Domluvit si setkání s Kevinem Fieldsem nebylo tak těžké, jak si Arthur původně myslel. Očekával, že mu budou doktoři spíše bránit, ale nakonec se lékařská elita Carfaxu ukázala jako nezúčastněná. Doktor Wolf, který měl Kevina na starosti, nehodlal dělat problémy tím, že by snad mařil policejní vyšetřování. Kevin nebyl svéprávný člověk, takže nečekal, že by jim snad něco řekl. Mluvit s ním vyzní stejně, jako by jej vůbec nenavštívili.

Arthur si ale od návštěvy hodně sliboval. Měl volnou ruku. Nestál nad ním Brown, bude moci řídit výslech sám, ptát se na to, co sám uzná za vhodné. Žádné zastrašování, výhrůžky, nic.

Také Mína byla ráda, že nebude muset mluvit s nějakým nabručeným detektivem. Společně s Arthurem po boku mířila k posledním dveřím dlouhé chodby, kde měl Kevin pokoj. Byla nervózní. Když jí Arthur řekl, že ten milý, byť trochu popletený pán měl spojení s tou unesenou dívkou, hrklo v ní. Ale sama byla přesvědčená, že Kevin nic neprovedl. Nebyl to špatný člověk, jen se mu stala špatná věc. I když netušila, co přesně to bylo.

„Musíš mít trpělivost," instruovala Arthura, „žije ve svém vlastním světě. Nebudeš tušit, o čem mluví, ale možná by se s ním bude dát domluvit. Někdy mám dojem, že se už už chystá něco říct, něco smysluplného, ale pak se zase stáhne, jako kdyby ho něco vyděsilo."

„Žádné prudké pohyby, mluvit klidně, nekřičet, nenaléhat," Arthur zopakoval Míniny instrukce, než vyšli z kanceláře doktora Wolfa. S psychicky labilními lidmi sice dosud nejednal, ale věřil si více, než kdyby to místo něj udělal Brown.

„Přesně tak," Mína na Arthura vrhla široký úsměv. V jeho přítomnosti se cítila daleko uvolněněji. Byl to zkrátka dobrý přítel. Navíc jej aspoň měla pod dohledem. Vzpomínky na jeho únos byly ještě příliš živé a rána na jeho hlavě ještě stále viditelná.

Došli až ke dveřím Kevinova pokoje. Mína nahlédla skrze malé okénko v jejich středu dovnitř, aby se ujistila, že se v následujících chvílích nemůže nic stát. S Arthurem za zády si byla daleko jistější. Přeci jen se nemůže měřit s mužskou silou.

Klíče zachrastily v zámku a oba přátelé vešli do pokoje. Mína pokynem ruky naznačila, aby se Arthur zatím držel zpátky.

Kevin seděl na kraji postele, hlavu v dlaních a kolébal se dopředu, dozadu, tam a zase zpátky. Něco si pro sebe mumlal.

„Kevine?" oslovila jej Mína měkce.

Jmenovaný prudce zdvihl hlavu a tvář se mu rozzářila.

„Á, má paní," vyjekl a svezl se z postele na kolena, kde k Míně vzhlížel skoro s posvátnou úctou, „přišla jste, přišla."

„Tohle dělá za poslední dny vždycky, když přijdu," Mína se s omluvným výrazem otočila na Arthura.

Ten pozoroval celé divadélko s neskrývaným zájmem. Jako by se přesunul o několik staletí zpět a sledoval pokorného dvořana, který se klaní své královně.

„Přivedla jsem vám návštěvu, Kevine," Mína se sklonila nad onou pokornou hromádkou na zemi a pohledem jej navedla k dalšímu přítomnému, „je to můj dobrý kamarád. Chtěl by si s vámi promluvit."

Kevin se široce usmíval, svítil skoro jako sluníčko, ale když mu zrak padl na Arthura, přitiskl si ruce ke tváři a začal divoce vrtět hlavou.

„Ale paní," zašeptal a chytil se Míny za nohu jako malé dítě, „to nesmíte." Mačkal v dlaních černou džínovinu a kdyby to byla sukně, schoval by se za ni jako stydlivé dítě.

