-Londýn, listopad 2013-

Policie není vyřešení případu o nic blíže

Již jsou to čtyři dny od zmizení Jane Whitmore a místní policie nemá ani nejmenší tušení, co se s mladou studentkou stalo.

Jane Whitmore (19), studentka jedné z prestižních londýnských soukromých škol, zmizela v úterý 13.11.2013 v pozdních odpoledních hodinách. Tak jako každý den se slečna Whitmore kolem šestnácté hodiny odpolední vydala z domu svých rodičů na večerní výuku, avšak na plánovanou přednášku již nedorazila. Jak bylo jejím zvykem, kolem tři čtvrtě na pět se zastavila ve svém oblíbeném pekařství, aby si zde zakoupila nějaké jídlo, až se bude kolem osmé večerní vracet domů. Před pátou hodinou odpolední asi deset minut telefonovala se svým starším bratrem. Od té doby slečnu Whitmore již nikdo nespatřil.

Když se mladá dívka ten večer nevrátila domů, rodina okamžitě zkontaktovala policii, která se obratem ujala vyšetřování. Vyšlo najevo, že dívka na univerzitu vůbec nedorazila. Profesoři na svých hodinách její nepřítomnost zaznamenali, ale nepřikládali tomu žádnou váhu. Nikdo z jejích přátel dívku nepostrádal, jak uvedli, mysleli si, že se ten den zkrátka rozhodla večerní výuku neabsolvovat.

Policejní složky ihned rozjely rozsáhlé pátrání. Vyslechly profesory, dívčiny přátele, spolužáky a prodavače v pekařství, který dívku na vlastní oči viděl jako poslední. Dle slov jejího bratra byla dívka během jejich následného hovoru veselá, uvolněná a žertovala. Nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěla utéct. Kolemjdoucí, kteří dívku na ulici zaregistrovali, také nezaznamenali nic podezřelého. Na cestě mezi pekařstvím a univerzitou, kudy dívka chodila, nebylo taktéž nalezeno nic znepokojivého. Žádné stopy po zápase, násilí, nic.

Policie postupně přestala pracovat s verzí, že by dívku někdo unesl. Případní únosci se se žádostí o výkupné na rodinu Whitmoreových neobrátili. Dívčini rodiče si odmítají připustit variantu nejhorší. Proč by ale někdo chtěl ublížit nevinné dívce? To je otázka, na kterou nezná odpověď ani policie.

Pokud by snad někdo měl o pohybu slečny Whitmore nějaké informace nebo viděl cokoliv podezřelého, policie veřejnost vyzývá, aby ji neprodleně kontaktovala.

O dalším vývoji v případu vás budeme informovat.

©Dan McAffrey

*

„Četl jsi to, tati? Jako kdyby se po té dívce slehla zem," Mína se zachmuřeným výrazem zavřela noviny, které se poslední dny zabývaly jen zmizením mladé Jane Whitmore.

„Četl, četl," pokýval její otec hlavou, ale na noviny nebral zřetel. Seděl ve svém oblíbeném koženém křesle a zaujatě pročítal studii jednoho z předních německých vědců. O dění ve společnosti se zajímal a zmizení mladé dívky jej nenechávalo chladným, ovšem nyní byl zcela ponořený do oné studie.

„Je to hrůza. Musí to být příšerné, netušit, kde je tvé vlastní dítě," vzdechla Mína z pohovky a přes nízký stolek v obýváku se zahleděla na svého otce. Znala ho. Věděla, že on by ji hledal na vlastní pěst.

Tahle poznámka už jejího otce od skript odtrhla. Vzhlédl ke své dceři a zabodl své šedivé oči schované za skly brýlí do jejích zářivě zelených. Chvíli si ji beze slova prohlížel.

Miloval svou dceru. Od smrti jeho ženy pro něj byla tím nejbližším člověkem, jakého na světě měl. Zapřísahal se, že ji ochrání před vším nebezpečenstvím. Muži počínaje, samozřejmě. Mína byla půvabná dívka. Prameny rudých vlasů jí ve vlnách splývaly až k pasu a díky jemným rysům tváře působila jako křehká panenka, kterou je nutno opatrovat jako oko v hlavě. Když si ji tak prohlížel, dmul se pýchou. Vyrostla z ní krásná žena a on z ní vychoval slušné děvče.

