Dopis, který Renfield dostal od Gabriela k doručení, měl spustit jednu velkou, spletitou hru, na jejímž konci čekala výhra na toho, kdo nikdy neprohrával. Hra plná kliček, intrik, přetvářky a bolesti. Vývoj byl nepředvídatelný. Existovalo mnoho faktorů, díky kterým se hra mohla prodlužovat, zkracovat či komplikovat. Každá postava se pohybovala daným směrem, jako figurka na šachovnici. Hráč, který chtěl vyhrát, musel myslet několik kroků dopředu, zvažovat všechny možné alternativy a měnit strategii podle toho, jaká figurka ze hry vypadla a jaká naopak přišla. Jediný člověk, který mohl dění na hrací desce předvídat, ani nebyl člověk.

Renfield o Gabrielových schopnostech nepochyboval. Za ta léta toho už viděl spoustu. Zpočátku při prvních komplikacích pochyboval, váhal a myslel si, že Gabriela nakonec přeci jen někdo porazí. Nikdy se tak ale nestalo. Jeho zaměstnavatel si dokázal poradit prakticky s čímkoliv. S lidskou povahou, zrádností, spalující žízní i jakýmkoliv podezřením. Jediné, co nedokázal porazit, byl sluneční svit.

Svou cestu si tvoříme sami, Renfielde. Je jen na nás, jakým směrem se vydáme.

Jeden z posledních rozhovorů, které Renfield se svým otcem vedl, se mu navěky vryl do paměti. Jeho otec byl moudrý člověk. S jeho smrtí ta slova nabyla zcela nového rozměru. Smrt rodičů vytyčila Renfieldovi směr jeho cesty. Život po Gabrielově boku jej měl dovést k cíli, jak nejblíž to jen šlo.

Otcova slova mu probleskla hlavou, zrovna když z vnitřní kapsy černé kožené bundy vytáhl obálku, kterou měl doručit. Vyšel posledních pár schodů do druhého patra k bytu, kam měl namířeno. Nechtěl Gabriela dráždit dalšími otázkami, ale výběr jeho nové oběti tak úplně nechápal. Naučil se ale, že Gabriel měl ke všemu vždy dobrý důvod, který se jeho společníkovi vyjevil mnohem později.

„Tak do toho," zamručel Renfield tiše sám k sobě a zaklepal na krémově bílé dveře.

Nebyl zrovna nadšený z pomyšlení, že by s tou ženou měl trávit několik minut osamotě, než se rozhodne, jak odpoví. Podobné typy žen neměl rád. Ani Gabriel, proto příliš nechápal, proč se hodlá dvořit právě jí.

Dveře, které se prudce otevřely, zastavily příval Renfieldových myšlenek. Z bytu vykoukla Lucy. Džínová košile do sebe vpíjela fleky všech možných barev.

„Ano?" Lucy si odfoukla tenký pramen vlasů z tváře, který se uvolnil z drdolu sepnutého černou sponou. Pátravě si muže přeměřovala pohledem a snažila se přijít na to, kdo to je a proč ji otravuje o sobotním poledni.

„Jmenuji se Renfield, jsem asistentem pana Morgensterna," představil se, když si všiml, že ta dívka si na něj zcela určitě nepamatuje. V duchu nad tím jen zakoulel očima.

Stačilo zmínit to fascinující jméno a Lucyiny modré oči se rozzářily. Jemné rty se roztáhly do širokého úsměvu. Kdyby se někde poblíž ve stínech schovával Gabriel, jistě by zaslechl, jak dívce nadšením zaplesalo srdce.

„Ach ano." Bylo na ní vidět, že ji těší přítomnost každého, kdo by ji mohl s tím tajemným mužem spojit, „Pamatuji se na vás. Prosím, pojďte dál." Odstoupila ze dveří, aby mohl návštěvník projít. Tváře jí hořely napjatým očekáváním. Návštěva přímo od Gabriela. Lucy by samou radostí skákala na místě a mávala rukama jako potřeštěná puberťačka.

Pamatuje se. Tomu Renfield sotva mohl uvěřit. Na něj se zapomínalo často, v Gabrielově stínu jej všichni přehlíželi. Nestěžoval si, byla to výhodná pozice, jen nesnášel ty, kdo si ho nepamatovali, ale zarytě jej ujišťovali, že na něj nezapomněli.

S pokývnutím hlavy vešel do bytu a zůstal stát u dveří. Neměl náladu na zamilovanou a možná taky šílenou blondýnu. V myšlenkách už zabíhal k večeru. Přemítal, jaký způsob by byl nejlepší na odstranění drobného těla.

Lucy, nadšeně očekávajíc, co bude dál, prošla kolem Renfielda a pokynula mu, aby ji následoval. Svým zjevem v ní sice snědý muž nevzbuzoval přílišnou důvěru, ale z nějakého nepochopitelného důvodu věřila úsudku muže, kterého ani pořádně neznala. Gabriel jistě zaměstnával jen spolehlivé lidi. Co na tom, že se jeho asistent tváří jako vrah, jeho hrubý hlas nevzbuzuje důvěru a vůbec vyhlíží značně nesympaticky. Pokud mu věřil Gabriel, byla mu ochotna věřit i Lucy.