Na tohle jednání si už Mína zvykla. Když to udělal Kevin poprvé, málem se skácela na zem, ale s postupem času se jeho podivnému chování přizpůsobila. Místy ji stále ještě děsil, ale přilnul k ní a ona v něm viděla spíše malé dítě, které volá po matčině pozornosti. Přistoupila na jeho hru a podobné výlevy už ji neznepokojovaly.

„A pročpak ne?" Mína mu položila ruku na rameno. Skutečně vypadala jako starostlivá matka sklánějící se nad svým dítkem.

„Pán by se zlobil," vzhlédl k ní a z hrdla se mu vydral syčivý šepot.

„Nebojte, Kevine, on vám neublíží. Je to můj dobrý kamarád. Je hodný. Pojďte," Mína chytila svého pacienta za ruce a pomohla mu vstát. Dopravila jej až k posteli, kde jej také usadila.

Pro Arthura to bylo vážně fascinující představení. Uvědomil si, že vlastně ještě nikdy neviděl Mínu přímo v práci. Byl si vědom toho, jak empatická a milá duše jeho kamarádka je, ale vidět ji jednat s pacienty, to bylo něco úplně jiného. Přistihl se, že se usmívá. Míně to šlo samo. Pro tuhle práci byla přímo stvořená. Její jednání bylo přirozené a nenucené. Jestli měl někdo těm zbloudilým nešťastníkům pomoci, pak to byla právě ona a její vřelý přístup.

Zatímco Mína ustavila před Kevina židli, aby si Arthur mohl sednout, pacient neznámého hosta nespouštěl z očí. Prohlížel si jej a vůbec se mu nelíbil. Nerad viděl takového člověka, zejména tedy muže, v blízkosti své paní.

S Míniným kývnutím se Arthur pomalým krokem přesunul na vytyčené místo a usadil se. Mína si sedla přímo vedle Kevina na postel, aby mu byla oporou, kdyby se cokoliv pokazilo.

„Moc rád vás poznávám, Kevine," Arthur nasadil ten nejmilejší tón, jakého byl schopen. Usmál se na jednoho z možných podezřelých a policejní autoritu nechal za sebou. Tady by mu stejně nepomohla.

„Přišel jste ukrást pánovi jeho paní?" Kevin bez váhání zaútočil, rozhodnut ubránit štěstí svého pána.

„Nepřišel jsem nikoho ukrást," zavrtěl Arthur hlavou.

Kevin se naklonil k Míně, ale nezvaného návštěvníka nespouštěl z očí: „Nelíbí se mi."

„Jen se nebojte," poplácala jej povzbudivě po hřbetu ruky, „jen se vás chce na něco zeptat." Kývnutím dala Arthurovi znamení, že může pokračovat.

„Pracoval jste jako studijní poradce, že ano?" jak mluvit s psychický labilním člověkem, to Arthura nikdo neučil. Doufal, že jej Mína nasměruje správnou cestou, pokud by zabloudil.

„Poradce?" Kevin natočil hlavu na stranu, jako by to slovo slyšel poprvé v životě.

Hned na to se mu na tváři usadil zadumaný výraz. Svraštil čelo a kousal se do rtu, ale vypadal spíše jako pekelně se soustředící malé dítě.

„O tom jsme už mluvili, Kevine," do jeho úvah vstoupil Mínin jemný hlas, „pomáhal jste studentům najít tu správnou cestu v životě, že ano?"

„Ach ano!" Kevinův výraz byl ztělesněním nadšení. Opět se rozzářil. Měl radost ze sebemenší maličkosti.

„A znal jste také Jane Whitmore, že?" ponoukl jej lehce Arthur.

Z kapsy kožené bundy vylovil svůj mobil a chvíli v něm pátral. Záhy natáhl ruku s přístrojem ke Kevinovi.

Ze zářivého displeje se na něj smála půvabná dívka kolem dvaceti. Havraní vlasy jí splývaly podél ramen, slunce se od nich odráželo jako od zrcadla. Kaštanově hnědé oči naplňovala radost ze života. Snědou, sluncem opálenou kůži zahalovalo zářivě bílé tílko, níže fotka nepokračovala. Byla to jen její část, ale podle paže kolem krku se ta dívka s někým objímala.

