Nečekané havraní zakrákání vytrhlo Renfielda z myšlenek. Seděl za stolem ve svém vlastním pokoji, který svou velikostí a vybavením mohl klidně patřit movitému majiteli domu. Gabriel si stále potrpěl na rozlehlé prostory, které by mu za denního světla povolily co možná nejvíce pohybu.

Do západu slunce zbývaly sotva dvě hodiny. V přízemí se to ale stále hemžilo pověřenci, kteří přestavovali pokoje na vánoční ples, na nějž Gabriel část svého příbytku propůjčil. Renfield občas přemýšlel, jestli jeho pána láká blízkost mladých žen, které i přes svou nevinnost hlasitě kážou, kam jaká ozdoba nebo kus nábytku přijde. Zvláště jedna žena sveřepě rozkazovala a její ostrý hlas doléhal až do horních pater, kde dráždil Renfieldův sluch. Byl přesvědčen, že Gabriela to musí navýsost štvát. Jak rád by byl, kdyby ji umlčel, ale to by přeci jen bylo moc nápadné a on neměl zájem schovávat další tělo. I když právě u této ženy by si to bezpochyby užil.

Černý stín, který se mihl kolem jeho pootevřeného okna s dalším zakrákáním, jej spolehlivě odvedl od morbidních myšlenek.

„Co chceš?" obrátil se na židli k oknu, na jehož parapetu zase trůnil černý pták, „pracovna je pár oken vedle."

Havran naklonil hlavu na stranu, poté zas na druhou. Zamával křídly a opět pronikavě zakrákal.

„Nevím, jak tvůj přítel, ale já ptačí řeč neumím," Renfield se s nabručeným výrazem vrátil ke svému notebooku, jehož ostré světlo jej donutilo na moment přivřít oči.

Pochyboval, že Gabriel rozumí havranímu krákorání, ale nebylo pochyb, že toho opeřence k něčemu měl. K čemu, to netušil. Jeho osobně ten pták docela vytáčel. Jako kdyby nad ním dozoroval a každým zakrákáním jej peskoval. Dalšího takového vážně nepotřeboval.

Svist křídel Renfield pořádně nevnímal, byl hlavně rád, že pták odletěl od jeho okna. Mýlil se. Než jej ta myšlenka vůbec stačila opustit, havran přistál na stole a škrábání drápků o dřevěnou desku muselo být slyšet snad na míli daleko.

Renfield ptáka div nesmetl paží ze stolu.

„Co je?" vyjel po něm ostře. Odpovědí mu bylo zakrákání přímo do tváře.

Pták se sklonil nad klávesnicí a zobákem ťukl do jednoho písmenka.

„Nech toho," Renfield se jej pokusil odstrčit, ale havran se po něm ohnal ostrým zobákem. Dále kloval do klávesnice, ač se Renfield bránil, jak chtěl.

Muž a zvíře spolu chvíli zápasili, než se havran nakonec napřímil a malými černými očky sledoval svého lidského společníka. Jako kdyby mu chtěl něco říct, opět zakrákal.

„Potvoro jed..." než Renfield stačil doříct svou nadávku, všiml si slova, které havran vyťukal.

V bílém políčku vyhledávače stálo vanhelsing a kurzor poblikával těsně za oním slovem.

Renfield s nedůvěrou mrkl po svém společníkovi. Havran natočil hlavu na stranu a sehnul se k tlačítku enter. Nic však neudělal. Renfield netušil, co ho vede k důvěře ve zvíře, ale nakonec udělal to, co si vyložil jako vyzvání. Stiskl jediné tlačítko a prohlížeč mu hned načetl nespočet odkazů.

Vanhelsing nebylo jen prázdné slovo, bylo to jméno. Profesor Abraham Van Helsing.

„A?" Renfield střelil po havranovi nechápavým pohledem.

Pták opět zakrákoral.

Renfield s povzdechem rozklikl první odkaz. Netušil, proč se nechává vést od obyčejného zvířete, ale rád by se ušetřil nějakých Gabrielových výtek. Začetl se do obsáhlého textu, který se před ním na monitoru rozvinul.

„Profesor Abraham Van Helsing, uznávaný nizozemský vědec a hematolog, se z Německa přesouvá do Spojeného království, kde pokračuje jeho přednáškové turné. Zapálený badatel sklízí úspěchy všude, kam vkročí, ovšem málokdo o něm ví, že se v duši vědce skrývá také silně zakořeněný zájem o věci, které se v dnešní době vědcům příčí. Jeho zájem o okultismus, staré náboženské rituály, pověsti a báchorky však nijak nezastiňuje jeho mysl odborníka. Jak sám říká, v minulosti spatřuje pochopení současnosti," slova mu tlumeným hlasem vycházela z úst a zaplavovala jej silným znepokojením, aniž by věděl proč.

