Charitativní ples přilákal bohatý zástup hostů. Mimo londýnskou smetánku se dostavili také movití zástupci z širokého okolí města. Někteří měli skutečně zájem přispět na dobrou věc, ale jak už to tak bývá, pro většinu hostů to byla hlavně přehlídka. Přehlídka jejich vlastních bankovních kont, z nichž byli rozhodnuti přispět zejména proto, aby ukázali, že si to mohou dovolit.

To byl hlavní důvod, proč se Mína zoufale přemáhala nedávat na odiv svou rozmrzelost. Nejraději by všem pořádně vyčinila, že by se nad sebou měli skutečně zamyslet a uvědomit si, že tento večer není o nich. Je o všech potřebných, kterým vybrané peníze pomohou.

Černý taxík projížděl ulicí v Chelsea na místo konání. Lucy na nějakou společenskou prestiž příliš nedbala, takže odmítala jet soukromým autem a už vůbec ne limuzínou. Zvláště, pokud to bylo na popud její matky. Taxík jí bohatě stačil. V tomhle s ní byla Mína za jedno. Byť pocházela z dobře zajištěné rodiny, nerada toho zneužívala, i kdyby šlo o drobnosti. Taxík jí plně vyhovoval. Nebyla to žádná snobská slečinka, která si potrpěla na to, aby jí řidič otevíral dveře, držel jí nad hlavou deštník a k tomu všemu před ni rozprostřel pomalu červený koberec.

Taxík sjel z nábřeží Temže, projel dvě ulice a přistavil na rohu přímo u rozlehlého domu v gregoriánském stylu. Byl postaven již v první polovině devatenáctého století a nynější majitel, ředitel Kapky pro život a pořadatel plesu, se rozhodl zachovat historický ráz budovy. Zdivo z hnědých cihel narušovala bíle rámovaná, tabulková okna. Dům na rohové parcele se pyšnil čtyřmi podlažími a se zahradou jej spojoval protáhlý boční trakt. Do útrob této honosné stavby se vstupovalo přímo z ulice.

Než se Lucy uráčila vystoupit, ještě si asi pětkrát povytáhla šaty.

„Měla sis vzít něco méně...nebezpečného," neodpustila si ironickou poznámku Mína. Skepticky svou kamarádku pozorovala. Představovala si jen ty nejhorší scénáře.

Byť Lucy smaragdově zelené maxi šaty slušely, absence jakýchkoliv ramínek byla citelným nedostatkem. Mínu její výběr nepřekvapoval. Lucy ráda provokovala. Kdyby se ale přestala kontrolovat, stačilo málo a šaty by jí sjely dolů. Široký pásek posázený drobnými kamínky by podobné nehodě sám nezabránil.

„Bez nebezpečí by to nebylo ono," mrkla na ni Lucy laškovně a aniž by čekala na odpověď, vystoupila na chodník. Doktor Seward trval na tom, že dívkám odvoz zaplatí, takže o tyto výdaje se nemusely starat.

Mína si tiše povzdechla. Jestli bude muset zase Lucy ukládat do postele po prohýřené noci, asi se z toho zblázní. Na to, že jí Lucy neustále nabádala, aby se víc bavila, moc příležitostí jí k tomu nedávala. Někdo se o potácející se blondýnku musel postarat a vždycky to byla právě Mína.

„Děkujeme," usmála se na řidiče do zpětného zrcátka a vystoupila.

Lucy už byla skoro u vchodu do domu, rozpuštěné lokny zlatavých vlasů jí vlály ve větru, který si pohrával i s jejími volnými šaty. Než svou kamarádku Mína dohnala, ještě se rozhlédla po ulici, zda se čirou náhodou odněkud nepřiřítí Jonathan. Nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Nepřekvapovalo ji to. Pokud nešlo o práci, nikdy nikam nedorazil včas. Smířila se s tím, že se zase přiřítí zadýchaný v tu nejnevhodnější chvíli, ještě si bude utahovat kravatu a zastrkávat košili do kalhot.

„Necourej se," houkla Lucy za Mínou. Ta se odtrhla od svých předpovědí a vydala se za kamarádkou.

Přízemí domu sloužilo zejména pro společenské akce a různá setkání. Dívky prošly strohou halou do společenské místnosti. Připadaly si jako v jiném světě. Květinová výzdoba propůjčovala celému prostoru až pohádkový nádech. Těžké závěsy v krémové barvě rámovaly vysoká okna, na stěnách visely malby zobrazující výjevy Londýna napříč staletími. Naproti dveřím vyrostlo vyvýšené pódium, které mělo patrně sloužit pro nadcházející dražbu. Vše osvětloval klasický křišťálový lustr, jehož čiré perly spadaly v hustých provazcích nad hlavami návštěvníků a vrhaly na stěny barevná prasátka.

