„Nemůže to jet rychleji?" Jonathan vzteky skřípal zuby a nervózně si prstem poklepával o nohu. Zíral přímo před sebe skrze čelní sklo a proklínal každé auto, které je zdržovalo.

„Dneska všichni jedou navštívit své příbuzné, jsou svátky, já za ten provoz nemůžu," opáčil Arthur suše.

Dva přátelé spolu doktorem Sewardem vyrazili z Londýna tak rychle, jak jen mohli. Vozit své zkázonosné vybavení vlakem bylo příliš riskantní, takže nakonec všichni skončili v Jonathanově malém autě. Ostré hroty dřevěných kolíků a další provizorní zbraně skončily na dně kufru, kde na ně žádné oči nemohly.

Jonathan ztěžka vzdychl. „A za jak dlouho tam budeme?" ohlédl se po řidiči.

Arthur sevřel volant pevněji, až mu zbělaly klouby. Nervy měl napjaté k prasknutí, všechno se na něj valilo z každé strany a on to přestával zvládat. Mínin život v ohrožení, unikající pachatel, podrážděný kamarád – na jednoho člověka toho bylo příliš.

„Jestli se budeš ptát každých pět minut, asi tě zastřelím," zavrčel podrážděně.

„Ó, tak to promiň," zahučel mladý doktor, „omlouvám se našemu velkému poldovi, že se mi nelíbí naše vyhlídky. Zatímco my se tady šineme pomalu rychlostí hlemýždě, ten zmetek už je nejspíš v Exeteru a kdo ví, co už všechno stačil udělat. Já nechci...já nechci..." hlas se mu zadrhl. Nedokázal z úst vypustit, že by Mína mohla být mrtvá.

Jeho rozhořčení bylo pochopitelné. Nikdo z nich nedostal z Exeteru žádnou zprávu, nikdo se neozýval. Mohla to být náhoda, ale také špatné znamení. Arthura možná přítelovo věčně rytí štvalo, ale pokaždé, když se mu podařilo zahlédnout záblesk zoufalství v jeho očích, spolkl každou nadávku. O Mínu se báli všichni. Na Jonathanovi se ale nejvíce projevoval strach z toho, že ji ztratí.

„Nevyjde mu to," Arthur se jej snažil povzbudit a kývl na něj.

„Ale co kdyby přece," poslední neúspěch se na Jonathanovi značně podepsal a hlavou se mu honily jen ty nejčernější myšlenky.

„Nevyjde mu to," zopakoval Arthur, rozhodnutý zabránit tomu stůj co stůj.

„Já vím," odpověděl přidušeně jeho kamarád, ač to neznělo příliš přesvědčivě.

Vyhlédl z okna a sledoval ubíhající krajinu. Jeho znavený pohled dokreslovaly tmavé kruhy pod očima, neklamný důkaz toho, že by nutně potřeboval spánek. Ač si vzal na svátky volno, než se stačil pořádně vyspat a práci hodit za hlavu, vyšla najevo celá pravda a zběsilý hon započal. I když se Jonathan mohl vyspat v autě, strach jej z náruče Morfeovy vytrhával, sotva mu klesla víčka.

„Jste v pořádku, doktore?" Arthur po chvíli pohlédl do zpětného zrcátka, aby zkontroloval Mínina otce.

Celou dobu seděl tiše na zadním sedadle, sledoval střídající se výjevy za oknem a své dva společníky příliš nebral na vědomí. Stravovaly jej jeho vlastní myšlenky a obavy.

„Kdyby mi nechtěli zabít dceru, možná bych byl," zamumlal nezúčastněně, jako by se jej takové otázky netýkaly. Strach jej začínal paralyzovat.

John Seward na tom byl hůře, než jeho potenciální zeť. Harker sice začínal být na prášky, ale zloba vůči Gabrielu Morgensternovi jej poháněla vpřed a nutila jej vytrvat až do konce. Mínin otec už ovšem postrádal jeho mládí a sílu. Ač byl odhodlán bránit svou dceru za cenu vlastního života, jeho tělo i mysl začínaly vypovídat službu. Dříve by se bil podobně, jako Jonathan, ale v pokročilém věku už jej přemáhal pouze strach a on se mu nedokázal bránit. Poddával se mu. Chtěl svou dceru zachránit, ale ve svém věku a se vším, co během své kariéry viděl, myslel jen na to nejhorší.

„Zvládneme to. Nikomu se nic nestane," Arthurovo odhodlání a víra byly pro jeho společníky prakticky nepostradatelné.

