Arthurova rodina se o dům v Exeteru přestala zajímat v době, kdy už neměla nikoho, kdo by do oněch míst jezdil na lov. Za těch několik let se ze zdí začala drolit omítka a na mnoha místech prosvítaly holé cihly. Na střeše se uvolnilo několik tašek, které už jen čekaly na poslední ránu z milosti. Uvnitř bylo chladno a pusto. Dva noví obyvatelé museli ze všeho nejdříve rozdělat oheň v krbu, aby vyhřáli prostor, kde by mohli nějakou dobu pobývat.

Po nutných prvotních úkonech se Mína vytratila z prostorného obýváku do patra a schovala se v jednom z pokojů. I zde byla nucena rozdělat oheň v krbu a u špinavých oken se ujistila, zda se na ně může spolehnout. Z postele a stolu stáhla bílé povlaky, které měly chránit nábytek před vrstvou prachu. Lákalo ji pomyšlení na průzkum celého domu, kde se toho možná mohla dovědět více o Arthurově minulosti, ale nakonec takovou možnost zavrhla.

Sotva se zabydlela, postavila se k oknu a vyhlížela ven. Na město již sedla tma a vrcholky kopců za domem Míně akorát připomínaly rozmáhající se temnotu v jejím životě. Tíživosti celé situace napomáhalo také vrzání, které vycházelo z půdy a praskání polen v krbu jen dokreslovalo ponurou atmosféru.

Dívka sledovala Van Helsinga, kterak se zabalený v kabátu prochází po zahradě za domem. Jeho počínání ale příliš nevnímala. Myšlenky jí vířily hlavou jako zběsilé, až z nich nedokázala skoro nic pochytit.

Její vlastní závěry se jí zdály tak šílené, že jim odmítala uvěřit. Přestože by se tak všechno vysvětlovalo, Mína si odmítala připustit Gabrielovu vinu. Dokud byli Drákula a Gabriel dvě odlišné osoby, chápala každého a přijímala jej. Jejich spojení pro ni ale všechno měnilo. Drákula toho v jejím životě změnil tolik a přitom tak ošklivým způsobem, až se jí to protivilo. Nechtěla s ním spojovat právě Gabriela, muže, v jehož přítomnosti se cítila jak úplná, tak zároveň jako někdo jiný, lepší. Ty potoky krve, které za sebou nechala v Londýně, ji děsily a ještě více představa, že by za ně byl zodpovědný právě on.

Ač jej nevnímala, Mína stále sledovala Van Helsinga. Když zašel za roh, jako by ji to probralo. Ztěžka vzdychla a přitáhla si svetr těsněji k tělu. S hlavou opřenou o stěnu sledovala místo, kde Van Helsing zmizel.

Vycítila však čísi přítomnost. Trhnutím se obrátila do místnosti a zalapala po dechu.

Gabriel stál několik kroků před ní, ve tváři takřka zoufalý výraz. Nic nedělal, jen tam tak stál a vpíjel se jí do očí, jako kdyby byl na tom místě přikovaný už věky. Pečetní prsten s vyraženým drakem se zaleskl ve světle plamenů.

V prvním okamžiku chtěla Mína vykřiknout, ale bolest v jeho tváři ji umlčela. I tak se v ní všechno bouřilo.

„Jste to vy, že ano?" zašeptala, neschopna přimět svůj hlas ke spolupráci, „ten, koho všichni hledají."

Gabriel neodpovídal. Hájit se nemělo cenu, stejně jako něco přiznávat. Ona už všechno věděla.

„To vy jste je všechny zabil?" Mína to zkusila s další otázkou. Odpovědi se jí ale stále nedostalo.

Pokračovala ve svém výčtu: „Ta mladá dívka. Ti tři lidé na ulici. Věštkyně z poutě. To všechno vy."
„I...i Lucy?" hlas se jí zadrhl a do očí jí vhrkly slzy.

Tíha provinění na Gabriela dolehla a on sklopil hlavu. Nemohl se jí dívat do očí, zatímco vyjmenovávala jeho největší hříchy. Každý z těchto životů, který zmařil, jistým způsobem ovlivnil ten její a za to se nenáviděl. Cesta ke světlu mu již byla navždy zapovězena. Krev, která ulpěla na jeho rukou, už nemohl nikdy smýt. Vždycky bude tím, co z něj učinil Silas.

„Proč?" Mína rozhodila ruce do stran a nechala je zase volně klesnout zpět.

Mlčel. Místo obhajoby či vysvětlení se pokojem rozléhalo jen praskání polen v krbu. Horoucí plameny zvesela šlehaly do výšky, stravovaly kusy dřeva a o dění kolem se starat nemusely.

