Stříbro na konci kůlu pálilo podobně, jako když člověku rozežírá tkáň dravá kyselina. Gabrielovi stačilo jen pomyslet na to, že by se napřímil a hned jej zaplavila trýznivá vlna bolesti, která jej vrhala do nového světa dosud nepoznané agónie. Oslabený a sám bojoval o přežití, ačkoliv už neměl pro co žít. Nehodlal se ale vzdát, dokud bude ten, jemuž věřil, dýchat.

„Mělo mě napadnout, že jsem si na prsou hřál hada. Už zase," procedil skrz zatnuté zuby chraplavým hlasem.

Prudká rána do boku, která po jeho slovech následovala, zamířila přímo do zranění, které Gabriel utržil před chvíli. Novou vlnu bolesti už nezvládl a přepadl přes nohy své milované, která již spočinula ve věčném spánku. Pokusil se vzepřít na rukou, ale sotva se pootočil. Koutkem oka vnímal koberec rusých vlasů kolem.

Slyšel Renfieldovo supění. Oddechoval jako vzteklý býk, zatínal ruce v pěst a v kloubech mu křupalo. Sledoval kdysi mocného upíra, kterak se nyní jen bezmocně plácá na zemi a v marné snaze se pokouší odstranit kůl z těla. Po tváři se mu mihl spokojený úšklebek. Přesně něco takového toužil celá léta spatřit.

„Tak jako tomu starci bych vám řekl, že to není osobní, ale tohle už osobní je," strčil do něj nohou, až se zmítající se tělo přetočilo na bok. Chtěl té stvůře vidět do tváře.

„O čem to zase mluvíš?" zasyčel Gabriel. Podařilo se mu vzepřít se na lokti. Odplivl si a sledoval Renfieldův pohyb.

Ten vytáhl zpoza opasku široký lovecký nůž. Zakrvácená čepel se zaleskla ve svitu měsíce, jehož paprsky zabloudily do místnosti.

„Ne že by mi záleželo na tom, jestli odejdete v pokoji, ale snad vám bude útěchou, že vaše drahá polovička nebude na onom světě úplně sama," Renfield točil zbraní ve své ruce a prohlížel si rudé ostří.

Gabriel několikrát zamrkal, aby přemohl slabost. Pohledem sjel k Mínině tváři. Zavřel oči a sklopil hlavu.

„Nemusel zemřít," do hlasu se mu vkradla lítost.

„Ne. Ale nehodlal jsem se od toho patologa a jeho kumpánů připravit o tu možnost zabít vás sám," Renfield přistoupil blíže k němu a sklonil se nad ním, v očích mu probleskávaly zlověstné jiskry, „jenže mí rodiče taky nemuseli zemřít. Ale stalo se. Kvůli vám."

Gabriel se zaúpěním zaklonil hlavu, když se pokusil vytáhnout do sedu a kůl v těle o sobě dal znovu nepříjemně vědět. Potřeboval se jej zbavit. Co nejrychleji. Doslova cítil, jak se kolem něj začíná stahovat smyčka.

„Rodiče?" hekl, když byl zase schopen promluvit.

„Ano," Renfield si nejdříve jen ledabyle pohodil nožem v ruce, ale poté sevřel jeho rukojeť tak pevně, až by ji rozdrtil. Hned na to jediným pohybem zanořil čepel Gabrielovi do nohy. Ten by mu nejraději na místě urval hlavu, ale zmohl jen na další bolestivý ryk.

„Byli to dobří lidé. Ti nejlepší. A vy jste je zabil," ta slova Renfield dštil jako oheň. Dusil je v sobě už tak dlouho a teď mu konečně mohl všechno říct.

„To málo, cos mi o nich řekl..." Gabriel se rozkašlal a chvíli trvalo, než byl schopen pokračovat, „asi by nechtěli, aby jejich jediný syn skončil jako pomstychtivý vrah."

Renfield si k němu dřepl, prstem opisoval rukojeť nože, která Gabrielovi stále trčela z nohy.

„Za prvé – to už se nedozvíme, protože jsou mrtví," cvrnkl do nože, čímž dráždil hlubokou ránu a bolestné naříkání mu znělo v uších skoro jako andělský chór, „za druhé – vtip je v tom, že nejde být vrah, když zabijete mrtvého."

„Beze mě bys nebyl nic," vrčel Gabriel vztekle, „možná jsi mě přelstil a teď se chvástáš tím, jak jsi na mě vyzrál, ale pravdou je, že kdybych tě nenašel v tom smrdutém indickém slumu, kdybych těm rváčům nezabránil, aby z tebe sedřeli kůži, nikdy by ses ke mně nedostal. Nikdy bys své pomsty nedošel, nikdy by ses ani nedostal z toho smrdutého místa. Možná jsem ti zabil rodiče, ale byl jsem to já, kdo ti dal příležitost být někým víc. Ale i tak jsi pořád jen prolhaná krysa se zkaženým srdcem."

