V pět hodin odpoledne už za okny panovala tma, kterou prosvětlovaly jen reflektory aut a pouliční osvětlení, stejně tak neonové poutače a zářivé výlohy. Mína stále dlela u své kamarádky. V malém obýváku přecházela ze strany na stranu a snažila se zachytit jakékoliv zvuky, které by vycházely z ložnice. Jonathan se na Lucy přišel podívat už před půl hodinou a stále nevycházel. Mína slyšela jen jeho přidušené mumlání a sípot, který ze sebe dokázala vypravit nemocná dívka.

Mínu sžíraly obavy. Zdálo se jí, že než Jonathan přišel, Lucyin stav se zhoršil. Při každém jejím nádechu jí bublalo v hrdle, potila se čím dál víc a s každou ubíhající minutou byla slabší a slabší. Mína se o svou nejlepší kamarádku vážně strachovala. Ať už měla svéhlavá blondýnka jakékoliv chyby, stále to byla její nejbližší přítelkyně, takřka sestra.

Vrznutí dveří ji vytrhlo z přemýšlení. Zastavila v kroku a hleděla na Jonathana, který nevypadal o nic lépe, než jeho nová pacientka. Rozcuchané vlasy mu trčely do stran a několikadenní strniště podtrhávalo dojem muže utahaného prací, div z něj jeho nasazení neservalo kůži.

„Tak co jí je?" Mína se vrhla ke svému příteli, v očích se jí zračila touha po odpovědích.

Jonathan nejdříve tiše zaklapl dveře, vzal Mínu za ruku a odvedl ji k pohovce. Položil svůj batoh k noze stolu a svalil se do křesla. S těžkým povzdechem si dlaněmi přejel přes tvář. Mína jej celou dobu ostražitě sledovala. Teprve, když ji posunkem vyzval, aby si k němu přisedla, svezla se vedle něj.

„Vzal jsem jí krev, udělám nějaké testy. To nám řekne víc. Bez testů nedokážu určit, co jí je. Mohlo by toho být víc, ale je to zvláštní," jemně sevřel Míninu ruku ve svých. Vážnost v jeho tváři byla jasným důkazem toho, že zde už není místo pro žerty nebo nejapné poznámky.

„Bude v pořádku?" Mína chytila doktora za paži a lehce s ním trhla, „Jonathane, bude v pořádku?"

„To já nevím," přiznal tiše. Pohled na Míninu strachy ověnčenou tvář jej bolel, nechtěl ji takhle vidět.

Ač nebyl právě přítelem k pohledání, pro svou dívku by udělal cokoliv. Své pracovní nasazení a soukromý život odděloval. Když byl doma a stával se z něj zase obyčejný muž, do kterého se Mína zamilovala, udělal by všechno na světě, aby se jeho láska netrápila. Záleželo mu na ní.

„Zastavím se u otce," Mína se zahleděla do závěsů zastírající okno na protější stěně, které žloutly pod světlem pouliční lampy, „chtěla jsem za ním zajít, ale nechtěla jsem se vzdálit od Lucy. Zeptám se ho. Navíc to musí vědět, Lucy pro něj vždycky byla součástí rodiny. Určitě to bude chtít vědět." Ohlédla se po svém příteli, jako by čekala potvrzení svých slov.

„Udělej to," přisvědčil a povzbudivě jí stiskl ruku, „je moudřejší a viděl toho víc. Určitě nám poradí. A ty bys teď neměla být sama. Zastavím se v práci a podívám se na tu krev. Zvládneš to?"

S obavami v očích se upřeně zadíval na svou milou.

Mína popotáhla a přikývla: „Zvládnu. Hlavně zjisti, co jí je."

„To ti slibuju," přitáhl si Mínu k sobě a políbil ji do vlasů.

