-Pohraniční pevnost Arges, Valašsko, počátek roku 1477-

Vlad stál před otevřenou branou, která vedla na nádvoří. Byl doma. Už si ani sám nepamatoval, kdy naposledy dlel ve své pevnosti. S jeho novým já mu ty časy připadaly tak vzdálené. Jako kdyby všechny vzpomínky z jeho lidského života patřily někomu jinému. Všechno to prožil někdo jiný. Částí sebe sama to tak vnímal. Už nebyl tím, kým býval.

Tvář se mu zkřivila vztekem a bolestí, když pozoroval slábnoucí pruh dýmu, který se táhl k potemnělému nebi z díry ve střeše nejvyšší věže. Jeho domov ležel v troskách. Pobořené zdi mapovaly nájezd vojska, které se tudy prohnalo. S těžkým srdcem prošel branou na nádvoří. Několik ohňů dohořívalo v rozích, proutěné koše s vysypanými zásobami ležely roztříštěné a pohozené po zemi. Potrhané kusy látky se válely všude možně a tvořily tak mozaikový koberec na tvrdém kamení. Rozbitá okna, vyražené dveře. Všude pusto a prázdno. Jako po vymření.

Vlad popošel několik kroků, když tu mu pod botou něco zakřupalo. Klekl si na jedno koleno a sebral ze země těžkými botami vojáků zašlapané korále, které poznával. Černé kuličky střídaly ty rudé, ale jejich povrch poškrábalo hrubé zacházení, kameny a zemina. Prostý řetízek patřil Dianě, Assanidově ženě. Ženě jednoho z Vladových nejlepších mužů, který po posledním vítězství nad Turky provolával v hodovní síni slávu svému pánu.

Sevřel korále v dlani a sklopil hlavu. Jak trudný návrat domů. Jeho skalní pevnost byla vypleněna, jeho druzi nejspíše povražděni. A to všechno kvůli jediné ženě.

Ze žalu jej vytrhl hlasitý zvuk padajícího kovu. Za mohutnými dveřmi vedoucími do hradu spadlo něco železného na zem. Vladovi a jeho zostřeným smyslům něco takového nemohlo ujít. Vyskočil na nohy a s divokým výrazem pohledem pročesával okolí.

„Vejdi do svitu luny a možná ušetřím tvůj mrský život, červe," pohrozil člověku, jehož pach a strachem tepající srdce zachytil. Skrýval se za jedním křídlem dveří, které držely už jen na jediné skobě.

„Vlad?" ze tmy se ozval vysílený hlas, „Vlad Tepeš?"

Pán hradu ten hlas poznával a záhy také tvář věrného přítele, kterého od svého zajetí neviděl.

Na nádvoří se dobelhal muž střední postavy, široký v ramenou. Kdysi to musel být silný válečník, který nasazoval život pro svého pána a knížectví. Jeho strhaná tvář však byla poznamenána ztrátou a bolestí. Staré šaty na jeho těle visely v cárech, v několika vrstvách, aby se alespoň trochu zahřál.

„Ione," vydechl Vlad překvapeně. Poznával velitele jednoho ze svých oddílů, toho, který tak rád povídal, když mu alkohol rozvázal jazyk.

„Můj pane," zbitý muž padl svému vůdci k nohám. Jen stěží potlačoval vzlyky.

Vlad se k němu bez meškání sehl a podepřel jej. Zdvihl jeho tvář ke své, prohlížel si jej v měsíční záři a zloba v něm vřela. Z jeho udatného válečníka udělali zoufalou trosku.

„Co se tady stalo?" jestli mu někdo mohl poskytnou odpovědi, pak jedině Ion.

Ten se únavou svezl bok a rukama se držel Vladova pláště. Hleděl svému pánu do tváře, prohlížel si jej jako zjevení: „Ty máš být mrtvý."

„To je pravda, příteli," přikývl Vlad na souhlas, „zemřel jsem, ale znovu jsem se vrátil. A přísahám ti, že se pomstím. Co se tu stalo?" Trochu s ním škubl, aby mu konečně něco řekl.

