„Proč právě ona, můj pane?" Ion odvrátil zrak od okna se zataženými závěsy a pohlédl na svého stvořitele.

Oba nejstarší upíři se skrývali za dvěma vysokými komíny na střeše protějšího domu, kde bydlela Lucy. Společně hleděli do zastřeného okna ložnice a vnímali slábnoucí dech choré dívky. Gabriel nepochyboval, že s úderem večera následujícího dne bude po všem a jeho nová družka procitne do nového života po smrti.

„Čistá marnivost. Je krásná," Gabriel svou odpověď doprovázel jen pokrčením ramen.

„Právě krása křehké ženy byla tím, co z nás učinilo tohle a tobě připravila nezměrné utrpení, pane," Ion se zapíral o komín a vykukoval zpoza něj jen tolik, kolik bylo potřeba. Skrýval se před měsíčním svitem, který by jej mohl odhalit.

„Křehká žena je označení, jaké si Irina nikdy nezasloužila. Mluv o ní ještě chvíli a mé utrpení bude to poslední, co tě bude zajímat," mrazivý klid, s jakým Gabriel pronášel svá slova, byl děsivý.

Opíral se o sousední komín ramenem, stál čelem ke svému společníkovi, ale pohledem se neodvracel od okna. On za ním hledal něco jiného, než byla pomalu umírající žena. Zajímalo ho živoucí, pravidelně bijící srdce dívky, která seděla na posteli a smáčela rozpálené čelo své kamarádky ledovými obklady.

Jako kdyby se díval na výjev ze své minulosti. Dívka rusých vlasů seděla u jeho lože, chladivými obklady ošetřovala rány z boje. V těch dobách ještě Arya nebyla jeho, ale již si jej začínala podmaňovat. Ošetřovala jej, promlouvala k němu, zůstávala u něj i přesto, že se všichni s trudnými myšlenkami na jeho pravděpodobný odchod stáhli do ústraní. V bitvě utržil četná zranění a byl by málem zemřel. Nepochyboval, že právě Aryina přítomnost a neochvějná víra mu nakonec daly sílu přežít.

Mína mu svým počínáním Aryu velmi připomínala. Hlavou mu probleskla vábivá myšlenka, jak rád by teď na onom lůžku spočíval on sám a nechal se ošetřovat přízrakem své milované. Věděl však, že tvor jako on si Míninu něhu a starost nezaslouží. Vědět, kým je, s odporem ve tváři a strachem v očích by se od něj odvrátila.

Ion Mínu ještě nespatřil, ale kdyby měl tu příležitost, bez nejmenších pochybností by plány svého pána prohlédl. Byl si vědom jeho přetrvávajících citů k navěky ztracené lásce. Spolu s Assanidem, svým věrným druhem v boji, si ze svého pána často dělal legraci na účet jeho zamilovanosti k Janově sestře. Ač již byl ženatý s jinou, v očích svého vůdce vždy viděl něhu a lásku, jaké choval k jiné. Kdyby zjistil, že nejlepší přítelkyní Gabrielovy nastávající je rusovlasá dívka nesmělého úsměvu, prozřel by. Nikdy nešlo o Lucy.

„A co ten člověk u vás?" slovo člověk pronesl Ion s neskrývaným odporem.

„Pomocná ruka," odvětil Gabriel.

„Ale je to člověk," Ion si skoro odplivl, jak jej to slovo pálilo na jazyku. Jako by polykal sluneční paprsky.

„Praktický pomocník, který pod mým vedením spravuje mé zakázky během dne, kdy sám nemohu," bylo těžké něco podobného Ionovi vysvětlit, ale Gabriel se stále necítil povinován se komukoliv zodpovídat ze svých činů.

„Ví toho příliš mnoho. Nakonec musí zemřít," zasyčel Ion a sledoval pohybující se stín za závěsy, když se Mína vytratila z ložnice.

„Slíbil jsem mu svobodu," zahučel Gabriel.

Ta slova zapůsobila jako jed. Ion doširoka rozevřel ústa, oči se mu podlily krvavou červení a zuby se mu prodloužily do tvaru dokonale ostrých tesáků. Přikrčil se za komínem, obrátil se na svého pána a pištivě syčel.

Gabriel vytáhl ruce z kapes, kde je doposud skrýval a jediným, sotva postřehnutelným pohybem chytil Iona pod krkem a přimáčkl ho ke komínu, až pod jeho silou cihly zaúpěly a omítka se vydrolila na zem.

„Zapomínáš, s kým to mluvíš," zasyčel mu Gabriel do tváře, ale podobu démona skrýval.

Ion se jen s největším sebezapřením uklidnil. Stisk jeho věznitele byl silný a mačkal mu hrdlo, až by stačilo málo a rozdrtil by mu krk.

„Ale ví toho mnoho, představuje hrozbu," zachroptěl, ale nebránil se. Věděl, že proti tomuto protivníkovi by neměl šanci.

