Londýnská policie měla plné ruce práce. Detektivu Brownovi se na stole kupily složky, které skrývaly ty nejpodivnější případy, jaké dosud viděl.

Tři zmrzačená těla, v nichž nezůstala ani kapka krve a útočník se na nich vyřádil jako divé zvíře. Pohřešovaná dívka nalezená v Temži, která vykazovala podobnou příčinu úmrtí, avšak všechny okolnosti odkazovaly na zcela jiného útočníka. Čtyři oběti, dva případy, minimální propojení a především nulové výsledky. Ba co hůř: k tomu všemu se přidal další případ.

Detektiv Brown společně s Arthurem postával před dveřmi do pitevny. Za poslední měsíc se tady ukázali častěji, než by chtěli.

Arthur se zaujetím studoval informace o místě činu a nalezeném těle. Oči mu hořely horlivostí, bylo na něm vidět, jak je do práce zapálený. Také proto ho nakonec Brown vzal s sebou. Byl by raději, kdyby si ještě chvíli poležel, ale Arthur místo nějakého nepotřebného zotavování bez přestání analyzoval všechny jejich případy, zkoumal každičký detail a ukládal si jej do paměti. Sestavoval si v hlavě mozaiku, kam postupně přidával další a další kousky. Nikdo neznal všechny případy tak dobře, jako Arthur. Právě proto v té chvíli postával vedle svého nadřízeného a společně čekali na doktora Sewarda.

Detektiv se poškrábal na holé hlavě, urovnal si sako a zkontroloval hodinky. Za posledních pět minut to udělal přesně čtyřikrát.

„Měla nějaké příbuzné?" Arthur s nosem stále zabořeným do složky prolomil mrtvolné ticho toho tísnivého místa.

„Její kolegové říkají, že žila sama už několik desítek let. Podle nalezených záznamů ovdověla, přišla o syna a od té doby už k sobě nikoho nepustila," Brown odpověděl takřka mechanicky. Ještě stále měl v živé paměti ohavný výjev z místa činu. Něco takového bylo i na něj moc.

Arthur si s tím příliš hlavu nelámal. Viděl to samé, co jeho nadřízený, ale od onoho únosu a jeho napadení, které málem vyústilo v jeho smrt, byl jako vyměněný. Zařekl se, že toho pachatele najde a k tomu musel mít čistou hlavu. Sám byl přesvědčený, že moc dobře ví, kdo za tím stojí.

„Kočovala z místa na místo s tou poutí, neměla žádné trvalé bydliště, žádné příbuzné a rodinu, vyžívala jen z toho mála, co si vydělala těmi triky. Kdo by jí něco takového chtěl udělat?" nadhodil myšlenku spíše sám pro sebe.

Záhy si také sám odpověděl: „Možná si vymyslela špatnou věštbu pro špatného člověka. Nelíbilo se mu to."

„Kvůli tomu by snad někdo spáchal takovou ohavnost? Pro špatnou věštbu, o které každý stejně ví, že je to pouliční trik?" konečně se Brown probral ze svého chvilkového transu. Jeho pobledlá tvář byla dostačujícím důkazem: nezvládal to.

„Lidé jsou různí," prohodil Arthur nenuceně.

Brown se po něm ohlédl, ale neřekl nic. Sám měl co dělat se sebou.

To už ale vrzly dveře na opačné straně místnosti a doktor Seward zamířil ve svém bílém plášti rovnou k návštěvníkům.

„Detektive Browne," potřásl si se svým vzdáleným kolegou rukou. Pohledem ihned ulpěl na Arthurovi.

„Doktore," mladík se usmál a rovněž si s ním potřásl rukou.

Doktor Seward si jej přeměřoval pohledem zaujatého lékaře. Vteřinu studoval stehy na čele, které neskryly ani jeho rozcuchané vlasy.

„Jsem rád, že jsi v pořádku," poplácal ho po rameni a hleděl mu do očí, „báli jsme se o tebe."

I jeho zneklidnily události posledních dní. Arthur byl spolu s Jonathanem skoro jako jeho syn. I přes jeho chyby měl toho horlivého, citově možná trochu nevyzrálého policistu, rád. Byl se na něj podívat v nemocnici, jen co ho našli a Mína se dlouho choulila v jeho náruči, než se mu ji podařilo uklidnit.

„Já vím," v Arthurově hlase se konečně odrazily nějaké emoce. Takřka otcovský pohled starého soudního lékaře a upřímná starost v jeho očích jej zasáhly. Skoro se za sebe styděl, jako by byla jeho vina, že se málem stal další složkou na Brownově stole.

