Tak klidně Mína nespala snad už celou věčnost. Zamotaná v peřinách se nechala unášet pocitem nepopsatelného štěstí, který ji prostupoval. Gabriel jí dal všechno, po čem tak dlouho toužila a zoufale se jí toho nedostávalo. Pozornost, náklonnost, lásku. Už nějaký čas se necítila takhle milována a za všechno vděčila právě jemu.

Líně zamžourala, víčka se jí zachvěla. Sotva rozevřela oči, ihned si je zastínila rukou. Denní světlo proudilo do pokoje a dopadalo přímo na postel. Míně záhy došlo, co to znamená. Vystřelila do sedu tak prudce, až se jí hlava zamotala. Rukou šátrala vedle sebe a když se jí konečně podařilo zaostřit, došlo jí, že je v posteli sama. Vzhlédla k oknu, za kterým již panoval nový den.

Strach z prozrazení ji vyburcoval ještě dříve, než se úplně probrala.

„Sakra," zaklela a svezla se z postele. Točila se kolem dokola a hledala své oblečení.

Jen co se oblékla, vyběhla z pokoje a hnala se do přízemí.

Hlavou se jí honily ty nejhorší možné scénáře. V domě nebyla pouze ona a Gabriel. Dříve, než ji našel, byl jejím společníkem někdo jiný. Někdo, kdo mohl Gabriela ohrozit snad nejvíce ze všech. Van Helsing toho o upírech věděl dost a Mína se obávala, že snad již došlo k nejhoršímu. Profesor ji měl hlídat a kdyby na to přišlo, také chránit. Doufala, že nejde příliš pozdě.

Rozevřela dvoukřídlé dveře a vpadla do obýváku jako velká voda. Zarazila se však v půli kroku.

Vedle krbu, kde si spokojeně a zvesela plápolal oheň, stál mohutný, lesklý klavír. Libé tóny tklivé melodie naplňovaly místnost prazvláštní pohodou. Jako kdyby hudba zhmotňovala samotnou něhu. Za klavírem seděl na stoličce se sametovým polštářem Gabriel a jeho prsty se lehce dotýkaly kláves, až se jejich splynutí zdálo nepostřehnutelné. Chvílemi to vypadalo, že nástroj hraje sám.

Míně z úst unikl úlevný výdech. Vydala se ke klavíru, zcela pohlcena hudbou a spokojeností, která z Gabriela vyzařovala.

„Dobré ráno," aniž by k ní vzhlédl, přivítal ji a stále se věnoval hraní.

„Dobré," Mína se opřela loktem o hladký povrch klavíru a podepřela si bradu.

„Zahlédl jsem snad stín obav?" Gabriel se usmál, ale svou pozornost stále věnoval nástroji.

„Možná," zamumlala dívka. Jemné tóny ji hladily na duši a do srdce vnášely pohodu.

„Nevěděla jsem, že hraješ," každou chvíli na něm objevovala něco nového a to se jí líbilo.

„Je toho hodně, co ještě nevíš," zvuk hudby odezníval a Gabriel konečně vzhlédl.

Rozcuchané vlasy Míně padaly do spánkem pomačkané tváře, ale i tak byla krásná. Možná to bylo nemožné, ale každou minutou ji Gabriel miloval čím dál víc. Cítil klid, jakého se mu za celá staletí nedostávalo.

„To ale napravíme," natáhl k ní ruku a přizval ji k sobě.

Mína neváhala ani vteřinu. S úsměvem se jej chytila a nechala se stáhnout k němu. Sedla mu do klína a objala jej kolem krku. Než tak stačil učinit on, sama mu vtiskla dlouhý polibek.

„Myslela jsem, že se něco stalo," zamumlala mu do rtů a vnímala jeho paže, kterak ji obepínají.

„Pročpak?" otázal se, vnímaje jen její blízkost a vůni života.

