Jonathanovo auto nebylo uzpůsobeno pro jízdu v terénu, jaký na něj čekal. Dostalo se daleko, ale nakonec stejně uvízlo v mazlavém blátě, které se mísilo s ledovou vodou a sněhovými vločkami. Odhodlaní lovci museli nakonec dojít ke svému cíli po vlastních.

Šli mlčky. Každý se uzavřel v tichu se svou vlastní myslí a každý přemýšlel nad tím, co jej právě sžíralo nejvíc. Vztek, bolest, zuřivost, obavy. Všechny tyto emoce se u každého muže střídaly v různém množství. Bylo to skutečné a oni před tím nemohli utéct. Míně šlo o život a Gabriela bylo potřeba zastavit. Na tom jediném záleželo. Ukončit to zlo a vrátit se ke svým životům, které už sice nikdy nebudou normální, ale mohou být alespoň z části klidné a bezpečné.

„Myslíš, že je s ním ten jeho poskok?" zašeptal Jonathan, který se držel těsně za Arthurem.

Procházeli alejí hustých jehličnanů, jejichž větve se jim stavěly na odpor. Cesta už dávno nebyla udržovaná, ale podle odhozených větví a jehličí vmáčknutého do země nebylo pochyb o tom, že tudy docela nedávno projelo auto. To jim potvrdila už otevřená brána na hranici pozemku. Dům sice ještě nebylo skrze stromovou clonu vidět, ale Arthur tohle místo znal. Blížili se. Ještě jedna zatáčka a celé sídlo se jim vyjeví ve své děsivé kráse.

„Vsadil bych se, že jo," zamumlal Arthur v odpověď, „pracuje pro něj už dlouho, bylo by dost divné, kdyby nevěděl, že ten, kdo mu platí, je ve skutečnosti upír. A jsem si jistý, že v tom všem jede s ním." O Renfieldovi měl Arthur své vlastní mínění. Byl vinen, stejně jako Gabriel.

„A chceš ho zabásnout? Nebo rovnou zabít?" Jonathan si nebyl jistý, jestli chce odpověď na svou otázku skutečně znát, ale musel se zeptat.

Zabití Gabriela nebylo pro mladého lékaře nic špatného. Nebyl to člověk. Neměl city, neměl srdce, duši, soucit, všechno to, co z člověka dělalo skutečnou lidskou bytost. Prakticky byl již dávno po smrti. Odstranit něco tak nepřirozeného, to pro Jonathana nebyl problém. U Renfielda to však bylo jiné. On člověk byl. A Jonathan Harker neskládal Hippokratovu přísahu proto, aby lidskou bytost zabíjel. On ji měl chránit a snažit se jí zajistit co možná nejdelší život. Byl na vážkách. Netušil, zda dokáže zanořit nůž do masa za účelem zranění, ne pomoci.

„To záleží čistě na něm," Arthur takové dilema řešit nemusel, on se již dávno rozhodl, „když se vzdá, prosím, zašiju ho. Ale když bude chtít zabít mě nebo kohokoliv jiného, budu se bránit. I kdyby to znamenalo, že se místo cely ubytuje v rakvi."

Tohle Jonathana umlčelo. Odhodlání jeho kamaráda sice bylo obdivuhodné, ale už ho spíše děsilo. Nepochyboval o tom, že až tohle všechno skončí, nikdo z nich už nebude tím, kým býval. Zvláště Arthur ne.

Stromy kolem ševelily, povídaly si. Možná se ve větvích proháněli duchové Gabrielových dávných obětí, kteří předpovídali, jak tahle noc skončí, jaký nadejde úsvit. Možná nad právě příchozími vyřkli ortel smrti. Té noci bylo možné vše. Smrt a život, vítězství a prohra, láska a nenávist. Dvě strany jedné mince. A tu minci po celé věky držel ve své kostnaté ruce Silas. Vyhazoval ji do vzduchu a jeho děsivý úsměv zahajoval každou cestu, po které se jeho figurka vydala. Tou figurkou byl Gabriel. Svým způsobem Silas určoval každý jeho krok. Byl jeho průvodcem, stínem, mrazivým vánkem, který jej bodal do zátylku. Dnešní noc měla všechno ukončit. Ač Silas nevěděl vše, výsledek mu byl znám. Protože on jej stvořil. Se zrozením prvního upíra prakticky stvořil každé utrpení, každou bolest, zapříčinil každou smrt, ke které díky Gabrielovi došlo. Nikdo z lidských mstitelů netušil, že tím skutečným netvorem a strůjcem toho všeho je ve skutečnosti Silas, nikoliv Gabriel. I on byl jen pouhou obětí.