„Odpovězte!" vyjela po něm, když se stále neozýval, „slíbil jste to. Slíbil jste mi odpovědi."

„Nic nedokáže ospravedlnit, co jsem udělal," Gabriel se přeci jen vzmohl ke slovu, na Mínu však stále pohlédnout nedokázal.

„Ne," zavrtěla dívka hlavou, „já nechci slyšet tohle. Chci slyšet, proč jste to všechno udělal. Proč jste mi vtrhl do života a převrátil ho naruby, přinutil mě myslet si, že na světě možná existuje něco většího a silnějšího, než jsem si doteď myslela. Chci slyšet, proč jste kolem mě stahoval smyčku a k čemu vám to bylo."

Zuřila, ale její oči prozrazovaly, že trpí podobně, jako on. Každého z nich svazovaly jejich skryté touhy a jen poslední špetka rozumu jim bránila v jejich naplnění.

„To Arya," hlesl Gabriel přidušeně. Její jméno opět probudilo ostrou bolest v hrudi, která jej pronásledovala už od jeho stvoření.

„Cože?" Míně z tváře vyprchala zlost a nahradilo ji zmatení.

„To kvůli ní všechno tohle," Gabriel konečně zdvihl hlavu a zadíval se na ženu, které se již dávno bezmezně oddal, „pronásleduji přízrak a věřím v to, v co jsem věřil díky ní. Že silná, pravá láska může překonat i tok času. Hledal jsem ji, ale našel jsem tebe. Dívku jí tak podobnou, ale přitom tak jinou."

„Ne," Mína začala urputně vrtět hlavou, „ne, ne, to...to není pravda. Nesvádějte vinu na mě. Já vás sem nepřivedla, neřekla jsem vám, abyste ty lidi tak chladnokrevně zabil. Nechtěla jsem, abyste mi zabil kamarádku!" Slzy se prodraly na povrch a začaly jí stékat po tvářích.

„Za své činy nesu plnou odpovědnost sám," Gabrielův tlumený hlas odrážel to, jak zlomený se cítil, „netuším, co mě přivedlo do Londýna. Jestli to byl osud nebo snad víra, možná i náhoda. Ale když jsem tě viděl, bylo to jako za starých časů. Myslel jsem si, že jsi ona, že jsi Arya, ale jak jsem tě poznával, zjišťoval jsem, že jí možná jsi podobná, ale přitom jsi svá. Jsi někdo jiný a do toho člověka jsem se zamiloval."

„Stačí!" vyjekla Mína a zacpala si dlaněmi uši, jen aby to nemusela poslouchat. Děsilo ji to. Zejména to, co v ní jeho slova vyvolávala.

Gabriel k ní pomalým krokem zamířil.

„Já si nechci nic vynutit, Míno," byl ochoten se jí vydat na milost a nemilost, ale jen jí, „neublížím ti, přestože se mi to již povedlo. Stačí jedno slovo a já odejdu. Nechám tě na pokoji a už o mne nikdy neuslyšíš. Stačí říct a zmizím."

„To není fér," šeptala si Mína spíše sama pro sebe, „tohle není fér."

Gabriel došel až k ní. Dívka neuhýbala. Se sklopenou hlavou se dívala před sebe do prázdna, do míst, kde se měla pravidelně zdvíhat hruď jejího protějšku. Ta, která skrývala srdce, jež po staletí netlouklo.

„Řekni a já odejdu," vybídl ji měkce.

Jen silou vůle k němu Mína zvedla uslzený pohled. Ruce jí sjely k tvářím.

„Ale to není fér," zopakovala, „nic už nebude stejné."

„Nebude," přisvědčil a do hlasu se mu opět vkradlo provinění, „zničil jsem toho dost, aby už nic nebylo stejné."

V tom měl pravdu, to Mína nepopírala, ale ji sžíralo něco jiného.

„Nemůžeš říct, že ses do mě zamiloval, a pak prostě odejít," šeptala přidušeně a odvážila se mu pohlédnout do očí, „pro tebe se možná nic nezmění, ale pro mě se změnilo všechno. Jak mám po tom všem pokračovat?"

„Od chvíle, kdy jsem tě potkal, se ptám na to samé," Gabriel vztáhl ruku k její tváři a setřel jí pár slz. Neuhnula. „Ani pro mě už nic nebude stejné, Míno," přiznal, „překonal jsem mnohé, vydržel nevydržitelné, přihlížel jsem hrůzám, které postihly můj život. To je však nic v porovnání s tím, že bych se s tebou měl rozloučit. Napořád."

Aniž by nad tím Mína uvažovala, přistoupila blíže k němu. Podobně jako on, i ona k němu natáhla ruku a dotkla se jeho tváře.