To už se Mína neznatelně odtáhla a pohlédla mu do tváře. Jak ráda by se i ona cítila tak klidná, jako působil on. Mysl jí ale opět stravovaly obavy.

„Nejsem tu sama," přiznala a konečně jí došlo, že na rozdíl od Van Helsinga, Gabriel tady byl. Pro ni to znamenalo jediné.

Sotva pomyslela na profesorovu možnou smrt, dveře na druhé straně místnosti se otevřely a do obýváku vešel právě Van Helsing. Paži držel zdviženou a na ní spokojeně seděl havran, zarývaje mu ostré drápky do látky saka.

V té chvíli se Mína spěšně postavila a odstoupila od Gabriela, jako by ji nachytali při činu. Taky ano.

„Profesore, myslela jsem, myslela...já..." zamotala se do vlastních slov, začínala panikařit.

Gabriel se nad jejím počínáním pobaveně usmíval.

„Vidím, že jste si pospala, slečno," z Van Helsinga sršela dobrá nálada. Přešel ke své brašně, která ležela na sytě zelené pohovce. Spolu s dalšími dvěma rámovaly nízký stolek před krbem.

Jakmile se chtěl profesor začít přehrabovat ve svých věcech, havran slétl na opěrku a se zaujetím hypnotizoval otevřenou brašnu.

Mína s jasným zmatením ve tváři profesora pozorovala, hned na to sjela pohledem k ptáku a posléze se obrátila na Gabriela. Netušila, co tohle nenucené chování znamená, ale nahánělo jí to hrůzu. Očekávala, že se z brašny vynoří jakákoliv zbraň namířená právě proti Gabrielovi.

„No tak, Van Helsingu, už ji netrap," Gabriel se sklopenou hlavou potlačoval smích.

Rovněž profesor se začal smát.

„O co tu jde?" Mína těkala pohledem z jednoho na druhého. V té chvíli by sotva dokázala pochopit prostý matematický příklad, natož tohle.

„Omlouvám se, slečno," Van Helsing se k ní obrátil, v hrsti svíral hromádku černých bobulí, „asi jsme vám to měl říct dříve, ale přišlo mi vhodnější, kdybyste nejdříve mluvila tady s Gabrielem. Máte jistě hodně otázek, ale pro nás byla nejzásadnější ta, jestli jej přijmete či nikoliv. Na zbytek bude čas později."

„Co to..." ani poté Mína nic nechápala, ale trhla sebou, když se ozvalo pronikavé havraní zakrákání. Pták se dožadoval své pochoutky.

„No tady máš," Van Helsing se k němu s omluvným výrazem obrátil a nabídl mu bobule z dlaně.

„O čem to tady mluvíte? Vy se znáte?" bizarnost celé situace nedovolovala Míně přemýšlet. Připadala si jako malé dítě, které se musí neustále na něco vyptávat.

„Víc než to, slečno," odvětil profesor, všímaje si stále svého opeřeného společníka.

„Přiznávám, že to bylo dosti podlé," slova se ujal Gabriel a pomalým pohybem ruky ukázal na Van Helsinga, „ale tady tvůj společník, Míno, nehrál tak docela čistou hru. Ve skutečnosti jsme si pomáhali navzájem."

„Ale co ta skromnost," ohlédl se po něm Van Helsing s úsměvem.

„Vy jste byl celou tu dobu s ním," vydechla Mína překvapeně a rovněž na profesora ukázala, „proto jste toho tolik věděl."

„Gabriel mi toho sice o svém životě a svém druhu řekl opravdu hodně, ale nerad bych znehodnocoval také své vlastní pátrání," Van Helsing po ní střelil pobaveným pohledem.

„Tak jest," Gabriel se zvedl ze svého místa a došel k pohovce, „nebylo nic, co by si tady profesor nepodložil vlastním výzkumem. Zjistil co nejvíc jde, ne-li všechno. V lecčem se má výchova vyplatila."

„Jak v čem," opravil jej profesor se smíchem.

