Jménem ředitele charitativního sdružení Kapka pro život
Alberta Kingsleyho
si Vás dovoluji pozvat na dobročinný ples
konaný 20.11.2013 od šesté hodiny večerní
v areálu soukromé rezidence pana Kingsleyho (adresa přiložena v obálce).
Součástí plesu je také dražba vybraných starožitností,
jejíž výdělek poputuje na účet charitativního sdružení
Kapka pro život.

Těšíme se na Vaši návštěvu.

Se srdečnými pozdravy
Alice Palmer,
asistentka ředitele

*

Lucy převracela zlatě lemovanou pozvánku v rukou a culila se jako malá holčička. Byla snad tím nejspolečenštějším člověkem, jakého Mína znala. Nikdy nevynechala ani jedinou příležitost, jak si vyrazit do společnosti. Kromě nočních výletů po městě s přáteli nepohrdla ani divadelním představením, různými slavnostmi či plesy.

„Půjdeme tam, že ano?" A nadšením se vrhla k Míně, která seděla na zemi za pohovkou v Lucyině malém bytě, kolem sebe rozprostřeny všechny dosud sepsané lékařské posudky Kevina Fieldse.

Míně chvíli trvalo, než si uvědomila, že její nejlepší kamarádka mluví na ni. Vzhlédla a trhnutím se odtáhla od Lucy, která klečela na všech čtyřech před ní a propalovala ji pohledem.

„Cože?" otázala se rozpačitě. Vůbec její slova nevnímala.

„Jestli se budeš pořád zabývat těmi blázny, stane se časem jeden i z tebe," utrousila uštěpačně Lucy. Pracovní nasazení své kamarádky nechápala a už vůbec ne výběr zaměření jejího studia.

„Nemusíš pacienty hned odsuzovat jen proto, že jsou jiní. Někteří za to ani nemohou," zavrčela Mína dotčeně. Neměla ráda, když se před ní o pacientech Carfaxu mluvilo jako o nějakém odpadu. Stále to byly lidské bytosti.

„No jo, ty s tím naděláš," utrousila rozmrzele Lucy a sedla si na paty. Odfoukla si ofinu z očí a pohodila hlavou. Hustá hříva medově zlatých, po ramena dlouhých vlasů, se ve světle zaleskla.

Lucy Westenra všude platila za krásku, kterou chtěl získat každý muž. Byť svými buclatými tvářemi připomínala malou dívenku, dokázala každého uhranout. V jednu chvíli působila jako křehká panenka, po chvíli zase jako divoká šelma. Zpod hustých řas vykukovaly blankytně modré oči a muži šíleli po jejích dokonale vykrojených rtech. Lucy si pánskou pozornost užívala, ale kromě krátkodobých románků se nevázala. Žila si svůj vlastní rozbouřený život. Byla to volnomyšlenkářka a z ničeho si nedělala těžkou hlavu.

„Půjdeš s Jonathanem, že?" zamumlala s hlavou sklopenou. Lucy jej sice měla ráda, ale Mínu měla raději. Ta ale, pokud zrovna nebyla v práci či na přednáškách, trávila čas s Jonathanem, pokud to šlo. Jako zastánkyni života bez závazků se jí to nelíbilo.

„Pokud ho zase neodtáhnou do nemocnice na další noční, pak ano." Mína opět stočila pohled ke svým dokumentům. Zvládala více věcí najednou. „Ale stejně zase skončíme my dvě spolu a Jonathana odtáhne táta k nějaké šíleně vědecké debatě." Od srdce se té představě zasmála. Dělo se to pravidelně.

„Občas si říkám, jestli náhodou Jonathan nepožádá o ruku tvého tátu," Lucy se nad poznámkou své kamarádky nebavila a dál si rozmrzele vedla svou.

„Proč tady mluvíš o vdávání?" Mína překvapeně vzhlédla od svých papírů k Lucy.

„Ale no tak," převrátila vysoká blondýnka oči v sloup, „je to jen otázkou času, než tě požádá o ruku. Není to typ, co by žil na psí knížku. Je to ten Pan Dokonalý, co chce plnou školku dětí a potvrzení k tomu."