„Ach, pane," Ion pevně semkl víčka, vzpomínky trýznily jeho duši, „vtrhli sem jako barbaři. Přihnali se na svých koních, provolávali slávu svému knížeti a hanili vaši osobu," Ion si odplivl a vydrápal se na nohy, začal přecházet sem a tam a stravoval jej vztek, „plenili, drancovali, zabíjeli jako Turci. Odporná verbeš. Taková nestoudnost!"

„Kde je Assanid?" také Vlad se napřímil a slova jeho druha jen podněcovala jeho rozhodnutí vyrvat srdce z těla všem, kteří jej donutili sklonit se.

Ion se zastavil a pohlédl na Vlada. Zavrtěl hlavou: „Padl jako jeden z prvních. S rykem pravého válečníka se vrhl na obranu našeho domova. Pobil několik nepřátel, dokud sám neklesl mrtev."

Ta slova bolela. Jak jen se mohlo do jednoho srdce vejít tolik bolesti a dotyčného nezabít? Vlad měl pocit, že i když se zrodil ve věčnosti, stěží přemožitelný, stesk musí zahubit i jeho.

„Kdo to byl?" toužil vyslechnout, kdo byl strůjcem toho hanebného činu, aby nad ním mohl sám vyřknout ortel smrti.

„Byl to Jan, můj pane," Ion ta slova dštil z úst jako jedovatý plamen, „ale ne sám. Poslal za sebe své vojáky. Ten zbabělec se nedokázal postavit čelem ani nám, vašim věrným! Nedokázal nám pohlédnout do očí, proklát svým mečem naše srdce, tak se raději ani neukázal! Zbaběle nechal všechna ta zvěrstva na svých loutkách!"

Nyní se již Vlad nedokázal ovládat. S mocným rykem popadl dřevěnou klícku, která se válela poblíž a mrskl s ní přes celé nádvoří. Vratká konstrukce se roztříštila o protější stěnu.

Ion počínání svého pána pozoroval s pootevřenými ústy.

„Jak je to možné, pane?" obrátil se na Vlada, „uvrhli vás do žaláře. Odvedli do vězení v těch prokletých skalách. Prý jste utekl, proto vojáci přijeli sem. Hledali vás. Vás a Aryu. Co se stalo?"

„Arya je mrtvá," procedil Vlad skrz zatnuté zuby a zamířil do útrob svého hradu, ale před dveřmi se na Iona otočil, „tohle všechno je dílo té odporné zrůdy, kterou jsem pojal za svou manželku. Sprostě mě obvinila ze zrady, spolčila se s ďáblem, aby mne pokořila. Přišli jsme o všechno. O náš domov, o naše milované, o naše postavení. To všechno kvůli ublížené hrdosti té zmije, Iriny."

Ion to vše zpracovával jen postupně. Podobně, jako zprvu jeho pán, ani on tomu nemohl uvěřit. Aryu měl rád, často ji provázel na cestách jako její strážce, na Vladův příkaz. Pomyšlení, že je ta křehká dívka mrtvá, jím otřáslo. Ale stejně, jako jeho pána, i s ním cloumala zlost. Irinu naopak nikdy neměl rád, byť se sám zasadil o to, aby se s ní Vlad oženil. Byl to výhodný sňatek, ale nakonec všem zlomil vaz.

„Přežilo nás víc," hlesl tiše, stále se snažil vyrovnat s nečekaným přílivem tolika informací.

„Cože?" Vladovi v očích zahořel plamínek naděje. Vrhl se k Ionovi a chytil jej za lem rozedraných šatů: „Kolik?"

„Není nás mnoho, pane," přiznal Ion se sklopenou hlavou, „pár žen a ještě dva další vojáci. Vyvázli jsme se štěstím. Podařilo se mi dostat ženy do sklepení, ale bylo jich málo. Přepadli nás nečekaně, nepřipravené. Mnoho našich druhů pomřelo dříve, než jsme se stačili seskupit. Teď přebýváme v hodovní síni. Je tam Anita, Nordova dcera. A také Sonja, Assanidova švagrová."

