Černý Lexus zastavil před sídlem Scotland Yardu, jen pár kroků od pouliční lampy. Vůz zůstával ve skrytu stínů, jen tam stál a osazenstvo uvnitř vyčkávalo.

„Myslíte, že je to dobrý nápad?" Renfield s rukama stále položenýma na volantu zíral před sebe a přesvědčoval sám sebe, že jeho pán má všechno důkladně promyšlené a nepřivede na sebe nechtěnou pozornost. „Tohle můžeme vyřešit i sami," namítl.

Gabriel seděl na zadním sedadle, loktem se opíral o dveře a prohlížel si prosklenou budovu tyčící se do výše. Chvíli neodpovídal, jen přemýšlel. Byť se ocitl v nepříjemné situaci, ve skutečnosti mu to hrálo do karet. Posílí svou pozici a možná na svou stranu přetáhne také detektiva Browna. Jestli na něco ten holohlavý muž slyšel, Gabriel si byl jistý, že to jsou peníze a vidina prospěchu.

„Vlož důvěru do místní policie a získáš jejich loajalitu," odvětil, „zmizeli mi dva dělníci, to není něco, co mohu jen tak přejít. Vyřešil bych to sám, ale když to nechám ve vší diskrétnosti na policii, budou mi zobat z ruky a předhánět se v tom, kdo mi vyhoví. Lidé jsou prostí."

„Stejně to nevyřeší. Sám jste říkal, že tohle je styl vašeho druhu," Renfield stále orodoval za to, aby do jejich záležitostí policii netahali.

„Patrně ano, ale ani to mi nezabrání," s posledními slovy Gabriel vystoupil do chladného večera a urovnal si kabát. Jeho asistent jej vzápětí následoval.

*

„To mi neříkejte ani ve snu, Browne," starosta Nash přecházel po detektivově kanceláři sem a tam, jeho zavalité tělo se do stísněného prostoru sotva vešlo, „vedení města si žádá výsledky. Nemohu říct, že vyšetřování stále nebylo zdárně uzavřeno. Od prvních vražd uběhly už dva týdny a vy nejste o nic blíže pachateli, než prve. A to nemluvím o stále se kupících mrtvolách v ulicích."

Brown měl dojem, že Nashovo obezitou slabé srdce takový nápor nevydrží. Starosta byl vzteky rudý a soptil, div mu tlusté brýle nevystřelily z nosu.

„Povolali jsme na pomoc odborníka, který nám řekne více o smrti všech obětí, pane starosto. Jistě se posuneme kupředu, za to vám ručím," mírnil jej Brown, který seděl za svým stolem a přemýšlel, že by možná raději zavolal profesoru Van Helsingovi a popovídal si s ním. Dva povyšující se muže za jeden večer nebyl schopný zvládnout, ale Van Helsing alespoň nezuřil.

„Mně je jedno, za co ručíte!" vykřikl Nash a vztáhl ruce ke stropu, jako by měl v plánu pomodlit se.

Další salvu výčitek z jeho úst ovšem přeťalo zaklepání na dveře.

„Vstupte," zahučel detektiv, který z další návštěvy nebyl zrovna dvakrát nadšený.

Dveře se otevřely a Renfield ustoupil Gabrielovi z cesty, aby mohl projít. Celý moment vypadal velmi okázale, jako z doby, kdy ještě sloužící dělali všechno za své vládce, aby se nemuseli namáhat.

„Pane Morgensterne," vyjekl starosta a rychle si uhladil pomačkané sako.

„Pane starosto," Gabriel se, jak to měl již ve zvyku, lehce uklonil a totéž provedl směrem k majiteli kanceláře, „detektive Browne."

„Pan Morgenstern. Co vás sem přivádí?" Brown dle společenského protokolu vstal, když návštěva vešla. Mimoděk se ohlédl po Renfieldovi, který se prezentoval jen prostým kývnutím a zaujal místo stranou v rohu vedle dveří.

„Jde o značně choulostivou záležitost, detektive," Gabriel si sňal kabát z ramen a podal jej Renfieldovi, „vaše pověst ve městě mne jen utvrdila v tom, že bych se s tím měl svěřit vám."

„Nechám vás o samotě," starosta se přihlásil o slovo jako školáček a měl se k odchodu.

Gabriel jej však zarazil: „Netřeba, pane starosto. Možná bude lepší, když zůstanete. Přeci jen jednám v záležitosti týkající se města."

Renfield pokukoval po starostovi, který se už už natahoval po klice dveří, ale s nakrčeným obočím civěl zády obrácený ke Gabrielovi k zemi. Nakonec se ale otočil.