Střelil pohledem po havranovi, který jej stále pozoroval, jen jedinkrát přešlápl, ale nespouštěl jej z očí.

„A?" nečekal, že mu havran odpoví, ale ani netušil, proč mu tohle ukazuje.

Havran se vznesl do vzduchu, až Renfieldovi rozvířený vítr pocuchal dlouhé vlasy. Pták slétl zpět na okenní parapet, vyhlédl ven a zakrákal do zahrady.

Tohle už bylo na Renfielda příliš. Obrátil oči v sloup a vydal se do Gabrielovy pracovny. Vážně netušil, proč ho s tím hodlá otravovat, ale mohl tak aspoň utéct před dotěrným ptákem a pokud ne on, tak Gabriel si s jeho podivným počínáním jistě poradí, když jsou takoví dobří přátelé.

„Vy idiote!" pisklavý ženský hlas se jako mocné troubení rohu nesl celým domem a přikoval Renfielda na místě.

Zastavil se přesně na patře nad schody, mířil do protějšího křídla, ale zmrazený v půli pohybu shlédl dolů. Nemohl nikoho spatřit, ale velmi dobře slyšel, jak se ta uječená žena domáhá poslušnosti svých podřízených. Následovala salva nadávek a vzlykání nad tím, jak omezenost všech mezků zcela jistě zhatí úžasný večírek, který se podle Renfieldova mínění má patrně stát chloubou oné hysterické ženy. Raději se odpoutal ze svého místa a zamířil kvapně do pracovny.

„Jestli ještě jednou zařve, přísahám, že se zadusí vlastní krví," jakmile Renfield vešel ke Gabrielovi, okamžitě pocítil nechuť svého pána vůči té semetrice, která se mu proháněla po domě.

„Je ale vcelku půvabná," namítl, ne snad z lítosti nad ženiným osudem, spíše to myslel jako pozvánku. Pozvánku k vraždě.

„Když jsem se naposledy zmocnil půvabné ženy se silnou vůlí a hrdostí, propadl jsem temnotě," odsekl Gabriel suše a na jazyku mu zůstala hořká pachuť odporu vůči Irině.

„Tuhle taky můžete zabít," Renfield na tom viděl to pozitivní.

„Pravda," přisvědčil Gabriel, který seděl v křesle u krbu a točil se sklenkou whiskey.

Teplo sálajících plamenů mu již dávno nic neříkalo. Necítil jejich žár, ne tak, jako lidé. On byl jen ledovou schránkou bez duše. Plameny mu mohly poskytnou jen bolest, když stravovaly jeho druhy nebo se pokoušely polapit i jeho samotného. Přívětivé plápolání ohně v krbu pro něj představovalo jen prostředek k přemýšlení. V plamenech vídal tváře svých milovaných, padlých druhů či snad těch, které již věčnost neviděl. S náhlou vzpomínkou na Irinu se však lehce pousmál a užíval si ten výjev v rudé záři, kdy její bezvládné tělo leží na chladné zemi a jeho věrní hodují na drobném ženském těle.

„Děje se něco?" zahučel, aniž by se na svého asistenta obrátil.

„Váš havran," začal Renfield, ale přerušilo jej krákorání právě zmíněného. Černý pták opět seděl na parapetu a oba muže bedlivě sledoval.

„Už spolu vycházíte?" Gabriel nevěnoval pohled nikomu z nich, stále zíral do plamenů.

Na tuhle otázku neměl Renfield uspokojující odpověď. Raději se věnoval tomu, proč přišel: „Asi se mu něco nezdá. Dotlačil mě až k nějakému Van Helsingovi. Je to profesor z Nizozemska."

„Vím moc dobře, kdo to je," zahučel Gabriel, ale v jeho mdlém hlase se opět neodrážela žádná emoce, snad kromě znudění.

„Znáte ho?" Renfield už nedokázal skrývat svůj zájem, ne po takových slovech.

„Je ve městě," otázka byla zcela ignorována.

„A?" jednou si to písmenko Renfield nechá snad vytetovat. Vždy se musel domáhat odpovědí.

„Nemusí nás znepokojovat," Gabriel mávl rukou, jako by Renfielda vyhazoval z pokoje, ale bylo to jen laxní gesto, kterým říkal, aby to nechal být.

„Prý je to hematolog a ke všemu okultista," oboje Renfielda zneklidňovalo, zvláště pak v jejich přítomnosti. Krev a mýty, to bylo něco, co Gabriela utvářelo.

„Fascinující, že ano? Vědec, který věří starým báchorkám," poprvé od chvíle, kdy se Renfield ukázal v pracovně, se Gabriel usmál.

„Spíše zneklidňující," namítl.

„Nemusíš se obávat, Renfielde. Všechno jde podle plánu," Gabriel přečkal mnoho útrap, než aby jej zneklidňoval nějaký stařec.