Řidič se zase zahleděl na vozovku před sebou, zatímco jeho společníci byli rádi, že jej mají a že je vede právě on. Pokud jim dojdou síly, věřili, že on jim ji zase dodá. Problém tkvěl v tom, že mu to zatím nepřiznali nahlas.

Arthur starosti obou mužů skutečně chápal, ale nejvíce se toho valilo právě na jeho bedra. Jonathan se jako milující, leč možná někdy trochu hloupý přítel upřímně bál o život ženy, kterou miloval. Doktor Seward jeho obavy sdílel, protože šlo o jeho jedinou dceru. Oba měli právo být nevrlí, nemluvit nebo kolem sebe kopat. Právě kvůli nim si Arthur musel zachovat čistou mysl. Také by si pořádně ulevil, naštval se nebo se sesypal, ale nemohl. Sám cítil, že se stal se vůdčí osobností, tím, kdo je vede do malé, leč náročné bitvy. Musel si zachovat čistou hlavu a zejména dodávat kuráž svým společníkům. A to v jejich situaci nebylo lehké.

Háv bezmoci a zoufalství se kolem nich stahoval, dusil je a přemáhal. Arthur tomu ale nesměl podlehnout. Někdo musel být při smyslech, až dojde na nejhorší. Lítost nad vším, co se událo, musela přijít na řadu až později. Až poté, co tu stvůru zabijí. Jinak nebudou mít nikdy klid.

*

Kamínky na příjezdové cestě kvílely a úpěly, když po nich chvíli před setměním projelo auto se třemi samozvanými lovci upírů. Obloha se zatáhla, skryla se za šedivými mraky a slunce již nebylo možno zahlédnout. Denního svitu kvapem ubývalo. Do hodiny padne tma. Doba, která nejvíce vyhovovala právě jejich nepříteli.

„Jdu tam," Jonathan skoro vystřelil z auta, ale Arthur jej stačil stáhnout zpět.

„Blázníš?" sykl přiškrceně, „nemůžeš tam vtrhnout jako maniak. Je to upír, ten první, Drákula, chápeš?"

„I kdyby to byla třeba ďáblova forma papeže, prostě to zabiju, i kdybych mu to srdce musel vytrhnout holýma rukama. Jsem doktor, věř mi, že bych to svedl," Jonathan ze sebe setřásl jeho ruku, ale Arthur byl neoblomný. Znovu jej stáhl na sedadlo.

„Na to ti zvysoka kašlu," obořil se na něj a ukázal na dům, který se před nimi rýsoval, „v tom domě jsou zbraně, které by nám mohly pomoct. Ber to jako posmrtný dárek od mého táty. Když se dostaneme do jeho pracovny, získáme výhodu. Mně se nechce umřít dřív, než bych po něm aspoň jednou vystřelil."

„Měli bychom využít momentu překvapení," přikývl doktor Seward, který se zatím naklonil k oběma mužům.

Jonathan se na něj otočil a obočí mu vystřelilo vzhůru.

„Moment překvapení?" zopakoval jeho slova, akorát je podtrhl dosti ironickým tónem, „je to upír. Jestli někdo někoho překvapí, pak jedině on nás. Beztak už o nás ví. Slyšel motor, naše hlasy, všechno. Ani bych se nedivil, kdyby se teď někde za okny plácal do čela, jací jsme amatéři."

„Nevím, kdo tady skoro vyskakoval za jízdy a hnal se k domu s kůlem nad hlavou," opáčil Arthur jízlivě, ale Jonathana si nevšímal. Prohlížel si dům, kde strávil tolik chvil, na které by možná nejraději zapomněl.

V Exeteru se nikdy necítil jako doma. Záviděl svým kamarádům, kteří na prázdniny odjížděli do roubenek v horách nebo do těch malebných přímořských chatek, kde se člověk při sprchování mohl dívat na dokonale modré nebe, slyšel křik papoušků a třeba zahlédl nějakou tu opici. V každé takové chatě se malý kluk cítil jako doma, protože rodina a příjemné prostředí bylo to, co s sebou přinášelo tu pohodu. On se v Exeteru nikdy jako doma necítil. Nenáviděl vycpaná zvířata všude po chodbách, vyčiněné kůže na pohovkách a podlaze. Nenáviděl otcovu pracovnu, kde se soustředilo nejvíce takových trofejí a všemu vévodily jeho zbraně. Lovecké nože, pušky všech zaměření i velikostí. Na londýnském předměstí mohl být malým klukem, ale v Exeteru se musel stávat mužem a to jako osmiletý kluk těžko zvládal. Otcův podmračený výraz jej děsil, jeho hrubý hlas na něj působil jako kulka z jedné jeho zbraně, která mu své výčitky a poučky zavrtává hluboko do hlavy. Nikdy nechápal, proč musí po večerech vysedávat v obýváku s otcovými přáteli a poslouchat lovecké historky, kterým se všichni muži hlasitě smáli. Jemu na tom nepřišlo nic vtipného. Zvířata měl rád a jako každé dítě, i jeho fascinovalo, když na vřesovištích zahlédl volně pobíhající zvířenu, kterou znával jen skrze mříže v zoologické zahradě. Nelíbila se mu vyprávění o tom, jak jeho otec se svými přáteli střílel, zabíjel, vycpával, vystavoval...