„Co když jich tam bude víc?" ticho, ve kterém se začínali topit, přerušil až rozechvělý hlas doktora Sewarda. Střádal poslední zbytky sil na nadcházející souboj, nad svým strachem o dceru však stále nezvítězil.

„Zabiju cokoliv, co se mi bude snažit bránit v osvobození Míny," odvětil Arthur. V jeho hlase se naopak skrývala jistota a síla.

„Ale co kdyby přece..." doktor Seward nestačil doříct větu.

Ve chvíli, kdy vyšli ze zákruty, otevřel se před nimi pohled na část panství. Přišli ze strany a cesta je vedla k malému kulatému nádvoří, kterému vévodila stará fontána. Na ledovém kameni se již podepsaly věky bez péče. Puklinami prolézaly šlahouny rostliny, která se odmítala vzdát prosincovému počasí. Kalná voda uvnitř zapáchala, stala se z ní nahnědlá břečka potažená sytě zeleným slizem. Zarostlý trávník před domem by zoufale potřeboval zahradníka, ale o pozemek nikdo nejevil zájem. Stejně jako o dům. Pobořená stavba připomínala spíše malou verzi zámku, byla rozlehlejší, než Gabrielova rezidence, kterou zakoupil v Belgravii. Dříve dokonale opracovaný kámen podléhal zubu času, odštěpovaly se od něj úlomky, které tvořily ostrý, bodavý koberec kolem stěn. Některá okna vysklil vítr, jiná se stále držela pohromadě, ale i na ně měla jednoho dne přijít řada. Celý dům byl, stejně jako Gabriel, střepem minulosti, připomínkou dávných časů, kterou svět a člověk zavrhl.

„Tady jsi jako kluk dobrovolně chodil?" Jonathan ztěžka polkl, zrak upřený na hrozivě vyhlížející monstrum.

„Tehdy to ještě nebylo tak hrozné. A navíc, všechno bylo lepší, než večeře s mým tátou," ani Arthur nespouštěl zrak z domu, ale na rozdíl od svého přítele, on již pátral po známkách něčí přítomnosti.

„Jestli má Mínu, musí mít i profesora Van Helsinga," po nekonečných obavách o dívku, která se měla stát upírovou nevěstou, si doktor Seward konečně vzpomenul také na svého dlouholetého přítele.

V obou mladících hrklo. Na profesora ani nepomysleli. Byl to přeci on, kdo odjel s Mínou. Jak na něj jen mohli zapomenout?

„Sakra," zaklel Arthur a promnul si čelo.

„Myslíš, že je ještě naživu?" zamumlal Jonathan, pohled upřený do bláta pod svýma nohama. Zmocňoval se jej pocit hanby. Strach o ženu, kterou miloval, jej donutil vytěsnit z mysli dalšího člověka, kterému šlo o život.

„Jestli se někdo dokáže ubránit upírovi, je to bezpochyby profesor," přestože i Arthura náhle sžíraly nové obavy o další život a v duchu se proklínal za svou hloupost, věřil, že Van Helsing je v pořádku.

„V domě nebyl," uvažoval Mínin otec nahlas, „kdyby nám ten upír chtěl ublížit, znejistit nás, jistě bychom jej někde našli mrtvého. V domě, nepochybně. Ale tam nebyl."

Arthur se po doktorovi ohlédl, ale s jeho poslední větou se znovu obrátil k domu.

„Pak ještě žije. Ale musíme ho odtamtud dostat. Dlužíme mu to," nehodlal jej tam nechat, opustit jej nebo obětovat jeho život pro své vlastní účely. Z toho domu vyjdou buď všichni, nebo jeho přátele a blízcí bez něj.

„Takže...jaký je plán?" zeptal se opatrně Jonathan.

„Najít ho a zabít," odpověděl Arthur bez váhání, „a přitom zabít každého, kdo nám bude bránit."

„Aha," ozvala se dosti nejistá odpověď.