„Výchova?" Mína opět nechápavě svraštila čelo.

„Ty nebo já?" Van Helsing na Gabriela pohlédl s otázkou v očích.

Pokud chtěla Mína vědět všechno, pro Gabriela to skutečně znamenalo všechno. Nechtěl před ní nic tajit. Slíbil jí odpovědi. Po společně strávené noci věřil, že ať už by řekl cokoliv, neztratil by ji. Přijala ho. Milovala ho.

Zastrčil ruce do kapes a otočil se k ní.

„Před mnoha lety," začal, ale Van Helsing jej přerušil.

„Přesněji v roce 1958," připomenul.

„Ano, tehdy," přikývl Gabriel a usmál se jeho vsuvce, „mé cesty mě v té době zavedly do Německa, do tehdejšího východního Berlína. Jedné deštivé noci jsem na ulici narazil na malého chlapce. Utíkal. Před nespravedlností, bolestí, méněcenností. Našel jsem ho a dal jsem mu domov. Vyrostl z něj muž, který ti toho o mně tolik řekl."

Mína na oba ohromeně zírala. Pár kroky přešla ke Gabrielovi. Překvapením pootevřená ústa se dívce začala roztahovat do širokého úsměvu.

„To je neuvěřitelné," to už se rozesmála, „vy dva, tohle všechno. A já si myslela, že už jste se do sebe pustili a když jsem viděla Gabriela, už jsem myslela, že jste mrtvý."

„To byla zcela logická domněnka," přikývl Van Helsing, který se stále věnoval svému opeřenému příteli.

„Jemu ani tobě bych neublížil. Raději bych sám shořel na slunci," odvětil Gabriel a do hlasu se mu vetřel chlad. Bezpečí těch, které miloval, pro něj bylo prioritou.

„To snad nebude třeba," houkl opět profesor a otočil se na Mínu, „někdy je trochu moc dramatický."

„A ty zase dětinský," vrátil mu to Gabriel s úsměvem.

„A kdo je tohle?" Mína se přiblížila k profesorovi a sledovala ostrý ptačí zobák, který jí trochu naháněl strach.

„Náš neocenitelný pomocník," odpověděl významně Van Helsing a pták souhlasně zakrákal, „mnohokrát nám pomohl. Dával za nás na všechno pozor."

„Já ho viděla," dívka si uvědomila, kde to černé tělíčko spatřila, „tehdy v parku. Vyděsil mě, ale v té chvíli mi přišlo jako dobrý nápad běžet za ním."

Při její vzpomínce na osudnou noc v parku, kdy o ni málem přišel, se Gabrielův výraz změnil. S pohledem upřeným do nikam opět prožíval tu chvíli, kdy vytáhl Mínu na břeh a ona k jeho hrůze nedýchala. Už si myslel, že ji ztratil navždy.

Van Helsing si změny v jeho chování všiml.

„Jak jsem řekl, neocenitelný pomocník," doufal, že tím tohle téma uzavřel. Mína se zdála fascinována tím momentem a na nic zlého nemyslela, ale na Gabrielovi viděl, jak jej ty vzpomínky týrají.

„Co to je?" další bobule zmizela v havranově hrdle a Mína nebyla schopna ji identifikovat.

„Sušený černý rybíz, zbožňuje to," odpověděl profesor.

„Možná až moc," přitakal Gabriel, kterému se konečně podařilo odpoutat od špatných vzpomínek.

„Chcete se seznámit?" Van Helsing vrátil zbylé bobule do brašny a pohlédl na Mínu.

Ta náhle znervózněla. „Já nevím," ošívala se.

„Nic to není," Gabriel k ní zezadu přistoupil a sevřel ji paži v lokti, „neublíží ti. Je krotký, když se mu někdo líbí."

