Bez Míniny přítomnosti ve městě se všichni mohli soustředit jen na svou práci, aniž by jim mysl neustále zabíhala k dívčinu možnému ohrožení. Arthur byl přesvědčený, že má situaci pevně ve svých rukou a vše hraje v jeho prospěch.

„Vážně jste si jistý, že chcete jít taky?" tři muži stáli u brány Gabrielova pozemku a Arthur se tentokrát obával o doktora Sewarda. Nepochyboval o jeho odhodlání, ale v boji proti tak mocnému nepříteli musel každý dávat pozor zejména sám na sebe. Doktor Seward už nebyl nejmladší.

„Můžete počkat tady," přitakal Jonathan. I on se obával o bezpečnost otce ženy, kterou miloval. Kdyby se čirou náhodou něco zvrtlo, nehodlal se s Mínou shledat proto, aby jí řekl, že její otec už nežije.

Doktor Seward však nemyslel na nic jiného, než na záchranu své dcery. Dlouho nad vším přemýšlel a vyčistil si hlavu. Jako lékaři se mu sice nelíbilo, že by měl někomu vzít život, to však platilo pouze pro lidi. Drákula člověk nebyl. I pro něj to byl jen ohavný tvor, pro kterého neměl v srdci místo. Kdokoliv chtěl ublížit jeho holčičce, stal se jeho nepřítelem.

„Chci se podívat do očí muži, který se mi přímo pod nosem pokoušel zavraždit dceru," doktor Seward už možná nepatřil mezi čilé mladíky, ale právě jeho zkušenosti mu dávaly výhodu. Uměl-li by někdo nasměrovat dřevěný kůl do srdce i poslepu, byl to právě ten nejlepší soudní lékař v Anglii.

„Dobrá," tohle Arthurovi celkem stačilo.

Jonathan zaklonil hlavu a zadíval se na oblohu. Vánoční dopoledne sice projasňovala sluneční záře, ale zlatý kotouč nebylo pod těžkou dekou šedivých mraků vidět. Uvítal by jeho plnou přítomnost. Byl by tak mnohem klidnější.

„Takže plán zůstává stejný?" ujistil se.

Arthur položil pod železný plot na nízkou kamennou zídku černou koženou tašku. Rozevřel ji a podal svému příteli to, co se tentokrát mělo stát jeho chirurgickým nástrojem.

„Jestli myslíš vtrhnout tam a prorazit mu hruď tímhle, tak jo," odpověděl.

Jonathan se značnou nejistotou převzal poměrně bytelný dřevěný kůl, který mu padl do ruky jako ulitý. Zkusmo se s ním ohnal kolem. Tohle nebyla ostrá, chladná čepel skalpelu, se kterou mohl dělat takřka zázraky. Byla to obyčejná zbraň vraha, kdejaký psychopat tohle mohl použít proti nic netušícím kolemjdoucím. Ohlédl se, zda je nikdo nevidí, ale kolem Gabrielovy rezidence panoval klid a ticho.

„To mi nepřijde jako vítězný plán," zamumlal.

Arthur mezitím podal podobný kolík doktoru Sewardovi. Vyhrabal také jeden pro sebe a do zásoby ještě přibral pro každého jeden kapesní nůž se stříbrnou čepelí.

„Tohle jsi sebral kde?" ač se Jonathan cítil s něčím, co se alespoň vzdáleně podobalo skalpelu, jistěji, začínal pochybovat o Arthurově dobrotě. Tvářil se jako vrah a z brašny tahal věci, které by u něj raději neviděl.

„Nenechám to přece ležet v policejním skladu, aby na to sedal prach. Tyhle věcičky si ještě můžou užít svou chvilku slávy," odvětil s úsměvem a zastrčil prázdnou brašnu pod větvě keře, který prorůstal mřížemi.

„A tohle?" jak se Arthur natáhl, Jonathan si všiml pouzdra, které mu viselo u pasu pod bundou.

„Arthure, nepřidělávej si v práci problémy," napomenul jej doktor Seward. Sic měli všichni právě spáchat něco, co by se dalo klasifikovat jako vražda, doufali, že se třeba tělo v podstatě mrtvého muže rozpadne v prach a tím zmizí i veškeré důkazy.

„Ta patřila tátovi," zamručel Arthur, aniž by si svých společníků více všímal. Jemu už bylo v podstatě jedno, jestli jej Brown vyhodí za neoprávněné držení zbraně. Chystal se zabít, všechno ostatní byly jen maličkosti.