Doktor Seward se zachmuřeným výrazem pokýval hlavou.

„Tak pojďme," vzdychl a vylovil z kapsy pláště svazek klíčů, který při odemykání zarachotil o kovový rám dveří.

Charakteristický puch pitevny okamžitě udeřil všechny muže do nosu. Doktor Seward jej za ta léta už ani nevnímal, ale Brown při vstupu do místnosti ještě více zbledl. Směs dezinfekce a lidské tkáně mu málem převrátila žaludek. Arthur na tom byl o poznání lépe. Jistým krokem mířil k jednomu ze stolů za plentou, kam je vedl doktor Seward. Odmítal jakékoliv rušivé elementy z okolí, soustředil se jen na svou práci. Svým postojem a jistotou, které z něj vyzařovaly, na sobě nedávala znát, že měl ještě před několika dny na kahánku. Pouze stehy na jeho čele byly nepříjemnou připomínkou.

„Co pro nás máte, Johne?" detektiv spolu s Arthurem zaujali pozici vedle stolu naproti doktorovi. Shlíželi na vzedmutou bílou látku, která zakrývala tělo.

„Je to...mimořádně neobvyklé," doktor Seward byl taktéž z dalšího případu nejistý. I jeho již začínaly přemáhat obavy.

„Jak tohle někdo mohl udělat?" Brown byl nanejvýš pohoršený, ale hlas mu odporem přeskočil.

„Myslím, že tady nám nikdo o vysokém stupni násilí nic říkat nemusí," přidal se Arthur. Tohle nemohl udělat příčetný člověk.

„To vskutku ne," přisvědčil doktor, „ohledával jsem těla mnoha obětí sériových vrahů, násilných psychopatů a labilních pomatenců, ale ještě nikdy jsem neviděl něco takového."

Brown si promnul krk. I on toho viděl spoustu, mnoho krvavých míst činu, ale tohle už na něj bylo příliš.

„Jak zemřela? Našel jste něco?" iniciativu za zakřiknutého detektiva musel převzít Artur.

„To je právě to neobvyklé," začal doktor Seward a také jemu se ve tváři mihl odpor, „nenašel jsem žádné známky po střelné nebo bodné ráně. Příčina smrti...vlastně se ani neodvažuji přemýšlet nad tím, co tu nebožačku zabilo dříve."

Z Brownova hrdla vyšlo znechucené mručení. Tušil, že se mu to nebude líbit.

„Je to skutečně nevídané," soudní lékař pokračoval, „podle stop na pahýlech nebyla použita ani žádná těžší zbraň, třeba pila nebo něco podobného. Vyzkoušel jsem několik možností při rekonstrukci, ale takové stopy způsobí jediné."

Pitevnou se rozhostilo hrobové ticho. Nikdo se k ničemu neměl. Doktor Seward ta slova nechtěl vyslovit nahlas, Brown je zase nechtěl slyšet. Naopak Arthur je slyšet potřeboval, musel si potvrdit své domněnky.

„Žádné nástroje. Té nebožačce někdo utrhl končetiny holýma rukama," doktor Seward se značnou bolestí ve tváři odkryl tělo na pitevním stole.

Brown semkl rty a zavřel oči. Nechtěl to znovu vidět, ale neměl na výběr. Zatímco Arthur zatínal čelist a ve tváři mu cukalo, oči přišpendlené na těle, Brown sbíral odvahu. Nakonec se ale musel podívat.

„Neumím si ani představit, jaká by k tomu byla potřebná síla," zamumlal doktor Seward a ukázal na místo, kde byla od ramene oddělena celá paže, „zlomit kost je jedna věc, ale roztrhnout ji ve dví, to je něco jiného. A co teprve dolní končetiny a stehenní kost. Začínám pochybovat, že by toho byl schopen člověk."

„Místo činu byla hotová jatka," při smyslech byl z policistů stále jen Arthur, „všude krev a kusy těla válející se prostě všude možně. Ale žádné známky zápasu, nic. Dokonce ani převržené židle nebo stůl, rozházené věci ze stolů nebo skříní, nic."

„Pokud je to tak, pak je docela dobře možné, že oběť útočníka znala. Možná jej sama pozvala," mysl doktora Sewarda pracovala na plné obrátky.

„A tohle?" Arthur kývl směrem k ženině znetvořené tváři.