„O co jde?" jeho tón nepatřil k těm nadšeným.

„Prosím, posaďte se, pane Morgensterne," Brown vybídl návštěvníka, aby zaujal místo na jedné z židlí před jeho stolem. Chtěl vyzvat také Renfielda, ale ten mu posunkem naznačil, že je mu dobře tam, kde je.

„Děkuji," Gabriel s hraným povděkem přijal nabízené místo, rozepnul si knoflíčky u saka a pohodlně se usadil na tvrdé židli. Přehodil si nohu přes nohu a počkal, než se vedle něj usadí také rozložitý starosta. Rovněž Brown si opět sedl za stůl.

Než se oba usadili, Gabriel se přemáhal, aby potlačil nutkání vyběhnout na čerstvý vzduch. Kyslík již dávno nepotřeboval, ale všechny pachy vnímal zostřeně a žádný mu neunikl. Starosta skutečně nevoněl příliš vábně. Táhl z něj pot smísený s příliš ostrou kolínskou. Vnímal, jak se starostovi potí ruce a viděl, jak je vždy stáhne stranou, když se v duchu napomene, aby si je neutíral do světle šedých kalhot.

„Copak nám nesete, pane Morgensterne?" Brown složil ruce na stole a čekal, co se od takového hosta může dovědět. Rozhodl se nedbat Arthurovy nevraživosti vůči tomu člověku. Vytvoří si na něj vlastní úsudek.

„Rád bych, aby se vše vyřešilo diskrétně, detektive," spustil Gabriel, „jakožto vysoce postavený úředník jistě víte, že se město rozhodlo na Canary Wharf postavit další kancelářský komplex. Výšková budova sloužící pro zahraniční firmy."

„Ano, to vím," přisvědčil Brown.

„Výborně," Gabriel se opět přiměl k úsměvu, „s touto stavbou však mělo město potíže. Žádní investoři, žádná firma, která by se stavby ujala. Po domluvě se starostou jsem se rozhodl převzít veškeré úkony spojené s touto stavbou. Investoval jsem nemalé množství peněz a najal vlastní, spolehlivé dělníky, kteří pro mě v minulosti již několikrát pracovali. Je tomu sice jen týden, ale vše se dařilo. Až do včerejška. Zjistil jsem, že dva z dělníků se pohřešují. Dobří muži, jedni z mých hlavních dozorců. Sám jsem je hledal, ptal jsem se na pracovišti, ale nikdo je neviděl. Snad nemusím říkat, jaká nepříjemná situace to je. Pokud město není schopno zajistit mým pracovníkům dostatečnou bezpečnost, budu nucen od smlouvy ustoupit. Tím vším, co se teď ve městě děje, jsem silně znepokojen. Může to být náhoda, ale také nemusí. Nerad bych, aby mi ten, po kom pátráte, pozabíjel většinu dělníků. Jistě chápete, že jejich bezpečnost je pro mě jakožto zaměstnavatele prioritou číslo jedna. Nemohu ale vše hlídat sám, natož vám pak lovit zločince. Pokud se nevypořádáte se svými problémy, které mohou citelně zasáhnout také mé pracoviště, nebude zbytí. Vezmu své peníze, své zaměstnance a váš projekt zůstane nedokončen. Pokud toho vraha nechytíte, pověst města utrpí a nikdo již na smlouvu nepřistoupí. Nejvíce na tom prodělá město."

Gabriel cítil, jak se starosta při jeho monologu celý napjal a ztěžka polkl. Vyměnili si s Brownem znepokojené pohledy. Tohle byla skutečně zapeklitá situace. Movitý cizinec jim právě kázal o jejich neschopnosti, která mohla vyústit ve ztrátu několika milionů liber. To nechtěl dopustit ani jeden z nich, proto Brown polkl svou uraženou hrdost a stav probíhajícího vyšetřování raději nekomentoval.

„Není možné, že by se třeba jen zapomněli?" navrhl opatrně, zatím za nějakým zmizením nemohli bez důkazů čekat vraždu.

„Vybírám si jen spolehlivé pracovníky, jimž věřím a mám je prověřené," zavrčel Gabriel a dával tak jasně najevo, že tohle jej skutečně uráží.

„Nemyslel jsem to zle," pokrčil detektiv nevinně rameny, „jen je třeba zvážit všechny možnosti, než se přikloníme k tomu nejhoršímu možnému scénáři."