V té chvíli Míně hlavou probleskla vzpomínka na Kevinův výslech v Carfaxu. Tam opeřence viděla poprvé. Klovl Kevina do prstu, moc dobře si na to vzpomínala. Při pohledu na ostrý zobák věděla jen to, že sama by takovou ránu schytat nechtěla. Podvolila se však Gabrielovu sevření a zvedla paži mírně ohnutou v lokti. S ním se cítila sebejistě, byl její oporou. Pokud by u ní stál on, byla by schopná dotknout se třeba i kobry.

„A když se mu nebudu líbit?" nadhodila jako by mimochodem.

„Jen blázen by tě nemiloval," zašeptal jí Gabriel do ucha.

Sotva se Mína jeho lichotce usmála, havran se máchnutím křídel vznesl ze svého místa a přelétl na nabízené provizorní bidýlko.

Takovou váhu dívka nečekala. Pták nebyl nejtěžší, ale nikdy jí nedošlo, že havran není žádný drobeček. Byla vděčná, že jí Gabriel paži podpírá, jinak by asi překvapením ruku svěsila. Havran mezitím přešlápl a obemkl drápky její útlou paži. Nebolelo to, ale Mína vnímala sílu jeho pařátů.

„Vidíš? Líbíš se mu," usmál se Gabriel, když se pták usadil a začal si čechrat peří.

Pro Mínu to byl silný zážitek. Možná to byla úplná banalita, ale tohle bylo něco jiného, než andulka, která představovala jediného opeřence, s jakým se takto zblízka setkala. Teď jí na paži seděl pták mnohem větší, v přírodě divoký a nezkrotný, přestože byl zvyklý na přítomnost lidí. Ochočený havran se ale nevidí tak často, jako papoušek.

„To je úžasné," Mína se smála a oči jí plály nadšením.

I Van Helsing se usmíval. Radost však neměl ani tak z dívčina nadšení, jako ze spokojenosti, kterou viděl u Gabriela. Nikdy se neodvažoval doufat, že jej takto spatří. Vždy to byl muž, který za maskou pokerového hráče skrýval bolest a zoufalství. To všechno se v něm spolu se vztekem bouřilo a sžíralo jej to. V mládí u něj při společných rozhovorech vídával stín něhy, když jej učil všemu, co sám znal, ale nikdy to nebyla ta spokojenost a klid, které mu byly odebrány se smrtí Aryi. Nyní, po tolika letech, v jeho očích opět viděl mír. Se štěstím, jaké mu Mínina přítomnost přinášela věděl, že až se budou muset rozloučit a on odejde, Gabriel to zvládne. S Mínou po boku ano.

„Náš přítel je po dlouhé cestě unavený. Vezmu jej nahoru," Van Helsing natáhl paži, bylo načase vzdálit se.

Havran dobře známý pohyb zachytil a přelétl k němu. Mínu opět překvapila síla, s jakou se od její paže odrazil.

„Zkuste zatím nezbořit dům," popíchl je s lišáckým výrazem a vytratil se i se svým opeřeným přítelem.

Mína si byla jistá, že už je zase studem celá rudá. Raději se svalila na pohovku a poklepala na místo vedle sebe.

„Nějaké příběhy k vyprávění?" hořela zvědavostí.

„A co bys chtěla slyšet?" Gabriel si k ní přisedl a vtáhl ji do objetí.

„Já nevím," přiznala, bylo toho až příliš, „ale ráda bych slyšela něco...o ní. O Aryi."

S jeho těžkým vzdechem už si myslela, že o tom mluvit nebude, ale nakonec se rozpovídal. Byl si vědom toho, že má právo to vědět.

„Arya byla jiná, než ostatní ženy," začal s vyprávěním a hleděl před sebe, stále však Mínu svíral a cítil na krku její dech, „dnes by možná kde kdo řekl, že byla prototypem křehké, něžné ženy, ale bylo v tom mnohem víc. Ona taková zkrátka byla. V tehdejší kruté době byla tím nejněžnějším stvořením, jaké jsem poznal. V její přítomnosti jsem zapomínal na bitevní vřavy a ryk nepřátel. Jako kdyby všechno špatné ze světa zmizelo. I přesto, v jaké době žila, věřila v lidskou dobrotu."