Renfield poblázněnou výtvarnici následoval kratičkou chodbou do obýváku. Byl to malý byt, ale útulný. Za dobu v Gabrielových službách bylo ale nejmenším prostorem, v jakém kdy Renfield byl, auto. Jinak si jeho pán potrpěl na okázalost, prostor a luxus. Přičítal to Gabrielovu původu. Byla v něm silně zakořeněná stará doba, ze které vzešel. Aristokratický původ, hrady, zámky, značný majetek, rozlehlé pozemky, moc...promítalo se to také do přítomnosti. Pokud na to měl, dopřával si jen to nejlepší. A Gabriel na to skutečně měl.

„Posaďte se," Lucy mávla drobnou rukou směrem k pohovce, za kterou se vždycky schovávala Mína se svými lékařskými posudky. „Dáte si něco?" Sama se postavila ke svému stojanu v rohu. Předstírala, že ji více zajímá míchání barev na paletě, než důvod jeho návštěvy.

„Ne, děkuji. Nezdržím se," odmítl Renfield zdvořile její nabídku.

Očima zabloudil k oknu naproti pohovce. Jedno křídlo bylo otevřené do místnosti a dovnitř proudil čerstvý vzduch. Nejvíce ho ale zaujaly vytažené rolety. Takový pohled se mu často nenaskýtal, pokud se zdržoval v místech, kde s Gabrielem přebývali.

„Mám pro vás vzkaz," ozřejmil důvod své návštěvy a pozdvihl obálku v rukou. „Od pana Morgensterna," dodal, kdyby to čirou náhodou nebylo jasné.

Lucy v té chvíli nevypadala, že by byla schopna rozumně uvažovat. Pohledem visela na obálce a tetelila se blahem. Vzkaz. Od Gabriela. Splašeně bijící srdce jí div nevyskočilo z hrudi. Toho muže snad ani na minutu nepustila z myšlenek a najednou od něj přijde vzkaz.

„Máme mobily," namítla s předstíraným nezájmem. Rozhodla se, že nebude zbrkle ukazovat, co to s ní všechno dělá. Nemohla někomu tak snadno podlehnout.

„Ano, ale panu Morgensternovi přijde dopis více...osobní." Její strategie na Renfielda neplatila, byl si moc dobře vědom, že kdyby se Lucy nepřemáhala, vrhla by se po obálce tak prudce, div by s sebou nepřibrala i jeho ruku. Byl ale dostatečně výmluvný na to, aby se z toho vykroutil. Natáhl k dívce ruku s obálkou a vyčkával.

V Lucy se všechno bilo. Skutečně se chtěla co nejrychleji vrhnout k tomu muži, sebrat mu dopis, roztrhat obálku a hltat každé slovo na papíře. Jen tak tak se jí dařilo ovládnout se. Rozvážným krokem popošla k Renfieldovi a s výrazem, kterým říkala, jak jí to přijde v dnešní době komické, převzala obálku.

Mimoděk poděkovala. „Díky. To je všechno?"

I v té chvíli bylo Renfieldovi vše jasné. Má odejít, aby dívka mohla pomalu zbořit celý byt nadšením. Tohle jí ale dopřát nemohl a vlastně tomu byl rád.

„Mám obratem sdělit vaše rozhodnutí," zhatil její sny o nadšeném skákání na posteli.

Lucy ze rtů vyklouzlo rozmrzelé mručení. Skutečně se chtěla oddávat blaženosti. Chvíli Renfielda sjížděla pohledem od hlavy až k patě. S našpulenými rty přemítala, co by teď bylo moudré udělat.

„Dobrá," utrousila značně rozmrzele a odvrátila se od něj.

Chvějícími se prsty rozlepila obálku, v jejímž středu byly velkým rudým písmem vyvedeny iniciály GM. Vytáhla přeložený list papíru. Váhala. S každou sekundou jí srdce bušilo rychleji a rychleji. Přeci jen ale rozložila papír a začetla se do slov.

Ctěná slečno,

setkání s Vámi bylo nejpůvabnějším momentem večera. Přijměte, prosím, pozvání do mého domu zítra v osm hodin večer. Jako milovnice umění byste se stala jednou z mála, kdo by ocenil mou soukromou sbírku.
Pokud mou nabídku přijmete, a já pevně doufám, že ano, můj asistent Vás ve stanovený čas doveze na místo.
Bude mi nesmírným potěšením přivítat Vás ve svém domě. Napjatě očekávám Vaši odpověď. Nenechte mne čekat dlouho.

Se srdečnými pozdravy
Váš Gabriel

„Můj Gabriel," zamumlala si Lucy sama pro sebe, naprosto pohlcena dopisem. S každým slovem se usmívala čím dál víc a zaplavovala ji vlna štěstí.