„Vy jste ten poslední, kdo mi má co kázat o srdci," jeho slova Renfielda vyprovokovala a on si jej přitáhl za límec košile blíže k sobě, jen aby mu mohl zasadit tvrdou ránu do tváře.

Gabriel se usmál a odplivl spršku slin, která se mísila s prachem a cákanci krve na zemi. Otřel si rukávem bradu a blýskl po svém protivníkovi pohledem, ve kterém si mísilo pobavení s pohrdáním.

„Víš ty co?" kývl k němu, „pamatuji si je. Tvé rodiče. Ten smrdutý motel nedaleko pláže. Dobré místo pro lov. Nikdo nic nevidí, nikdo nic neslyší. Nikdo nechce problémy. Kdo by se staral o páreček chudáků, kteří zradili vlastní zem?"

„Ticho!" tohle Renfield odmítal poslouchat. Znovu jej praštil, tentokráte však do něj bušil jako smyslů zbavený. Gabriel se ale pořád smál a snášel rány, aniž by ukázal slabost.

„Musím říct, že tvůj otec nebyl zrovna co k čemu," pokračoval, „bojovník to zrovna nebyl. Zabít jej bylo snadné. Svou ženu příliš neochránil."

„Ty taky ne," vrátil mu to Renfield a klouby na rukou měl už od věčného mlácení sedřené do krve. Gabriel čekal jen na jediný okamžik.

„Já se za ni alespoň bil," zachrčel, „ještě jsem ale neskončil. Tvá matka byla zvlášť...však ty víš. Krásná byla, to nepopírám. Ještě pořád cítím tu vůni koření, po kterém jí voněly vlasy. Nevěřil bys, jak ochotně se nakonec podvolila. Řekl bych, že se jí to svým způsobem líbilo. Nebyl jsem k ní hned hrubý. Ale znáš to...neudržel jsem se. Bylo to příliš opojné."

„Mlč!" zařval Renfield. Soptil vzteky a tentokrát se už na Gabriela vrhl plnou vahou. Přišpendlil jej k zemi a tloukl jej hlava nehlava.

To bylo ale přesně to, co Gabriel chtěl. Zatnul zuby a jen syčel bolestí, když padl na záda a kůl mu projel tělem. Stříbrná špička protrhla látku obleku a vykoukla z jeho hrudi. Dost na to, aby ji ze sebe mohl dostat.

Jakmile se mu otevřela cesta ke svobodě, sevřel Renfieldovu paži v místě, kde jej škrábla kulka. Zraněný člověk zavyl bolestí, ale to už jej ze sebe Gabriel skopl. Odkulil se z jeho dosahu, klekl si na všechny čtyři a jednou rukou si vytrhl tu proklatou věc z těla. Jeho pronikavý řev rozechvěl zbylé tabulky v oknech, ale pro Gabriela bylo nejdůležitější to, že se zase mohl volně pohybovat. Alespoň tolik, kolik mu všechna utržená zranění dovolila.

„Nikdy nenechávej protivníkovi svou zbraň," po rtech se mu prohnal zlověstný úsměv a rychlým pohybem si vytáhl z nohy nůž, který se mu stále nořil do masa.

Renfield se ušklíbl, neznepokojilo jej to: „Nikdy si nemyslete, že váš protivník má jen jednu."

V té chvíli sáhl k opasku a podobně, jako předtím Jonathan, i jemu se v ruce zjevila zbraň. Padla mu přesně do ruky, jako kdyby ji někdo vyrobil na míru přímo jemu. Neváhal tak, jako jiní. V mžiku cvakla spoušť a třeskutá rána byla neklamným důkazem toho, že náboj opouští hlaveň.

Gabriel si ale již uvědomil, proti komu nyní stojí. Svým způsobem stál proti sobě samému. Jeho i Renfielda spojovaly stejné pohnutky – ztratili své blízké a to je hnalo stále dál, vstříc tomu, kdo jim je vzal. Mnoho let v sobě dusili vztek, který chtěli nasměrovat jediným směrem – proti tomu, koho chtěli vidět mrtvého. Gabriel tedy přesně věděl, že jakmile bude mít Renfield příležitost vystřelit, udělá to. Bez nejmenšího zaváhání. Měl tak možnost vyhnout se střele dříve, než jej kulka mohla zranit.

Jakmile se kolem rozprskla omítka, když se kulka zavrtala do zdi, Gabriel již na svém místě nestál. Renfield se rozhlížel kolem, ale nikoho neviděl. Ozvalo se jen sotva slyšitelné zaúpění, které se v mdlobách vydralo z Jonathanova hrdla.