„Tak jo, rozdělíme se," Arthur se obrátil ke svým společníkům, „sice to není nejlepší nápad, ale potřebujeme pokrýt co největší plochu. Mína může být kdekoliv. Jde nám především o ni. Ten upír tam beztak není sám, ten jeho poskok mu určitě bude pomáhat a taky nevypadá jako někdo, kdo jedná v rukavičkách. Navíc tam někde bude i profesor. Jsme tři, oni jsou dva. Nepůjdou oba na jednoho. Vsadil bych se, že všechno bude muset oddřít ten Renfield a Morgenstern bude někde vyčkávat jako nějaká primadona. Určitě bude někde blízko Míny. Najdeme jeho, najdeme ji. Buďte opatrní a dávejte pozor. Zbraně máte, tak je použijte. Nejsou to přátelé, na to pamatujte. Když nezabijete vy je, oni zabijí vás. Buďte ve střehu a hlavně...no...zůstaňte naživu."

„No, to je dobrá rada," Jonathan potlačoval nutkání poplácat jej po rameni a zapsat mu puntík uznání do notýsku.

„Ale pravdivá," odbyl jej Arthur, „jdeme."

Odvrátil se od nich a jako první se vydal vstříc odplatě, na kterou čekal tak dlouho. Té noci byl připraven naplnit spravedlnost, konečně dojít klidu. Pachatel unikal až příliš dlouho, ale tomu byl teď konec.

Tři muži se v těsném závěsu vydali k domu a vystoupali po schodech, které se ke dveřím táhly od fontány. Kamenné zábradlí obepínaly suché šlahouny rostliny, která byla stejně mrtvá, jako celé to místo.

Jako všechny duše, které do starého sídla zavítaly.

*

Příchod tří novopečených lovců neušel Gabrielovu zraku. Očekával je. Všechny do jednoho. Věděl, že přijdou. Godalminga nikdy nic nezastavilo, vpřed jej hnala touha po pomstě. Tu pachuť na jazyku Gabriel dobře znal. Žil s ní celá staletí, ale nikdy ji nenaplnil. Kouskem své prohnilé duše, která se díky Míně začínala zotavovat, tomu mladíkovi skoro přál úspěch. Nejlépe ze všech věděl, co s člověkem udělá vlastní selhání. Prožil si jej.

„Jdou dovnitř," pronesl šeptem, když zpoza závěsu, který halil tabulky špinavého skla, sledoval pohyb na schodech.

„Ten mladík je skutečně zapálený," Van Helsing vstal z rozvrzaného křesla, ze kterého se při jakémkoliv pohybu vznesl oblak prachu. Profesor zastavil několik kroků za Gabrielem.

„To je," přikývl nejvyšší, „kdyby se mu dostalo náležitého výcviku, byl by z něj mimořádný lovec. Dlouho se takový neukázal. Má všechny předpoklady."

Hlasité bouchnutí se neslo celým domem jako rána z děla. Dolehla i k Van Helsingovým uším. Obrátil se ke dveřím do pokoje, ve kterém přebývali, jako kdyby čekal, že dovnitř každou chvíli vpadnou všichni tři najednou.

Gabriel jej napodobil, ale pohledem ulpěl na pootevřených dveřích, které spojovaly jejich pokoj se sousedním. Zaposlouchal se do mělkého, pomalého dýchání. Do sípotu, který vycházel z dívčina chřípí. Do slábnoucího tlukotu jejího srdce.

„Jdou si pro ni," Van Helsing si směru jeho pohledu všiml a dokázal v jeho kamenné tváři číst jako nikdo jiný.

„Proto bys měl odejít," Gabriel nespouštěl oči ze dveří.

„Cože?" profesor nakrčil obočí, nechápal, co po něm muž, který mu byl otcem, chce. Byl odhodlaný zůstat s ním celou dobu.

Gabriel se na svého svěřence obrátil. Po celou dobu, co jej znal, toužil jen po tom, aby svůj život, ten magický dar, prožil celý, jak nejlépe dovede. Učil jej všemu, co by mohl potřebovat, snažil se jej vybavit do nepředvídatelné budoucnosti, aby jej nikdy nic nezaskočilo. Nevychovával jej jako člověk nebo jako upír, ani jako syn svého otce. Předával mu své vědomosti, učil jej číst v lidech...dělal vše pro to, aby se z Van Helsinga stal lepší člověk, než jakým kdy on sám byl. I přes své dávno utichlé srdce mu projevoval tolik lásky, kolik jen svedl a neustále mu opakoval, aby své city nikdy neuzamykal před světem. Mohl je strategicky skrývat, předstírat, cokoliv, ale nikdy ne potlačit. Protože jednou by mohlo být pozdě. Jednou by nestačil přetavit do slov to, co cítilo jeho srdce.