„Jistě," odvětil ironicky Renfield, „ze stavby nám zmizel další člověk."

Gabriel zatnul ruku v pěst. Tohle už jej probralo z apatie. Třetí člověk, o kterého přišel. Ne že by mu leželo na srdci blaho jeho lidských svěřenců, ale někdo čeřil vody ve městě a tentokrát to nebyl on. Ten někdo ale mohl zhatit všechny jeho plány.

„Zavolej tomu imbecilovi ze Scotland Yardu," rozkázal, „a cestou ven vzkaž té ženě, aby se tady zítra zdržela. Potřebuji s ní mluvit."

Renfield přikývl, ale nemohl si odpustit pobavený úsměv. Další den snad přečká a poté se v jejich rezidenci opět rozhostí klid. Takřka s nadšením se vydal splnit Gabrielův rozkaz.

Mezitím havran zmizel. Slétl na příjezdovou cestu a pochodoval sem a tam, až se ztratil v malém hejnu svých druhů, kteří si kolem hledali potravu. V prosinci černý pták nevzbuzoval žádné podezření. Po městě jich létalo nespočet.

Gabriel zatím dále hleděl do plamenů. Vstal a položil sklenku na krbovou římsu, o kterou se zapřel paží. Již brzy ve svém sídle uvítá svou novou družku, ale někdo mu kazil jeho plány. Sám dokázal zabíjet, aniž by policie něčeho dosáhla, ale teď tohle všechno někdo ohrožuje.

Zabraný do svých myšlenek, bez opeřeného přítele, který by jej varoval, nevšiml si nejvyšší z upírů, že dveře jeho pracovny nezaklaply. Než jeho lidský přívrženec zmizel za rohem, čísi bota se vrtla mezi dveře a zabránila jim zaklapnout. Nezvaný host se nyní tiše, bez jediného škobrtnutí, bez jediného vrznutí dřevěné podlahy, pomalu plížil ke Gabrielovi. Jeden člověk k němu cítil dostatečně velkou zášť, aby se mu takto vloupal do domu. Ruka neznámého se natáhla ke Gabrielovu rameni.

Ve skutečnosti však tomu nejmocnějšímu nic z toho neušlo. Cítil cizí přítomnost a moc dobře také věděl, co všechno se mělo stát, ale nestalo. Než se jej ruka stačila dotknout, sklopil zrak a hned na to se s prudkým otočením zmocnil paže neznámého, stáhl jej k sobě a paží, kterou mu zarazil pod krk, jej přišpendlil k římse.

„Takto se mi plížit za zády není moudré, natož mi vraždit zaměstnance, Ione," zasyčel tlumeně do tváře svého dávného přítele.

Bledý muž se širokými rameny a hustou kšticí černých vlasů, které po skráních zdobily stříbřité vějířky šedin, hleděl na svého přemožitele s mírnými obavami ve tváři, avšak s posvátnou úctou v očích. Ne, on již člověkem nebyl.

„Můj pane," zachroptěl a zachytil se Gabrielova ramena.

„Rád tě vidím, starý brachu," Gabriel upustil od svého vražedné pohledu. Místo toho se usmál, pustil nezvaného hosta a přitáhl si jej do objetí. Mocně jej poplácal po zádech.

Bylo to již mnoho let, kdy naposledy viděl jednoho z velitelů oddílu, který tvořil jeho vojsko. Ion jako jeden z mála jeho věrných přátel přežil útok na jejich domov. Byl prvním, koho obdařil stejným prokletím, ovšem se záměrem učinit z něj svou výhodu. Ze všech takových byl Ion poslední připomínkou toho, co všechno dovedlo Gabriela ke kruté pomstě, když byl proměněn.

Ion rovněž poplácal svého pána po zádech a nechal se jím odtáhnout na délku paží, aby si jej jeho stvořitel mohl prohlédnout.

„Před staletími ti jazyk rozvázal alkohol, než jsi okusil lidskou krev. Ale upozornit jsi na sebe mohl také jinak, Ione" vyčinil mu s úsměvem, když vzpomínal, jak mu jeho opilý druh provolával po vítězné bitvě s Turky slávu a málem by jej sám dosadil za knížecí stolec.

„Odpusťte, pane," Ion sklopil hlavu, jako by jej to snad mrzelo, „nyní jsem však James Whitby."

„To však neomlouvá tvé nápadné vraždění stavebních dělníků. Máš štěstí, že pracovali pro mě. Kam jsi schoval těla?" Gabriel si zastrčil ruce do kapes kalhot a přeměřoval si svého přítele pohledem.

Stále vyžadoval přísnou disciplínu. Ion býval dobrý voják, jeden z jeho nejlepších, ovšem divokost jeho nového já a všechna staletí, kdy vojenská disciplína a krutost dávnověku vymizely, jej strhla s sebou a byl čím dál zbrklejší. Stále to však byl jeho nejbližší druh.

