Nepříjemné myšlenky z Kevinova výslechu nedaly Míně spát. Neustále si v hlavě přehrávala celý rozhovor, analyzovala Kevinovo chování, až měla chuť odběhnout do koupelny a strávit noc po boku záchodové místy.

Bránil jí v tom Jonathan. Ani si nepamatovala, kdy naposledy vnímala jeho přítomnost. Vždy se vrátil pozdě v noci a ráno, než vstala, byl zase pryč. Tentokrát přišel v normální dobu, což Mína přijala s povděkem. Tlukot jeho srdce a jeho přítomnost ji uklidňovaly, když se mu choulila v náruči. Jen proto, že jej nechtěla probudit, zůstávala poslušně v posteli a nevyslyšela prosby svého žaludku.

Ráno jí ale nebylo o nic lépe. S novým dnem se snažila zahnat nepříjemné myšlenky a soustředit se jen na své povinnosti. Před setměním by se ještě ráda zastavila za otcem, ale musela počkat celý den. Možná by mohla konečně pokračovat na své eseji, která představovala jeden z důležitých kroků k titulu.

Po několika hodinách pročítání všemožných odborných publikací se ale rozhodla vyjít do ulic, nadýchat se čerstvého vzduchu, jak jen to Londýn umožňoval a provětrat si mysl. Rozhodla se navštívit Lucy. Od toho podivného večera na pouti se neviděly a jestli měl někdo Mínu přivést na jiné myšlenky, byla to bezesporu její kamarádka.

Schody do patra skoro vyběhla a zadýchaná stanula před dveřmi Lucyina bytu. Jen vteřinu se vydýchávala, než zaklepala. Bylo normální, že Lucy chvíli trvalo, než vzala na vědomí něco tak triviálního, jako klepání na dveře. Jestli zase malovala, z jejího uměleckého transu ji vytrhlo máloco a zvuky skutečného světa se k ní dostávaly pozvolna.

Teď to ale bylo jiné. Z bytu nevycházel žádný lomoz, nadávky či tlumený zvuk hlasu, když si Lucy u práce zpívala. Jen tísnivé ticho.

Míně se zdálo, že musela uběhnout snad celá věčnost, než se znovu rozhodla zaklepat. Brzy na to přešla v bušení.

„Lucy, jsi tam?" volala na svou kamarádku.

Tohle bylo neobvyklé i u někoho tak ignorantského, jako Lucy. Po tom všem, co se ve městě dělo, začínala Mína trochu panikařit. Zase se jí vrátily útržky z Kevinova výslechu, otcovo varování, Arthurovy sliby, že toho, kdo vraždí v ulicích, najdou. Co když mezitím zabil někoho dalšího a co když to byla právě Lucy?

Někomu zavolat nebo se mermomocí prorvat dovnitř. To byly jediné možnosti, jaké Mína spatřovala. Nepříjemné mručení za dveřmi ale zastavilo její ruku, která už vytahovala mobil z kabelky.

Chrastění řetízku a cvaknutí zámku ohlašovalo, že Lucy vnímá a je v pořádku. Záhy se ale ukázalo, že ne všechno je tak, jak má být.

„Ježiši," ulevila si Mína, když se ve dveřích objevila Lucy, „co se ti stalo?"

S pootevřenými ústy a překvapeným výrazem sledovala pohublou siluetu své nejlepší kamarádky. Lucy byla vždycky štíhlá, ale nikdy se jí pod kůží nerýsovaly klouby. Propadlé líce dodávaly její popelavé tváři téměř mrtvolný nádech. Tmavé kruhy pod očima dávaly tušit, že se dívka příliš nevyspala.

Tiskla si tenký župan k tělu, bokem se opírala o dveře a stěží se držela na nohou. Celá se chvěla.

„Taky vypadáš úžasně," oplatila Míně ironicky. Ani v takovém stavu si neodpustila neprojevit svou jízlivost.

V té chvíli se Lucy málem skácela na zem. Mína ji stačila jen tak tak zachytit.

„No tak, jdeme," v Míně se zase probudil instinkt, který jí velel pomáhat svým milovaným za každou cenu. Podepřela vyhublé tělo své kamarádky a šourala se s ní do ložnice. Dveře bytu se hlasitě zabouchly.

„Nic mi není," odsekla Lucy příkře a pokusila se Míně vysmeknout, ale prudké pohyby jí nedělaly vůbec dobře.

„To vidím," zamručela Mína, aniž by ztrácela kontrolu nad situací.

Dovedla Lucy až do její ložnice, kde ji uložila do rozestlaného lůžka. Obratně pod ní natřepala polštář a přehodila přes ni saténovou pokrývku. Když však viděla, jak se její kamarádka chvěje, odběhla do vedlejší místnosti pro deku ze staré truhly.

„Celá jen hoříš," zamumlala, když přidala další vrstvu a dotkla se Lucyina rozpáleného čela.

„Je to jen viróza, nic víc," její hlas ztratil onu jiskru, kterou si podmaňovala všechny muže.

