Když za Jonathanem hlasitě zabouchly dveře, ve všech mužích by se krve nedořezal. Arthur se se zlostným výrazem obrátil na svého kamaráda, který jen v omluvném gestu pokrčil rameny. Snažil se tomu zabránit, ale když se do těžkých dveří opřel vítr, už nebyl s to je zastavit. Jestli o nich doteď Gabriel třeba nevěděl, nyní si už jejich přítomností musel být jistý, to jim bylo více než jasné.

Jak Arthur řekl, rozdělili se.

To ponuré místo jim hned při prvním kroku vehnalo zoufalství snad rovnou do krve. Zbylý nábytek, který zde našel své vlastní pohřebiště, trouchnivěl každý na svém místě. Rozpadlé židle, děravé záclony v oknech, popraskaná omítka. Všude pusto a prázdno. Z horních pater se ozývala kvílivá meluzína. Nejspíše se na některém místě propadla střecha. Po zaprášené podlaze se povalovalo uschlé listí, smetí a prach, se kterým si pohrával vítr, jež zde pronikal skrze vybitá okna.

Muži se vybavili baterkami, které si přinesli z domu Arthurovy rodiny. Kužely světla osvětlovaly vždy jen část prostoru a jejich majitelé měli co chvíli pocit, že ze stínů kolem v následujícím okamžiku vyskočí něco nepřirozeného. Něco, co by je chtělo bezpochyby zabít.

Jonathan se snažil nemyslet na to, že někde v tom domě patrně umírá žena, kterou miloval. Neustále si opakoval, že musí mít čistou hlavu, nesmí se rozptylovat, jinak by mohl prohrát. Každá jeho chyba mohla stát Mínu život. Něco takového odmítal. Tohle byla jeho šance, jak všechno napravit. Dosud se choval jako pitomec, nevážil si toho, co měl. V cestě za jeho lepším já stál Gabriel. Věděl, že ze všeho nejvíce by jej chtěl zabít Arthur, ale Jonathan cítil, že to musí udělat on sám. Ač Arthurovy pohnutky chápal, Lucy byla již dávno mrtvá. Jestli však sám nezabije toho, kdo se právě snažil vysát život z jeho přítelkyně, nebude mít klid. Musela to být jeho ruka, která rozetne srdce toho netvora ve dví.

„Nahoru, chlapče," zničehonic se kolem Jonathana prohnal neznámý, šepotavý hlas, který jej vyděsil.

Zprudka se otočil a namířil baterku proti sobě. U stěny však stála jen stará truhla, která nevypadala jako něco, co by k němu mohlo promlouvat. Jonathan sevřel pevněji svůj malý kolík, který drtil ve druhé ruce a tiskl si jej k hrudi.

„Musíš nahoru," onen hlas se kolem něj prohnal znovu spolu se závanem ledového vzduchu, který se do něj opřel.

Jonathan se otáčel kolem dokola a pátral po jeho majiteli. Kromě potkana, který se skryl před světlem baterky, však nikoho jiného nespatřil. Pokoj, který mohl sloužit jako salonek, zůstával opuštěný a prázdný. Jedinou lidskou duší, která zde dlela, byl Jonathan.

„Jak jinak tě mám přesvědčit, aby ses vydal nahoru? Tam je to, co hledáš," znuděný, možná lehce podrážděný hlas, se tentokrát ozval zcela jasně a zřetelně.

Mladý lékař sebou trhl a namířil baterku směrem, odkud hlas přicházel. Úlekem v něm hrklo a on zavrávoral několik kroků nazpět, když světlo ozářilo děsivou tvář, které vévodil zahnutý orlí nos a takřka černé oči připomínající jámu do věčné propasti smrti.

„Co jsi zač?" Jonathanovi se chvěl hlas, sotva dokázal promluvit.

„Řekněme, že pro tuto chvíli jsem někdo, kdo ti může pomoci," muž si zastínil tvář rukou a přivřel oči, ostré světlo jej dráždilo, „mohl bys sklonit tu věc? Nerad bych tě zabil dříve, než se postavíš svému sokovi."

Jeho slova Jonathana vyděsila, zároveň ale zaujala. Chtěl protestovat, jenže jakmile se ten člověk zmínil o Gabrielovi, naprázdno sklapl ústa a sklopil ruku s baterkou k zemi.