„Ne větší, než ty," Gabriel s Ionem znovu třískl o komín, „stalo se z tebe divé zvíře. Zabíjíš pro zábavu, ne pro potřebu. Doba se změnila, starý brachu. Žít skrytě, to nám zaručuje přežití. Bez rozmyslu vraždíš v době, kdy o sobě lidé navzájem vědí. Přitahuješ pozornost. Když jsem tě viděl naposledy, vyvraždil jsi rodinu bohatého měšťana. A co z toho? Lovci se zase probrali k životu. Copak si už nepamatuješ, jak barbarsky první z nich naložili se Sonjou? S našimi druhy? Máš jediné štěstí, že jsi, kdo jsi. Být jen obyčejný potomek někoho z nás, zabil bych tě. Ale jsi můj přítel. Stával jsi mi věrně po boku, bojoval a nasazoval život za ty, kdo si to ani nezasloužili. Doufej, že na to všechno nezapomenu a neukončím tvou bídnou existenci kvůli přežití našeho druhu." S posledními slovy mrskl s Ionem stranou.

Starý upír padl přímo na sousední komín, který zasténal podobně, jako jeho druh před chvílí. Ion se zhroutil na zem a zůstal poslušně přikrčený. Gabriel na něj shlížel s povýšeným výrazem. Jen si upravil hnědé sako a opět svou pozornost obrátil k oknu Lucyiny ložnice.

V Ionovi se všechno bouřilo. Nesnášel, když s ním někdo takto zacházel, ale vůči svému pánu se neodvážil vystoupit nikdo. To on jim dal věčný život, on je vedl do každé války, ať už proti lidem nebo lovcům. Nasazoval za ně vlastní nemrtvý život, vždy dělal vše pro to, aby je ochránil. Vděčili mu za všechno, zejména za to, že vůbec mohou kráčet po tomto světě.

I tak ale Ion opovrhoval svým postavením. Oproti Gabrielovi se z něj stala krvelačná bestie, která pomalu zapomínala, že k jejich přežití je potřeba utajení. Touha po krvi, po tom opojném vzrušení z lovu, jej ovládala čím dál víc. Přestával být opatrný.

Gabriel si byl moc dobře vědom toho, že jednoho dne Ion zapomene na všechno, co mají za sebou a udělá něco, čím ohrozí je všechny. A on bude tím, kdo tomu bude muset učinit přítrž. Dokázal by ale zabít svého bratra? Toho, kdo mu vždy stál věrně po boku a nasazoval za něj život? Tím si už tak nebyl jistý. Ale pro přežití svého druhu by udělal cokoliv. Nakonec by možná i zabil svého jediného přítele, který mu z dob lidství zbyl.

„Začni být příliš nápadný nebo ubliž někomu, kdo patří ke mně a zaplatíš za to. Marisa to poznala na vlastní kůži," zahučel Gabriel, aniž by si Iona všímal.

Marisino jméno jeho společníka probralo. Vzhlédl ke svému pánu, stále klečel, ale v očích se mu mísilo překvapení a zlost.

„Zabil jsi ji," zasyčel a byl by se na něj vrhl, kdyby se na chodníku pod nimi neozval hurónský smích.

Gabriel si opět zastrčil ruce do kapes a shlédl na skupinku lidí pod sebou. Dva muži a tři ženy se v hloučku potáceli ulicí, výskali, smáli se, zvesela po sobě pokřikovali.

„Zašla příliš daleko. Neudělej stejnou chybu," ani tentokrát se nehodlal někomu zpovídat.

„Ale my se navzájem nezabíjíme!" vyjel po něm Ion, ale zarazil se v půli pohybu, když se na něj Gabriel obrátil a v očích mu rudě žhnulo.

„Pro naši ochranu udělám cokoliv. Kdokoliv by ohrozil naše utajení, zemře mou rukou. Dávej si pozor, abys mým druhým úlovkem nebyl ty sám," nepotřeboval řvát, nemusel živě gestikulovat. Z jeho tvrdého výrazu podtrženého rudýma očima sálala autorita.

Záhy si Gabriel promnul krk a oči mu opět zmodraly.

„Zítra, jen co padne soumrak, mám povinnosti ve městě. Varuji tě. Vydáš-li se do ulic a zanecháš za sebou byť jen jedinou mrtvolu, za rozbřesku tě nabodnu na kůl a z přítmí budu sledovat, jak se tvé tělo pomalu mění v prach. Dotkni se Renfielda a zabije tě sám. Čiň tak, aby ses dožil další noci," s jasným varováním se Gabriel odpoutal od okna Lucyiny ložnice i lidí, kteří se pomalu vzdalovali ulicí. Odvrátil se od svého společníka a zmizel v temnotě noci.

Ion zůstal na střeše sám, zaražený a vzteklý. Prvním zákazem na jejich cestě, jaký Gabriel vydal, bylo, že nikdo z nich neublíží příslušníku vlastního druhu. Sám jejich stvořitel toto pravidlo porušil. Zjištění, že porušil také jiné a činí zvrácenosti mnohem odpudivější, na Iona teprve čekalo.