Mínu při pohledu na tvář mladé dívko píchlo u srdce. Zbytečně zmařený lidský život. Všechno měla teprve před sebou. Sama si dobře vzpomínala, že v jejím věku, nebylo to zase tak dávno, byla s Lucy na prázdninách v zahraničí. Užívaly si ve vlnách, za Lucy se každý otáčel, ale to léto byly jen a jen spolu. Žádní muži, jen ony dvě. Nejlepší kamarádky navždy.

Arthur si všímal jen Kevina. Každý jeho pohyb mohl něco znamenat. Jakýkoliv záškub tváře mohl být vodítkem v celém případu.

„Moc krásná," Kevin se širokým úsměvem vzhlédl k Arthurovi, „krásná, krásná. Byla dokonalá."

„Co tím myslíte?" Arthur se předklonil, tváře mu hořely nedočkavostí, oči jen zářily. Dychtil po odpovědích.

„Umíte udržet tajemství?" i Kevin se k němu přiklonil.

„Samozřejmě," přikývl bez větších pochybností.

Kevin si přiložil dlaň k ústům, jakože se chystá vyzradit to největší tajemství: „Vybral jsem ji."

To mohlo znamenat cokoliv, ale Arthur se nevzdával: „Jak vybral?"

„A on si vybral mě. Já mu ji přivedl a za to budu odměněn. Můj pán všechno vidí," Kevin se zase schoulil na posteli, ale zatleskal. Obrátil se k Míně, jako by snad čekal pochvalu.

Té se z jeho slov udělalo mdlo. Že by to snad souviselo? Mluvil celou dobu o Jane? Šílená představa. Jestli tomu tak bylo, měla Mína po celou dobu klíč k dívčinu nalezení u sebe. A přesto nic neudělala.

„Chcete říct, že vy jste si tu dívku vybral a někomu ji dal?" Arthur se na židli napřímil. Ani jemu spojitost Kevinových slov neušla.

Pokud to vypadalo, že se rozhovor začíná někam posouvat, všechny naděje zmizely s dalším Kevinovým vzplanutím.

Najednou udělal kotoul dozadu a spadl na zem, kde se skrčil a opět začal žadonit: „Nic jsem neřekl, pane, nic. Nic neví! Neubližujte mi, udělám všechno. Cokoliv." Jeho úpění bylo prodchnuto skutečným žalem.

Proti podobným pomatencům Arthur nic neměl, ale přesto si neodpustil udiveně zvednout obočí. Ta scéna vypadala vskutku bizarně. Muž ve středních letech se choulí u postele a prosí o milost neznámého pána. Jestli byl ale Kevin prostředník, Arthur musel najít původce.

„S kým to mluvíte?" schoval mobil zpět do kapsy a nasadil nic neříkající výraz.

„S pánem," odvětil Kevin důrazně a vykoukl zpoza postele, až připomínal krokodýla číhajícího v řece. Nad kraj matrace vykoukly jen čelo a oči.

„Myslíte nějakého vašeho zaměstnavatele?" Arthur musel najít počátek toho všeho. Cítil, že ještě nikdy nebyl tak blízko.

„Ó, nene," zavrtěl Kevin hlavou, ale stále více nevykoukl, „můj pán je mocný, mnohem mocnější. Neuvidíte ho, dokud nebude pozdě."

„Proč Arthurovi neukážete, jak jste si to tady hezky zařídil?" do rozhovoru se vložila také Mína.

Zatímco Kevin opět usilovně přemýšlel nad jejími slovy, naklonila se k Arthurovi: „Možná, že když o něj budeš mít zájem, něco ti řekne. Mám dojem, že i mně se více otevře, když se upřímně zajímám o to, co dělá."

Arthur beze slov přikývl.

„A vy si to tak přejete?" Kevin vykoukl zpoza postele a upíral pohled plný očekávání na Mínu.

„Bylo by to od vás velmi laskavé," usmála se na něj.

„Jak si paní přeje," zabroukal Kevin a shrbený se vrhl k šatní skříni.

„Pán mě učí," otevřel jedno křídlo dveří a zároveň hladil tmavé dřevo, „budu jako on. Jednou, možná už brzy, si pro mě přijde a já mu budu věrně sloužit."