„Proto jsi ji miloval? Že byla taková?" Mína mu položila ruku na hruď a opřela si o ni bradu, hledíc mu do tváře.

„Možná," přikývl, „s ní bylo všechno jiné, i svět. Tehdy toho diplomacie příliš nevyřešila. Mnohdy se diskuzemi nikdo nezabýval a přešlo se rovnou k boji. S ní jsem byl ale ochoten odložit meč a třeba i dlouze vyjednávat. Díky ní se ve mně probouzelo to dobré."

„Jak jste se seznámili?" ač se mluvilo o ženě, které kdysi patřilo jeho srdce, Míně se to líbilo. Odkrývala další, možná už zapomenutou část jeho osobnosti a poznávala také toho muže, kterým býval.

Gabriel se zhluboka nadechl, ač mu již kyslík nic neříkal. Ten prostý, pro živého člověka automatický úkon si však s sebou nesl celá léta. Začal si pohrávat s prameny jejích rudých vlasů a druhou rukou ji hladil po paži, která mu spočívala na hrudi.

„Její bratr ji poslal na mé panství. Byli jsme přátelé. Stalo se to krátce poté, co jsem se oženil. Arya měla dělat společnost mé ženě, zatímco jsem byl pryč," jakmile se v hovoru otřel o Irinu, zatnul čelist.

„Neměly se rády?" Mína si té změny všimla. Moc dobře si pamatovala Van Helsingova slova. Díky jeho spojení s Gabrielem teď platila za pravdu. To jeho žena jej zaprodala a kvůli ní se to všechno stalo.

„To poslední, o co se šlechtic tehdy zajímal, byly vztahy jeho ženy. Pokud tedy nešlo o nevěru," Gabriel se škodolibě ušklíbl, „nikdy jsem příliš nepátral po tom, zda spolu vycházejí. Zajímal jsem se o Aryino pohodlí, byla to dcera knížete a host na mém hradě, to tehdy znamenalo mnoho. Ale i to málo času stačilo, abych v ní našel něco víc. Jak jsem řekl, byla jiná. Měla toho hodně co říct a byla skutečně vnímavá a chytrá, ale nikdy nikomu své názory nenutila, nesnažila se vynutit si pozornost nebo místo mezi muži. Když mluvila, získávala si zájem naprosto přirozeně. Irina se oproti ní vždycky snažila své okolí ovládat. Obě se od sebe lišily. Jaká Irina ve skutečnosti je, na to jsem přišel pozdě a to už mi to bylo jedno, protože jsem se zamiloval do jiné."

„Proč sis vlastně Irinu vzal?" v lecčem tento svazek Míně připomínal ji a Jonathana, ale toho raději rychle vyhnala z hlavy. Nechtěla opouštět ten kouzelný svět, který se kolem ní díky Gabrielovi rozprostíral. A už vůbec nechtěla myslet na to, že tam někde venku se jej její blízcí snaží zabít.

„Tehdejší sňatky byly čistě politické. Láska představovala luxus, který mnoho lidí neznalo," odpověděl popravdě, „byla druhorozenou dcerou moldavského knížete a třetím potomkem. Jako žena neměla vládnout, ale byla jí prokazována úcta. Jako legitimní představovala výhodné spojení dvou knížectví. I pro ni to bylo výhodné, možná proto se tvářila tak nevinně, když jsem se jí dvořil. Příliš pozdě jsem ji prohlédl."

„Co myslíš tím druhorozená dcera a legitimní?" v historii Mína nebyla tolik zběhlá, aby chápala význam všech slov, ale číslovky ještě ovládala.

