-Skalní rokle, Transylvánie, zima 1476-

Zvuky hromu pomalu odeznívaly v dáli. Odnášely s sebou také příkrov černých mraků, který ustupoval vycházejícímu slunci. Zlatavé paprsky bojovaly o každý kousek prostoru, snažily se prostoupit skrze těžkou deku mraků, která je zahalovala. Zářivý kotouč na obloze chtěl pohladit zemi pod sebou svým teplým dotekem a vnést do tváří zdejších obyvatel radost a do jejich srdcí hřejivý pocit.

Jednomu člověku už ale slunce nemohlo poskytnout svou laskavou náruč. Již to ani nebyl člověk. Se vzdalujícím se mračnem si sluneční svit nacházel cestu také do skalní rokliny pod vězením, které zelo prázdnotou. Veškerý život zde skončil. Pouze jedna zatracená duše se vrátila zpět, avšak prostý život naplněný radostí jí byl zapovězen.

Na jednom z kamenů na dně rokle leželo lidské tělo. Ostrý hrot se při pádu zaryl do masa, avšak s novým dnem byla břišní dutina nepoškozená. Všechna zranění, která muž utržil v pádu, zmizela. Zůstaly jen staré jizvy z bitev, poslední připomínka lidského bytí. Tlukot srdce dávno ustal.

Přesto se však tělo pohnulo. Z chřípí toho tvora se vydralo bolestné skučení a ta bytost sebou prudce trhla, jako by se právě probudila z tvrdého spánku. Víčka se zachvěla a oči se pootevřely. Jedna ruka se zapřela o šedivý povrch kamene a tělo se na ní nadzvedlo.

Vlad mžoural na drobné kamínky a štěpy pod sebou. Jen stěží si vybavoval předchozí události. Cítil se jako druhý den po bouřlivé noční pitce. Hlava mu třeštila, ve spáncích mu tepalo a každý záchvěv těla mu působil trýznivou bolest.

Se svraštěným obočím sledoval zeminu pod sebou a pátral ve vlastních vzpomínkách. Jako blesk z čistého nebe jej zasáhla nová bolest, mnohem horší, než jakou dosud pocítil.

Obraz umírající Aryi jej zastihl zcela nepřipraveného. Její mrtvé, nehybné tělo se mu zjevilo v mysli a zaplavilo jej nevýslovným žalem. Byla pryč. S posledním vřelým pohledem, který mu věnovala, zmizela. Jak prázdný se najednou zdál svět, když v něm již nedlela její duše.

Od toho okamžiku si vzpomínal už jen na bolest. Ležel na zádech, smrt k němu již natahovala své nenechavé pařáty a nad ním se skláněla bledá tvář toho sprostého, ničemného vraha. Toho, kdo mu sebral jeho jedinou lásku. Ve vteřině se bolest změnila ve zlost. Ten proradný červ jej připravil o všechno. A nejen on. Také na Irinu si vzpomenul.

Jakmile mu na mysl vytanuly ty dvě bezbožné osoby, vzepřel se na rukou a vyšvihl se na kolena. Dřepěl na kameni a musil chvíli posečkat, než se jeho rozbouřené smysly zase umoudří. Málem by spadl ze svého malého ostrůvku, svého prozatimního útočiště, ale včas opět přepadl dopředu a opřel se rukama o chladný kámen.

Několikrát zamrkal. Snad se mu to zdálo. Upřeně pozoroval kámen pod svýma rukama. Nebyl to hladký povrch. Vnímal každou skulinku, každou rýhu, která narušovala jinak rovný povrch. Svištivý zvuk a ostré krákání jej vytrhlo z chvilkového transu. Prudce zdvihl hlavu a ucukl, div nespadl na zem. Ten svištivý zvuk patřil rytmickému mávání křídel. Když Vlad vzhlédl a spatřil pronikavý pohled černých oček krkavců, vyděsilo jej to. Ano, bál se. Jeho strach pramenil z neznámého.

Všechno vnímal zostřeně. Ptáci kroužili vysoko nad jeho hlavou, on je přesto viděl tak jasně, jako by se vznášeli sotva metr nad ním. Ohlédl se za novým zvukem. Pár stop nad ním se uvolnil kámen a roztříštil se kus od něj. Hlava mu pod náporem všech vjemů třeštila. Mávání křídel, svist větru, cupitání maličkých nožiček hmyzu mezi kameny, tlumené bzučení...

„Dost!" zařval zpola zoufalý a zacpal si uši, aby utlumil příval všech zvuků z okolí.

Zůstal jediný. V hlavě se mu rozléhal démonický smích, který se postupně ztrácel a vzdaloval se, ale nezmizel. Jen se přesunul. Slyšel jej za zády.

Vlad se obrátil a kdyby to snad bylo možné, krev by se mu vařila v žilách. Několik kroků za kamenem, na kterém klečel, trčel ze země zabodnutý meč. Jeho meč. Na čepeli byly stále patrné skvrny od krve. Zdálo se, že ten smích vychází z rozevřené dračí tlamy.

Prokletá zbraň. Obraz čepele procházející tělem jeho milované už nikdy neměl dostat z hlavy. Byla to jeho živoucí noční můra. V té měl prožít věčnost.

Vlad se svezl podél balvanu na zem. Ještě si plně neuvědomoval, co všechno je špatně. Vnímal jen bolest a vztek ve svém srdci. Po dlouhém pádu mezi skalisky na něm viselo jen pár posledních cárů košile. Plášť zmizel, jeho kusy se válely pod kameny vysoko nad ním. Chladný vánek olizující jeho obnaženou kůži nevnímal. Pohledem ulpěl na svém meči.