Nord patřil k předním Vladovým bojovníkům. Jeho ztráta bolela stejně, jako ta Assanidova.

Vlad se napřímil, na pohled působil jako statný válečník, připravený vyrazit do boje. Jistota z něj sálala.

„Nabízím ti pomstu, Ione," začal a rozpřáhl ruce, „jak vidíš, jsem to stále já, tvůj pán a vůdce, ale zároveň jsem někdo jiný. Stal jsem se tvorem mocnějším, než je obyčejné lidské plémě. Následuj mne, jako jsi vždy činil, a já tě odměním. Budeš neporazitelný. Ztrestáme ty barbary, kteří nás sprostě označili za zrádce a stvoříme nové plémě. Silnější, mocnější, s poutem tak pevným, jako není žádné lidské. Společně s našimi bratry a sestrami zasejeme strach do lidských srdcí, ukážeme jim, co znamená trpět. Staneme se nesmrtelným zárodkem národa, který se rozejde do všech koutů světa, aby v něm vládl. Lidstvo si nezaslouží soucit, ani porozumění. Kdo soucítil s námi? Kdo nás vyslechl? Nikdo! Uvrhli nás v nemilost kvůli činům, jež jsme nespáchali! Ztrestali nás a své jednání omlouvali slovy ublížené ženy, která nenáviděla nejen mě, ale nás všechny. Dávám ti možnost pomstít se. Pojď se mnou a staneš se budoucností."

Ion svého pána sledoval s takřka posvátnou úctou. Jako by se vrátil do časů, kdy seděl na svém oři v první linii bitevního pole a poslouchal plamenný projev svého vůdce, který je neochvějně vedl do bitvy, která se zdála ztracená. Díky jeho víře, síle a odhodlání ale vždy zvítězili.

„Cena za naši pomstu je vysoká, ale díky všem příkořím, která přináší, budeme silnější. My ano, Ione, my ano. Jsme válečníci, stratégové. Někteří nám říkají vrazi. Budiž. Budeme jimi. Ale všechny životy, které zmaříme, budou nic v porovnání s křivdami, jaké spáchali na nás. Naše ženy se pomstí za své muže, my pobijeme naše nepřátele a budeme svobodní," s posledními slovy Vlad rozevřel ústa, vycenil ostré tesáky a prokousl si zápěstí, „pij. Pij a pomsta bude tvá."

Natáhl ruku k Ionovi. Krev mu stékala v provazcích k zemi.

Iona na moment zaplavila hrůza, když viděl Vladovu novou tvář. Tvář démona. Jeho slova ale byla příliš lákavá. Vlad byl vždy skvělý řečník, dokázal své muže povzbudit, dodat jim jistoty. Jen svými slovy strhl štěstěnu na svou stranu.

Vždy svého vůdce následoval do bitev, ať se zdály jako předem prohrané. Stál svému pánu po boku, dokud to jen bylo možné. Ani teď na tom nehodlal nic měnit. Půjde za ním kamkoliv a udělá pro něj cokoliv.

S nově nabytou jistotou před Vladem poklekl a přitáhl si k ústům jeho paži. Poprvé jen lehce smočil rty v krvi, která byla tmavší a hutnější, než lidská. Poté již bez jediného zaváhání přijal nabízenou budoucnost.

*

Po pár dnech neutuchajících bolestí měl Vlad novou, sic skromnou, družinu. V boji se však směle mohla měřit s jakýmkoliv vojskem.

Dvě ženy a tři muži se sešli v jedné z komnat, ze které se nestaly ruiny. Potrhané závěsy a nebesa postele visely k zemi, zely v nich díry, které přesně kopírovaly ostří mečů. Převržený stůl stál opět na všech čtyřech uprostřed místnosti a na něm ležely rozloženy mapy a spisy, které se povedlo zachránit z vyhořelé knihovny. Útočníci chtěli vymazat veškeré záznamy, které by připomínaly existenci Vlada Tepeše.