Na Irininu širší rodinu si Gabriel už velmi dlouho ani nevzpomněl: „Měla starší sestru, dělil je ale sotva rok. V mé době nebylo neobvyklé, aby měl muž více manželek. Sotva zemřela jeho první žena, kníže se oženil s jinou a záhy přišla na svět Irina. Jako dcera právoplatné manželky moldavského knížete byla legitimní. Jako žena vládnout nemohla, ale v pořadí potomků postoupila před svou nevlastní sestru, přestože byla mladší."

„A co se stalo s její sestrou?" Mína často přemýšlela, jaké by to bylo mít sourozence. Kdyby měla to štěstí, svého bratra či sestru by milovala, ale něco jí říkalo, že u Iriny to tak růžové nebylo.

„Nemám tušení," Gabriel jen letmo pokrčil rameny, „poté, co jsem si odvezl Irinu k sobě, jsem o její rodině víc neslyšel. Možná ji provdali, ze sňatků těžili zejména rodiče. Zvláště dcery představovaly významný způsob, jak rozšířit svůj vliv."

„To zní skoro barbarsky," zamumlala Mína.

„Vlastně to barbarské bylo," Gabriel nemohl nic jiného, než souhlasit. Tak to ale v jeho době zkrátka chodilo. Patnácté století ženám příliš nepřálo.

Mína pátrala dál: „Ale znal jsi ji, ne? Tu její sestru."

„Trochu," přikývl, ale po tváři mu přeběhl stín lži, „vídal jsem ji na knížecím hradě, když jsem se dvořil její sestře. Arya byla jemná a něžná, ale Irinina sestra byla opravdu bázlivá. Jestli jsem měl něco poznat, pak to, že z obou sester byla ta skutečně hodná právě Ilona. Irina to jen hrála."

„Mám dojem, že tehdy si každý hrál svou vlastní hru, i když si někdo myslel, že ovládá úplně všechno a všechny," Irininy manipulace Míně jen dokládaly to, co kdysi pro člověka znamenalo postavení.

Politika potomků byla stejně složitá, jako válečná strategie. Synové vládli, dcery rozšiřovaly vliv. Některé hrály svou vlastní hru, jiné byly degradovány jen proto, že ztratily matku. Míně se zdálo logické alespoň dodržovat pořadí, ač i to jí přišlo kruté. Dětem by se měl rodič věnovat stejně a milovat je všechny jako jedno, ale v tehdejší době zkrátka více znamenalo postavení, vliv a pozemky.

„Tehdy si hlavně opravdu každý myslel, že ovládá všechno a všechny," její shrnutí se Gabrielovi líbilo, jen jej trošku poupravil.

„I ty?" usmála se.

„Já se snažil hlavně nepodceňovat nepřítele. Každá chyba stála život mé muže, lid na mém panství, kohokoliv. Na politiku tady byl kníže, já jen bránil svůj domov," Gabriel zaklonil hlavu a opřel se o opěrku.

Chvíli oba mlčeli. Každý nechal toho druhého se svými myšlenkami. Gabriel vzpomínal na všechny životy, které prožil, zejména na ten lidský. S Mínou v náruči se minulost nezdála tak temná. I ona pár minut přemýšlela nad staletími, která prožil. Dovedlo ji to až k otázce budoucnosti. Být s ním znamenalo mnohé získat, stejně jako ztratit. Ale právě ten čas s ním začínal Mínu silně přitahovat.

Po nějaké době se nadzvedla, aby Gabrielovi viděla do tváře. Počkala, až se jí podívá do očí a teprve poté spustila: „Řekni mi, ale vážně naprosto upřímně, jak ses celé ty roky cítil?"

Gabriel jí hřbety prstů hladil po tváři a na moment zapřemýšlel, co tím sleduje.