„Tady naše cesta bohužel končí," Gabriel si uvolnil kravatu, která se mu kolem krku stahovala jako provaz na šibenici, „nehledě na to, co se tady dnes v noci stane, chci, abys odešel. Otoč se a odejdi."

„Z boje se neutíká, to jsi mě sám učil," profesor k němu přistoupil blíže, ve tváři jasné rozhodnutí – on nikam nepůjde.

„Taky neutíkáš," Gabriel se skoro neznatelně pousmál, „jen přenecháváš bitvu těm, jichž se týká."

„Co se týká tebe," Van Helsing ukázal na něj a hned zase na sebe, „se týká také mě."

„Nikoliv, synu," Gabriel odmítavě zavrtěl hlavou, „tohle není tvůj boj. Nikdy nebyl. Jsi člověk, mnohem lepší bytost, než jakou jsem kdy potkal, než jakou jsem kdy sám byl. Hříchy mé minulosti jsou jen mé a nesu si za ně odpovědnost sám. Nedopustím, abys za ně platil i ty."

Van Helsinga se poprvé po velmi dlouhé době začínala zmocňovat panika. Měl odejít, opustit svého otce ve chvíli, kdy se proti němu valí lidé odhodlaní jej zabít. Ne, nehodlal se k tomu obrátit zády a nechat jej v tom.

„Nemůžu tě tady nechat. Žádáš příliš," sklopil hlavu, snad aby skryl odlesk slz, jež mu zahalovaly zrak.

„Nemáš se čeho bát," Gabriel k němu přistoupil a stiskl mu rameno, „zapřísahal jsem se, že tě budu chránit, že se ti nikdy nestane nic zlého a přál jsem si jen to, abys mohl prožít život, jaký já nikdy neměl. Učil jsem tě vážit si života, prožít jej. Jestli jsi pozorně poslouchal, pak uděláš, oč žádám. Říkal jsem ti to už předtím. I kdyby na tebe čekal už jen týden, prožij ty dny. Neukončuj to, co ještě není u konce. Ať už se zde dnes v noci stane cokoliv, nechci, abys to viděl, abys toho byl součástí. Jestli to má být můj konec, právě ty jsi jediný, kdo mě znovu najde. Ať se stane cokoliv, my dva se znovu shledáme. Ale sám bych byl rád, kdyby to už nebylo na tomto světě."

„Nemůžeš zemřít," Van Helsingovi se třásl hlas. Odvážil se Gabrielovi pohlédnout do očí, ale viděl v nich jen konec. Odloučení. Věčné.

„Nemohu," přisvědčil takřka něžně, „ale ty a Mína jste mi dali naději. Jednou spočinu, jednou skutečně zemřu. Věřím v to. Nevím jak a nevím kdy, ale jednoho dne se to stane. Za jasného úsvitu, kdy znovu ucítím teplé sluneční paprsky. A zase se shledám se všemi, které jsem kdy miloval."

„Slib mi, že dnešní noc přežiješ," po tváři Van Helsingovi skanula zatoulaná slza. Rychle ji setřel.

Gabriel měl mnoho důvodů, proč by toto měl slíbit a také dodržet. A byl odhodlaný svému slovu dostát, děj se co děj.

„Udělám pro to vše. Já se ještě nevzdávám," chytil jej za obě ramena a zpříma mu pohlédl do očí, „pamatuj na to. Nikdy se nevzdat. Takhle my žijeme, takhle žije náš rod. Možná nejsi můj pokrevní syn, ale jako bys jím byl. Máš v sobě krev draka, ať už jsi odkudkoliv. Máme sílu, o které se každému může jen zdát. Tady," pustil jej a sáhl do kapsy saka, odkud vytáhl složený kapesník, „vezmi si to. Vždycky budu s tebou."

Sametová látka černé barvy vklouzla Van Helsingovi do ruky skoro sama. Rozložil ji a do ponurého šera pokoje zazářil jasný svit stříbrného křížku. Toho, který patřil Gabrielově matce, ženě, která mu dala sílu překonat všechny překážky.