Neschvalovala nic z toho, co udělal. Ale nedokázala jej nenávidět. Na to toho do jejího života přinesl až příliš. Díky němu poznala, co to znamená být chtěná. Naslouchal jí, zajímal se o její názory a postoje. To zlé sice převažovalo nad tím dobrým, ale přeci jen jí zachránil život. Možná ne jenom jednou. Přestože riskoval, navštívil ji v nemocnici. Dělal všechno, co měl správně činit jiný, ale byl to on, kdo jí věnoval svou veškerou pozornost.

Její dotek v té chvíli Gabriela příjemně hřál, stejně jako pálil. Stále očekával odmítnutí, proto si nedovoloval ani doufat v něco lepšího. Nic by jí nezazlíval, právě naopak. Pochopil by ji. Jako nikdo jiný. On sám by sebe odvrhl, kdyby mohl.

Mína pátrala v jeho očích alespoň po malém záblesku klamu, ničeho se však nedopátrala. O jeho upřímnosti nemohla pochybovat.

„Proč je to všechno tak složité?" hlesla.

Gabriel jí přitiskl chladnou dlaň ke tváři.

„Láska je prostá, Míno. To jen lidé ji dělají složitou," dovolil si nepatrně se pousmát, „nic tak prostého a čistého, jako je láska, na světě není. Stačí málo, aby se rozhořela a jen stěží se hledá něco, co by ji uhasilo. Pokud je láska ryzí, přetrvá. Dnes ji možná lidé považují za nedosažitelný mýtus, kdy nic jako pravá láska neexistuje. Ale já si zažil své."

„Stejně to není snadné," namítla Mína. Víčka se jí chvěla, nejraději by se schovala v jeho náruči a utekla před celým světem. S přivřenýma očima vnímala jen jeho tlumený hlas.

„Láska se neřídí rozumem," ponoukl ji, „ta se řídí srdcem."

Než si Mína stačila uvědomit, co dělá, vytáhla se na špičky. Hned na to si ji Gabriel přitáhl k sobě. Cítila jeho sevření a druhou ruku na šíji. Nebránila se. Měla-li poslechnout své srdce, pak naprosto přesně věděla, co chce a co je správné. Přitiskla se k němu a sotva se jejich rty spojily v prvním polibku, veškerá tíha bytí z ní spadla.

Neexistovalo nic, než ona a on.

*

Stalo se, v co ani nedoufal. Přijala jej a oddala se mu stejně tak, jako on sám učinil již dávno.

Se spokojeným výrazem a mírem v duši hleděl Gabriel na spící dívku vedle sebe. Zrzavé vlasy jí padaly do tváře, klidně oddechovala a hruď se jí v pravidelném rytmu zdvíhala. Hrubá přikrývka obepínala křehké tělo, jehož křivky si té noci vrýval do paměti. Zamiloval se do té něhy, která z jeho milé vyzařovala, do její přívětivé duše. Po nekonečných útrapách, které přinášelo jeho prokletí, se Gabriel díky Míně cítil konečně šťastný.

Opatrně jí stáhl pramen vlasů z tváře. Chvíli na to dívka zatřepala víčky a zamžourala do uvadající záře plamenů za jeho zády.

„Nechtěl jsem tě probudit," Gabriel ji nespouštěl z očí, ale nemohl říct, že by mu její procitnutí vadilo.

Mína se líně protáhla a hned se k němu přitiskla. Gabriel se přetočil na záda a přitáhl si ji blíže. Ona si hned opřela hlavu o jeho rameno.

„To nic," zamumlala a uvelebila se u něj.

Cítila se zvláštně, když mu položila ruku na hruď a tlukot srdce se neozýval. Nebylo to nepříjemné, jen podivné. Něco nového, čemu nerozuměla, ale neměnilo to nic na tom, co k němu cítila. Právě v té chvíli bylo všechno správné.

„Pořád ji máš," Gabriel se volnou rukou natáhl k nočnímu stolku a sebral z něj malou černou knížečku, kterou jí věnoval.

„To jsi psal ty, že?" Mína sledovala tmavou vazbu a slova, která se skrývala na zašlých stránkách, jí najednou dávala dokonalý smysl.

„Co život, to jeden zápis," přikývl, vpíjeje se pohledem do knihy, „připomínka toho, kam se má mysl ubírala. Ztrácel jsem naději."

„Ale jeden zápis chybí," když už Mína listovala mezi pár stránkami snad po sté, všimla si skoro neznatelného roztřepení na konci, „co to bylo?"

„Poslední zoufalý výkřik do temnoty. Dopis adresovaný někomu, v koho jsem již dávno přestal věřit. Bláhové, psát zrovna jemu," odvětil Gabriel přidušeně.