„Hej, jsi v pořádku?" Arthura probralo až drcnutí do paže.

Několikrát rychle zamrkal a obrátil se na Jonathana, který si jej s doktorem Sewardem prohlížel s obavami v očích.

„V pohodě, brácho?" ujišťoval se mladý doktor znovu.

Arthur si odkašlal: „Jo, v pohodě. Jen jsem si na něco vzpomněl."

„Blbý vzpomínky, co?" jeho kamarád jej stále ostražitě sledoval.

Moc dobře věděl, co se mu v té chvíli honí hlavou. Sám byl jednou o prázdninách v exeterském domě rodiny Godalmingů hostem a už tehdy mu bylo jasné, že kdyby byl na Arthurově místě, asi by byl psychicky poznamenaný do konce života. On loveckou vášeň jeho otce zvládal lépe, byť se toho rozložitého muže bál. Už jako dítě jej ale zajímalo, jak funguje tělo, ať už lidské nebo zvířecí, takže svým způsobem něco z toho obdivoval. Svému nejlepšímu příteli však pevnou otcovskou ruku beze špetky vlídného slova nezáviděl.

Arthur se o tom nechtěl dál bavit. „Proč tady vůbec jen tak sedíme?" rozhodil rukama do stran, „máme práci, ne?"

Sotva domluvil, sám vystoupil a jen co se po sobě dva muži v autě ohlédli, následovali jej.

Chladný vzduch je přivítal doslova ledovou fackou. Všichni si přitáhli kabáty a bundy těsněji k tělu. Zdálo se, že přítomnost prvního z démonů s sebou přináší také počasí v těchto koutech dosud nevídané.

„Co když o nás fakt ví?" Jonathan hleděl na popraskané zdivo domu a ztěžka polkl.

„Jasně, že o nás ví," zahučel Arthur a jal se z kufru vytahovat jejich věci, „ale to mi nezabrání vrazit mu do srdce tohle." Potěžkal v ruce jeden z dřevěných kolíků se stříbrným hrotem.

„Teď zníš jako tvůj táta," opáčil Jonathan.

„To se hodí," odfrkl si Arthur a zakřenil se, „nepřijde vám to poetické? Můj táta byl lovec, za což jsem ho nesnášel a já teď i tak dělám to samé. Navíc náš hon končíme na místě, které je pro to přímo zrozené. Vtipné, že?"

Hlas mu přeskakoval a v Jonathanovi se zase probouzel doktor, kterým především byl. Jeho vědomosti tady ale nestačily. Více by se zde hodil Mínin zásah. Arthur začínal připomínat pomateného cvoka, který právě doluje svůj arzenál, připraven na pořádný masakr v nějaké kavárně nebo obchodním centru. V očích mu divoce jiskřilo a na rtech mu pořád hrál zvláštní úsměv, který je všechny děsil.

„A nechtěl jsi být náhodou zrovna ty trochu...no...trochu tišší?" nadnesl.

„Proč se nepobavit," Arthur mu hodil prázdnou brašnu k nohám a všechno, co vyložil na střechu auta, si už našlo svého majitele.

Bez dalších řečí se nový vůdce skupiny vydal k domu. Nijak se neskrýval, nesnažil se být co nejnenápadnější. Vykračoval si skoro jako na obchůzce, už jen stačilo, aby si začal hvízdat.

„Teď zas blázníš ty," Jonathan se k němu přihnal a zarazil jej pár kroků před schody verandy.

„Chlapče, měl by ses zastavit a trochu si to promyslet," doktor Seward mu položil ruku na rameno, ale Arthur se jim oběma vysmekl.

„Šílíte?" obrátil se na ně s údivem ve tváři, „jsme krok od vítězství, za těmi zdmi možná umírá Mína a zrovna vy dva chcete, abych se zastavil a myslel? Já myslím. A dost," zvedl ruku s kolíkem výše, „tohle tomu hajzlovi bodnu do srdce. S vámi, bez vás, to je mi celkem fuk. Vzal mi toho dost, ale víc už nikomu nevezme."

