-Carfaxský ústav pro choromyslné, Londýn, duben 2014-

Postarší muž, kterému se již na hlavě rozmáhala pleš, procházel chodbou a jeho dunivé kroky se rozléhaly celým prostorem. Hustý knír halil jeho tenké rty, tvář brázdilo již mnoho vrásek a na nose měl posazené hranaté brýle bez horních obrouček. Střídavě sledoval papíry ve svých rukou a cestu před sebou, aby do ničeho nevrazil. V těsném závěsu za ním jej následovala mladá dívka, která se zvědavě rozhlížela kolem. Ofina jí padala do čela a ona si ji co chvíli upravovala.

„Takže jste vystudovala a ráda byste tady pracovala?" zahučel muž, aniž by se k dívce obrátil. Bílý plášť mu vlál kolem nohou.

„Ano," přikývla oslovená, ač to ten muž – lékař – nemohl vidět.

V odpověď se jí dostalo jen jakéhosi zamručení.

„Umisťují tady i pachatele trestných činů, doktore Wolfe?" zajímala se dále.

„Ano," napodobil její předcházející odpověď, „ale to prozatím můžete pustit z hlavy. Na takové případy je třeba specializace, slečno Bakerová."

Lisa, jak se dívka jmenovala, si úlevně vydechla. Nebyla si příliš jistá v kramflecích a vidina sebe samé ve společnosti psychicky narušeného člověka, který spáchal nějaký hrozný čin, ji znepokojovala.

Pár minut šli mlčky. Vystoupali po schodech do patra a vydali se do křídla s pokoji pacientů. Doktora Wolfa dvakrát netěšilo, že to musí být právě on, kdo provede potenciální zaměstnankyni po jejich ústavu, ale někdo to udělat musel. Ředitel byl tak laskav, že toto umožnil právě jemu, ač se o to doktor Wolf neprosil. Měl důležitější věci na práci. Stejně věděl, že slečna Bakerová má místo jisté, jinak by jí tady nemusel všechno ukazovat.

„Tady je náš poslední pacient," ukázal rukou ke dveřím uprostřed a vedl dívku k nim.

Lisa nakukovala doktorovi zvědavě přes rameno, když se lopotil s klíčem v zámku. Netušila, koho má očekávat, ale přes své obavy měla o práci upřímný zájem, jinak by tam nešla, natož studovala takový obor.

Dveře se záhy otevřely a doktor Lisu vybídl, aby vstoupila.

„Nemusíte se bát, nic vám neudělá," ujistil ji a pokynul rukou. Jen co byli oba uvnitř, zase za nimi zavřel.

„Co přesně mu je?" Lisa si mnula ruce a pozorovala muže, který seděl na kraji postele. Okraje pelesti drtil v silném sevření, klouby mu tím tlakem zbělaly. Jeho skelný pohled naznačoval, že nejspíše nevnímá nic, co se kolem něj děje. Jen tam seděl a civěl do stěny před sebou.

„Vážné trauma. Ošklivý případ," zahuhlal doktor Wolf a zaujal místo vedle dívky, „našli jej na přelomu roku, jak se toulá po vřesovištích okolo Exeteru. Pořád něco nesouvisle blekotal. O ďáblu, o nemrtvých a o tom, že někoho ztratil. Záhy na to našli v Drakeově panství několik mrtvých."

„O tom jsem četla," přisvědčila Lisa a znovu si upravila ofinu, „to je ten jediný, co přežil?"

„Je," zabručel Wolf a tiskl si své desky k hrudi, „jmenuje se Jonathan Harker. Býval to skvělý lékař v jedné ze zdejších nemocnic. Měl toho hodně před sebou. A teď je tady."

„Doteď nikdo nepřišel na to, co se tam vlastně stalo, že?" Lisa ten případ znala z novin.

