-Slum Dharavi, Bombaj, hlavní město svazového státu Maháráštra, Indie, květen 2000-

Té noci vládlo v městské chudinské čtvrti nebývalé dusno. Ani když slunce zašlo, neměli lidé možnost odpočinout si od všudypřítomného horka. Vlhkost ve vzduchu stěžovala dýchání těm nejslabším i dětem. V úzkých uličkách živořilo tolik duší, že by je turisté ze západu nespočítali snad ani za týden. Hlava na hlavě, pramálo volného místa, otřesné podmínky pro život. Zdejší obyvatelé snad už ani nebyli lidé. Živořili, přežívali. Rodiče si odtrhovali od úst to málo jídla, které se jim podařilo sehnat, jen aby udrželi při životě své děti. A proč? Aby se jim podařilo dospět a oni mohli vést stejně nuzný a bídný život takřka bez jídla, pitné vody, prakticky bez základních podmínek, které člověk k normálnímu a prosperujícímu životu tolik potřeboval? Mnoho lidí to místo nenávidělo, ale pro všechny to byl domov.

Ne však pro osamocenou duši uprostřed toho lidského mraveniště. Vedle vchodu do pobořené chatrče seděl devatenáctiletý mladík, který ryl klacíkem v prachu, jež pokrýval zem všude kolem. Udusané cestičky mezi nuznými příbytky poskytovaly jen tolik prostoru, aby skrze ně prošli možná tak dva lidé vedle sebe a to se ještě museli vyhýbat ostatním.

Hoch to místo nenáviděl. Popraskané rty měl vyprahlé od věčné žízně, která jej stravovala. Držel je pevně semknuté a s hlavou sklopenou civěl do země, neustále opakuje jeden a ten samý pohyb, jako kdyby byl jen robot, který tam sedí právě proto, aby tohle dělal. Jinak si už ani nepřipadal. Každý den byl stejný, jako ten předešlý. Sehnat jídlo, vodu, snažit se nepadnout do rukou policii. Nenáviděl svůj život. Dlouhé černé vlasy mu padaly do snědé tváře a občas si s nimi pohrál vlahý vánek, který však nestačil k tomu, aby jej zbavil toho pocitu, že se právě smaží uprostřed rozžhavené výhně.

„Hej, cizáku," úzkou uličkou se k mladíkovi blížila skupinka chlapců v jeho věku.

Vytáhlí hoši, snědí, v otrhaných džínách, kraťasech a tričkách. Prach jim umounil tváře. Někteří z nich sem tam zakašlali nebo si kýchli, když je otravná zrnka dráždila v dýchacích cestách. Smáli se a odhalovali tak špinavé, křivé zuby. Partička výtržníků, která si již zvykla, že jejich způsobem přežití se stalo obtěžování a napadání druhých. Pro ránu nikdy nešli daleko.

Mladík sedící před chatrčí si povzdychl, hlavu však nezvedl. Dál šťoural klacíkem v zemi a marně doufal, že kolem něj projdou a nechají jej na pokoji. Moc dobře věděl, že se to nestane. Pro zdejší rváče byl oblíbenou atrakcí. Ač byl stejně snědý, jako oni a jeho původ byl stejný, jako jejich, všichni jej vnímali jako zrádce. Jeho rodiče si dovolili opustit Indii, místo, které je všechny spojovalo. Daleko za hranicemi, v lepším světě, který pro ně byl jen pohádkou, přivedli na svět chlapce, na kterém si nyní vylévali svou závist, možná i vztek.

„Hej," vytáhlý vůdce skupiny došel až k mladíkovi a strčil do něj, „copak neslyšíš? Oceán už tě volá. Nechceš zas nastoupit na loď a zdrhnout, jako to udělali ti tví zrádcovští rodiče? Troubo." Se smíchem se otočil ke svým přisluhovačům a ti jej napodobili. Rozesmáli se a někteří párkrát zatleskali.

Tohle bylo na hocha příliš. Jeho rodiče nikdo očerňovat nebude.

Mrštil klacíkem o zem a vystartoval proti tomu, kdo se mu tak okatě posmíval. Vrazil do něj a natlačil jej na plech protějšího domku, který sotva držel pohromadě. Ozvalo se hlasité zadunění, které by jistě probudilo i mrtvého.

„Jmenuju se Renfield, ty kryso a mí rodiče byli stokrát lepší, než ti tví!" zařval mu do tváře a na nic nečekal, hned jej uhodil pěstí.