„Odtud se živý nedostanete," Renfield zvýšil hlas a pátral ve tmě, „všichni jsou mrtví. Arya, Mína. Obě. Nic vám už nezbylo. Silase nikdy nedostanete. Nepovedlo se vám to doteď, tak jakou pak máte šanci? Jste příliš zraněný."

„Jsi zaslepený pomstou a nevidíš tak možnosti, které se před tebou otevírají," ozvalo se z rohu. Renfield se bez váhání otočil tím směrem a dvakrát vystřelil. Jedna kulka však zase uvízla ve zdi, té druhé se do cesty postavila ztrouchnivělá skřínka.

„Chceš mou smrt," Gabrielův hlas se prohnal kolem Renfieldova ucha a záhy jej opět doprovodila sprška nábojů, „horším trestem by však byl život. Máš pravdu. O všechno jsem přišel. Nech mě jít a připravíš mi tak osud mnohem horší, než smrt. Ta je spíše vysvobozením, avšak v mém případě není věčná."

„Nejsem idiot," přerušil jej Renfield, „nechám vás jít a po nějaké době mě zabijete. Navíc...mně nejde o to, abych vás co nejvíce týral. Já vás chci prostě jen zabít. Chladnokrevně, bez soucitu, přesně tak, jako jste zabil mé rodiče. Žádné utrpení nebo milost. Jen smrt."

Otáčel se kolem své osy a pokaždé, když zahlédl míhající se stín, vystřelil jeho směrem. Nikdy jej však nezasáhl, ale stačil si všimnout, že pokaždé, když se Gabriel snaží vyhnout střelám, zpomaluje. Pozbýval sil a bylo to znát rovněž na jeho zastřeném hlase. Zadýchával se, chrčel a být stále ještě člověkem, jeho tělo by ten vyčerpávající souboj dávno vzdalo.

„Pak jsi hlupák," Gabrielův hlas se opět prohnal kolem, až by Renfield přísahal, že cítil jeho dech.

Naposledy se obrátil a vystřelil.

„Potíž je v tom," nadhodil Gabriel, který se tentokráte zjevil jen pár kroků od něj, „že vy lidé nikdy nepočítáte náboje."

Další stisknutí spouště již nemělo žádný účinek.

Renfield zbraň vztekle odhodil a s řevem se na Gabriela vrhl holýma rukama. Tomu se podařilo uhnout a na chvíli svého protivníka dezorientovat, ale jeho zranění byla příliš rozsáhlá. Potřeboval krev. Nebo smrt. Sám by raději volil druhé, když pohledem zavadil o mrtvou krásku nedaleko dveří.

Ve chvíli, kdy se pokusil znovu vyhnout Renfieldovu výpadu, jej jeho tělo zradilo. Klopýtl a jen tak tak to nevzdal. Klečel na jednom koleni a snažil se vzchopit. Slyšel za sebou rychlý dech, vnímal pot perlící se na čele. Jako kdyby byl Renfield přímo před ním, ne pár kroků za jeho zády. Tak jasně vše vnímal. Lidské srdce se málem probilo z hrudi, když se přiblížilo. Gabriel musel zmizet.

Příliš pozdě si uvědomil, že ho zrazují vlastní smysly.

Obrátil se v dobré víře, že pouze odrazí další útok a zmizí, leč marně. Sotva se otočil, hrudí se mu prohnala dobře známá bolest tak velká, až jej ochromila. Z hrdla mu vyšlo jen tiché zaúpění. Hleděl do čokoládových očí, které jej propalovaly pohledem. Sklouzl pohledem ke své hrudi, kterou probodla jedna z hrubých částí stolu, který svou vahou při dopadu rozdrtil Ion. Jeho rozervané srdce se sice vzpíralo nevyhnutelnému, ale nemělo šanci. Zásah byl přesný.

„Tady to končí," Renfield se snažil protlačit svá slova skrze pevně zaťaté zuby a zatlačil do Gabriela tak, až padl na zem.

Ten těkal očima kolem, ač netušil, co přesně hledá. Zpola ležel, zpola seděl a hlavou mu vířilo nespočet vzpomínek.

Rusé vlasy lemující světlou tvář s hnědýma očima a pohledem plaché laně. Jiskra ve smaragdově zelených očích krásky, po které pátral věky. Ale jedna dívka se mezi obě rusovlásky vetřela a ukořistila si veškerou pozornost umírajícího. Nepatřila tam, ale on ji přesto viděl. Netušil proč, ale byla tam. Proč si však vzpomněl právě na ni?

Bolest se znásobila, když mu kus dřeva zajel o kus hlouběji do těla.