„Co víte o tom upírovi?" prudce oddechoval, skřípal zuby a konečně se i jemu do tváře vloudilo odhodlání. Zloba nad ním začínala přebírat kontrolu. Hnala jej vpřed.

„No přeci všechno," zasmál se cizinec, „máme společného víc, než si myslíš."
Záhy ale zase zvážněl a temně zavrčel: „A také nějaké nevyřízené účty." Dlouhými kostnatými prsty si přejel po jizvě na tváři, která se mu od koutku úst táhla až ke spánku.

„Tak kdo jsi?" na malou chvíli Jonathana přemohl pocit, že ten muž sice nebude dobrák od kosti, ale tentokrát by mu mohl pomoci. Podle tónu jeho hlasu a pohrdavého šklebu poznal, že ani on nebude s Gabrielem vycházet jako s nejlepším přítelem.

„Jmenuji se Silas," muž si přitiskl ruku k hrudi a sklopil hlavu v úkloně, „nepatříš k lidem, kteří by alespoň tušili, kdo jsem, ale to nevadí. Stačí ti vědět, že ti mohu pomoci. Pro jednou. Muž, kterého hledáš, je spolu s tvou drahou dívkou nahoře v rohovém pokoji levého křídla. Zajistím ti bezpečnou cestu až k němu, aby ses mohl pomstít."

Jeho nabídka zněla lákavě, ale Jonathan se i za těch pár dní stačil naučit, že cokoliv kolem toho upíra není jen tak. A rozhodně ne zadarmo.

„Proč bys mi pomáhal?" promnul mezi prsty krátký kůl, který čekal na svůj zhoubný okamžik slávy.

Silas pohyb jeho ruky sledoval s mírným úsměvem na rtech. Ten člověk se mu líbil. Byl zábavný, ne-li dokonce roztomilý. U toho druhého by to sice bylo ještě zábavnější, protože v Arthurovi dřímala skutečná temnota, ale mladý Jonathan Harker v sobě skrýval neutuchající možnosti utrpení, ze kterého Silas tak rád těžil.

„Není důležité proč, ale spíše to, co z toho plyne pro tebe," odpověděl a svá slova doprovázel pohybem ruky, jako kdyby vířil temné mraky přímo před sebou, „dávám ti možnost pomstít se. Zda uspěješ či nikoliv, to je zcela na tobě, hochu, ale já ti dávám tu možnost, tu příležitost. Chopíš se jí?"

Pohlédl na něj s povytaženým obočím a vyčkával, zda přijde očekávaný souhlas či překvapivé odmítnutí. Výsledkem si ale byl jistý.

„Co za to?" Jonathan trochu zaklonil hlavu a vystrčil bradu. Nepůsobil však příliš nebezpečně, zejména ne proti Silasovi.

Ten jen obrátil dlaně vzhůru a pokrčil rameny. „Ber to jako projev mé dobré vůle," odvětil, „ale každá pomoc má svou cenu. Ty se tím ovšem nemusíš zaobírat. Já si svůj díl vyberu, jen co je pravda."

Poslední slova v Jonathanovi zabila tu špetku důvěry, kterou k muži začínal cítit. Ne že by mu věřil, ale věřil jeho nabídce. Taková se neodmítá, musí se po ní chňapnout, jen co přijde.

„No dobrá," souhlasil nakonec, „takže jsou nahoře v levém křídle?"

„Tak jest," přikývl Silas a ustoupil mu z cesty, aby mohl vyjít z místnosti.

Jonathan chvíli váhal. Nechtělo se mu k tomu muži přibližovat, ale neměl na výběr.

Obešel jej malým obloukem a dával si dobrý pozor, aby se k němu neotáčel úplně zády. Nespouštěl jej z očí a Silas mu pohled opětoval. Rty se mu zvlnily v nepřirozeném úsměvu, tenké rty odhalily zažloutlé zuby. Jonathan by přísahal, že takhle vypadá úsměv samotného ďábla.

Jen co mladík zmizel za rohem, Silas si sám pro sebe zamumlal: „Užij si svůj život, chlapče. Dokud to jde. Brzy prožiješ svou nekonečnou noční můru."

*

Ve chvíli, kdy si to Jonathan namířil na Silasem určené místo, doktor Seward se dostal k postrannímu schodišti v opačné části domu. Na patře se stáčelo tak, že nebylo možno dohlédnout za roh. Okno na odpočívadle dovnitř propouštělo ledový vzduch, který se mísil se zatuchlým puchem vlhkých stěn. Pavučiny v rozích každého schodu se spojovaly a připomínaly bílý nevěstin závoj, jako kdyby snad kdesi nahoře stála Mína ve svatebních šatech utkaných z pavučin. Při té představě doktora Sewarda bodlo u srdce.