Otočil se a vyběhl těch pár schodů. Zase se cítil jako ten malý kluk, který se bál otevřít dveře, protože by na něj jistě vyskočil nějaký medvěd nebo jiná divoká bestie s ostrými tesáky. Vlastně i tohle bylo docela podobné. Pro něj upír představoval další divokou bestii s ostrými tesáky. Odmítal se ale bát. Tentokrát ne.

Zhluboka se nadechl a vrazil dovnitř tak rychle, až zrezivělé panty ve dveřích zanaříkaly.

„Je tady?" když se Arthurovi těsně u ucha ozval Jonathanův hlas, málem by jej kleplo.

„Jak to mám asi vědět?" odsekl, aniž by zvedl hlas. Tohle nebyla chvíle, kdy by mohl řvát.

Malá vstupní hala zela prázdnotou. Vrstvu prachu na zaprášeném botníku narušovalo pár stop, jasný důkaz cizí přítomnosti. Několik věšáků bylo rovněž ometeno. Kromě toho šedivého nánosu to tady vypadalo lépe, než Arthur čekal.

Vydali se dále do chodby, která vedla z haly. Čekalo na ně mnoho místností, kde se vetřelec mohl skrývat a kde mohl držet nevinnou oběť v zajetí. Všichni očekávali právě takový scénář. Nikdo netušil, že všechno, co se v tom domě odehrálo, bylo zcela dobrovolné.

Trvalo jim dost dlouho, než prohledali každou místnost, na kterou narazili. Arthur si snažil vzpomenout, co všechno mohli v domě přehlédnout, jestli nezapomněli i na obyčejnou spíž či komoru na smetáky. Scénář byl ale stejný. Vstoupili do místnosti, ve které nebyla ani stopa po jakékoliv přítomnosti. Odhrnuté závěsy v oknech jako kdyby se jim smály do tváří.

Pouze v jedné z horních ložnic našel Jonathan rozestlanou postel a Mínino oblečení, ve kterém odjížděla z Londýna. Na polštáři objevil drobnou skvrnu, ale nedalo se poznat, zda jde o krev. Přesvědčoval sám sebe, že to nic není, že se to té stvůře nepodařilo. Před postelí stál dívčin kufr a v něm skoro všechno, co si na cestu zabalila. Chybělo jen pár kusů šatstva.

Se smíšenými pocity se všichni tři nakonec sešli v obýváku.

„Oheň dohořel docela nedávno," oznámil Arthur, když zkoušel, jak na tom jsou zbylé kusy dřeva v ohništi.

„Byla tady," zašeptal Jonathan a svezl se na pohovku přesně v místě, kde Mína docela nedávno oznámila, že je ochotna podstoupit proměnu, jen aby mohla být s Gabrielem.

„Co to je?" doktor Seward si jako omámený sedl vedle něj a sledoval předmět, který Jonathan převracel v rukou.

„Její notes. Vždycky si do něj něco čmárala," odpověděl a jako v transu civěl na fialové desky s motivy levandule.

Doktor mu třesoucími se prsty bloček vzal a se slzami v očích jím začal listovat. To, že Mínu v domě nenašli, jej děsilo více, než kdyby ji našli s tím upírem.

„Byli tady, ale museli jsme se minout. Nemůžou být pryč moc dlouho," nadnesl Arthur, který pořád pátral po pokoji a hledal nějaké stopy. Na sentiment teď nebyl čas.

„Ale my přijeli před setměním, kam by asi ten upír šel? Museli odejít už včera v noci nebo za úsvitu," Jonathan složil hlavu do dlaní. Kéž by tohle všechno byl jen zlý sen.

„Jenže oheň dohořel sotva před pár hodinami," Arthur si jej nevšímal a pořád přecházel sem a tam, otáčel se kolem jako pes, který právě zachytil stopu, „za domem je přístřešek pro auta. Tam už slunce nemohlo. Kdyby se dobře připravili, aby je ani trocha denního světla nepřekvapila, mohli odjet. Tady se nemusí skrývat, v téhle části si nikdo ničeho podezřelého nevšimne, protože tady na okraji kopců taky moc lidí není. Otec si tenhle dům nevybral náhodou."

„Jo, to nám fakt pomůže," vyjel po něm Jonathan a prudce zdvihl hlavu. Zabodl do něj vzteklý pohled a div nesupěl jako býk v aréně. „Kde je asi teď máme hledat, co?" postavil se, přešel k Arthurovi a zabodl mu prst do hrudi, „i kdyby odjeli před pár hodinami, pořád mají dost slušný náskok a my ani nevíme, kde je hledat. Mohli kamkoliv a my nemáme ani páru, kde teď jsou!"