Záhada Drakeova panství, jak noviny celý případ prezentovaly, zaměstnávala policii jak v Londýně, tak v Exeteru. Nikdo však nemohl na nic přijít. Několik mrtvých, podivná zranění, smrtelné rány podobné těm, které byly nalezeny na obětech z konce listopadu. Nikdo si s tím nevěděl rady. Jediný přeživší skončil v Carfaxu a šance, že by někdy mohl znovu vést normální život, byla nenávratně pryč. Jen Jonathan věděl, co se v tom domě stalo, ale jeho nesouvislé výpovědi policii nic neřekly, neměly žádnou hodnotu. Ztráta tolika životů zasáhla celé město.

„Byla to opravdu tragédie," doktor Wolf vrtěl hlavou, jako kdyby neschvaloval nic z toho, co se stalo, „jedna z obětí byla má stážistka," pronesl zastřeným hlasem, neschopen o tom příliš mluvit, „Mína Seward. Bylo to dobré děvče. Pro tuto práci měla skvělé předpoklady. Jestli někdo mohl do budoucna něco změnit, byla to ona. Mrzí mě, že jsem jí to nikdy neřekl. Skutečně byla pro tuto práci jako stvořená."

Lisa na doktora nejdříve pohlédla se šokovaným výrazem. Ten případ nesledovala natolik podrobně, aby věděla, že jedna z jejích předchůdkyň se stala obětí tajemného vraha. Záhy však překvapení opadlo a nahradila jej lítost. Mrzelo ji, že byl zmařen tak mladý život, stejně jako to, jak moc to mrzí jejího budoucího kolegu.

„Mína," po zaznění dívčina jména se Jonathan probral. Nepohnul se, nevzal své návštěvníky na vědomí, ale promluvil. Do očí mu vhrkly slzy a něco si bez hlasu mumlal, jen rty se mu pohybovaly.

Lise taková změna neušla a tázavě nadzvedla jedno obočí.

Doktor Wolf ztěžka vzdychl: „Ta dívka byla jeho přítelkyně. Mezi oběťmi byl také její otec, jeden z nejlepších patologů, doktor John Seward."

„Nebyl tam i nějaký policista?" Lise se sevřelo hrdlo úzkostí, když si uvědomila, že ten muž na posteli musel být svědkem smrti tolika svých blízkých.

„Ano, mladý Arthur Godalming," přisvědčil doktor, „pak se našlo ještě jedno tělo, ale jméno si nepamatuji. Byl to muž, ale nikdo toho o něm moc nevěděl. Nějaký Ind."

„Ví o nás?" tohle už bylo na Lisu moc, proto se raději zaměřila na Jonathana.

Doktor Wolf si jej chvíli prohlížel. Rozcuchané vlasy mladíkovi trčely do všech stran a nad spánkem se mu skvěla výrazná jizva po jednom z úderů, které utržil v posledním boji. Jeho strhaný výraz mučil i tak zkušeného doktora, jakým byl Wolf. Viděl již mnoho případů pomatení, setkal se s mnoha blízkými takových lidí, ale pohled na Jonathana byl ze všeho nejhorší.

Kdysi energický mladík, který se bezmezně odevzdával své práci, hýřil životem a každého si dokázal získat na svou stranu, kdesi hluboko uvnitř zemřel. Zůstala po něm jen bezduchá schránka na posteli, která den co den civěla před sebe na místo, které se zrovna namanulo. Personál se o něj staral, vodil jej do zahrad, do herny, kde se jej snažil přimět k nějaké činnosti, leč všechno marné. Z nadšeného doktora se stalo tělo bez duše. Nemluvil, nehádal se, neodporoval. Nebyl agresivní. Zkrátka jen seděl na místě a utápěl se ve vlastních vzpomínkách, které ho děsily. Častokrát jej v noci vzbudily příšerné noční můry a on se zmáčený potem s výkřikem posadil na posteli, chvěl se a plakal, až z toho dozorčím sestrám srdce pukalo. Nikdo netušil, jak velké hrůzy si musel mladík prožít.

„Ví o okolí," odpověděl nakonec doktor Wolf, „někdy, když sedí v zahradě, vyděsí ho nějaký zvuk, často to bývá hlavně ptačí skřek. A bojí se tmy. Musí mít na stole vždy rozsvícenou lampičku. Nesnáší temné kouty a stíny. Někdy se mi zdá, že naše sestry by si ho nejraději vzaly domů a staraly se o něj. Je u nich docela oblíbený. Litují ho a kdyby mohly, vyléčily by ho samy."

Něco takového Lisa celkem chápala. Při pohledu na apatického Jonathana se v ní cosi pohnulo a i ona měla nutkání sednout si k němu, obejmout jej kolem ramen a pronášet konejšivá slůvka. V jeho tváři viděla tolik bolesti, že kdyby ji rozdal celému světu, sám by jí měl pořád přebytek.

„Měli bychom jít," doktor postrčil dívku ke dveřím, „když si jej někdo dlouho prohlíží, začne být nervózní."

Lisa přikývla a s posledním soucitným pohledem, který pacientovi věnovala, vyklouzla z pokoje zpět na chodbu. Bouchnutí dveří a cvaknutí zámku v ní něco odemklo. Najednou o práci v Carfaxu opravdu stála a nejraději by pracovala přímo s doktorem Wolfem. K Harkerovi ji to silně táhlo. On představoval to, proč se rozhodla pro tuto práci. Ač věděla, že se to možná nikdy nestane, chtěla se alespoň pokusit vrátit toho mladého muže zpět do života.

Doktor Wolf se vydal chodbou ke schodům a zpátky dolů. Lisa jej následovala.

„Máte ještě schůzku s ředitelem?" ohlédl se po ní.

„Mám. Už vás nebudu zdržovat, do kanceláře trefím sama," vyhrkla dívka a oba lidé se kvapně rozloučili. Doktor byl rád, že se zase může věnovat svým povinnostem a nemusí dělat chůvu nějaké čerstvě vystudované dívce.

Lisa seběhla do haly, recepční ani nevzala na vědomí a vyřítila se ven. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a zalovila v kabelce. Třesoucími se prsty vytáhla z krabičky cigaretu a zastrčený zapalovač. Byl to nechutný zlozvyk a sama jej nesnášela, ale po takovém zážitku potřebovala uklidnění.

Zapalovač brzy cvakl a dívka se s úlevným výrazem ponořila do kouře, který ji při prvním vydechnutí obklopil. Chvíli se zavřenýma očima slastně potahovala. Když se dostatečně vzpamatovala a několikrát zamrkala, zrak jí padl na někoho, koho si při svém zběsilém počínání vůbec nevšimla.

Stranou všeho dění, na kraji kruhového nádvoří, ze kterého vedla příjezdová cesta dolů k bráně, stálo černé BMW. Rozložitý řidič se o auto opíral zády, ruce měl složené na hrudi a nohy překřížené v kotnících. Prohlížel si fasádu ústavu, ale záhy se pohledem přesunul k dívce a studoval ji. Když se jejich oči setkaly, Lise se stáhlo hrdlo. Mužovy tvrdé rysy tváře a přísný výraz naznačovaly ráznou povahu a jasně dokládaly, že tenhle člověk zřejmě nejedná v rukavičkách. Černé vlasy měl na krátko střižené a do celkového obrázku toho místa nezapadal. Neměl tam co dělat. Na pozemku Carfaxu rozhodně ne. Lisa byla přesvědčená, že kdyby jej potkala třeba v metru, celý den by se ohlížela a v kabelce svírala svůj pepřový sprej. Ten člověk ji děsil. Nebyl to přítel. Jeho úmysly rozhodně nebyly čisté.

Lisa ještě několikrát potáhla. Muž z ní ale zrak nespouštěl a ona už to nemohla vydržet. Hodila cigaretu na zem, zašlápla ji, obrátila se na podpatku a utekla zpět do útrob ústavu. Pocit nebezpečí se jí stále držel.

Muž nehnul ani brvou. Od zavřených dveří zabloudil pohledem ke střeše. Nepohnul se z místa a setrval tam ještě dlouho poté, co dívka zmizela. O ni se však nezajímal.

Když se Lisa po schůzce s ředitelem vracela domů, neznámý člověk už před ústavem nestál. Ona i přesto měla pocit, že ji odněkud sleduje tím přísným pohledem, očima, ve kterých se neodrážel žádný cit.

Jen chladná prázdnota připravená strávit každého, kdo se mu postaví do cesty.