Chvíli seděli v objetí na pohovce, než se každý vydal svou cestou. Mína byla za ten moment, kdy byli s Jonathanem skutečně spolu, vděčná. Měl své chyby, to ano, ale nikdo není dokonalý. Občas si připadala přehlížená, druhořadá, ale vždycky se našla chvíle, kdy se ukázalo, jak moc pro něj vlastně znamená. Už jen kvůli takovým momentům Jonathana milovala. Nebyl to ideální partner, ale jeho city byly ryzí. Víc vědět nepotřebovala.

*

Za necelou hodinu poté vběhla Mína do otcova domu a v hale ze sebe rychle sňala kabát. Přehodila jej přes věšák, až připomínal jen neforemný kus hadru a přeběhla do obýváku. Ten však zel prázdnotou. Bez přemýšlení tedy vyběhla schody a zamířila rovnou do otcovy pracovny. Tam se také zdržoval nejčastěji.

„Tati, Lucy je z..." vpadla do pracovny jako velká voda a zastavila uprostřed kroku.

Její otec zpoza stolu s překvapením sledoval svou drahou dceru, která s vykulenýma očima stála přikovaná na místě a do tváří se jí hrnula červeň studu. Z koženého křesla pro návštěvy se na Mínu otáčel postarší muž se stříbřitými vlasy.

„Míno," doktor Seward vstal, obešel stůl a zamířil rovnou ke své dceři, „co to vyvádíš?"

Dívce hořely tváře. Moc dobře věděla, že je už zase rudá až za ušima. Semkla rty a v rychlosti přemítala, co by měla říct, udělat, čím obhájit své zbrklé jednání.

„Omlouvám se. Já nevěděla, že tady někoho máš. Já...přijdu jindy," zamávala rukou ke dveřím a pozpátku se dala na ústup.

„Kampak byste chodila," muž v křesle se rovněž zvedl, odložil svou sklenku brandy a udělal pár kroků k Míně, „velmi rád poznám půvabnou dceru doktora Sewarda. Jmenuji se Abraham Van Helsing," natáhl k dívce vrásčitou ruku, „poznal jsem vás hned. Podle fotografie na stole, samozřejmě."

Mína zabloudila pohledem k rámečku z ornamentů, který držel její podobiznu z doby, kdy se dostala na univerzitu. Poté se zase zaměřila na otcova návštěvníka.

„Jen pojď, přidej se k nám," vyzval ji s úsměvem otec.

Teď už nebylo cesty zpátky. Mína poslušně stiskla Van Helsingovi ruku: „Mína, těší mě. Vy jste ten slavný profesor Van Helsing?"

„Slavný je relativní pojem, slečno," profesor se usmál a chvíli podržel Míninu ruku ve svých. Poté ji gestem vyzval, aby zaujala místo ve druhém křesle po jeho boku.

Doktor Seward se zatím vrátil na své místo za pracovním stolem: „Pozval jsem profesora Van Helsinga, aby mi pomohl s těmi podivnými případy. Je to hematolog. Jeho znalosti jistě budou ku prospěchu."

Mína se usadila na nabízeném místě. Rychle si upravila rudé vlasy, které jí na ulici zašmodrchal chladný zimní vítr. Její obavy a nejistota byly najednou ty tam. I když se s profesorem více neznala, na první pohled jí přišel jako šarmantní a milý muž, ne nepodobný jejímu otci.

„To jsou silná slova, Johne," Van Helsing nad jeho pochvalnými slovy jen mávl rukou a zase se chopil své skleničky, „teprve se uvidí, co tady vlastně zmůžu. Dovolte mi, slečno," obrátil se k Míně, „abych vám složil poklonu. Jste vskutku půvabná."

A už to tady bylo zase. Mína sklopila hlavu, culila se jako malá holčička a opět jí bylo studem horko.

„Děkuji vám, jste laskavý," špitla zajíkavě.

„Proč jsi vlastně přišla, Míno?" doktor Seward si vzpomněl, jak byla dívka rozrušená, když do jeho pracovny vpadla jako velká voda.

To už se Mína napřímila a tvářila se vážně: „Jde o Lucy, tati. Něco s ní je. Má hrozné horečky, třese s ní zimnice, je strašně slabá. Nechce ani jíst. Byla jsem u ní celé odpoledne a zavolala k ní Jonathana. Říkal, že udělá nějaké testy, ale samotnému mu to přijde divné. Chtěla jsem ti o tom říct, je to přeci Lucy a navíc jsi taky doktor."

Její otec se zachmuřil. Takové zprávy slyšel nerad. Lucy pro něj byla jako druhá dcera, s Mínou se od sebe nehnuly skoro na krok. On sám navíc moc dobře věděl, co se ve městě děje a zákonitě se hned začal obávat, že by něco podobného mohlo postihnout také Lucy. Zatím to ale vypadalo jen na nějakou nemoc.

„Jak dlouho je jí zle?" zeptal se.

Van Helsing zatím tiše seděl na svém místě a poslouchal rozhovor se značným zájmem.

„Asi dva dny, ale moc kloudných vět jsem z ní nedostala," přiznala Mína, „ten večer na pouti byla živá a veselá, potom jsem ji pár dní neviděla, až dnes. Vypadá jako nad hrobem, tati."

„Na jaké pouti?" doktor Seward se okamžitě napřímil a s obavami v očích si svou dceru prohlížel.

„Na té, co přijela do města. Vyrazili jsme si s Lucy za zábavou, jen my dvě," Mína změnu v otcově chování nechápala.

„Neříkal jsi, Johne, že se poslední případ řadí právě tam?" Van Helsing kroužil svou sklenkou brandy a skládal si v hlavě vlastní obrázek. V základu již byl se všemi případy obeznámen.

„Jaký případ?" Mína se s nakrčeným obočím ohlédla po profesorovi.

„Co všechno jste na té pouti dělaly, Míno?" doktora Van Helsingova slova zneklidnila. Jako otci se mu vůbec nelíbila představa, že se jeho dcera pohybovala v okolí další vraždy.

„Nic zajímavého," pokrčila dívka rameny, netušíc, co to s tím má společného, „zkusily jsme pár atrakcí, daly si nějaké jídlo a šly jsme domů."

Doktor Seward mířil za jasným cílem: „Jaké atrakce? Byly jste třeba u věštkyně?"

„Jak to víš?" Mína div nevykulila oči.

To jejímu otci stačilo. S vážnou tváří se zase opřel a poklepával prsty o opěrku svého křesla. Jeho dcera se setkala s další obětí brutálního násilníka. Odporem se otřásl. Tak blízko, tak blízko se jeho jediné dítě dostalo k nebezpečí.

„Mrzí mě, že vám to musím sdělit, slečno, ale ta věštkyně z poutě se stala další obětí vraha, který po městě řádí," Van Helsing znovu odložil svou skleničku a naklonil se k Míně. V jeho výrazu se mísil soucit s obavami.

„Cože?" vydechla Mína, neschopna uvěřit tomu, co právě slyšela.

„Proč jsi mi to neřekla?" doktor Seward si Mínu prohlížel jako někoho, kdo jej velmi zklamal. Nebyl to záměr, ale tentokrát se již skutečně bál. Stačilo málo a nejnovější obětí mohla být jeho dcera.

„Byla to jen pouť, nepřišlo mi to důležité. Netušila jsem, že se tam něco stalo," Mína se chytila opěrek křesla, jako by to byla její jediná jistota, která ji drží u země.

„Tyhle kočovné poutě bývají uzavřenou společností," jako nejklidnější se projevil Van Helsing, „co se mezi nimi stane, to tam také zůstane. Lidem zvenčí nevěří, úřadům a policii už vůbec ne. Jen málokdy spolupracují. Mají svůj vlastní svět. Nikdo do něj nevstupuje a nikdo z něj neodchází. Mnohokrát jsem se s takovými umělci setkal. Nebývají vždy vstřícní, ale když víte, jak na to, dá se s nimi domluvit."

„Musíš si o tom promluvit s Arthurem," vyzval doktor svou dceru, „možná jsi něco viděla. Třeba nám pomůžeš."