Mína mu pohlédla do tváře. „Kdo to byl?" otázka ji štípala na jazyku. Chápala, že je to pro něj všechno bolestivé, ale zajímalo ji to.

„Bůh," Gabriel vrátil knihu na stolek a zíral do stropu.

Víra v Nejvyššího jej provázela celý lidský život. Ve jménu boha zabíjel, chránil svou zemi, trestal ty, kdo nevěřili. Jako každý jiný, ani on nebyl bez hříchu, ale jeho provinění nebyla tak hrozná, aby zakusil muka, která pro něj byla připravena. S koncem života padla také jeho víra v boha. To smrt jej naučila, že ve světě vládne jen černočerná temnota. Žádný bůh pro něj již nebyl. Žádná spása. Jen pustý a prázdný život ve věčném prokletí.

Mína se neodvažovala promluvit. Zdálo se jí, že Gabriel potřebuje chvíli přemýšlet. Nad čím přesně, to netušila, ale nechtěla jej do ničeho nutit. Bříšky prstů zlehka přejížděla po jeho jizvě na hrudi a mlčky vyčkávala.

Gabriel však její otázku vycítil, aniž by něco řekla a po krátké chvíli se ujal slova: „Poslední rána."

„Cože?" dívka k němu zvedla zrak.

„Když mne zavraždili," dodal a vnímal, jak Mína se zvukem toho slova celá ztuhla.

Dosud si plně neuvědomovala tu skutečnost, že proměna si žádala také jeho život. Musel zemřít, aby se mohl znovu zrodit, ale jeho smrt nebyla přirozená.

„A ty zbylé?" rozechvělým hlasem pátrala po původu dalších jizev, kterých si během noci nemohla nevšimnout.

„Boje, války, dospívání. Nic neobvyklého. Tím se nemusíš trápit," Gabriel se k ní otočil bokem a palcem ji hladil po tváři. Trýznivé vzpomínky jej samotného už netrápily. Chtěl vyhnat stín starostí i z jejích očí.

Mína nesouhlasně zamručela, když se od něj musela na chvíli vzdálit, ale hned se k němu zase přimkla. Hleděla do jeho modrých očí, které v sobě měly vepsánu bezmeznou náklonnost jen k ní. Ona pro něj byla ta jediná. Milovala, jak se na ni díval.

„Chtěla bych vědět všechno," zajímala ji každá vzpomínka, kterou by jí mohl vyprávět.

Každá chvilka s ním byla požehnáním a nechtěla si nechat ujít ani jedinou. V jeho přítomnosti zapomínala na všechno, co se kolem dělo. Rozum ustoupil jejímu srdci. Nemyslela na zběsilý hon, který měl vyústit v Gabrielovu smrt, nemyslela ani na Jonathana. Tentokrát se rozhodla udělat to, co chtěla ona sama. A přes všechno, co se stalo, byl Gabriel tím, po kom toužila.

„To by bylo dlouhé vyprávění," Gabriel se usmál a dívka tak snad poprvé viděla jeho široký, upřímný úsměv.

„A komu to vadí," podložila si rukama hlavu a smála se. Jeho radost ji těšila. Bolest, kterou kdysi dokázala rozeznat v jeho očích, byla ta tam.

„Brzy bude svítat," natáhl k ní ruku a prohrabával jí rusé vlasy.

Mínin úsměv pohasl. Ohlédla se po okně, za kterým ještě stále panovala tma. Tok času ale zvrátit nemohla.

„Budeš muset odejít?" s bázní vepsanou ve tváři se opět zadívala na Gabriela.

Ten se však stále usmíval. Její obavy pro něj byly důkazem náklonnosti. Ujišťovaly jej, že to všechno je pravda. Skutečně se to dělo. Milovala jej a oddávala se mu.

„Hledal jsem tě příliš dlouho na to, než abych tě teď opustil," bez jediného zaváhání ji stáhl pod sebe a utnul její pobavené chichotání polibkem.

Byla jeho a on už ji nikdy nechtěl pustit. Pod rukama vnímal teplo jejího těla, zřetelně slyšel tlukot jejího srdce. Každou známku života miloval, ale do mysli se mu vkradla myšlenka nadcházejícího rozhodování.

Chtěl zachovat život, který v ní tolik bujel. Odmítal se jí však vzdát, byť jí nechtěl bránit v ničem, co by sama chtěla. Kdyby se ale přeci jenom rozhodla darovat mu svůj život, netušil, zda-li by to dokázal. Přestože ji získal jako člověka, nadále se mu odebrání právě jejího života zdálo jako čin naprosto barbarský.

Žádná volba nebyla správná. Raději by ale obětoval své štěstí, než to její. Ač by tak musel nadále žít s bolestí dosud nepoznanou, tím jediným si byl skutečně jistý.