Scénář byl pokaždé neměnný. Renfield se vždy nechal vyprovokovat a ránu zasadil jako první. Nikdy však vyhrát nemohl. Ostatní se na něj slétli jako supi na opuštěnou mršinu a tloukli jej hlava nehlava. Ani teď tomu nebylo jinak.

Čísi ruce jej strhly z vůdce skupinky a odtáhly stranou. Renfield se ocitl uprostřed kruhu rváčů. Od smrti rodičů byl celý jeho život jen začarovaným kruhem. Začínalo a končilo to úplně stejně a každý den se všechno odehrávalo nanovo. Den, kdy neschytal žádnou ránu, pro něj byl doslova požehnáním.

„Tak co, cizáku, budeš si vyskakovat?" vůdci skupinky netrvalo dlouho, než se vzpamatoval. Na rány byl zvyklý, ovšem ne tak, jako Renfield. Ten vydržel více, jinak by už dávno nežil.

Chlapci do něj strkali a posouvali si ho jako fotbalový míč. Odkudsi přilétla jedna rána a uhodila Renfielda do tváře. Čísi loket jej dloubl pod žebra. Mezi lopatkami ucítil další ránu. Snažil se nad svým tělem získat kontrolu, leč marně. Přesila byla značná. Jeho jedinou nadějí bylo, že se mu podaří utéct, když jej propustí, aby jej mohli nahánět jako štvanou zvěř.

„Copak, chtěl bys nám něco říct?" ten, který celou skupinku vedl, si nakonec Renfielda přitáhl za lem trička k sobě. Z úst se mu linul nelibý pach směsice kouře, alkoholu a toho, co ve slumu dokázali ukrást a bylo možno to považovat za jídlo.

„Jo," odplivla si jejich kurážná oběť, „že se tvému otci nedivím, jak skončil. Mít za děcko někoho, jako ty, taky bych skočil pod vlak."

Ke slušnému člověku by si Renfield takovou poznámku nedovolil. Sám věděl, jaké to je, vyrůstat bez rodičů. Jenže vůči svému tyranovi nechoval žádnou úctu, žádnou lítost. Nic. On nebyl dobrý člověk, neviděl tedy důvod, proč by se k němu tak měl chovat. Naopak, oplácel mu stejnou mincí.

Na hochovi, který jej držel, bylo vidět, jak se snaží krotit vztek. Chrčivě potáhl a vyplivl na zem nechutně vyhlížející hleny.

„Ty zmetku," zasyčel a zatřásl s ním, „seš stejnej, jako tví rodiče. Doufám, že taky skončíš roztrhaný v nějákym hotelovym pokoji, kde po tobě ani čokl neštěkne." Jeho řeč ukončila tvrdá rána přímo do nosu.

Renfield úder neustál a sesypal se k zemi. Všichni se kolem něj těsněji semkli a hlavní soudce i kat se dlaněmi opřel o kolena a sklonil se k odsouzenému.

„Zdrhej, cizáku. Ať neporušíme tradici," zazubil se a okamžitě ustoupil.

Partička chlapců se na jedné straně rozestoupila a vytvořila tak Renfieldovi průchod. Ten skutečně na nic nečekal. Vyškrábal se na nohy a proběhl mezi pokřikujícími rváči. Zabral a běžel, seč mu síly stačily. Jen chvíli na to se za jeho zády ozvalo nadšené výskání, pokřikování a těžký dusot několika párů nohou. Přeskočil rozpadlé proutěné koše na zemi a shodil do cesty starý barel, aby jejich postup zpomalil.

Renfield měl zlost sám na sebe. Nejraději by se jim postavil, všechny do jednoho by je zmlátil a vrátil jim všechno, co mu provedli, i s úroky. Proti takové přesile však neměl šanci. Kdykoliv se postavil na odpor, dlouho ležel na zemi, než jej jeho zbité tělo bylo ochotné poslechnout. I tak se vždy odplazil jen do stínu, aby unikl přímému žáru slunečních paprsků. Na ty mladíky narážel často, za dne i v noci, náhodou i tehdy, kdy jej cíleně vyhledali. Když se mu poštěstilo a minuli se, neznamenalo to, že jej toho dne nebude bolet celý člověk. Vždycky se našel někdo jiný, kdo mu zasadil alespoň pohlavek. Ve slumu nebyl vítaný. Všichni se na něj dívali skrz prsty.