„To nejhorší, co se vám může stát je, že společně se svými penězi odjedu z města a vy z nich neuvidíte ani libru. Ochotného investora potřebujete více, než já vaše projekty. Já svou malou ztrátu vynahradím, ovšem mnoho vašich projektů již spolklo nemalé peníze daňových poplatníků a pokud vše ztroskotá, díra v rozpočtu bude enormní. Pak můžete očekávat nepokoje," Gabriel si byl moc dobře vědom své převahy. Bez většího zaujetí propaloval Browna pohledem. Ten začínal rudnou. Ovšem ne vzteky, nýbrž hanbou.

Gabriel z rohu zaslechl Renfieldovo pousmání. Jeho asistent si byl taktéž vědom Gabrielovy důležitosti. Zajistil si dokonalou, neotřesitelnou pozici a stačilo mu k tomu málo.

„Jsem si jistý, že detektiv Brown udělá, co bude v jeho silách, aby se to vyřešilo, viďte?" starosta se s připitomělým úsměvem rozhodl oba muže usmířit a významně přitom mrkl na detektiva.

„Ovšem, podívám se na to," přitakal.

„Výtečně," Gabriel tentokrát nasadil naprosto nadšený výraze, ze kterého jej až bolely tváře, „ale diskrétně, prosím. Když budete cokoliv potřebovat, obraťte se na Renfielda." Ukázal ke svému asistentovi.

„Samozřejmě se vše odehraje ve vší tichosti," přisvědčil Brown a něco si zapsal do diáře, který se mu povaloval na stole.

Gabriel si mohl gratulovat, kdyby chtěl. Měl je přesně tam, kde je také chtěl mít. Strach ze selhání byl největší motivací, ale i tak měl ještě co nabídnout.

„Když už jsme u toho policejního vyšetřování," načal další téma, „kvůli problémům se samotnými projekty se prý vaší policejní složce nedostává tolik finanční podpory, jaká by byla adekvátní. Pečlivě jsem tuto možnost zvážil a jsem ochoten investovat také zde."

Starosta vypadal, že mu brzy vylezou oči z důlku a upadne čelist. Ten člověk byl jeho splněný sen.

„Modernizace je potřeba a pokud to povede k efektivnějším pracovním výsledkům, rád vám pomohu. Pokud selžou policejní složky, město zachvátí chaos. A to by nechtěl nikdo z nás. Ač jsem zde krátce, stačil jsem si Londýn oblíbit. Je to vskutku tepající srdce Anglie," dodal ještě a neodpustil si pro něj podbízivé přirovnání.

Hrát uměl Gabriel dokonale, Renfield toho byl mnohokrát svědkem. Musel uznat, že celé to divadlo je tak věrohodné, jako by jeho zaměstnavatel byl skutečně jen zainteresovaným mecenášem. Brown ani starosta neměli tušení, že vrah, po kterém celou dobu pasou, s nimi sedí u jednoho stolu a nepokrytě se jim vysmívá.

„Vaše pomoc bude jistě neocenitelná," starosta neskrýval podlézavý tón. V Gabrielovi viděl pokladničku přetékající penězi a hodlal toho využít. Co už ovšem netušil bylo to, že jeho nová pokladnička využívala je.

Nečekaný lomoz za dveřmi přivábil pozornost části osazenstva.

„Pane starosto," do kanceláře vtrhl ten horlivý mladík, který tehdy před radnicí skoro panikařil ze všech úkolů, které na něj hlavní představitel města naházel. Když si ale všiml, že uvnitř probíhá nějaká schůze, zůstal stát jako opařený ve dveřích.

„No co zase?" otočil se na něj starosta Nash.

Gabriel si nově příchozího nevšímal, nebyl to někdo, kdo by jej zajímal. Renfield se naopak jen tiše bavil mladíkovou nejistotou.

„Oni...oni...volali vám, pane. Ten ples...oni...nakonec odmítli," vykoktal ze sebe přidušeně.

Starosta svěsil hlavu a promnul si oči pod hrubými skly brýlí. Ještě před chvílí se radoval, že se mu i přes nějaká úskalí daří, ale teď se mu zase všechno bortilo pod rukama.

„Ven," zamumlal, aby se zbavil svého neschopného asistenta.

„To snad není možné," vzdychl, když se dveře zase zaklaply, „tohle nám byl čert dlužen."

„Problémy?" zeptal se Gabriel, aniž by pohledem zavadil o starostu. Sledoval špičku své boty a působil nezúčastněným dojmem.

„Nás tradiční vánoční ples," starosta vypadal skutečně sklíčeně, „koná se vždy druhou sobotu v prosinci, ale máme problém s místem pořádání. Poslední záchrana právě padla. Každý najednou musí rekonstruovat."