„Možná jsem syn Draka, ale pro mě tahle síla nikdy nepocházela od otce. Tím drakem, tím bojovníkem, tím byla vždy má matka. Byla by na tebe pyšná, kdyby tě mohla poznat," i když Gabriel znovu věřil ve všechno dobré, nemohl se zbavit pocitu, že dnes svého syna vidí naposledy.

Ze starého panství vedly jen dvě cesty. Buď sám odejde s Mínou, nebo o všechno přijde a zemře. Spočine do doby, než jej zase někdo probudí. Tak či onak, obě možnosti znamenaly jediné: svého syna více nespatří. Naposledy prospal víc jak století. Tentokrát by to mohlo být delší. A Van Helsingovi již příliš času nezbývalo. A kdyby nakonec Gabriel odešel s Mínou, po nějakou dobu by museli zůstat v ústraní. Sami, jen jeden s druhým. A Van Helsing by byl opět pryč. Jeho ztráty se Gabriel obával od doby, kdy jej přijal za svého. A nyní přišla ta chvíle, kdy se jejich cesty musely už navždy rozdělit.

Profesorovi unikl ze rtů těžký povzdech. Zabalil křížek zpět do látky a tu pečlivě schoval ve vnitřní kapse svého saka.

„I na tebe by byla pyšná," vzhlédl ke Gabrielovi.

Pro oba muže to byla bolestná chvíle. Každý z nich věděl, že tohle je definitivní sbohem.

Gabriel si přitáhl Van Helsinga blíže a pevně jej objal: „Vždycky budeš můj syn."

Ten neváhal ani chvíli a objetí mu opětoval: „A ty budeš vždy můj otec."

Jeho slova vykouzlila na Gabrielově tváři úsměv, ale odrážela se v něm nekonečná bolest. Ztrácel dalšího člověka, kterého miloval.

„Teď už běž. Brzy se tu objeví a nechci, aby tě viděli. Ne se mnou. Odejdi odtud jako svobodný člověk, bez jakéhokoliv podezření," pustil jej a odtáhl se. Užírat se tou bolestí mohl, až tohle všechno skončí. Pokud se mu k tomu však naskytne příležitost.

Van Helsing velmi neochotně poslechl. Jen nerad jej pustil a vrátil se ke křeslu, odkud sebral svůj kabát. Oblékl si jej, nasadil si na hlavu klobouk, vzal svou brašnu. To vše beze slov. Pouze na sobě cítil Gabrielův pohled a sám se snažil na místě nezhroutit. Věděl, že k tomu dojde, ale bolelo to tak, jak si nedokázal ani představit. Jeho zoufalství umocňovalo vědomí, že jej opouští, nechává jej uprostřed bitvy samotného.

Během chvíle se přesunul ke dveřím. Jejich skřípání se mu zarývalo do srdce. Ten zvuk jej jistě bude strašit ve snech, dokud bude živ. Zvuk jeho vlastní zrady. Gabriel to tak možná nevnímal, ale profesor zrazoval sám sebe i jeho, když jej opouštěl.

Naposledy se ohlédl. Zoufalství v jeho očích muselo být vidět na míle daleko.

„To je v pořádku," Gabriel stál u okna s rukama v kapsách. Snažil se skrýt jejich třes. Nebyl tak vyrovnaný, jak se snažil působit.

Van Helsing přikývl, ač tomu sám nevěřil.

„Sbohem, otče," vypravil ze sebe.

„Sbohem, můj synu," ta slova zněla hrozně, ale Gabriel byl rád, že je alespoň mohl říci. U své matky to štěstí neměl.

Záhy na to se Van Helsing vytratil.

Jejich cesty se navždy rozdělily a oba dva to zevnitř zabíjelo úplně stejně. Gabriel to zažil již několikrát, ale to neznamenalo, že to bolest otupí. Naopak. Bylo to čím dál horší.

Vzdalovali se. Van Helsing odcházel a zdálo se mu, že s každým krokem, který jej odvádí dál a dál, v něm umírá další malý kousek. Gabriel zůstával a mohl jen doufat. V co, to sám netušil. V to, že vše překoná a odvede si Mínu či snad v to, že Van Helsinga nakonec přece jen ještě spatří. Sám netušil, zda se vůbec chce dožít pozdního ranního svítání.

Jedno ale věděl jistě. Šli si pro něj a ten střet byl nevyhnutelný. Blížili se. Schylovalo se k boji, který měl rozhodnout o jeho štěstí, stejně jako o další bolesti.