Přítomným bytostem žhnula v očích ďábelská touha a chtíč. Všichni se připojili ke svému vůdci, ke svému stvořiteli. Nehledě na cenu, která je stála jejich lidský život, splnili přísahu, kterou mu před dávnými lety složili. Jednou byl jejich pán a vůdce. Následovali by jej kamkoliv. A nyní se díky němu mohli pomstít.

Vlad zaujal místo v čele stolu: „Mají silné vojsko. Dobré, vycvičené muže. Je nás pár, ale ani Turci se s námi nemohou měřit. Naše síla pramení z jednoty. Nejsme jako lidé. Jsme mnohem více semknutí. Ani kdybychom zaplavili celý svět, nikdy se nezradíme, neublížíme si. Spojuje nás něco velkého. Jsme lepší, než lidé."

Zbytek osazenstva souhlasně zamručel. Anita, novorozená, která svůj lidský život dobrovolně odevzdala ve dvaceti letech, se občas s nakrčeným obočím ohlédla po okně. Komnata byla obrácena k východní straně a slunce už stálo vysoko nad hradem. Jeho svit oknem do místnosti nepronikl a stále jej halily zbylé závěsy. I tak ji ale sžíraly obavy. Ze zvědavosti okusila, co je pravdy na Vladových slovech, že je jim sluneční svit navěky zapovězen. Palčivá zkušenost u ní ke slunci vytvořila respekt.

První rány z nového života v nesmrti se však rychle zahojily. Po proměně, kdy si všichni přivykli svému novému bytí, odešli za temné noci do nejbližší vsi. Společně se vydali na lov. Malá víska lehla popelem a družina upírů se vydala do města. Pobila několik lidí, ale jejich cíl byl jiný. Odnesli si s sebou na kopích naražené hlavy, které patřily jejich padlým druhům. Pohřbili je za jasného úplňku v lese se všemi poctami, jaké si zasloužili.

Vlad se Sonjou sdíleli smutek za Assanidem. Za svého života se oba znávali a Sonja byla svému pánu věkově blízká. Ač oba stále truchlili i za své milované, dravost a vášeň jejich nového já byly silnější. Úsvit nového dne je zahnal do přítmí komnat, do společného lože, kde oba okusili, co jejich zběsilost dokáže.

Sonja pod stolem nohou lehce žduchla do Anity, aby ji upozornila, že má poslouchat. S vyvražděním jejich druhů přijala dívku za vlastní a starala se o ni.

Vlad pohyb ženy po svém boku zaregistroval a přísným pohledem obě upírky nabádal ke klidu.

Slovo si vzal Ion, stojící po Vladově pravici: „Říkal jste, můj pane, že Jan o smrti své sestry netuší. Jistě je roztržitý. Nebude si dávat pozor. Myslí si, že jste možná mrtvý, když ten tvor vymýtil život z celé věznice. Neví, čemu věřit, co si myslet. Je slabý."

Slova o mrtvé Aryi Vlada zasáhla, ale ne tolik, jak by měla. Vzpomínky na vlastní život a prožité utrpení zapudil, aby se mohl soustředit na nadcházející boj. Veškerá slabost musela stranou, užírat se bolestí a výčitkami bude moci, až vše skončí. Nyní byl opět nelítostným bojovníkem, krutým válečníkem. Také proto dokázal sdílet lože s jinou ženou svého druhu. Ovládal jej vojevůdce v jeho nitru, který neznal slitování, soucit nebo snad něhu.

„Máš pravdu," přisvědčil, „nemusíme se na nikoho ohlížet. Jejich zbraně nám ublíží, ale jejich krev nás naopak posilní. Nemají se jak bránit. Jsme jako zhoubná nákaza, která se převalí přes tu jejich knížecí hromadu kamení."

„Co chcete dělat, pane?" třetí z mužů, statný mladík, který před útokem na Arges teprve vstoupil do vojenských služeb, s rukama složenýma na hrudi pozoroval své druhy.