„Co tě žere?" odsekla Mína prudce. Chladný tón její kamarádky jí neunikl. Za poslední dobu byla Lucy stále více otrávená a Mínu to pořádně štvalo. To už se jí lépe mluvilo s pacienty v Carfaxu, kteří za celé sezení řekli jen jedno či dvě slova.

„Mě nežere nic," vyprskla Lucy a vyhoupla se zpět na nohy. Nechala Mínu, ať si dál dřepí na zemi za pohovkou a sama se přesunula k oknu, vedle kterého stál její stojan a barvy.

Snad k tomu byla Lucy svou povahou přímo předurčena. Studovala umění a ze všeho nejvíce obdivovala bohémský život umělců minulých staletí. Snila o tom, že procestuje celý svět, bude jen malovat a prodávat svá díla někde na ulici. Už se viděla na nějakém pařížském náměstí, kde maluje nádherné okolní výjevy, publikum v zádech ji se zatajeným dechem pozoruje a s posledním tahem štětce se k ní přitočí elegantně oblečený Francouz, který ji pozve na večeři pod záminkou koupě jejího obrazu. To byl pro Lucy ideální scénář její budoucnosti. Prozatím se ale musela spokojit se studiem a vlastní matkou v zádech, která ji bez ustání přesvědčovala o tom, že by se měla uklidnit a usadit.

Lucy popadla do ruky jeden ze svých štětců, zamíchala rudou barvou na paletě a vztekle začala útočit na plátno. Třeba z toho vzejde nějaká zajímavá abstrakce.

Mína si za gaučem tiše povzdechla. S Lucy bylo někdy vážně těžké pořízení. Vykoukla zpoza pohovky a převalila se přes opěrku na sedačku.

„Ty vážně nesnášíš svatby," zavrtěla hlavou jako pokaždé, když se Lucy chovala jako malé dítě.

„Svatby jsou k ničemu," zavrčela Lucy, ale ve svém počínání neustávala.

„Vždyť my se s Jonathanem nechystáme brát. Ani jsme o svatbě ještě nemluvili," namítla a rozkládala přitom rukama.

Lucy ustala ve zběsilém a chaotickém nanášení barvy všude možně a otočila se na svou kamarádku. V bílém triku potřísněném rudou barvou vypadala jako dokonalá kopie zmasakrovaných obětí sériového vraha z hororů.

„Ale to neznamená, že on by to nechtěl. Jste spolu už dva roky. Je mu dvacet osm, beztak by se chtěl usadit. Jak říkám, je přesně ten typ," poslední poznámku pronesla s patřičným nezájmem, ale Mína věděla, že by nejraději svatby zakázala.

„Jo. A mně je čtyřiadvacet a ještě studuji. Stejně tak ty. Nevím, jestli sis toho stačila za těch posledních sedm let všimnou, ale já chtěla vždycky nejdřív pracovat a teprve potom mít rodinu." 

Tuhle písničku omílala neustále a pořád dokola, když se Lucy rozohnila na téma svateb. Jejímu otci to přišlo jako moudré rozhodnutí. Nejdříve pracovat a vytvořit si pořádné zázemí. Teprve pak do něj přivést i děti.

„Lidi se mění," pokrčila Lucy rameny a odvrátila se od Míny, „třeba se zítra ráno probudíš a nebudeš chtít nic jiného, než aby Jonathan konečně taky trávil více času s tebou a společně jste založili rodinu."

„Lucy, ty mě ničíš," zavyla Mína otráveně a natáhla se na pohovku. Připlácla si k tváři polštář a předstírala, že tam není.

Tuhle větu blondýnka slýchávala často. Možná až příliš.

„Zníš jako moje máma," ušklíbla se, div skoro nevyplázla jazyk. Slýchat takovou větu z úst matky ve čtyřiadvaceti, to bylo pro Lucy už příliš. Byla šťastná, že bydlí sama a aspoň zčásti si může žít podle vlastních pravidel.

„Takže se hodláš na ten charitativní ples zcela jistě vypravit," nadhodila Mína, čímž chtěla odsunout téma její možné svatby na vedlejší kolej. Skutečně se o tom nechtěla bavit. Ani s Lucy a už vůbec ne s Jonathanem. Na svatbu se necítila...zralá.