Starostlivého otce opouštěly síly. Myslel si, že to zvládne, avšak opak byl pravdou. S každým dalším krokem, s každým schodem, který zdolal, jej stravoval strach a on věděl, že nebude schopen své dceři pomoci.

Vždy se o ni bál, ale nikdy se jí podobné nebezpečí přímo netýkalo. Kvůli ní zůstával silný a sám byl přesvědčen o tom, že kdyby na to přišlo, dokáže svému jedinému dítěti pomoci, že bude silný i za ni. Jak zjistil, nebyla to pravda. Doktora Sewarda ochromovalo stáří, strach i vyčerpání. Jestli v něco věřil, pak v to, že jeho dceři pomohou právě Arthur s Jonathanem, ale on sám by si nejraději sedl na další schod a počkal, až jej dostihne smrt.

Tak by si to přál. Bez mrknutí oka by vyměnil svůj život za ten Mínin. Jako rodič nechtěl pohřbívat své jediné dítě. Jestli měl někdo zemřít, pak právě on. Prožil si toho už dost, stačil vykonat nespočet věcí, včetně vychování dívky, ze které vyrostla krásná, inteligentní a vnímavá žena. Nebyla to ona, kdo měl zemřít. Byla přeci tak mladá. Nebylo správné, aby dívka, která má ještě všechno před sebou, zemřela. On už svůj život prožil a byl ochoten obětovat svou krátkou budoucnost jen proto, aby jeho dítě mohlo dále žít.

Opřený o mazlavou stěnu ztěžka oddechoval, musel na chvíli zastavit. Zdvihl hlavu a zadíval se na okno, skrze jehož vysklené tabulky spatřil noční nebe nad domem. Hvězdy se měly stát svědky nadcházejících událostí. Kdyby měl chlapcům získat čas tím, že se obětuje, aby mohli pomoci jeho dceři, udělal by to. Měl-li však zemřít, ještě naposledy chtěl spatřit své dítě a odejít s vědomím, že je v bezpečí.

Taková výsada mu však neměla být dopřána.

Sotva se opět vzchopil a zamířil dále vzhůru, kdesi zvenčí se ozvalo pronikavé havraní zakrákání. Doktoru Sewardovi přeběhl mráz po zádech, když si vzpomenul na černého ptáka, který je pozoroval skoro lidským pohledem. Postupoval však dále.

Jen co se ale jeho noha dotkla vrzajících prken odpočívadla, padl na něj tmavý stín a přišpendlil jej ke zdi. Náraz doktora otupil, ale ne natolik, aby nevnímal, co se vlastně stalo.

S vytřeštěnýma očima a ústy otevřenými překvapením dokořán sledoval tvář svého vraha. Baterka mu vypadla z ruky a zaduněla o podlahu. Bolest byla ochromující.

Ve chvíli, kdy čepel širokého loveckého nože opustila jeho tělo, zhroutil se podél zdi k zemi.

„Neberte to osobně, doktore," ozval se z přítmí hrubý hlas, „ale nic mi už nebude stát v cestě."

Dotyčný klečel u své oběti a otřel ostří o doktorův kabát. Ten se pokusil po vrahovi chňapnout, ale sil mu kvapem ubývalo. Hluboká rána v břiše krvácela. Jako doktor poznal, kudy onen muž svou zbraň vedl.

Tohle nebylo to, co si přál. Sám ale moc dobře věděl, že smrti se vzepřít nelze. Ne jako člověk.

Z hrdla se mu vydralo chraplavé zabublání. Podařilo se mu ještě zachytit se vrahova rukávu, který se chtěl již vzdálit, ale sotva naposledy vydechl, ruka ochabla a sesunula se k zemi. Právě zesnulý hleděl do stěny před sebou, z úst mu stékal pramínek krve a zbarvoval jeho bílé vousy do ruda.

Vrah si ometl rukáv a sklonil se ke své oběti. Zkontroloval puls a když se přesvědčil, že je doktor Seward skutečně mrtvý, schoval nůž v pouzdře u opasku. Otočil se a bez pocitu studu či viny odešel.

Mířil nahoru, připraven dostát svému slibu. Už jej nemohlo zastavit vůbec nic.