Renfield konečně dosáhl svého a náležitě si to užíval. V duchu se modlil za své rodiče a do očí mu vhrkly slzy, když si uvědomil, že splnil to, co slíbil. Před třinácti lety složil slib, dal sobě a svým rodičům slovo, že sprovodí ze světa stvůru, která je připravila o život. Několik let o tom okamžiku snil, ale sžíralo jej vědomí, že se to možná nikdy nestane. Neměl prostředky, rodinu, majetek, zhola nic. Pak se však díky podivné souhře okolností setkal právě s tím tvorem, kterého každou noc vídal ve snech se zakrvácenou tváří a rudými stříkanci na oblečení. Započal dlouhou cestu, která jej dovedla právě k tomuto okamžiku.

Jenže pocity, které se hlásily o slovo, byly jiné, než čekal. Neulevilo se mu. Ve skutečnosti necítil vůbec nic. A toho se děsil. Očekával úlevu, větší vztek, cokoliv, ale ne prázdno. Jeho rodiče byli pryč a právě probodl srdce monstru, které za to mohlo. Svět ale nebyl lepší a čistší. Byl ještě ponuřejší, než prve.

„Neustále jste mi opakoval, že mám být trpělivý," zašeptal, „můžete být hrdý. Držel jsem se vaší rady. Zaplatil jste za to, co jste udělal. Teď táhněte k čertu."

„Tam už jsem byl," Gabrielovi přeskakoval hlas, „ale zavedu tam i tebe."

V posledním vzepětí sevřel v ruce nůž, který mu vypadl z rukou ve chvíli, kdy uhnul před první kulkou. Bolest znal velmi dobře a už jej nemohla zastavit. Z toho mála sil, které mu zbývalo, se napřímil a než padl zpět na zem, zabodl svému soku ostrou čepel do krku.

Renfield, ponořený do svých myšlenek, si ničeho nevšiml do doby, než se mu pod rukama jeho oběť pohnula. To už však bylo pozdě. Nesnesitelná bolest se mu zakousla do krku a z rány se vyřinula tmavá krev. Zalapal po dechu, pustil se dřeva a zavrávoral. Šokovaný tím, co se právě stalo, snažil se zbavit nože, ale to už se skácel k zemi a s vytřeštěnýma očima hleděl do stropu. Tak jako krev opouštěla jeho tělo, opouštěl jej i život.

V posledním mlhavém záblesku, které mu jeho vědomí poskytlo, tomu byl i docela rád. Jakmile došel své pomsty, na světě mu již nic nezbylo. Měl toho s Gabrielem společného mnohem více, než si zpočátku připouštěl. Smrt byla vysvobozením. Netušil, jak by mohl žít ve světě, kde nikoho neměl. Co by měl dělat, když se třináct let upínal jen k tomuto momentu a zasvětil mu celý život? Gabriel měl pravdu. Život by byl trestem. Smrt byla milostí.

Přijal svůj úděl. Než jeho srdce přestalo tlouci a víčka mu klesla, spatřil své rodiče. Vlídnou tvář své matky a husté vousy svého otce, které skrývaly široký, dobrácký úsměv. Připojí se k nim, věřil v to. Chtěl v to věřit.

S klidným výrazem zavřel oči a smrt jej záhy přivinula do své náruče.

Jen o chvíli dříve se mlhavý obrys postavy před Gabrielovýma očima rozjasnil. Ležel na boku a sledoval ženu, která se k němu blížila. Proč viděl zrovna ji, to nevěděl, ale z nějakého důvodu jej její tvář uklidňovala. Žena si k němu klekla a věnovala mu úsměv, ve kterém se zračila jistá nesmělost. Její oči skrývaly plachost, ale také bezbřehou něhu a dobro.

„Ilono," zachroptěl Gabriel.

Ženina tvář se rozjasnila. Položila mu drobnou dlaň na čelo a jeho zaplavil zvláštní pocit sounáležitosti, jaký dříve necítil.

Smrt si záhy přišla i pro něj, ač věděla, že jej ve svých spárech dlouho neudrží.

Gabriel nebyl tak smířený, jako Renfield. Pro něj smrt neznamenala konec, ale pouhou přestávku v tom zběsilém honu za spravedlností, které chtěl již dávno dosáhnout, ale nebyl toho schopen. Užíral se poslední vzpomínkou na Van Helsinga, kterého již nikdy nespatří. Nikoho z těch, kteří mu byli těmi nejbližšími. Všichni byli pryč. Ilona z jeho života zmizela už tak dávno. Nemohl se s nimi shledat, ne dokud jej svazovalo jeho prokletí.

Přesto však zavřel oči a nechal se přemoci temnotou, která jej přikryla jako těžká deka.

V opuštěném panství se rozhostilo ticho. Většina duší již dávno opustila tento svět a spočinula ve věčném míru. Ne všichni však měli takové štěstí.

Tklivé havraní zakrákání se neslo přes celý pozemek, zatímco se z nebe začaly snášet husté chomáče sněhových vloček. Jasný plamen života vyhasl a nahradila jej jen smrt.