„Podle stavu všech ran a pohmožděnin vznikly rány ve tváři jako první, útočník ji tedy musel nejdříve uhodit," ozřejmil hned doktor původ zranění, „ta síla musela být vskutku nezměrná. Skoro jí rozemlel tvář. Rány by se daly přisoudit sevřené pěsti, ale rozsah zranění je skutečně enormní. Lícní kosti jsou několikrát zlomené, čelist přeštípnutá a vyhozená, nosní přepážka rozdrcená. Říkám to teď často, ale něco takového jsem jakživ neviděl. Ne v takovémto rozsahu. Té nebožačce někdo skoro zarazil tvář do hlavy."

„Myslíte, že ještě žila, když...když pokračoval?" rozechvělý hlas zsinalého detektiva těžce vyslovil děsivou otázku, na kterou čekal ještě děsivější odpověď.

Doktor Seward se opřel o hranu pitevního stolu, pozoroval jednotlivé části těla a sám pro sebe vrtěl hlavou: „Těžko říct, detektive. Neumím si ani představit, že by někdo něco takového vydržel. Možná ještě vnímala, možná už ne. Pokud ale ano, v posledních vteřinách si zažila nepopsatelná muka."

Brownovi se stáhlo hrdlo odporem a děsem zároveň. Výjev, který viděl na místě činu, jej měl ještě dlouho strašit ve snech.

„Říkal jste, že to někdo patrně udělal holýma rukama. Nenašel jste žádné stopy? Otisky nebo části tkáně. Možná útočníka poškrábala," touha předvést viníka před spravedlnost poháněla Arthura dál a dál. Byl připraven udělat cokoliv.

Když stál na místě činu v tratolišti krve a povolaní zřízenci snášeli kusy těla na nosítka, něco se v něm zlomilo. Každý vrah, zloděj či násilník si zasloužil trest a pro Arthura trest představoval zákon. Smrt by pro ty šílence byla vysvobozením, dobrou vůlí, která by je zbavila utrpení. Život za mřížemi jim ale přinášel to správné pokání. Byli uvězněni se svými myšlenkami a vzpomínkami a tváře jejich obětí je děsily ve tmě. Tak pykali a tak to bylo správné. Jenže tohle bylo jiné. Jediné, co ten tajemný útočník zasluhoval, byla smrt.

Při pohledu na všechny fotografie z míst činu a zejména na rozsápané tělo staré věštkyně z pouti začala v Arthurovi klíčit temnota. To stvoření, co za tím vším stálo, zasluhovalo stejný osud, jako připravil svým obětem. Ač se všechny tři případy prolínaly jen minimálně, Arthur byl přesvědčen, že je to práce jednoho člověka. Takhle zvrácený možná ani nemohl být člověk, ale co jiného by to bylo? Žádné báchorky a staré legendy zatím Arthurovi na mysl nevytanuly a i kdyby, nevěřil by jim. Pro něj na světě existovali jen lidé. Ti dobří a ti špatní, kteří zasluhovali zatracení. Nikdy neuvažoval nad myšlenkou, že by snad měl být vrah popraven. V tomto případě ale poprvé v životě udělal výjimku. Možná už jen tato myšlenka v něm podpořila podezření, že za vším stojí ten povýšený podnikatel. Aniž by si to zatím uvědomoval, v hloubi duše jej chtěl vymazat z povrchu zemského.

„I to je podivné," vzdychl doktor a rukou si prohrábl sněhově bílé vlasy, „nenašel jsem žádnou cizí tkáň. Kůže, vlasy...nic. Jako kdyby se to prostě stalo, zničehonic. Vážně nevím, co si o tom myslet."

Příliš hlasitý tón ohlašující příchozí hovor naplnil tichý prostor pitevny tak nečekaně, až v Brownovi hrklo.

„Omluvte mě, prosím," pokývl k oběma mužům a zatímco doloval mobil z kapsy saka, vytratil se z místnosti.

„Je toho na nás už všechny moc," zamumlal doktor s očima přešpendlenýma na dveřích, za nimiž zmizel detektiv, „i já cítím, že to už není jako dřív."

„Chcete odejít do penze?" ta myšlenka se Arthurovi moc nezamlouvala.

Od svého nástupu k policii pracoval pouze s doktorem Sewardem, byla-li k případu nutná pitva. Nikdo neměl takový přehled a schopnosti, jako on. Byl opěrným bodem, páteří Scotland Yardu. Díky jeho vědomostem, podnětným postřehům a racionálnímu uvažování se jim podařilo chytit všechny pachatele. Kdyby odešel, všechno by bylo jinak. Museli by si zvykat na to, že jejich záchytný bod zmizel a na jeho místo nastoupí někdo, s kým si možná nebudou rozumět. Představa to byla poměrně děsivá.