Po čtyřech se k němu blížil, jen s největším úsilím ovládal své končetiny. Cítil se ztuhlý, jako kdyby prožil celé věky v rakvi. Kruté poznání na něj teprve čekalo.

Natáhl se po meči, když tu sluneční paprsky konečně dosáhly do rokle. Osvítily lesklou čepel, od níž se odrazily a zabodly se šlechtici do tváře, paže a obnažené hrudi.

Palčivá bolest zasáhla Vlada tak prudce, až žalostně zavyl. Rychle se stáhl stranou, klopýtl a padl na břicho. S úpěním se přetočil na záda. Zvedl před sebe ruku a s nechápavým výrazem si prohlížel popáleniny na kůži. Zarudlá tkáň na několika místech odhalovala šlachy. Zdvihl hlavu tak, aby si viděl na hruď. Zpod seškvařené kůže na pár místech pronikala ven tvrdá, světlá tkáň zbrocená krví. Žebra.

Ten pohled byl děsivý a Vlad začínal panikařit. Vídal mnoho ohavností, jaké napáchal také on sám. Když nabodl tělo svého nepřítele na kůl a ten zarazil do země, trvalo mnoho hodin, než se nebožák vlastní vahou probodl a vykrvácel. Ale vidět něco podobného na sobě samém, to bylo mnohem horší, než pozorovat utrpení jiných z koňského hřbetu.

Pobouřen vlastní zbabělostí se ale Vlad nakonec vzchopil. Vydrápal se na nohy a rázným krokem mířil ke svému meči, který zaléval teplý proud slunce. Jakmile však natáhl ruku a vstoupil do paprsků, syčivý zvuk a trýznivá bolest jej zahnaly zpět do stínu, který mu poskytoval skalní převis.

Kůže na Vladově těle se škvařila, syčela jako na rozpáleném zvířecím tuku a odhalovala vnitřní tkáně. Vlad řval bolestí, ale v zapomenutém koutě hor jej nemohla slyšet žádná živá duše. Tělo měl v jednom ohni. Jako kdyby mu někdo ke kůži přiložil hořící pochodeň a s pobaveným šklebem sledoval jeho utrpení.

Trvalo několik dlouhých minut, než trýznivý požár, který mu spaloval tělo, odezněl. Zůstaly po něm odporně vyhlížející rány, odhalující skoro celou stavbu lidského těla. Vlad zůstal ležet na zemi bez naděje na pomoc.

Místo bolesti se k němu nyní tiše připlížila zvláštní touha, doprovázená vyprahlým hrdlem, jako by měl v ústech poušť. Nutně se potřeboval napít, ale voda už jeho smyslům nic neříkala. Teprve v té chvíli si Vlad uvědomil, co všechno je špatně.

Ležel na tvrdém kamení, sluneční paprsky na něj zapůsobily jako oheň, spálily jej. Ale nezemřel. V místech, kde jej slunce sežehlo, cítil nepříjemný žár, ale neumíral. Na následky takových popálenin by člověk zemřel, ale on necítil, že by se vznášel nad hrobem. Byl vyčerpaný, slabý, ale živý. Alespoň tomu zatím věřil, i když věděl, že něco není v pořádku. Zároveň mu hrdlo sužovala krutá žízeň, dychtil po doušku něčeho, co by mu vrátilo sílu. Zatím netušil, že jakmile potká první živou lidskou bytost, pochopí, co potřebuje. Nikoliv průzračně čistou vodu, ale horkou krev vyvěrající z ještě živého, zmítajícího se lidského těla. Mimo to vnímal také svist větru, cítil jej na kůži, ale zima jej neobestírala. Zpola obnažený ležel ve vlhké rokli, ale netřásl se zimou.

Z úvah Vlada vytrhlo tiché syčení. Proud slunečních paprsků se dostal až k jeho vlasům, které nezavázané obestíraly kamennou zem.

Jakmile si všiml, že bolest je zase blízko, odkulil se z dosahu paprsků a pokusil se vstát. Slabý a popálený sotva pletl nohama. Klopýtal ke skalní stěně, kde se na něj smála rozšklebená škvíra, ve které mohl nalézt tmavé útočiště před sluncem, které jej odmítalo přijmout do své náruče.

Vlad se vmáčkl do škvíry a svezl se na zem. Schoulil se a sledoval svůj meč, který stále vězel zaražený v zemi. Nemohl na slunce, zatím zde byl vězněn. Na cestu se mohl vydat teprve tehdy, až poslední sluneční paprsky opustí tento den a vystřídá je temná noc. Kam ale jít?

Čekalo jej mnoho hodin, kdy mohl přemýšlet. Bylo toho hodně, co nechápal. Po děsivém pádu do rokle měl být mrtvý, ale opět procitl. Nemohl vyjít na slunce a ani po tak závažných popáleninách nezemřel. Hrdlo mu sužovala neutuchající žízeň. Na všechno chtěl najít odpovědi.

Zároveň vzpomínal. Shlédl ke své hrudi, kde se od ramene napříč k boku táhla dlouhá jizva. Vzhlédl opět ke svému meči. Poražen vlastní zbraní, kterou připravil o život nespočet protivníků. A nejen to. Ta ostrá čepel vzala život také nevinné duši, něžné dívce, kterou miloval. Při vzpomínce na Aryu se Vladovi zalily oči slzami.

Rokli pod skalním vězením naplnily vzlyky zlomeného šlechtice, který ztratil vše.