Lucy, ohromena tou nádherou, s pootevřenými ústy zkoumala zejména zdejší malby. Přílišná okázalost toho místa ji doslova uchvátila. Mína však byla jiného ražení. Z šoku se rychle vzpamatovala a nepatrně nad tím vším zavrtěla hlavou. Nač mít tohle všechno? V tak velkém domě musela být spousta pokojů, majitel je přeci nemohl všechny využít. Vysoké stropy ještě umocňovaly dojem majestátnosti. Byť bylo všude dostatek prostoru, Mínu začal paradoxně zachvacovat lehký pocit klaustrofobie. Připadala si tak nepatrně. Mohla se sice volně pohybovat, nikdo ji nestrkal ani neutlačoval, ale i tak měla pocit, že se kolem ní všechno smrskává. Nejraději by se vrátila do svého prostého bytu, kde se Jonathanovo oblečení povalovalo všude možně, když ze sebe pozdě v noci všechno sundal a vyčerpaný se už úklidem nezabýval.

„Je ti dobře?" Lucy si všimla zvláštního výrazu své přítelkyně a znepokojeně si ji měřila pohledem.

„Jo, jasně," přikývla Mína na znamení, že se nic neděje. „Jen bych moc ráda rozmlátila ten lustr," ukázala nenápadně nad sebe, „jde z něj tolik světla, až mě z toho bolí oči."

„Já bych ho hned brala," rozplývala se Lucy nadšeně a se zakloněnou hlavou si lustr prohlížela. Ve zmenšené verzi by jej klidně nosila jako přívěsek na krku.

„Na to máš moc malý byt," Mína ji beze špetky lítosti svrhla z obláčku zpátky na zem.

Sebrat Lucy iluze se však ještě nikomu nepodařilo. „Snít ale můžu," nenechala se zviklat.

„Když už jsme u těch snů," Mína se přitočila blíž k Lucy, „jeden takový si to právě namířil přímo k tobě." Natočila ji správným směrem a nepatrně kývla na muže, který kráčel přímo k nim a cestou se zdravil snad s každým, na koho narazil.

„Míno," vyjekla Lucy přidušeně a odvrátila se od toho muže. „Sakra, tohle je snad špatný vtip," hartusila šeptem. Nervózně si začala prstem poklepávat o nohu a kousla se do rtu. Tohle jí byl čert dlužen.

Naklonila se k Míně a šeptla: „Viděl mě, že jo?"

Mínu tahle krizová situace bavila. Schválně na toho muže ještě zamávala.

„Teď už určitě jo," nadšeně se usmívala na nově příchozího a skrz zatnuté zuby si Lucy dobírala.

„Míno," vyjela po ní kamarádka stejně naštvaně, jako před chvílí. To od ní byla pěkná podpásovka.

„Míno, rád tě vidím," to už muž došel až k dívkám a ponejprv se pozdravil s přítelkyní svého kamaráda. Hned nato se otočil k té, jíž patřilo jeho srdce. „Lucy," oslovil ji zajíkavě.

Ke svému štěstí nemohl vidět, jak nad jeho žalostným projevem Lucy otráveně protočila očima. Vysloužila si za to nepříjemné dloubnutí loktem do žeber od kamarádky.

„Arthure, taky tě ráda vidím," Mína se tvářila nadšeně, jak se správně měla tvářit spíš Lucy. „Neříkal ti čirou náhodou Jonathan, kdy se uráčí vykopat z práce?" zeptala se sladce, ale v jejím hlase šlo slyšet, že by svého partnera nejraději něčím přetáhla po hlavě.

Náhle se Lucy trhnutím otočila a s kamenným výrazem sjela pohledem jejich nového společníka od hlavy až k patě.

„Arthure," přivítala se s ním chladně.

Arthur Godalming byl šťastný muž. Šťastný zejména proto, že přes svou slepou zamilovanost k Lucy neviděl její absolutní nezájem hraničící s pohrdáním. Jeho největší výhrou byla vytrvalost. Jako policista chytající lumpy musel být trpělivý. U dobývání Lucyina srdce se mu to hodilo ještě víc.

„Od včerejška jsem s ním nemluvil," zodpověděl Míně její otázku a zase se přišpendlil zrakem k Lucy.

Byl to vcelku pohledný muž, to Lucy musela uznat. Zpod hustého obočí si ji prohlížely nazelenalé oči, se kterými si světlo pohrávalo tak, že někdy působily šedě. Hranatá, lehce vystrčená brada v kombinaci se svraštělým obočím dělala z Arthura muže, který vyhlížel přísně a neústupně. Podmračený výraz mizel až ve chvílích, kdy se usmál.

Lucy se obrátila k Míně. „On přijde, neboj," povzbudila ji. Jí jeho nepřítomnost nevadila, ale to nahlas říct nemohla. Místo toho zvolila otřepané ujištění.

Mína si odfrkla. „Já se nebojím. Jsem zvyklá," znělo to mnohem ublíženěji, než zamýšlela.