„Vlastně jsem o tom uvažoval už chvíli," přisvědčil doktor Seward, „ale když se ztratila ta mladá dívka a najednou se nám tady nahromadila těla, řekl jsem si, že setrvám, dokud se to nevyřeší. Chci být u toho, jinak nebudu mít klid. Teprve potom se rozhodnu."

Arthur to chápal, ale i tak jej to rozesmutnilo: „Bez vás už to nebude ono."

Doktor přetáhl přes zubožené tělo stařeny bílou plachtu a usmál se, ale jeho úsměv byl naplněný smutkem a vyčerpáním.

„Člověk by měl vědět, kdy je toho už dost," vzhlédl k Arthurovi, jako by v jeho slovech byla skryta výzva i pro něj, „už mám svůj věk a pracovat tak intenzivně několik hodin, na to už nejsem stavěný. Celý život jsem se snažil vyvážit svou práci a rodinu. Mám dceru, kterou jsem viděl vyrůstat a která pro mě znamená vše. Část zodpovědnosti ze mě sňal Jonathan, ale otcem budu vždy. Je to povolání na celý život, ba co víc, je to poslání. Jednou bych rád dovedl Mínu k oltáři, rozmazloval vnoučata a užíval si poklidného stáří. Do takové vidiny penze příliš nezapadá ohledávání zavražděných obětí. Viděl jsem toho už dost, že mi to stačí na celý život. I tak vím, že už nikdy nebudu klidně spát."

Při těch slovech si Arthur uvědomil, jak unaveně doktor vypadá. Vrásky na jeho tváři nebyly jen dílem rodinných starostí a radostí, ale také vysokého pracovního nasazení. To, jak skvěle dokázal vychovat dceru a k tomu být tak úspěšný a důkladný ve své práci, Arthur obdivoval. Doktor Seward byl skutečně inspirujícím člověkem.

„Ale už dost," mávl rukou, „hloupá slova starce. Máme tady mladou generaci, živelnou a zapálenou, co bychom se báli." Otevřenou náručí dával najevo, že tím, kdo zaujme jeho místo mezi těmi moudrými, má být Arthur.

I když se mladý policista usmál, doktorova slova mu do srdce vnášela závan smutku. Bez něj už nic nebude, jako dřív. Ale za to všechno, co vykonal a dokázal, si zaslouží klidný odpočinek ve společnosti své dcery a jednou také jejích dětí.

„Godalmingu," ode dveří se ozval Brownův hlas.

Arthur se ohlédl a spatřil detektivovu hlavu vraženou mezi dveřmi. Jeho předešlá bledost byla ta tam. Oči mu jiskřily. Neklamný důkaz toho, že se objevily nové skutečnosti, které jej zřejmě povzbudily.

„Detektive, rád bych se váš ještě na něco zeptal," ukázal jeho směrem doktor Seward.

Brown musel, chtě nechtě, zase dovnitř. Zamířil přímo ke stolu v rohu, Arthur se k němu záhy připojil.

„Co potřebujete?" netrpělivý hlas detektiva pobízel všechny ke spěchu.

„Máte tyto případy na starost, proto se chci zeptat právě vás," začal doktor Seward a přehraboval se v papírech na stole, „první čtyři těla vykazují stejné známky příčiny úmrtí, a sice vykrvácení, ovšem takové, jaké je skutečně nevídané. Rád bych přizval na konzultaci odborníka, nevadí-li to."

„Odborníka?" zopakoval pochybovačně Brown.

„A koho?" Arthur byl v tomto ohledu mnohem sdílnější. Vhled nezaujaté strany by byl jistě ku prospěchu.

„Myslím, že by nám něco o té krvi dokázal říct někdo, kdo s ní má mnohaleté zkušenosti," to už doktor Seward vzhlédl a oba muže propaloval pohledem, snad aby jim neušlo ani jediné slovo, „profesor Abraham Van Helsing je uznávaným vědcem v oblasti hematologie a krevních chorob. Jeho práce je skutečně výjimečná, je to vysoce kvalifikovaný lékař. Jeho poznatky by nám jistě byly ku prospěchu."

„A je to důvěryhodná osoba?" Brownovi se to stále nelíbilo, i když i jej lákala vidina odhalení dalšího kusu skládačky, která se doteď zdála nesložitelná. Nyní svitla naděje.

„Bezesporu," přikývl bez váhání doktor, „většího odborníka neznám."