Nemohla uvěřit, že právě ji potkalo něco takového. První muž, který od pohledu za něco stál a převyšoval všechny zoufalce, které dosud potkala, si vybral ji. Vážně ji. Muž, ze kterého čišela síla a autorita, tajemnost a zvláštní kouzlo, jí nabídl večerní setkání přímo u něj.

Lucy byla dostatečně bouřlivá povaha, aby si hned malovala dokonalý a vysněný průběh takového večera, včetně magického zakončení. Tak silně ji to ještě k nikomu netáhlo. Hned po přečtení věty, která ji zvala k němu, měla v odpovědi jasno. Stále si ale držela svou masku nezaujaté dívky. Pomalu, s naprostou rozvahou, se otočila zpět k Renfieldovi.

„Vyřiďte, že nabídku přijímám," snažila se znít přezíravě, jako by z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená, protože má přeci lepší plány. Přesto jí s posledním slovem přeskočil hlas.

Jasná známka pro Renfielda. Gabriel bude chtít vědět, jak dívka reagovala a teď měl nachystanou ucelenou a podrobnou odpověď. Kdesi hluboko v něm jej to pobavilo, ale nic na sobě nedával znát. Umění nic neříkajícího výrazu se naučil od Gabriela, který v tom byl mistr.

„Vyřídím, slečno," kývl na srozuměnou, „zítra pro vás přijedu." Z představy, že bude zavřený v autě s touhle ženou, nadšený příliš nebyl. Přesně věděl, co jej čeká a nelíbilo se mu to. Raději by se zbavoval mrtvol poloviny města.

„Budu čekat," přitakala Lucy, koutky úst jí škubaly v zadržovaném úsměvu. Vařila se v ní všechna krev. V duchu vybízela Renfielda, aby už odešel a ona mohla dát průchod svým emocím.

„Na shledanou," vyzvala jej významným tónem, kterým jasně dávala najevo, aby vypadl.

To už Renfield s úsměvem sklopil hlavu. Její naivita ho vcelku bavila.

„Na shledanou," vrátil jí rozloučení a ukázal za sebe, „ven už trefím."

Ta žena mu dávala příliš mnoho prostoru pro ironické připomínky. Bez dalších řečí se otočil na patě a vytratil ze z bytu.

Jen co za ním zabouchly dveře, vrhla se k nim i Lucy a přitiskla ne ně ucho. Naslouchala, jestli skutečně odešel nebo vyčkává, zda se z bytu neozve nadšené výskání. Byť měla v plánu přesně tohle, kouzlo celé situace na ni dolehlo.

Zapřela se o dveře zády. Přitiskla si psaní na hruď a se slastným vydechnutím sjela na zem. Široce se usmívala a zcela se oddávala tomu opojnému pocitu, který ji zaplavoval. Směsice vzrušení, nadšení, ale i překvapení. I když o svých přednostech nikdy nepochybovala, sama by nečekala, že by nakonec přeci jen zaujala někoho, jako byl Gabriel.

Nejraději by tu úžasnou zprávu hned zvěstovala Míně. Chtěla vyskočit zpět na nohy, ale cosi jí zabránilo a ona zůstala sedět u dveří. Přemýšlela. Nahlodávala ji myšlenka, že by to Míně neměla říkat. Zase by si musela vyslechnout sáhodlouhou přednášku o tom, že by se takhle neměla zaplétat. A už vůbec ne s takovým cizincem. To by bylo zase samé Lucy tohle ne, Lucy tamto nemůžeš. To poslouchat nechtěla. Byla dospělá, mohla si dělat co chce a s kým chce. A ona chtěla strávit večer v Gabrielově společnosti.

Chtěla ho jen pro sebe. Ke všemu ji začínal stravovat pocit, že to samé by možná chtěla Mína. I když tady byl Jonathan, Lucy neušlo, jak na Gabriela koukala i její kamarádka. Jenže ona je zadaná, žije si se svým lékařem, takže má smůlu. A Gabriel přeci o schůzku požádal Lucy. Tudíž chce ji.

Při té myšlence se Lucy ďábelsky ušklíbla. Měla převahu. Zajímala ho ona, ne Mína. A uhranula dokonce lepší partii, než byl její Jonathan. Bylo rozhodnuto. Nic nikomu neřekne. Bude si užívat, jak jen bude moci a téhle šance se nevzdá.

Ve chvíli, kdy si tohle všechno Lucy uvědomila, se Gabrielův plán rozběhl. S jejím rozhodnutím zapadlo první kolečko obrovského soukolí na své místo a celý stroj se rozpohyboval. Čas se neúprosně rozběhl. Poslední vyměřené okamžiky několika lidí začínaly mizet v hlubinách nenávratna.

Pouze Gabriel dokázal času vzdorovat a jeho moc využít ve svůj prospěch.