Na jednu stranu to však mělo i své výhody. Věčné boje Renfielda zocelily. Nebyl příliš vysoký, ale měl široká ramena a dlouhé nohy. Díky útěkům se jeho tělo vytrénovalo. Běhal rychle a jeho plíce bez problémů zvládaly pracovat. Dokázal by svým trýznitelům utéci, ale vždycky se našel nějaký zákeřný člověk, který mu podrazil nohy, hodil mu něco do cesty nebo jej prostě nepustil dál. To, co ale Renfielda drželo při životě, byla jeho vůle. Jen kvůli svému slibu se každý den přiměl vstát a vydat se do rušných uliček slumu, aby si sehnal něco k přežití, případně vymyslel, jak se dostat z té příšerné země a dostát svému slovu.

„Hassane, chyť ho!" za Renfieldovými zády se ozval výkřik. Ohlédl se přes rameno, což byla chyba.

Když se obrátil zpět, mohl se už jen dívat, jak se mu do cesty staví mladík vyšší a silnější, než všichni ostatní. Než stačil zabrzdit, nový hráč ustoupil a nastavil mu nohu. Pád byl nevyhnutelný. Renfield se na konci uličky přerazil o novou překážku a vpadl přímo na malinké prostranství, jež nehalily střechy chatrčí, které se kupily na sobě a skrývaly tak oblohu nad jejich hlavami.

Dopad byl tvrdý. Prach ze země se rozvířil a Renfield rukama jen o něco málo zmírnil pád. Sedřel si předloktí a praštil se hlavou o zem. Staré kraťasy jeho kolenům neposkytly žádnou ochranu a kůže na nich vzplála palčivou bolestí. Renfield ležel tváří k zemi. Několikrát zakašlal a do vzduchu se vznesl obláček prachu, který mu hned zalepil ústa a nos.

„Vstávej," ozval se posměšný hlas.

Skupinka rváčů už stačila doběhnout na těsné náměstíčko. Zastavili, nikam se nehnali. Nebyl důvod. Rozestoupili se do půlkruhu a pošťuchovali se, ukazovali k zemi a smáli se Renfieldovu neštěstí.

Ten se skutečně zvedl. Sykl bolestí, lapal po dechu a plival kolem sebe, aby dostal z úst prach, který se mu lepil na jazyk. Zaslechl hukot projíždějícího vlaku. Železnice, která oddělovala slum od okolního světa, vedla několik metrů za posledními domky. Možná, že kdyby k ní doběhl, jednoduše by ji přeběhl a ztratil se v rušných ulicích Bombaje. Tak bláhový plán ale nemohl vyjít. Nevydržel by tam ani den. Otrhaný, špinavý kluk bez rodiny a střechy nad hlavou by záhy skončil na policii a brzy možná i na horším místě. Slum mu poskytoval alespoň částečnou svobodu. O svých krocích mohl rozhodovat vždy jen on sám.

„Tak co?" vůdce skupiny si jej měřil pohrdavým pohledem.

Renfield si otřel tváře lemem svého špinavého, otrhaného trika. Vpíjel se svému protivníkovi do očí a zvedl ruce zaťaté v pěst proti němu. Byl odhodlaný se bránit, přestože věděl, jak to celé skončí.

Osud s ním však měl jiné plány.

„Noční potyčka v chudinské čtvrti," ozval se z přítmí tlumený mužský hlas, „vylévat si vztek ze své vlastní neschopnosti na někom, kdo s tím nemá nic společného, to je vskutku barbarské. Nedivím se, že se odtud nikdy nedostanete."

Partička chlapců se zarazila a otočila hlavy směrem, odkud vycházel cizí hlas. Renfield si toho příliš nevšímal, měl co dělat, aby dostal z očí písek. Jen poslouchal a cítil, jak se změnila atmosféra. Jeho pronásledovatelé zbystřili a možná v nich zahlodal strach.

„Co chceš, zbohatlíku? Jdi si po svejch," štěkl po neznámém vůdce, který měl na Renfielda tolik spadeno.

„Není slušné opovrhovat někým jen proto, že má něco, co sám mít nemůžeš," odvětil s klidem muž a vystoupil ze stínu úzké vedlejší uličky na malé prostranství.

Kaštanové vlasy měl ulíznuté k hlavě, upravený knír s bradkou rámovaly jeho plné rty. Ve tmě se barva jeho duhovek ztrácela, až se zdálo, že všichni hledí do černých, bezedných jam věčného zatracení. Kurta košile ve slonovinové barvě se občas zatřepotala ve vánku, dřevěné knoflíky v nepálském stylu u krku k sobě stahovaly vysoký límeček. Muž měl ruce zastrčené v kapsách plátěných černých kalhot. Se svým uhlazeným zevnějškem v chudinské čtvrti skutečně vystupoval z davu.

„Dejte nám pokoj," zavrčel mladík v čele a otočil se zpět k Renfieldovi s tím, že hodlá pokračovat v tom, co započal.

„Neříkej dvakrát," poznamenal muž a než se kdokoliv nadál, stál vedle drzého výrostka, svíral mu hrdlo a zpod rtů se mu draly dlouhé špičáky.

„Seber se a zmiz, než dám tvé bídné duši věčný pokoj," zasyčel mu do tváře.

Jeho stisk zesílil, aby si vyděšený hoch uvědomil, že tady končí veškerá legrace. Než stačila jeho oběť pozbýt vědomí, pustil ji. Partička kluků vyděšeně zírala na svého vůdce a na muže, který bez obav odkrýval, kým ve skutečnosti je. Renfield, který už stačil vnímat vše kolem, s ústy pootevřenými dokořán sledoval démonickou tvář svého zachránce. Vpíjel se do jeho rudě žhnoucích očí a snažil se zpracovat to, co se právě stalo. Nestál ani tak o to, že jej ten muž ušetřil dalších ran. Šlo mu o to, kým byl.

„Být vámi, vezmu jej a zmizím," pronesl cizinec ke skupince solných sloupů. Hoši se ihned probrali z transu, popadli svého chrčícího kumpána za paže a utíkali, seč jim síly stačili.

„Kohopak to tady máme?" neznámý se obrátil ke špinavému mladíkovi a sjel jej pohledem od hlavy až k patám.

„Re...Renfiled," vypravil ze sebe, stále ochromený tím, kdo to před ním stál.

„Renfield," zopakoval muž a natáhl k němu ruku, „těší mě, Renfielde. Gabriel Morgenstern."

Mladík netušil, co by měl v té chvíli dělat, ale jeho tělo zareagovalo dříve, než si mozek stačil všechno promyslet. Otřel si ruku do kraťasů a potřásl si s Gabrielem pravicí. Sám sebe se ptal, proč se na něj rovnou nevrhne, nepovalí jej, nebuší do něj, prostě cokoliv. Kvůli té zrůdě zůstal na celém světě sám a v noci sotva dokázal zamhouřit oči, jen aby nemusel zas a znovu vídat tu zakrvácenou tvář. Tvář muže, jehož šat byl potřísněn krví jeho rodičů.

„Pověz, Renfielde, copak jsi zač?" vyzval jej Gabriel a začal kolem něj v kruhu obcházet.

„Nikdo," odpověděl a bedlivě jej sledoval. Ve velkých, čokoládových očích mu jiskřilo, když se mu kdesi vzadu v hlavě začal v mžiku tvořit nový plán, jak dostát svému slovu. Ať to byl osud či dílo náhody, Renfieldovy šance na úspěch vzrostly. A to dosti výrazně.

„Tak nikdo," Gabriel se zasmál nad mladíkovou kuráží, „spíš bych řekl, že jsi někdo. Na rozdíl od svých společníků jsi neutekl. To se často nestává. Ne tehdy, zří-li člověk mou pravou tvář."

„To by nebylo správné," zahučel Renfield, „pomohl jste mi. Učili mě, že za každou pomoc se mám druhému odměnit. Splatit dluh."

„To je velice moudré," Gabriel uznale pokýval hlavou, stále kolem něj kroužil jako divoká šelma, „a také pravdivé. Kdo tě něco takového učil?"

„Mí rodiče," zněla odpověď pronesená jasným, pevným hlasem. Renfield nedával najevo emoce. Naučil se je skrývat a nyní se mu to obzvláště hodilo.

„A ti jsou kde?" vyzvídal dál Gabriel.

„Mrtví," víc k tomu Renfield neměl co říct.

„Smutné," zahučel za ním tlumený hlas, „i já v dosti mladém věku přišel o rodiče. Ne že by mě to zrovna u otce mrzelo. Pověz mi, Renfielde, zcela upřímně – chtěl bys z té smrduté čtvrti pryč?" Rozhlédl se kolem a pohledem zhodnotil nuzné podmínky, které ve slumu panovaly.

„Ano," přisvědčil mladík.

„Jsi rozhodný a poměrně tichý, toho si cením," Gabriel konečně zastavil a stanul tváří v tvář tomu člověku, „pokud se mi chceš odvděčit za mou pomoc, mám pro tebe nabídku. Dostanu tě odtud a zajistím, abys už nikdy netrpěl nedostatkem. Za to nečekám nic těžkého, jen loajalitu a splnění toho, co ti uložím. Mé možnosti jsou značné, toho sis jistě stačil všimnout. Jsi odvážný a to se cení. Neutekl jsi, ani před nimi, ani přede mnou. Někdo takový by se mi hodil."

Renfield vnímal každé slovo a usoudil, že to by mohlo být ono. Rodiče jej učili trpělivosti. Co se má stát, to se také stane, ale až v ten pravý čas. Uvědomoval si, že teď by toho tvora nepřemohl. Ne silou. Ale mohl jej přelstít. Získat si jeho důvěru a respekt a v okamžiku, kdy to bude nejméně čekat, zasadí úder. A pomstí se. Ztrestá toho, kdo zabil jeho rodiče, kdo mu vzal jediné dva lidi, na kterých mu nejvíce záleželo.

„A co to obnáší?" tušil, co všechno bude muset snášet, ale otázky vzbuzovaly důvěru. Kdyby se neptal, Gabriel by se jistě pídil po důvodu, proč jej nezajímá, co bude muset dělat pro démona se žhnoucíma očima a ostrými tesáky.

„Vše, co bude nutné, abychom uspěli. Ty i já," Gabriel rukou naznačil nové pouto mezi nimi, „mé možnosti jsou sice značné, mnoho toho dokáži, ale zároveň jsem omezen něčím tak prostým, jako je denní světlo. Ty mi pomůžeš překlenout tuto nevýhodu. Budeš mým zástupcem, mou pravou rukou. Naučíš se věci, ke kterým by ses tady v tom zapadákově ani nedostal. Vytáhnu tě ze dna zpátky nahoru a až přijde čas, nechám tě jít. Máš mé slovo."

Renfieldovi vystřelilo jedno obočí pochybovačně vzhůru. Doufal jen, že to okolní šero zamaskuje. Pro něj slovo toho tyrana nemělo váhu. Ale rozhodl se tou cestou jít, aby mohl splnit, co slíbil. Sám sobě i svým rodičům.

„Takže?" Gabriel na něj zpříma pohlédl, již očekával odpověď.

„Dobře," Renfield přikývl. Právě svůj život a budoucnost svěřil do rukou muže, o jehož smrti tak dlouho snil.

„Výborně," Gabriel jej poplácal po rameni a trochu s ním zatočil, „nejdříve z tebe zase uděláme člověka. Můj společník nesmí vypadat jako zanedbané štěně. A potom," odvrátil se a pokynutím ruky mu naznačil, aby jej následoval, „se vydáme na západ, Renfielde. Amerika se ti bude líbit."

Za jiných okolností by Gabriel nejspíše na další bídný lidský život nebral ohledy. Ten mladík mu ale v lecčem připomínal jeho syna, kterého našel za podobných okolností. Ač byl Renfield už prakticky dospělý a Van Helsing byl malé dítě, když jej potkal, mnohé je spojovalo. Svého syna již dlouho neviděl a další roky plné prázdnoty jej opět začínaly stravovat. V Renfieldovi si zajistil silného společníka, jeho odvaha byla zřejmá. Zároveň ale vedle sebe někoho potřeboval, i kdyby jen poskoka.

Renfield bez otálení svého nového ochránce následoval. Příčilo se mu pomyšlení, že se bude muset podílet na všem, co Gabriel plánuje, ale svět a lidé v něm jej už dávno nezajímali. Chtěl se jen pomstít a to konečně mohl. K jeho cíli sice vedla dlouhá cesta, ale on byl ochoten čekat, jak dlouho jen bude potřeba. Záleželo mu jen na tom, že až přijde čas, zabije ho.

Záchranou toho hocha si Gabriel prakticky podepsal rozsudek smrti, aniž by to sám tušil. To jen jeho vlastní stvořitel se daleko od něj, až na starém kontinentě, smál tomu, jak skvěle mu jeho plány vychází, byť všechno započalo už před dávnými staletími.