí zapnul podprsenku.

Anne byla ráda, že k němu sedí obrácená zády. Tváře jí studem hořely. I tak se ale vzmohla na žertovnou poznámku: „Svlékat i oblékat. Máš značnou praxi."

„V životě se může hodit ledacos," políbil ji na rozpálenou líci a zapřel se dlaněmi o matraci.

Anne přes sebe rychle přehodila bílou blůzku a nasoukala se do pouzdrové sukně. Chvějícími se prsty nedokázala zapnout několik malých knoflíčků. Opět zakročil Gabriel.

Přitiskl si ji na hruď a sám jí pomalými pohyby blůzu zapnul. „Nervózní?" cítil její chvění a zrychlený tlukot srdce.

„Spíš prozření," odtáhla se od něj, zvedla se a upravila si také sukni.

Gabriel jen mírně natočil hlavu do strany, aniž by se musel na něco ptát.

„Znám muže, jako jsi ty," Anne se napřímila a prohlédla si jej, „ženy vám leží u nohou a vy si mezi nimi vybíráte. Ty krásné, podmanivé. Co je oproti nim někdo, jako já? Jen občasné povyražení, protože nikdo vhodnější momentálně není po ruce. Jakmile odejdu ze dveří, tohle všechno zmizí a až se zase setkáme, nebudu víc, než vzpomínka."

Nedokázala se mu podívat do očí. Raději se sehla pro lodičky a cestou k židli naproti posteli si je střídavým poskakováním na jedné noze nazula.

Když se obrátila, úlekem vyjekla. Gabriel stál přímo za ní a zavazoval si pásek černého županu. Neslyšela jediný jeho pohyb, vzal se tam jako by odnikud.

„Krása je pomíjivá, Anne," hřbetem prstu jí setřel zatoulanou slzu z tváře, „skrývá prohnilé srdce, zkaženou duši, která ubližuje tím nejhorším způsobem. Nepřipadáš si krásná, leč opak je pravdou. Pozlátko žen, které nazýváš podmanivé, je jen faleš skrývající zkažené jádro."

Ač jeho náhlý proslov nechápala, význam slov si k ní cestu našel. Složil jí hlubokou poklonu, něco, co neudělal ještě nikdo před ním. Povzbudilo ji to, to nemohla popřít. Z jeho hlasu navíc cítila skutečnou upřímnost, nebyla to jen prázdná slova, kterými ji chtěl obměkčit a zase zatáhnout do postele. Myslel to vážně.

„Musím už jít," utíkala, ale s lehkostí, „uvidíme se zítra." Políbila jej na rozloučenou a aniž by ji zastavil, odešla.

Nebránil jí, ani nemohl. Sjel pohledem ze dveří k poslednímu pruhu denního světla, který dopadal těsně vedle něj. Přemýšlel.

Po chvíli zvedl ruku a pomalu se blížil k zhoubným slunečním paprskům, které se odrážely v jeho slzami zalitých očích. Nikdy nedokázal zjistit odpověď na otázku, zda jej sluneční záře zahubí stejně, jako jeho druhy. Zda by v denním světle našel konečnou smrt, ničím nerušenou temnotu, ze které by jej už nic nevytrhlo. Kůl v srdci již jednou měl, ale ani to pro něj neznamenalo konec. Bylo by to na slunci jiné?

Mezi jeho prsty a sluneční září už stála jen okem sotva postřehnutelná mezera. V příštím okamžiku se mohl Gabriel dotknout spalující bolesti, z jejíž agónie by jej dostala jen lidská krev nebo milosrdná smrt.

V posledním momentě však ucukl. Zajel si rukama do vlasů a svalil se na postel. Promnul si tváře a několikrát pevně zavřel a zase otevřel oči. Samota, bolest a veškeré prožité útrapy jeho nekonečného bytí jej opět dostihly.

Částí sebe sama nebyl stvůrou. Jen zlomeným mužem, který ztratil vše. Vzali mu život, lásku, rodinu i přátele. Vzali mu duši a srdce rozdrtili na miliony kousků. To, co ale bolelo nejvíce, bylo něco jiného.

Připravili jej o jeho možnosti. Mít rodinu, milovat své bližní, zestárnout, zemřít. Nic z toho mu nebylo dopřáno. Zbyla mu jen věčnost, kterou musel využít, jak nejlépe uměl.