„Rád byste mu přivedl další dívku?" ač se Arthur snažil, držet se Míniny rady o projeveném zájmu mu moc nešlo. Ten muž vždycky řekl něco, čeho se mohl chytit a nehodlal se od načaté větve rozhovoru jen tak vzdálit.

„Ale on už si vybral," Kevin se přikrčil a poté nadšením několikrát vyskočil do vzduchu, přičemž zase zatleskal.

„Co mu je?" jakmile na svou návštěvu Kevin nebral zřetel, Arthur se snažil najít vysvětlení u Míny.

„Nikdo neví," pokrčila bezradně rameny a začala si pramen rudých vlasů namotávat na prst, „našli ho na ulici, jak mezi kontejnery loví mouchy. Býval to úplně zdravý člověk. A najednou mu ze dne na den přeskočilo a od té doby je tady. Nikdo za ním ani nebyl."

„Nemá širší rodinu," tentokrát toho věděl více Arthur, „jen strýce ve Walesu a s tím už dávno není v kontaktu. Volali jsme mu, ale co jeho synovec odešel do světa, neviděli se, ani se neslyšeli."

I přesto, že Kevin možná nebyl úplné neviňátko, ta slova Mínu zabolela. Nemít na světě žádného blízkého, to pro ni představovalo hotové utrpení. Být sám, bez jakýchkoliv silnějších vazeb. Je to jako být neviditelný.

„Nějaký spouštěč to muselo mít," uvažovala dále, „ale na nic jsme nepřišli. Doktor Wolf měl už několik teorií, ale žádná nesedí. Nic se neděje jen tak, ze dne na den."

„Tam, tam, vidíte!" vyjekl náhle Kevin a ukázal k malému oknu nad postelí, „pán o nás ví!"

Bez meškání se vrhl na postel, div Mínu nesrazil k zemi. Stačila se jen tak tak vyhnout. Kevin už ale zase stál na pelesti pod oknem, natahoval se po mřížích a se širokým úsměvem pozoroval to, na co tolik upozorňoval.

Arthur společně s Mínou vstali a naklonil se tak, aby viděli, co má tohle znamenat.

„Jeho pán je havran?" do Arthurova hlasu se naplno vkradly pochyby.

Za mřížemi malého okénka skutečně na zděném parapetu seděl černý havran. Párkrát přešel sem a tam, poté se zastavil a prohlédl si Kevina. Zamrkal malými očky a naklonil hlavu na stranu.

„Krá!" zaskřehotal Kevin, jako kdyby snad uměl ptačí řeč.

To opeřence poděsilo a splašeně zamával křídly. Vzápětí se ale uklidnil, když si všiml Míny stojící pod oknem. Zakrákal.

Mínu sevřel podivný pocit. Jako by ji ten havran pozoroval skoro lidskýma očima a přesně věděl, kdo je jeho cíl. Jeho upřený pohled ji děsil.

„Pojď, ptáčku, pojď," Kevin se skrze mříže natáhl po černém tělíčku, ale havran se po něm ohnal ostrým zobákem.

To Kevina vyděsilo. S křikem odskočil od okna a svalil se zpátky na postel. Arthur instinktivně odtáhl Mínu kousek stranou.

„Děkuji, pane, děkuji," mumlal Kevin a držel si pravou ruku za zápěstí. Z rány na prstu se spustila krev.

Při pohledu na rudou stopu se Mína chtěla vrhnout po lékárničce, ale Kevinovo další jednání ji přikovalo na místě.

Pomatenec si na posteli klekl a sedl si na paty. Se zaujetím pozoroval kapky červené tekutiny, které mu prýštily z rány. V očích se mu podivně zablesklo.

„Jako pán," zašeptal a strčil si krvácející prst do pusy.

Mína jej s pootevřenými ústy sledovala, ztuhlá na místě. Jestli nikdy jindy, tak tohle byla ta správná chvíle, kdy se měla zhnuseně odvrátit a odběhnout na záchod. Ale neučinila tak. Kevin ji naprosto vyvedl z míry.