„Výhoda toho, když jsi dcerou významného sponzora. Moje máma je sice hrozná, ale nedá se jí upřít, že otevírá mnohé dveře." Lucyina mizerná nálada byla ta tam a zase se usmívala jako sluníčko.

Hodila zabarvený štětec na stůl, až se rudá barva rozstříkla a kapky ulpěly na podlaze i na stěně. Ve svém malířském koutku to ale Lucy neřešila. Ne že by to vůbec řešila. Přešla k pohovce a sedla si na zem do tureckého sedu. Složila ruce na kraji pohovky vedle Míniny hlavy a bedlivě ji pozorovala.

„Hlavně, že ji miluješ," neodpustila si Mína trochu té ironie.

„Porodila mě, to je tak to jediné, co udělala," Lucyin ostřejší tón napovídal, že hrozí málo a natlakovaný hrnec opět vybouchne. Mína proto opět takticky stočila téma jinam.

„Je to už pozítří. Máš nějaký doprovod?" Natočila k ní hlavu a setkala se s jejíma modrýma očima.

„Najdu si ho tam," blondýnka na ni spiklenecky mrkla. Lucy si mohla z té hromady mužů, kteří si s ní chtěli třeba jen zatančit, vybírat. Sehnat společnost tedy nebude problém. „Dokopeš tam nějak Jonathana? Jdete tam všichni tři, ne?" vyzvídala dál a bylo na ní vidět, že se konečně baví o něčem, co ji skutečně zajímá.

„Táta patří k předním lékařům v Londýně, toho zvou snad všude. Beztak očekávají, že se plácne přes kapsu s příspěvkem." Tentokrát hrozilo, že vybouchne Mína.

„Myslela jsem, že tě příspěvky na charitu těší," Lucy podezřívavě nakrčila obočí. Že by její kamarádka nebyla zas takový svatoušek?

„Těší, ale kolik se z té vybrané částky dostane k potřebným? Všechno si to rozeberou ti zazobanci." Máchla rukou kamsi nad Lucy, čímž demonstrovala ony zazobance.

„Tvůj táta je taky zazobanec," Lucy přispěchala s velmi trefnou poznámkou.

„Ale není to snob," odvětila Mína hrdě.

Na svého otce byla pyšná. Sice bydlel ve velkém domě, což bylo trochu nepraktické, když tam žil sám, ale nikdy zbytečně nerozhazoval. Pro sebe kupoval jen to, co skutečně potřeboval. Poté chtěl pomoci také Míně, ať už to bylo studium nebo jiné výdaje, které by byl ochoten za svou dceru platit, kdyby mu to ale dovolila. Co zbylo, využil buď ke své práci, nebo k pomoci jiným.

„Jo, jako jeden z mála," přisvědčila Lucy.

V tomto směru musela kamarádku podpořit. Doktor Seward k ní byl vždycky velmi laskavý. Uměl být vážný, stejně jako uměl žertovat. Úplný opak její matky, která byla tak upjatá, až to Lucy bolelo i za ni. Nedivila se, že se s ní otec rozvedl a odešel. Pořádně si na něj nepamatovala, ale nikdy mu to nezazlívala. Kdyby mohla, ona sama by si taky sbalila svých pět švestek a zmizela by.

„Stejně budeš nadšená z vybrané částky. Vždycky jsi," drcla pobaveně do Míny.

Ta chvíli mlčela. Bude nadšená. V tom prvotním opojení. Potom zase začne hartusit, že polovina peněz stejně neskončí tam, kde má.

„No jo, budu. Znáš mě," kapitulovala nakonec na oko nabručeně, ale pak se společně s Lucy rozesmála.

Dívky se znaly už sedm let a byť byla každá úplně jiná, rozuměly si. Lucy se bezhlavě vrhala do víru každého nového dne, užívala si a jen životem proplouvala. Mína na druhou stranu zase řešila skoro všechno. Svou budoucnost v práci, úspěšné dokončení studia, prasklou žárovku v lampě nebo jestli má zase Jonathanovi nechat večeři v troubě, aby si ji přihřál, až se jako obvykle vrátí domů pozdě v noci, když už ona bude spát. Řídila se zásadně svým rozumem, kdežto Lucy jednala zcela impulzivně. Bylo až s podivem, že právě z takto rozdílných dívek se staly nejlepší kamarádky.