„Zpočátku jsem cítil nenávist," analýza sebe samého nebyla snadná, ale Gabriel cítil, že díky tomu může lecčeho dosáhnout, „měl jsem vztek na celý svět. Na ty, kteří mě zradili, na toho, kdo mě připravil o možnost prožít život a vůbec na lidstvo. Zloba mě poháněla dost dlouho na to, abych sám uvěřil v to, co jsem vykládal jiným. Že to, čím jsme, je dar, nikoliv prokletí. Vztek zabíjel ten zbytek lidskosti ve mně a díky tomu jsem nevnímal. Nakonec mě ale mé hříchy dostihly."

„Změnilo se něco?" přerušila jej Mína.

„Všechno," přisvědčil, „poznal jsem, že nic tu bolest ve mně nedokáže zabít. To, co jsem kdysi skrýval za zlobou, se znovu probralo k životu. Byl jsem sám. Žádná žena mého druhu nedokázala přinést to, po čem jsem toužil. Čistou, nefalšovanou lásku. Samota mě začínala stravovat a já se hnal za jejím vyplněním. Až jsem došel svého konce. Alespoň jsem si to myslel."

„Profesor říkal, že Drákula je podle všeho mrtvý," Mína ta slova dostala přes jazyk jen stěží. Ta představa se jí příčila.

„Možná pořád je," to stvoření pro Gabriela mrtvé bylo, „když jsem se znovu probral, nic už nebylo stejné. Svět, lidé, já. Procitl jsem do světa, který jsem nepoznával a do kterého jsem nepatřil ještě více, než předtím. Samota se prohlubovala a já zoufale toužil po něčí náklonnosti. To byl jeden z důvodů, proč jsem se ujal Van Helsinga. Viděl jsem v něm stejnou bolest a samotu, jako u sebe. Nechtěl jsem, aby žil tak, jako já, nelíbilo se mi, že tak malé dítě musí prožívat něco takového. Zaplnil tu prázdnotu svým jedinečným způsobem, jako to dokáže jen syn. Ale naše cesty se musely rozejít a já byl zase sám. Tolik mě to sžíralo, že jsem se po několika letech ujal zbitého chlapce, kterého jsem našel ve špinavých uličkách Indie. Možná bych to býval neudělal, kdybych tolik netoužil po společnosti. Renfield mi do života přinesl zase něco nového. Ale ani to nemohlo nahradit tu lásku, po níž jsem dychtil."

„A pak jsi..." Mína tušila, co bude následovat, ale najednou se to bála sama vyslovit.

„Pak jsem našel tebe,"s novou nadějí se Gabriel zase usmál, „dovolil jsem si věřit v něco, co jsem celá staletí pokládal za nemožné. Jenže jsem se zamiloval natolik, až jsem věřil, že by mě tvé odmítnutí zabilo. Nechci být sám, Míno. Chci milovat a být milován. Za víc jak měsíc se ti podařilo něco, co jsem už pokládal za nemožné. Probudila jsi ve mně toho člověka, kterého ve mně zabili. Sotva bych si bez tebe dokázal představit budoucnost."

„Já to chci," vyhrkla Mína, aby jej zastavila, „tu budoucnost. S tebou."

„Netušíš, co to obnáší," zavrtěl hlavou. Ač v tohle doufal, zároveň se toho bál. Znamenalo to, že by ji musel zabít a jen ta myšlenka byla ohavnější, než činy, které dosud spáchal.

„Vím," odvětila dívka rozhodně, „přijdu o své blízké. Jenže teď po tom všem mi přijde horší nebýt s tebou."

Než se Gabriel vzmohl na protest, umlčela jej polibkem. Sevřel ji, jako by to mělo být naposledy.

Stále mu dokazovala, jak moc se mu oddává, ale on už nedokázal zaplašit trýznivé myšlenky. Žádala po něm příliš, ač to chtěl i on sám. Miloval ji tak moc, že se jí nechtěl vzdát, ale v tom byl právě ten problém. Tak silná láska mu zapovídala vzít jí všechno, co ji jako člověka mohlo čekat.

Miloval ji příliš, než aby ji mohl zabít.