„Jedno místo znám," odvětil Arthur nevzrušeně a sundal ze sebe jeho ruku. Připomínalo mu to otcovo kázání, kdy na něj neustále ukazoval prstem a poučoval jej jako nějakého spratka. Nesnášel to. Jako malý se bál, v dospělosti se jeho strach měnil ve zlost.

„Dobrý bože!" vyděšený hlas doktora Sewarda přeťal jejich hádku.

Oba se na starého muže obrátili. Seděl stále na pohovce, ale tentokrát mu již po tvářích kanuly slzy. Civěl do zápisníku, ruce se mu třásly, div mu notes nevypadl. Tiše hořekoval a zdálo se, že je na pokraji zhroucení.

Jonathan s Arthurem si k němu přisedli každý z jedné strany a zadívali se na to, co jej tak vyděsilo.

Na levé straně se nacházelo pár otázek, které odkazovaly na Kevina.

Proč loví hmyz a považuje je za dárek? Mluví sám k sobě – kdo je jeho pán? Co je skutečnost a co jen nějaký blud? Proč mi přijde, že se na to díváme špatně?

Tohle však nebylo to, co Mínina otce vyděsilo. Pohledem propaloval druhou stránku, kde dívka ledabyle naškrábala několik slov přes celý list.

Dříve jsem si myslela, že smrt je konec. Co když je to ale nový začátek? On toho přečkal tolik a ani smrt mu nezabránila. Nechce být sám. Ani já ne. Mám pocit, jako kdyby se minulost odehrávala právě teď. Naše minulost. Bránila jsem se tomu, ale teď to vím. Patřím k němu. Živá či mrtvá, ale stále jeho.

Jonathan s vytřeštěnýma očima stále dokola pročítal těch několik vět. Jejich význam byl až příliš jasný, ale on se tomu bránil. Nevěřil tomu, nebyla to pravda. Musela to napsat v nějakém pomatení mysli. I Lucy blouznila, když ji ten démon proměňoval. Znamenalo to, že i Mína je na pokraji smrti? To nemohla být pravda!

„Co to...co to znamená?" zajíkavý hlas doktora Sewarda hledal odpověď u Arthura.

„Nic to neznamená," odsekl a znovu se zvedl na nohy, „je to jen důkaz toho, že ještě máme čas. Najdeme je a zabijeme ho. Jedině tak jí pomůžeme. Tohle mohl napsat jen blouznící člověk. My jí ale pomůžeme."

„Jak to chceš udělat? Kde teda jsou?" Jonathan k němu zvedl prosebný pohled, „tohle musíme zastavit. Bez Míny...bez ní..."

„Nikdo o nikoho nepřijde," zastavil jej rázně Arthur.

„Jak si můžeš být tak jistý?" zachroptěl doktor Seward. Jestli ještě před hodinou choval alespoň malé naděje, v téhle chvíli se začínaly bortit jako domeček z karet.

„Protože nedovolím, aby se to stalo," z Arthura čišelo odhodlání snad ještě více, než kdy dřív, „znám to tady. Za domem se rozkládají vřesoviště a za kopci stojí jedno staré sídlo, takové menší panství. Pokud vím, nikdo to tam doteď nekoupil. Je to skvělé místo, kde se ten prevít může schovat. Odříznuté od města, na samotě, bez lidí. Kdybych byl na jeho místě, šel bych právě tam. Je to tam pro něj jako stvořené. Jako kluk jsem tam párkrát byl."

„A jak ho zabijeme a dostaneme Mínu zpátky?" Jonathanovi svitla naděje. Ještě si nedovoloval jásat, ale když teď tušili, kam mohl Gabriel zamířit, mladý lékař si už nepřišel tak ztracený.

„Jak jsem řekl. Tátova pracovna skrývá dost pokladů. Určitě tam najdeme dost pomocníků," bylo až děsivé, jak si Arthur věřil. Jako kdyby upíry lovil celý život.

Doktor Seward odložil Mínin notýsek na stůl. Pomalu se postavil, až se zdálo, že jej tělo zradí a on se záhy zbortí zpět na pohovku. Stanul Arthurovi tváří v tvář.

„Uděláš to, Arthure? Dostaneš mou dceru zpět?" díval se mu zpříma do očí a v těch jeho se zračila touha po kladné odpovědi. Potřeboval tomu věřit tak, jako tomu věřil Arthur.

Ten se zhluboka nadechl, než odpověděl: „Dostanu, doktore. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám."