Sic Jonathan věděl, že slovům toho záhadného muže nemůže věřit, proběhl domem, aniž by dával pozor, co se kolem děje. Silas mu chtěl zaručit bezpečný průchod domem, aby se mohl dostat ke svému cíli. Netušil, co za to ten člověk bude chtít, ale byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu. Důležité bylo jen to, že Mína bude v bezpečí.

Jakmile se dostal ke schodům, vyběhl je, nedbaje na to, že prkna pod jeho těžkými kroky úpí, kvílí a vržou. Ať o něm ten prokletý tvor klidně ví. Ať ví, že si pro něj jde. Že jej zabije.

„Doleva," zastřený hlas se opět ozval a vedl ho k jeho cíli. Tentokrát jej Jonathan slyšel přímo v hlavě. Odezníval spolu se zlověstným smíchem.

Mladík poslechl. Řítil se určeným směrem a na moment mu hlavou probleskla otázka, kde je asi Arthur a jak na tom je. Nepotkal jej, ale dům byl rozlehlý a on se vydal prozkoumat opačné křídlo. Narazit na něj tedy mohl jen stěží.

„Ty dveře na konci chodby. Čeká na tebe," Silasův hlas jej provázel.

Jonathan zastavil na místě. Hrudník se mu prudce zdvíhal, srdce divoce bušilo, krev splašeně vířila v žilách, aby dokázala udržet tělo v chodu. V hlavě mu tepalo. Očima probodával dveře, za nimiž se měl skrývat Gabriel.

Bylo to tu. Okamžik pomsty. Chvíle, kdy všechno skončí.

Pomalu se vydal chodbou na její konec. Nespěchal. Potřeboval, aby se jeho tělo stačilo vzpamatovat. V nadcházejících chvílích bude potřebovat doslova vše. Mysl, tělo i duši. Jestli měl přežít a odvézt si Mínu zpět do Londýna, musel se soustředit a být stoprocentně klidný.

Natáhl ruku ke klice. Pískalo mu v uších a čím více se jeho prsty přibližovaly k matnému kovu, tím více hluk sílil. Jako kdyby se něco ukrývalo ve stěnách a naplňovalo to celý dům tím otravným zvukem, který mu skoro trhal ušní bubínky.

Sotva se však dotkl kliky, vše utichlo. Sevřel kov v ruce a otevřel dveře. Strčil do nich a nechal je, aby se samy s vrzavým naříkáním rozevřely.

Na druhé straně místnosti, přímo naproti němu, stál Gabriel. S rukama schovanýma v kapsách vyhlížel z okna. Zakláněl hlavu a pozoroval hvězdy, které rozjasňovaly oblohu. Noční nebe se vyčistilo, všechny mraky zmizely. Noc byla jasná a klidná.

Gabriel si to ticho užíval. Vítal jej. Dokázal vnímat to, co lidem běžně unikalo. On se dokázal zastavit a obdivovat krásu okolního světa. Ač to byl právě ten svět, který jej zavrhl, oceňoval jeho půvaby, kterých si lidé nevšímali. Na rozdíl od nich si jich vážil. Věděl, jakou hodnotu ve skutečnosti má západ slunce či brzký rozbřesk za jasného jarního rána. Znal hodnotu slunečních paprsků. Co by za to dal, kdyby mohl za letního odpoledne vystavovat tvář horkému slunci. Zatímco lidé věčně jen nadávali na nesnesitelné vedro a otravný kotouč na obloze, on by dal cokoliv za to, aby jej slunce znovu přivinulo do své rozžhavené náruče.

„Veselé Vánoce," zamumlal, aniž by se otočil.

Jonathana jeho slova zmátla. Očekával, že promluví, ale nemyslel si, že to bude něco tak prostého a obyčejného, jako přání ke svátkům, které již pomalu odeznívaly a měnily se v bujaré očekávání novoročního večera. Rozuměl by vytáčkám a posměškům, ale ne tomuto.

„Co na nich může být veselého, když jsi všechno zničil?" slova se mu lepila na jazyk, odmítala naplno zaznít. Hlas Jonathana zrazoval.

„Nemám ti za zlé, že mě nenávidíš. Máš na to plné právo," Gabriel sklopil hlavu a zahleděl se do dálky. Neviděl žádnou budoucnost. Jen stále dokola se opakující minulost. Podobný okamžik si již prožil.

„To je slabé slovo," Jonathan si s pohrdáním odfrkl. Koutek úst zdvihl v mlhavém záblesku pobaveného úsměvu, který však protkávala bolest.

Gabriel se ohlédl přes rameno, ale ne tak, aby se na svého protivníka podíval. Cítil ten malý kousek stříbra, který mladý lékař svíral v ruce.

„Kde je?" šeptl přiškrceně Jonathan.

„Je tam, kde chce být," odpověděl Gabriel.

„Lžeš," Jonathan konečně vstoupil do pokoje, ale nedokázal přimět své nohy, aby jej donesly co nejblíž. Zastavil uprostřed místnosti, kulatý stolek na tenkých nohách vedle něj pod sebou skrýval zašlou panenku, která snad kdysi patřívala malé holčičce.

Na chvíli se pokojem rozhostilo ticho. Alespoň pro Jonathana. Gabriel slyšel jeho rychle tepající srdce, které se mísilo se sotva postřehnutelným tlukotem toho dívčího za dveřmi. Vnímal ty dva protiklady. V Jonathanovi přímo kypěl život. Jeho dech, proudící krev v žilách, to vše slyšel jasně a zřetelně, každý ten zvuk se hlásil o slovo. Dívka ve vedlejším pokoji však umírala. Slábla a nemělo trvat dlouho, než procitne jako znovuzrozená.

Gabriel se k Jonathanovi nakonec přeci jen obrátil. Stanuli tváří v tvář. Upír a člověk, zlomená duše a srdce prahnoucí po pomstě. V lecčem si byli podobní, alespoň v takové situaci.

Jonathana překvapilo, když si všiml stínu bolesti, který halil tvář jeho soka. Nečekal žádné emoce. Odložil baterku na stůl a zvedl do výše svou zbraň.

„Tohle ti zabodnu do srdce, i kdybych měl umřít," i přes veškerou snahu, kterou vynaložil, se mu hlas třásl a oči se mu zalily slzami.

Ve světle hvězd se zalesklo stříbrné ostří malého kůlu. Gabriel pozdvihl hlavu a přeměřoval si jeho zbraň pohledem.

„Já ti nechci ublížit," vytáhl ruce z kapes a ukázal mu, že on nic neskrývá.

Jonathan se zasmál: „Jasně, to ti tak budu věřit."

„To bys měl," přisvědčil Gabriel, „nechci to udělat. Kvůli ní. Ale budu se bránit. Nenuť mě ti ubližovat, nemusí to tak být."

„Ale musí. Pošlu tě zpátky k čertu," vyhrkl Jonathan a aniž by dále vyčkával, vrhl se proti němu.

Gabrielovi stačilo udělat jen dva kroky do strany, aby se vyhnul ráně. Jonathan chtěl zabrzdit, ale razance, s jakou vystřelil z místa, jej vrhla proti oknu. Klopýtl a hrudí narazil do parapetu.

„Já s tebou nechci bojovat," zopakoval mu Gabriel, kterým prostupoval klid. Rozepnul si sako, jež mu trochu bránilo v pohybu.

„Zrůdo!" vykřikl mladý mstitel, sevřel kolík v ruce pevněji a znovu se rozběhl proti němu.

Tentokrát byl Jonathan mnohem obratnější. Ohnal se kůlem proti Gabrielovi, který znovu uhnul, ale Jonathan zasadil úder také druhou pěstí. Zaměstnával jej, nutil jej zaměřovat se na vše, zatímco si hledal nejlepší cestu k jeho srdci.

Když však doktora přemohl chvilkový pocit, že má navrch, pozapomněl se. A udělal chybu.

Nebyl tak rychlý, jako jeho nemrtvý protějšek. Gabriel se sklonil a vyhnul se další ráně. Sotva se Jonathan pokusil zasadit úder z druhé strany, otevřel tak cestu přímo ke svému srdci. Gabriel jej však zabít nechtěl. Jen jen praštil do hrudi, dost silně na to, aby náraz člověku vybil dech a poslal jej k zemi. Jonathan lapal po dechu, ale snažil se, aby jej bolest neovládla. V hrudi mu tepalo, cítil ten náraz a potřeboval by se zhluboka nadechnout, ale na to nebyl čas. Klečel na kolenou, přesto se však napřáhl k další ráně. Jeho zápěstí ale sevřela ledová ruka. Pevný stisk mu drtil klouby. V duchu prosil tělo, aby vydrželo, ale nakonec byl nucen povolit. Kůl mu vypadl z ruky a stříbrný hrot zacinkal o dlažbu. Gabriel jej nohou odkopl z dosahu.

„Tvé odhodlání je obdivuhodné, ale je tvou největší slabostí," stále jej svíral, nedovoloval mu uniknout, „jsem starší a zkušenější, Harkere. Jsem válečník. Vyrostl jsem v době nikdy nekončících bojů, v době, kdy smrt ověnčovala život každého muže a doprovázela jej na bitevních polích. Má vůle byla ukuta v tvrdé výchově a boji. Nemůžeš mě porazit, tak to pochop. Otoč se a odejdi. Stačilo by mi málo, abych tě zabil. Dosud jsem to neudělal. Nedávej mi k tomu důvod."

Pustil jej. Povolil sevření a odstoupil od svého lidského protivníka.

Jonathan si s bolestivým sykotem mnul pohmožděné zápěstí, ale ani Gabrielova převaha neuhasila jeho touhu po pomstě. Sil mu ještě zbývalo dost.

„Jenže tohle je dvacáté první století," tvář mu rozjasnil vítězný úsměv.

Hned na to se postavil, sáhl k pasu a než se Gabriel nadál, zíral do hlavně zbraně. Ozvalo se cvaknutí a on věděl, že jde do tuhého. Pomalým pohybem zvedl ruce, ne příliš vysoko, jen tak, aby ukázal, že nemá v plánu útočit.

„Tohle mě nezabije," upozornil jej.

„Já vím," rozsahu Gabrielovy odolnosti si byl Jonathan dobře vědom, „ale může tě to zdržet, dokud ti ten kůl nenarvu třeba i do krku."

Bylo jasné, že nic nezabrání Jonathanovi v tom, aby stiskl spoušť. Někdo se ale našel.

„Jonathane," ode dveří, které měl doktor za zády, se ozval slabý hlásek.

Gabriel mohl jako první spatřit drobné tělo, které se opíralo o rám dveří a sotva stálo. Opět jej zasáhla ta mučivá bolest. To on tohle způsobil.

Jonathan několikrát rychle zamrkal. Sevřel zbraň pevněji v ruce, olízl si rty a snažil se své prsty přimět k tomu, aby zmáčkly spoušť. Musel. Teď nebo nikdy.

Jenže ten dívčí hlas až moc dobře poznával. Nakonec stejně svěsil ruku a obrátil se ke Gabrielovi zády. Slzy, které mu kalily zrak, se naplno uvolnily a začaly mu stékat po obličeji, když se zahleděl do strhané tváře své přítelkyně.

Mína se snažila udržet na nohou, ale byla příliš slabá. Propadlé tváře pobledly, získaly nezdravý nádech umírající. Její dříve jasné, zelené oči mžouraly do noci a skoro splývaly s okolní tmou. Působila tak křehce, jako kdyby se měla při sebemenším doteku rozpadnout.

„Míno," Jonathanovi se zlomil hlas. Pohledem hypnotizoval dvě zarudlé ranky na jejím útlém krku. „Co ti to provedl?" zašeptal.

„To je v pořádku," Mína se přiměla k mdlému úsměvu.

„Ne, to není," její přítel zavrtěl hlavou. Setřel si slzy z tváře a promnul si oči. „Tohle není v pořádku," ukázal na ni, „podívej, co s tebou provedl. Míno, ty umíráš."

„Já vím," dívka se stále usmívala. Nezdálo se, že by si z toho verdiktu dělala těžkou hlavu.

„Co?" Jonathan nechápal, „jak...jak...to řekneš jen tohle? Míno," vrhl se k ní a chytil ji za bledé tváře, „on tě zabíjí. No tak, prosím, nesmíš to dovolit."

Obrátil se na Gabriela a vztekle na něj zařval: „Cos jí to udělal?"

Gabriel mlčel, jen ztěžka polkl. Na tohle neměl co říct. Sám se za to nenáviděl. Pachuť dívčí krve, kterou stále cítil v ústech, jej měla už napořád sžírat jako dravá kyselina.

„To je v pořádku," Mína svého přítele, kterého se vzdávala, chytila za ruce, ty její se třásly, „já to chtěla, Jonathane. Tak to má být. Vždycky to tak mělo být."

Otočil se zpět k ní. Nic z toho, co řekla, nechápal.

„Ne, Míno," bránil se tomu, co slyšel za jejími slovy, „není to v pořádku, nemá to tak být. Ty jsi člověk, musíš žít." Hladil ji po zplihlých vlasech a snažil se v ní opět vidět tu zdravou dívku, jakou znával.

„Prosím, nech ho být," věděla, jak moc Jonathana zrazuje a jak jej to musí bolet, ale nemohla se vzepřít svému srdci, které pomalu utichalo, „my k sobě nepatříme. Bylo to krásné, ale nemohlo to být...nemohlo...ne na celý život," zavrávorala a kdyby ji Jonathan nechytil, zhroutila by se na zem. Pomohl jí sednout si. Opřela si hlavu o rám dveří a věnovala mu co nejvřelejší úsměv.

„Má to tak být. Už dávno," chvějící se rukou jej pohladila po tváři.

„Ne, nemá. Dostanu tě z toho," její ztrátu Jonathan odmítal akceptovat. Sevřel její ruku ve své, ale pak ji stáhl. Nechal ji ležet ve dveřích, připraven vrátit se pro ni.

Znovu se otočil ke Gabrielovi.

„To tys jí to udělal," ve hlase se mu odrážela veškerá nenávist, jaké jen byl schopen, „zabiju tě."

Gabriel nic nenamítal. Jiskry vzteku a odhodlání v Jonathanových očích mluvily jasně. Toho člověka chápal. Sám po mnoho staletí cítil to samé.

Než však mohl Jonathan znovu pozvednout zbraň proti svému nepříteli, hlas, který on sám ještě nikdy neslyšel, útočil přímo na něj: „Dříve tě však zabiji já."

Na rozdíl od něj, Gabriel nově příchozího znal až příliš dobře. Slýchával jeho ryk po svém boku na bitevním poli, jeho provolávání slávy svému pánu při oslavách i nočních pitkách, při taženích i lovech. Znal toho člověka i bestii, kterou se posléze stal. Bestii, kterou z něj učinil právě on.

Otočil se setkal se s pohledem svého věrného přítele.

Ion stál ve dveřích, propaloval je oba tvrdým pohledem a s jeho přítomností se misky vah převážily na jednu stranu. Otázkou však bylo, na kterou.