To Arthur na tom byl o poznání lépe, i když Kevinovy myšlenkové pochody a jednání také nechápal. Pro něj to byl ale značný posun. Příčina smrti: vykrvácení. Místo činu: na tak rozsáhlá poranění příliš málo krve. A přímo před ním právě seděl člověk, kterému, jak se zdálo, krev docela chutná. Představa, že by z místa činu krev zmizela takovým způsobem byla krajně nechutná, ale rozhodně ne nemožná.

Kevin po chvíli vytáhl prst z úst a natáhl jej směrem k Míně. „Podívejte," zajíkl se.

Jeho výraz pramenil z upřímné radosti. Tohle bylo nefalšované nadšení, upřímné a čisté. A pro Mínu dosti nechutné.

„Rád krev?" ponoukl Arthur Kevina opět k řeči.

Právě dotázaný spěšně přikývl, div by mu hlava neupadla.

Arthur se usmál. Nechtělo se mu slovně popisovat, jak je to úžasné, takže raději volil přiblížení se tomu šílenci skrze vřelé úsměvy.

„A co Jane?" nahodil udičku.

Kevin se rozhlédl. Nejprve koukl doprava, pak zase doleva. Opět si zastínil ústa dlaní, aby mohl šeptat a nikdo nepovolaný jej neslyšel: „Ta byla pro pána."

„Já...asi budu muset jít," ozvala se Mína, která najednou zbledla. Vývoj toho rozhovoru se jí nelíbil a už se ani necítila bezpečně v Kevinově přítomnosti.

„A přijdete zase?" Kevinovi toužebně zaplálo v očích.

„Já...ano, určitě. Jen...jen musím i za ostatními pacienty," nenapadla ji lepší výmluva. Posunky naznačovala Arthurovi, že nutně potřebuje na vzduch.

K její úlevě pochopil.

„Rád jsem vás poznal, Kevine. Snad vám to vyjde," kývl na svého podezřelého a odporoučel se pryč z pokoje.

„To bylo šílené," jakmile byli venku, Mína se opřela zády o stěnu vedle dveří. Z pokoje se opět ozývalo přidušené mumlání.

„Ví toho víc, ale je to blázen. Tohle rozhodně nepředstírá," Arthur si prohlížel zavřené dveře, jako by skrze ně na Kevina viděl.

Mína byla jako omráčená, to Arthur poznal. Normálně by mu hned vyčinila, že před ní nemá používat slovo blázen a jeho doktorské závěry bez teoretických znalostí a praxe by svrhla do horoucích pekel. Jenže mlčela. A to bylo možná ještě horší. Arthur si musel nejdříve uvědomit, že Mína není Lucy. Ta se v urážlivých scénách nevyžívá.

„Tohle udělal poprvé," Mína zírala před sebe, zelené oči vytřeštěné do prázdna, „za poslední dny ke mně docela přilnul. Myslela jsem si, že se mi podařilo získat si ho na svou stranu. Byl krotký, jako beránek. A když si teď pomyslím, že je možná..." Nedokázala to ani dopovědět.

„Jen klid," Arthur k ní přistoupil a vzal ji kolem ramen, „moc toho nevíme, ale vyřešíme to. Ten člověk s tím určitě má něco společného. Přijdeme na to, neboj. Ale do té doby buď ostražitá. Jestli za tím stojí on nebo v tom jede, je nebezpečný."

Nebezpečný. Kevin, ten milý pán, který vypadal jako pomatené dítě. Byl by vážně schopný něčeho tak ohavného?

Mína se při té myšlence otřásla.

„Pojď, půjdeme. Vezmu tě domů," rozhodl Arthur. Začínalo se smrákat a Mína tady dnes byla jen proto, že měl přijít.

„Dobře," přikývla a nechala se vést chodbou dolů do kanceláře, kde si musela vzít své věci.

Arthur si byl jistý jedním: Kevin Fields toho ví víc, ale vypáčit to z něj bude těžké. Vybral ji, takhle to řekl. Pro někoho. Druhý krok musel být u něj, ale Arthur potřeboval najít začátek, spouštěč. Toho prvního, kdo tohle všechno začal. A on ho najde. O tom nepochyboval.

Mezitím se černý havran vznesl k potemnělému nebi a s hlasitým krákáním zamířil domů.