„Proto neustále Jonathanovi opakuji, aby tě hlídal. Já přeci nemůžu být všude," odvětil s úsměvem a Míně bylo jasné, že si z ní utahuje a pokouší se nepříjemné téma odlehčit.

„Vy dva jste spolu častěji, než já s ním," vyčetla mu naoko. Občas si říkala, že kdyby sama studovala medicínu, mohla by být se svým přítelem přeci jen častěji.

Jonathana neustále zaměstnávala jeho práce. Jako lékaře jej často v nemocnici potřebovali, stejně tak jejího otce. Doktor John Seward patřil k uznávaným mozkům v oblasti soudního lékařství. Za dobu své třicetileté praxe už toho viděl mnoho. Když do nemocnice, ve které pracoval, nastoupil také Jonathan Harker, mladý praktický lékař, okamžitě si všiml jeho talentu a umu. Našel v něm nejen skvělého lékaře, ale také člověka. Později jej seznámil se svou dcerou Mínou a ti dva si ihned padli do noty. Již dva roky tvořili krásný, stabilní pár a doktor Seward měl ze „svých dětí" ohromnou radost.

„Buď na svého přítele hrdá, je to vynikající lékař a s radostí mohu říci, že také dobrý muž pro mou dceru."

Otcova slova Mínu nepřekvapovala. Říkal to často. Ona se bavila tím, že vždycky zkoumala pořadí, v jakém svá slova pronesl. Doktor Seward vždy nejprve nadnesl, jak dobrým lékařem Jonathan je. Teprve jako druhá v pořadí přišla na přetřes poznámka o tom, že jej také schvaluje jako jejího přítele.

Mína mrkla na stříbrné hodinky na levém zápěstí. „Už budu muset jít, tati," přiznala trochu rozmrzele, „doktor Wolf nemá rád, když se o polední pauze opozdím." Potlačovala nutkání převrátit oči v sloup. Před otcem tak však činit nechtěla.

„Má rád dochvilnost. Potrpí si na ni," přisvědčil doktor Seward, hledíce kamsi do prázdna.

Přemýšlel. Jako otci mu na mysl přicházely samé špatné věci. Tam venku v ulicích, za zdmi jeho domu, zmizela dívka jen o pár let mladší, než jeho dcera. Obával se, že by se to mohlo stát znovu. Díky své práci už viděl mnoho podobných případů. Takto pohřešování lidé bohužel často končívali na jeho stole, aby mohl nalezené tělo důkladně prohlédnout a určit příčinu smrti. Jako každý rodič pociťoval sobeckou úlevu, že takové neštěstí nepotkalo jeho dítě. Zároveň se ale o život své jediné dcery bál.

Spíš je to starý pedant, pomyslela si Mína, ale nahlas nic neřekla. Odmítala se podobně vyjadřovat před svým otcem, kterého chovala ve velké úctě. Nejen jako rodiče, ale také jako skvělého lékaře.

„Buď opatrná, Míno," doktor nakonec přeci jen nahlas vyslovil své obavy, „nechci, aby se ti něco stalo. Vyhýbej se postranním uličkám a moc se sama netoulej. Venku se pohybují různí lidé."

S poslední větou mu po zádech přeběhl mráz. Viděl mnoho obětí různých šílenců a násilníků. I přesto, že byli pachatelé usvědčeni, den za dnem v ulicích přibývali další, dosud neodhalení, dosud neútočící.

Mína se zvedla z pohovky a oprášila si džíny. Přešla k otcově křeslu, sklonila se a políbila jej na čelo. „Neboj, tati. Dám pozor," ujistila jej. „Zvláštní, že nebezpeční nemocní v ústavu ti nevadí," prohodila v žertu, jen co se narovnala.