„No jasně," ať už to bylo cokoliv, Mína pochybovala o tom, že je to jen obyčejná viróza. S Lucyiným životním stylem by se ani nedivila, kdyby to bylo něco vážnějšího.

Lucy se s tichým úpěním otočila na bok a schovala se pod dekou, až jí vykukovala jen hlava. Víčka se jí chvěla snahou nechat oči otevřené, ale příliš se jí to nedařilo.

Hořela, doslova. Alespoň jí to tak připadalo. Jako kdyby se jí uvnitř těla rozlézal požár, který se zlověstným syčením prostupuje každý kout, dere se na pokožku a pálí ji na uhel. Stěží dokázala ovládat své pohyby. Ruce a nohy měla jako z olova a každou minutou to bylo horší a horší.

Míně bylo jasné, že se odtud nehne. Ani nechtěla. Nemohla svou kamarádku opustit, ne v takovém stavu. Zatímco Lucy patrně usnula, Mína se rozhodla uklidit ten nepořádek. Svázala si vlasy do ohonu a pustila se do práce.

V ložnici se po zemi válely kusy dívčina oblečení. Šaty, které si oblékla do divadla, stále vykukovaly zpod postele, kam byly skopnuty vlivem narůstající vášně dvou milenců. To naštěstí Mína netušila. Bez řečí posbírala všechny svršky ze země a odnesla je do koše na prádlo. Jen ony šaty pověsila na ramínko na dveře skříně, aby je později mohla odnést do čistírny. Kolem Lucyiny postele se pohybovala co nejtišeji. Pootevřela okno, aby vyvětrala a Lucy pořád nedýchala nemocí otrávený vzduch.

V obýváku ustavila stojan na malování zpět na jeho místo v rohu a roztřídila vyházené barvy. Všechno uložila do malé skříňky pod oknem a urovnala přehoz na pohovce. Otevřela okna, i když se na počátku prosince do Londýna přihnalo chladnější počasí.

„Tohle je horší, než v tom nejděsnějším ústavu," zkonstatovala si sama pro sebe ve dveřích kuchyně. S rukama v bok vrtěla hlavou a sledovala tu spoušť.

Vaření nikdy nebylo Lucyinou silnou stránkou. Vše vynahrazovala donáška až domů. Koš na odpadky přetékal krabicemi od ovocných a zeleninových salátů. Na lince zůstala otevřená krabice s nedojedenou pizzou. Ve dřezu se válela hromada špinavého nádobí. Mína se všeho zbavila. Vynesla smetí, nějakou dobu bojovala se zaschlou mastnotou a drkotala zuby u otevřeného okna hned vedle kuchyňské linky, ale nakonec svůj boj vyhrála. Byt byl teď mnohem čistší.

Vrátila se do ložnice a přistihla Lucy, jak mžourá na strop.

„Jak ti je?" se starostí ve tváři si sedla na kraj postele a odhrnula kamarádce prameny blond vlasů z čela.

„Jako by mi někdo vycpal tělo chilli papričkami," zahuhlala a podařilo se jí otočit hlavu, aby na Mínu viděla.

„Zavolám Jonathanovi, aby se na tebe přijel podívat," byť to od Míny znělo jako návrh, myslela to vážně. Tady byl potřeba lékař.

Lucy se zašklebila, z jejího výrazu čišel jasný odpor: „Jistě bude rád, že mi zase může dělat kázání."

„Je to doktor, pomůže ti," Mína se snažila nevraživost své kamarádky přisuzovat nemoci.

„Jo, právě proto, že je doktor, si neodpustí ty svoje pitomé poznámky. Já se o jeho moudra neprosím," odsekla vztekle a vrhla na kamarádku pohled plný pohrdání.

Mína se zhluboka nadechla, aby nevyletěla: „Jsi nemocná. Aby ti bylo lépe, potřebuješ doktora. Prostá logika."

„Jistě, naše logická holčička," Lucy se rozesmála, ale neškodný smích přešel do dusivého kašle.

Mína automaticky pomohla kamarádce do sedu, aby si ulevila. Cítila se jako v Carfaxu. I tam lidé říkali ošklivé věci, ale nebyli to oni. Mluvila z nich jejich nemoc.

„Někdo ten mozek mít musí," vrátila jí trpkou poznámku a zase ji uložila do peřin.

Lucy si jen uraženě odfrkla. Víčka jí začala zase klesat a stále s ní otřásala zimnice.

Mína donesla kamarádce studený obklad a tiše se vytratila do obýváku. Musela zavolat Jonathanovi. On už bude vědět, co a jak. Zastihnout jej nebude snadné, ale třeba bude mít štěstí. Odmítnout nemůže, tohle je lékařská záležitost a to si ujít nenechá.

Mína ještě netušila, že srdce její nejlepší kamarádky začíná pomalu slábnout. Člověk, který by Lucy dokázal pomoci, již byl na cestě, ovšem vše záviselo na tom, zda se do Londýna dostane včas.

Gabriel však měl, jak se říká, eso v rukávu.