„A kdy by tady mohl být?" i Arthur se hned nabízeného stébla chytil, oči mu hořely nadšením.

„Nejdříve jej musím zkontaktovat," uklidňoval doktor oba horlivé strážce zákona, „považuji za korektní se nejdříve dotázat vyšetřujícího detektiva. Pokud souhlasíte, zkontaktuji jej a domluvím se s ním. V současné době pobývá, nemýlím-li se, v Manchesteru, objíždí Anglii na svém přednáškovém turné."

„Když myslíte, že nám to pomůže, pak udělejte, co uznáte za vhodné. Ale ručíte za něj, doktore," detektiv Brown varovně zdvihl prst, „informace z tohoto vyšetřování jsou vysoce citlivé. Nesmí se o tom byť jen slůvkem zmínit někde jinde. A když už jsme u toho, pokud se uvolí přijet, rád bych se s ním osobně setkal."

„Jak je libo," souhlasil doktor a neodpustil si mrknutí směrem k Arthurovi.

Ten jen sklopil hlavu ve snaze skrýt před svým nadřízeným pobavený úšklebek.

„Godalmingu, máme něco na práci, pojďte," odtušil detektiv směrem ke svému kolegovi, „děkujeme za vaše postřehy, doktore Sewarde."

Muži se v rychlosti rozloučili a oba policisté vyšli z pitevny.

„Možná se objevilo další vodítko v případu Whitmore," Brown rychle stáhl Arthura stranou, až oba zavrávorali.

„A to?" nečekaná prudkost mladíka zaskočila, navíc byl na něj detektiv nalepený více, než by se mu líbilo. Brown nepatřil k nejvyšším mužům, v porovnání s Arthurem byl mnohem menší a neměl rád, když to bylo vidět.

„Naši muži našli někoho, kdo by nám možná něco řekl. Nechtěl jsem to rozebírat před doktorem Sewardem, ale vy znáte jeho dceru Mínu, že ano?" Brownův šepot Arthura zneklidňoval a jeho slova ještě více.

„Ano, jsme přátelé," přisvědčil váhavě.

„Výborně," detektiv jej poplácal po rameni, div jej nechtěl zatlouct do země, „zjistilo se, že na univerzitě, kde studovala Jane Whitmore, pracoval také jistý Kevin Fields, studijní poradce. A Jane Whitmore byla jednou z těch, kdo s panem Fieldsem mívali konzultace ohledně své budoucnosti, dalším studiu a profesním zaměření. Naši ho chtěli navštívit, ale zjistilo se, že je už od první poloviny listopadu hospitalizovaný v Carfaxském ústavu. A jelikož vy znáte slečnu Seward, bylo by asi nejvhodnější, abyste toho muže vyslechl vy a pokusil se najít nějaké spojení. Doktorova dcera vás zná, vy znáte ji, všechno bude snazší, než kdyby přišel nějaký cizák, jako jsem já."

„Takže chcete zneužít osobních vazeb mezi mnou a Mínou," Arthur se nenechal strhnout jeho podlézavým tónem a přeložil si jeho slova do prostší řeči.

„Jde tady o lidské životy, Godalmingu," odpověděl detektiv prostě, ale stále se usmíval a snažil se mu vlézt do hlavy.

„Jistě. Udělám to, ale ne proto, že bych chtěl nějak využívat Mínina přátelství. Je to prostě jen vyšetřování, jako každé jiné," z Arthurova ledového tónu a nepřístupného výrazu bylo jasné, že jemu se na city v tomto případě hrát nedá. Nehodlal své osobní vazby ke komukoliv využívat.

„Hlavně, že to uděláte," Brown byl spokojený, „Carfax znáte, slečnu Seward taky. Informace o Kevinu Fieldsovi vám pošlu, abyste se měl od čeho odrazit. Měl byste se nachystat."

S podivným mrknutím a kývnutím si to Brown odkráčel skoro jako vítěz. Jako kdyby zapomněl, že se ne tak dávno málem zhroutil na pitevně. Nová stopa mu vlila čerstvou krev do žil.

Arthur se za ním chvíli díval, dokud nezmizel. Teprve poté se vydal v jeho stopách, i když se na ulici jejich cesty rozdělily.

Byť se vše s novým případem zdálo temnější, najednou všem svitla naděje. A ne jen tak ledajaká. Arthur se mohl sám pustit po nové stopě a jejich šance ještě zvýšil doktor Seward. Od jména Abraham Van Helsing si všichni hodně slibovali.

Možná ještě nebylo vše ztraceno.