Studujíc psychiatrii na univerzitě přijala Mína nabídku stáže u doktora Wolfa v Carfaxském ústavu. Chtěla pomáhat lidem. Těm odvrženým, nepochopeným. Nejnovější, dva dny starý případ, představoval pacienta, který trpěl bludy. Neustále k někomu šeptal, byť v jeho pokoji nikdo nebyl. Minulý večer jej Mína zaujatě pozorovala a zjistila, že chytá hmyz, který pak shromažďuje v koutku pokoje. Když se muže zeptala, co to dělá, vyděšeně se přikrčil a mumlal cosi o tom, že jeho pán jej vidí a kdyby jí to řekl, zemřel by. Doktor Wolf pacienta klasifikoval jako schizofrenika, ale to Míně přišlo nepravděpodobné. Než jej hospitalizovali v Carfaxu, žil zcela normálním životem bez předešlých komplikací. Býval to naprosto zdravý muž.

„Nejhorším démonem není nemoc, která nutí člověka dělat děsivé věci, Míno," pronesl doktor Seward vážně, „nejhorším démonem je člověk, který vědomě a ze své vlastní vůle páchá hrůzné činy."

Mínin otec byl moudrý člověk. Občas svou dceru ale děsil. Zejména tím, jakou hloubku měly jeho myšlenky a jaký tísnivý pocit v ní vyvolávaly.

„Už musím vážně jít," usmála se a zametla tak otcovu poslední poznámku pod stůl. Zase v ní začal klíčit ten zvláštní pocit, když otec řekl něco tak pravdivého. Právě ona pravdivost jeho slov byla děsivá.

Dívka se vrátila k pohovce, odkud sebrala přes opěrku přehozený šedý kabát. Lehce do něj vklouzla a postupně přiřadila všem knoflíkům dvouřadého zapínaní jejich partnery.

Její otec počínání své dcery beze slova pozoroval. Nedíval se na svou malou holčičku. Z jeho dcery vyrostla dospělá žena schopna samostatného rozhodování. Začínala žít svůj vlastní život, vždyť už ani nebydlela v jeho domě. Tvořila si vlastní úsudky a řídila se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Už to nebyla malá dívenka, ale sebevědomá žena.

„Brzy se uvidíme." Mína ještě ve spěchu popadla kabelku ze země, přehodila si ji přes rameno a v rychlosti se s otcem rozloučila.

„Jistě, má drahá," přikývl doktor Seward souhlasně. Stačil se za ní jen ohlédnout, jak kvapně kolem něj prolétla, vyběhla z obýváku a byla ta tam.

„Ta dnešní mládež," zavrtěl nesouhlasně hlavou a vrátil se ke svému čtení. Snažil se potlačit nepříjemné obavy. Mína byla chytré děvče. Nemusel se o ni bát. Jistě neudělá nic, co by se jí mohlo vymstít.

Mína vyběhla na ulici a zamířila na metro. Spěchala, už tak měla zpoždění a Carfax nebyl zrovna nejbližší stanice. Upravila si klopy kabátu a zařadila se mezi ostatní kolemjdoucí.

Stísněný pocit z otcových slov ji neopustil. Nenápadně si prohlížela tváře okolo sebe. Za každou z nich se mohl ukrývat násilník a nikdo by to netušil. I ta nejkřehčí žena mohla mít černou a zvrácenou duši.

Ulicí se prohnal chladný poryv větru. Mína se otřásla. Ne však chladem, nýbrž neklidem, který v ní vyvolávaly podezřívavé myšlenky. Několikrát zavrtěla hlavou. Dokázala lidi dobře odhadnout. Musela se v lidech vyznat, její práce to vyžadovala. Neodsoudí všechny do jednoho jen na základě otcových zkušeností. Byť byly bohaté, Mína nevěřila, že by byl každý člověk do jednoho schopen spáchat všechny ty hrůzné činy, které její otec po celá léta vídal v práci. Třeba její kamarádka Lucy. Křehká, nevinná Lucy. Ta by nebyla schopna někomu ublížit. Alespoň ne fyzicky. Svou bezstarostností sama připomínala dítě.

Mína rázně utnula příval depresivních myšlenek. Moc dlouho ale neodolávala a její mysl se vrátila k případu, který v těchto dnech řešilo celé město. Zmizelá dívka nedala Míně spát. Utekla? Někdo jí ublížil? Je vůbec ještě naživu? Podobné otázky vířily Míně hlavou celou cestu ke Carfaxskému ústavu.