Bez varování se od svých dvou společníků odvrátila a zamířila pryč. Volánky kolem výstřihu se tou prudkostí zatřepotaly. Na rozdíl od Lucy byla Mína mnohem konzervativnější. Vystačila si s dlouhými fialovými šaty se širokými ramínky. Zrzavé vlasy si vyčesala do vysokého copu, aby jí neposedné prameny stále nepadaly do tváře. Kolem krku jí visel stříbrný řetízek s jedinou perlou, který dostala od Jonathana k jejich prvnímu výročí.

„Míno, kam to jdeš?" volala za ní Lucy, ale Mína neměla náladu dělat jí a Arthurovi třetí kolo u vozu. Ke všemu se jí nelíbilo, jak jej Lucy přehlížela. Byl to milý mladý muž, kterým by jistě nepohrdla žádná dívka. Až na Lucy. Ta musela vždycky nějak vybočovat.

Vešla zpět na chodbu, kterou přišly a zamířila ke schodům do patra. Tam, do soukromých prostor rodiny ředitele nadace, byl vstup zakázán. Mína se ale schovala do tmavého kouta za schody, kam nikdo ode dveří nedohlédl.

Neměla tam chodit. Sama stejně nemá, čím by přispěla. Bohatý byl otec, ne ona. Nechtěla toho zneužívat, i kdyby mělo jít o dobrou věc. Mezi všemi těmi snoby si připadala ztracená. Všichni si hleděli svého. Lucy zajímalo jen to, jak se bavit. Arthura zase zajímala Lucy a Mína zůstala sama.

Kdyby se jí aspoň věnoval Jonathan. Nevyžadovala jeho každodenní přítomnost, ale i malý zájem by ji těšil. Pro Jonathana však na prvním místě figurovala práce. Mína to chápala, přeci jen dělal něco záslužného. Jenže na úkor všemu ostatnímu. Občas měla pocit, že se snad chce zavděčit spíše jejímu otci jakožto uznávanému lékaři.

Prosila ho o jeden večer. Jeden jediný. To nebylo moc. Aspoň pro jednou mohl přijít včas. Službu by za něj vzal jistě někdo jiný. Nebo by se otec přimluvil, aby ho ten večer nedrželi v nemocnici. Ale tak to nebylo, to Mína věděla. Jonathana nikdo v nemocnici nedržel. On tam chtěl být. Chyběl už jen krok k tomu, aby se tam přestěhoval.

Představy o dnešním večeru měla Mína přeci jen trochu jiné, než jak to nakonec dopadlo. Proč se vůbec nějakým sněním o vesele prožitých chvílích zabývala? Věděla, jak to nakonec skončí. Tak proč ji to tolik mrzelo? Dokázala si odpovědět jedině tak, že Jonathana milovala. Chtěla být s ním, ale on se zase neukázal. Vždycky věděla, že podobné plány ztroskotají, ale i tak ji to pokaždé bolelo.

„Vážení hosté, dražba prvního historického kousku již za chvíli začne. Kdo by rád přispěl na dobrou věc, ať se, prosím, nyní přesune do společenského sálu," čísi mužský hlas se rozlehl přízemím, až to s Mínou trhlo. Zabraná do svých myšlenek něco takového nečekala. Rozhlédla se po okolních stěnách. Možná měli nějaké reproduktory. Moderní technika a bohatí neznají hranic.

Chvíli vyčkávala, dokud největší zástup zájemců neprojde kolem schodů. Jakmile odezněla první vlna šumu, kdy všichni při přechodu mezi místnostmi společně rozmlouvali, vylezla ze svého dočasného úkrytu a vrátila se chodbou do sálu. Nepřipojila se ale do stále se rozrůstající masy lidí. Opřela se bokem o široký rám dvoukřídlých dveří a z bezpečné vzdálenosti sledovala chumel, který se tvořil pod pódiem. Chtěla vidět, co se bude dražit a za kolik. Mohla si aspoň užít to chvilkové opojení z částky, která měla přijít na dobrou věc, než by zase vystřízlivěla a začala odhadovat, kdo si toho poté do kapes nahrabe nejvíc.

„Jsou jako psi, co čekají na pamlsek od pána," mudrovala si Mína polohlasem sama pro sebe a vrtěla nad tou scénou hlavou. Stejně šlo jen o to, ukázat sílu konta. Okolní dění bez zábran komentovala v domnění, že ji stejně nikdo v tom šumu, ještě takhle vzadu, neslyší. To se ale šeredně mýlila.

„Já bych tomu spíš říkal souboj o nadvládu," ozval se těsně za ní mužský hlas.

Mína sebou polekaně trhla a prudce se otočila. Okamžitě se do ní zabodly dvě modré, skoro šedivé oči. Pod uhrančivým pohledem neznámého muže se jí srdce divoce rozbušilo.

A on to slyšel. Slyšel každý úder toho životně důležitého orgánu, díky kterému v žilách kolovala čerstvá, rudá krev. Krev, po které dychtil.