„Možná bys mohla jít s Arthurem," nadhodila Mína zcela nevinně. Nevinné záměry ovšem neměla. Chtěla své kamarádce vrátit její pitomé poznámky o svatbě s Jonathanem.

„To tak," máchla Lucy rázně rukou v zamítavém gestu, „s ním budu mít co do činění jen tehdy, až mě bude muset zatknout pro nějaké noční výtržnictví."

„To by neudělal. Nějak by to smázl ze stolu. Tebe by na záchytku fakt nezavřel." Mína už to nevydržela a široce usmívala. U takové debaty nešlo zůstat vážná.

„Fuj, ani mi ho nepřipomínej," ohrnula Lucy nad novým předmětem jejich rozhovoru nos.

Arthur Godalming patřil k té skupině mužů, jimiž Lucy pohrdala. Čistě proto, že na ni koukal až příliš zamilovaně. Jako kdyby snad byla nějaké jídlo.

„Je to celkem fešák," přihodila Mína protiargument, který u Lucy často zabíral. Žádné zábrany a dobrá image, pro Lucy dokonalá kombinace.

V tomto případě ale Mína nepochodila a Lucy po ní mrskla jeden z polštářů, které zdobily pohovku s květovaným potiskem.

„Ještě jednou mi ho budeš podstrkovat, tak přísahám, že tě nadobro vyškrtnu ze svého života." Výhrůžka zněla docela vážně. To by ale nesměla být Lucy.

„Jo, to se dříve Země přestane otáčet kolem své osy," namítla Mína ironicky, odstrkujíc od sebe polštář, který spadl na zem.

„I to se může stát," vyplázla na ni Lucy jazyk. „A vůbec, Arthura tady netahej. O zamilované štěně fakt nemám zájem."

Doslova nad tím mužem ohrnovala nos. Nesnášela, když někdo příliš okatě projevoval zájem o její osobu. Arthur ani nebyl její typ. Striktně se řídil zákony, které chránil a zatýkal ty, kteří se proti nim prohřešili. Lucy měla v povaze pravidla spíše bořit.

„Myslíš, že tam bude?" dívka přeci jen zvážněla a do jejího hlasu se vkradl ustaraný tón. S Arthurem se setkat nechtěla.

Mína ani nemusela dlouho přemýšlet. „No...ví, jak máš ráda společenské akce. Beztak si to nenechá ujít," potvrdila její obavy.

„Ale polda by neměl být i stalker!" Lucy naštvaně praštila pěstí do pohovky.

Byla to pravda. Arthur si pomalu začínal hrát na její stín. Kam šla ona, tam šel on. Pokud měl tedy volno. Lucy to jeho nadbíhání nenáviděla. Ještě více byla alergická na ten jeho zamilovaný výraz, kdykoliv se na ni podíval.

„Náhodou je to celkem výhodné," Mína se nad zoufalstvím své kamarádky bavila, „zná všechny kličky, takže se mu nic nestane."

„To není vtipné," zavrčela Lucy temně. Mína se ale i tak smála dál. „Abys věděla, teď si půjdu udělat čaj a tebe nechám na suchu." Tleskla vítězoslavně do dlaní a vyškrábala se na nohy. Zamířila do kuchyně a nechala Mínu samotnou.

„Jo, úplně umřu žízní," zamumlala si sama pro sebe. Pobaveně zavrtěla hlavou nad dětinským chováním své kamarádky.

Pohledem zkoumala strop a přemýšlela. Bylo jí jasné, jak bude ples probíhat. Zase tam dorazí sama, protože Jonathan ještě nebude doma. Pak se rychle přiřítí s hromadou omluv, proč se nestihl dostavit včas. Jeho největším problémem bylo, že by se v práci rozdal. Pomohl, kde mohl, i kdyby ho o to nežádali. Jeho zápal Mína obdivovala, však také dělal záslužnou práci – léčil nemocné. Někdy si ale přála, aby se stejně intenzivně věnoval i jí. Milovala ho, ale hrozilo, že jednou by to nemuselo stačit. Být neustále ta druhá za prací jí začínalo lézt krkem.

Netušila, že život jí do cesty přivane někoho, kdo jí bude skutečně naslouchat.