„Spálil jsem je," odpověděl Ion stále s hlavou sklopenou a upravil si černé sako.

„Pane Morgensterne!" nad pronikavým ženským hlasem musel Gabriel skoro bolestivě zavřít oči.

To už se dveře pracovny rozrazily a dovnitř vtrhla vysoká žena v krémovém kostýmku, jehož sukně jí sahala těsně nad kolena. Kolem krku se jí skvěl uvázaný nachový šátek a obarvené blond vlasy skoro úpěly přísně svázané do ohonu.

„Slečno Smithová," Gabriel se k rozzuřené ženě otočil a lehce se uklonil.

Žena si všimla, že majitel domu není sám: „Omlouvám se, netušila jsem, že máte návštěvu."

„To je v pořádku, slečno. Toto je můj účetní, pan Whitby," představil svého společníka tak věrohodně, až tomu uvěřil i sám Ion.

„Pane Morgensterne," slečna Smithová byla natolik rozzuřená, že už na návštěvu nebrala zřetel a vydala se k majiteli domu, přičemž v rukou drtila černé desky tak silně, až jí zbělaly klouby, „jsem tady od toho, abych během rekordní doby pěti dnů připravila vámi nabídnuté prostory k tak významné akci, jako je náš vánoční večírek. Ovšem jestli mi váš asistent bude neustále zakazovat, kam mám nebo nemám chodit, na co smím a na co nesmím sáhnout, nic neudělám a můžete si všechno připravit klidně sám."

Gabriel si povšiml, jak Ionovi cuká ve tváři. Vztekem, chtíčem. Svůj úděl přijal jinak, než Gabriel a také se vydal jinou cestou. Z Iona se stal obyčejný zabiják, predátor lovící pro potěšení, ne pro potravu.

„Jen dělá svou práci, slečno," Gabriel jako vždy vše řešil s klidem a navrch přidal šarmantní úsměv. Jasně cítil, jak se rázná žena uvyklá velení, zachvěla.

„Ale brání mi dělat tu mou," namítla už mnohem klidněji. Zase vyhrál.

Gabriel popošel blíže k ženě: „Promluvím s ním, to vám slibuji. Nebude vám dělat problémy, ovšem vy si musíte uvědomit, že jsem vám zpřístupnil pouze přízemní prostory."

„Toho jsem si vědoma, pane Morgensterne," slečna Smithová zdvihla hlavu, jako kdyby tím chtěla vyjádřit také svou moc, ale její rázná povaha před Gabrielem pomalu kapitulovala.

„Tak co potom děláte zde?" neznělo to jako varování či snad výtka, spíše jako skryté pozvání, „kromě mé pracovny a ložnice zde nic přínosného nenajdete, Anno."

Ženu ohromilo, že zná její křestní jméno. Většinou byla pro každého pouze slečna Smithová. Nikdy neslyšela své jméno pronesené s takovou skrytou vášní, tím tlumeným hlasem, který si ji podmaňoval.

„Uvidíme," blýskla po něm modrýma očima a tik v oku prozradil její skrytý úmysl mrknout na něj, ale včas se ovládla. Bez dalších řečí se obrátila k odchodu a zmizela.

„Co to mělo znamenat, pane?" Ion ukázal prstem na dveře a obešel Gabriel tak, aby na něj viděl, „takhle s vámi mluvit, to nelze. A navíc máte lidského...sluhu."

„Nemůžeš zabít každého na potkání, Ione. Doba se změnila," Gabriel v jeho slovech cítil skryté nečisté úmysly.

Najednou se všechno začínalo kompilovat. Krvežíznivý upír neschopný se ovládat, to byla přítěž. Nyní musel být Gabriel ještě více obezřetnější a hlavně musel hlídat svého přítele.

„Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít. Ale varuji tě. Jakmile nastanou problémy, musíš zmizet," s varovně zdviženým prstem ukázal na Iona a poté jej mávnutím ruky propustil.

Renfield si poradil s Marisou, náruživou upírkou, která se nechávala ovládat chtíčem a využívala všechny své ženské zbraně. Ale Ion byl někdo jiný. Gabriel věděl, že teprve s ním bude muset Renfield ukázat, co v něm skutečně je. Bude se muset vypořádat s prvním upírem, jakého sám proměnil, s válečníkem, který byl svědkem těch nejhorších bitev nejen s Turky. Nebylo pochyb, že ti dva si do noty nepadnou. Ion lidmi opovrhoval každý den více.

Gabriel si byl jistý tím, co dělal. Vše měl pevně ve svých rukou, ovšem byl si dobře vědom toho, že s Ionem v zádech bude nyní všechno složitější.