I jeho přemohla divokost nového života. Půvabná Anita se mu velmi líbila. Medově zlaté vlasy jí sice zkrátili, když ji málem strávil oheň, ale stále byla krásná. V temné zeleni očí jí místy probleskovaly krvavé skvrny. Smrt jí propůjčila bledost, která jí jen přidala na kráse. Ano, velmi se mu líbila.

Ač se Anita stále, takřka bázlivě, ohlížela po slunečních paprscích, byla ze všech nejzuřivější. Její něžný zevnějšek dokonale skrýval bestii, která číhala uvnitř. Bez milosti zabíjela vyděšené sedláky, ale se slzami v očích pohřbívala hlavu svého otce do země. Na vlastní oči viděla, jak padl mrtev k zemi. Stejně tak měla do mysli vypálený obraz toho, kdo vzal jejímu otci život. Byla připravena se pomstít. Šla si zejména pro onoho vojáka.

Vlad si prohlédl všechny své bojovníky. Ač kromě něj a Iona nikdo nevypadal jako voják, on sám nejlépe věděl, jaká síla v nich dřímá. Sám jim ji předal. Stvořil své první potomky, novou generaci zcela nového pokolení.

„Jan je můj," zavrčel temně, „a Irina také. Nepochybuji, že se stále zdržuje u knížete. Zcela jistě jí poskytl azyl, dokud se nevzchopí. Milerád ji toho náročného úkolu zbavím."

„Janova choť je pověstná svou krásou," zahučel Ion a po tváři se mu rozlil úsměv, skrývající hrůzné myšlenky.

„Vezmi si ji, jak je libo," Vlad mu s klidem přisoudil jednu oběť, „čiň, co sám uznáš za vhodné. Jedno je vám však zakázáno. Všem," obrátil svou pozornost také na ostatní, „vezměte si jejich krev, učiňte jim jejich poslední okamžiky sebe krutější, ale jejich těla jim neberte. Zakazuji vám pelešit se s tou lidskou lůzou."

Všichni souhlasně přikývli. Po několika dnech se cítili mnohem důležitější, než lidé. Čistší. Vidina spojení s lidskou rasou jim přišla nechutná. Sonja se při té představě odporem ušklíbla.

„Pleňte dle libosti. Nikoho nešetřete. Vzali nám všechno a my je teď připravíme o víc. Zabijte je. Nezaslouží si sdílet s námi naši budoucnost. Žádám po vás jediné. Loajalitu a bezcitnost větší, než jaké jsou schopni lidé. Nic jiného si nezaslouží. Právě lidská pýcha, sobeckost a podobné slabosti nám vzaly vše," Vladovy rozkazy byly jasné. Nemusel řvát nebo si vynucovat poslušnost silou. Všechny poháněl stejný záměr.

„Kdy vyrazíme?" zasyčela Anita, která se již nemohla dočkat té noci, kdy vysaje život ze svého úhlavního nepřítele.

„Za dva dny, jakmile nastane noc. Zítra se vydáme zpět do města. Posilníme se před cestou. Jsme rychlejší, hbitější, neunavitelní. Za noc urazíme dvojnásobek toho, co člověk za celý den. Nebude trvat dlouho a dosáhneme našeho cíle. Pak už nám nic nebude stát v cestě," z vůdce, z prvního upíra, čišelo odhodlání. Ač byl ve svém nitru nelítostnou bestií, stále to byl voják. Moc dobře věděl, že systematický postup s předem promyšlenými kroky nezbortí žádný zásah zvenčí.

„Již brzy se pomstíme. Již brzy vstoupíme do budoucnosti," s posledními slovy uzavřel jejich poradu a letmým přikývnutím je propustil, aby se rozešli do temných koutů v troskách jejich domova.

Sonja omotala své štíhlé paže kolem Vladova trupu a usmála se na něj s jasnou pobídkou. Spokojená se nechala svým pánem, nejmocnějším z nich, odvést k loži.

Den byl pro upíry přeci tak dlouhý.