„Johne, sám jsi přeci stanovil čas smrti. Ta žena zemřela v době, když už pouť dávno spala," Van Helsing chtěl křehkou dívku ušetřit všech těžkostí, jaké přinášel policejní výslech.

„To sice ano, ale vrah se tam mohl potloukat už předtím. Je to její povinnost, podat svědectví. Mluvila přímo s obětí," doktor by možná nejraději uvrhl Mínu do ochranné vazby.

Tak či tak, oba muži mezi sebou rozmlouvali, jako by tam Mína ani nebyla.

„A co Lucy?" dívka se záhy probrala z transu. Více než to, že se možná setkala s vrahem, ji zajímal zdravotní stav její přítelkyně.

„Zajdu za ní, to slibuji," přikývl jí otec na souhlas.

„Když dovolíte," Van Helsing lehce pozdvihl ruku, „rád bych tu churavou slečnu poznal. Z toho, co jste říkala, bych mohl prohlásit, že jsem se s něčím podobným již setkal. Rád bych si svou hypotézu potvrdil."

„Víte, co jí je?" Mína se s nadějí v očích upnula k Van Helsingovi.

„Nerad dělám ukvapené závěry, slečno," profesor zavrtěl hlavou, měl rád vše jasně podložené, „podívám se na vaši přítelkyni a teprve poté se uvidí. Nikoho nemůžete léčit, aniž byste jej neprohlédla a neudělala všechny potřebné testy. Jen říkám, že jsem podobné symptomy již viděl."

Mína měla dojem, že jí asi spadl kámen ze srdce. Najednou měla mnohem větší jistotu. Na Lucy už byli tři doktoři, jeden lepší, jak ten druhý. Určitě přijdou na to, co ji trápí a brzy bude zase v pořádku.

„Musíme ještě s profesorem probrat naši práci, dítě," doktor Seward vstal a jemně vzal svou dceru kolem ramen, „slibuji ti, že se na Lucy hned zítra podíváme, ale ty si teď musíš odpočinout. Nerad bych, abys teď byla sama. Co kdybys zůstala tady? Pokoj stále máš. My ale s profesorem musíme probrat něco z policejního vyšetřování, snad tomu rozumíš."

Otcovu nabídku přijala Mína s povděkem. Nechtěla se vrátit do svého bytu, kde by zase trčela sama. U Lucy stejně nebyla co platná. U otce měla dveře vždy otevřené a vědomí, že je jen pár pokojů od někoho, komu může věřit, ji uklidňovalo.

„Dobře, zůstanu," přikývla a ještě se chtěla rozloučit s návštěvou.

Van Helsing vycítil její záměr, zvedl se a vyšel jí vstříc.

„Odpočiňte si, slečno. Rád jsem vás poznal," sevřel její drobnou ruku ve vyhřátých dlaních a naznačil malou úklonu.

„I mně bylo potěšením," Mína se široce usmála, jako by mezi nimi nebyla řečena žádná znepokojující slova.

„Dobrou noc," ohlédla se po obou mužích a vytratila se na chodbu.

„Dobrou noc," ozvali se doktor s profesorem jednohlasně, ještě než Mína opustila pracovnu.

„Vskutku milé děvče," Van Helsing si zase sedl, ale tentokráte si k sobě přitáhl složku s prvním případem trojnásobné vraždy v odlehlé části Londýna.

„Nemusíme to dělat hned, můžeš si odpočinout, přijel jsi teprve před pár hodinami," namítl doktor Seward a ještě chvíli se díval na pootevřené dveře pracovny.

„Čím dříve začneme, tím lépe," mávl nad jeho slovy Van Helsing rukou a nasadil si na nos hranaté brýle s tenkými obroučky, které si vytáhl z pouzdra, skrývající se v kapse saka.

Případů bylo hodně a nebylo radno meškat. Oba studovaní muži se pustili do práce, zatímco se Mína tiše vkradla do svého pokoje a s myšlenkami plnými obav sledovala skrze krajkové záclonky v okně potemnělou ulici za domem.