„Takže jde jen o prostory?" to už se na něj Gabriel podíval. Vycítil příležitost.

„To nejsou jen prostory, pane Morgensterne," starosta lamentoval rukama, jako by se jeho protějšek rouhal, „je to významná událost. Sejdou se všichni, kdo ve městě něco znamenají. Vánoční ples je ozdobou adventního času. Všichni se na něj těší. Je to už tradice. A teď je po ní."

„Pokud jde jen o prostory, jsem svolný nabídnout vám svou rezidenci," Gabriel se vyslovil se svým novým návrhem, „není to sice taneční sál nebo hala, ale při troše péče se nám podaří vyhrazené prostory upravit a rozšířit. Má rezidence je vám plně k dispozici."

„To byste vážně udělal?" starostovi zaplálo v malých očkách.

„Ovšem," dostalo se mu potvrzení.

„No vidíte, hned jde všechno lépe," rozesmál se Brown, který si už také stačil povšimnout, že se v Gabrielovi skrývá hluboká kapsa plná peněz, čekající na své využití.

„Děkuji, děkuji vám, pane Morgensterne. Vás nám seslal snad sám bůh, abyste nás zachránil," starosta vstal ze svého místa a než stačil Gabriel učinit to samé, zběsile mu třásl rukou.

„Hned všechny obvolám," Nash se s novou energií vrhal do dalších povinností, „jsem navěky vašim dlužníkem, pane Morgensterne. Detektive Browne, uvidíme se. Poroučím se, pánové." S několika uspěchanými úklonami vycouval z kanceláře, až mu málem Renfield nestačil otevřít.

„Vskutku energický člověk," Gabriel se s rukama v kapsách kalhot díval za mizejícím starostou a prohodil před nejváženějším členem policejního sboru pochvalnou poznámku na adresu jeho nadřízeného.

„Svou práci má rád," přisvědčil Brown, i když to byla lež.

Starosta Nash si za zavřenými dveřmi na svůj úřad stále jen stěžoval. Na veřejnosti se prezentoval jako nadšený služebník města a vlády, ale skutečnost byla zcela jiná. Nebavilo jej to. Spousta starostí, které by nemusel řešit, ale lidé se o sebe zjevně nedokázali postarat sami. Brown to všechno věděl, ale před bohatým investorem musel starostu města prezentovat v tom nejlepším světle.

„Slibuji, že se osobně po vašich zmizelých mužích podívám. Nikdo nechce žádné komplikace," Brown natáhl ke Gabrielovi ruku, bylo načase se rozloučit.

„Jsem vám zavázán," stiskl detektivovi pravici a s potěšením sledoval, jak se Brown snaží zachovat klidný výraz. Záměrně použil zlomek své síly, čímž jasně ukazoval, že jeho myšlenky na to, jak jeho velkorysosti využije, jsou liché.

„Dobrou noc, detektive," s úsměvem mu pokynul, pustil jej a vklouzl do kabátu, který mu podržel Renfield, „jsem si jistý, že uděláte všechno pro to, aby se to vyřešilo. Spoléhám na vás."

Aniž by čekal na detektivovu reakci, odešel. Renfield jej následoval.

„Pitomec," ulevil si Gabriel, když opět vyšli do chladného večera.

„Oba jsou," Renfield mohl jeho slova jen potvrdit. Skutečně to byli pitomci.

„Ten výraz vlastní důležitosti. Odporné. Stejně se tvářil ten mrský čaroděj, než jsem mu ukázal, že i on může krvácet," celá ta schůzka mu byla krajně nepříjemná, ale pro své záměry byl Gabriel ochoten obětovat mnohé. Žádná jeho oběť za celých pět set let nebyla vyšší, než ta, kterou zaplatil na počátku své cesty do věčnosti.

„Co bude dál?" zajímal se Renfield.

Gabriel zaklonil hlavu a zahleděl se na temné nebe, jehož hvězdy byly skryty pod hávem nažloutlého svitu pouličního osvětlení.

„Má budoucí nevěsta potřebuje trochu popohnat," na tváři se mu usadil spokojený, přesto dosti hrůzný úsměv, „moc krve v ní již nezbývá."

Renfield potlačoval nutkání protočit oči. Na tu chvíli, kdy k nim vtrhne novorozená upírka, se stále netěšil. Doufal v nějaký vyšší zásah, který by jej ušetřil panovačné blondýny s vražednými sklony.

Jeho nevyřčená přání však nakonec neměla být vyslyšena.