Jonathan sklapl a ustoupil svému kamarádovi z cesty. Otec byl pro Arthura citlivé téma. Milovník lovu brával svou rodinu do Exeteru zejména kvůli tamějším vřesovištím, která skrývala spousty úlovků. Svou houževnatost předal také synovi, ovšem projevů otcovské lásky se Arthurovi příliš nedostávalo. Jako malý kluk se Jonathan jeho otce bál, zejména všech trofejí, které měl vystavené ve své pracovně. Bylo to děsivé místo.

Zatímco Jonathan přemýšlel, Arthur se opřel do mříží brány a zkoušel, zda povolí. Doktor Seward stál pár kroků stranou a kontroloval okolí. Nemohl se zbavit nepříjemného pocitu, že jej zpoza stromů nad nimi někdo pozoruje. Nebo spíše něco.

Vrznutí kovu však přilákalo jeho pozornost zpět.

„To bylo snadné," zaradoval se Jonathan, když se jedno křídlo brány pohnulo.

„Možná až moc," Arthurovi se to příliš nelíbilo, „buďte obezřetní."

Protáhl se úzkou škvírou na protější stranu, přímo na pozemek svého úhlavního soka. Gabriel jej pronásledoval v nočních můrách už od doby, kdy jeho tvář spatřil v té staré barabizně. Kromě démonické tváře vzteklé upírky viděl také jeho a od té doby na něj měl spadeno. A nemýlil se.

Tři amatérští lovci se vydali vzhůru příjezdovou cestou k domu. Naposledy tudy kráčeli v domnění, že jim nic nehrozí. Alespoň doktor Seward a Jonathan. Pro ně ten dům představoval jen místo konání vánočního večírku, ale pro Arthura už tehdy znamenal mnohem víc. Byl si jistý, že v tom sídle dlí tajemství, které je třeba odhalit a na jehož stopě byl. Nyní bylo skoro vše odhaleno. Stačilo se jen postavit původci všeho utrpení tváří v tvář.

„Myslíte, že o nás ví?" Jonathanův nervózní hlas odrážel jeho pocity.

„O tom nepochybuj," Arthur pro něj uklidnění neměl, jen čistou pravdu. „Pamatujte, že světlo je naše výhoda. Držte se v proudu denního světla, to je naše šance," nabádal.

„On má čas počkat si, až zajde. Pak už to moc výhoda nebude," Jonathan zkrátka v ničem nespatřoval světlou stránku. Najednou všechno viděl až příliš černě.

„Ještě jedna pitomá poznámka a asi ho nechám, aby si tě dal jako předkrm," zavrčel Arthur rozladěně. Jonathan už jej začínal štvát.

„Chlapci," sykl po nich varovně doktor Seward. Dostali se před dům, který se před nimi vynořil zpoza stromů. Teď na spory nebyl čas.

Červené cihly pod šedivým nebem připomínaly krvavý vodopád, který smáčí části bílého těla v podobě okenních rámů. Celý dům najednou až příliš připomínal místo, kde by se usídlil upír. Alespoň Arthurovi to tak připadalo. Najednou viděl náznaky všude a mohl jen sám sobě v duchu nadávat, že mu to nedošlo dříve.

Křupání štěrku pod jejich kroky štvalo úplně všechny. Ve ztichlém okolí to bylo stejné, jako by si namalovali terč přímo na čelo a postavili se před svého protivníka. Každý zvuk je mohl prozradit. Sic nepochybovali, že majitel o jejich přítomnosti ví, chránili si alespoň ten záblesk naděje v podobě překvapení.

Doplížili se až ke dveřím.

„Co když bude zamčeno?" Jonathanův šepot zarazil Arthurovu ruku v půli cesty ke klice.

„Proč by to asi dělal?" sykl po něm zostra. Jeho poznámky jej zneklidňovaly více, než skutečnost, že měl brzy stanout proti nesmrtelnému.

Jak se domníval, dostat se dovnitř nebylo skutečně nic těžkého. Zámek nebyl potřeba, pokud žil v domě někdo, kdo by případného zloděje bez milosti roztrhal na kusy.

Arthur zaplašil vzpomínku na rozervané tělo staré věštkyně v maringotce. U každé oběti alespoň tušil Gabrielovy záměry, u Tabithy to ale bylo jiné. Nedokázal se dopátrat žádného logického vysvětlení, které by objasnilo, proč zabil právě ji, ba co víc, tak surovým způsobem.

Sotva se všichni nahrnuli do haly, Arthur posunky oběma mužům nařídil, aby se rozdělili. Jonathan se vydal do levého křídla, doktor Seward do pravého. Arthur se rozhodl, že se podívá nahoru do patra. Než se každý vydal svou cestou, rozestřeli ještě závěsy v okně vedle dveří. Denní světlo dopadlo na podlahu a zelené kachličky, které tvořily uprostřed kruhový ornament, se rozzářily několika odstíny.

Jonathan kráčel stejnou chodbou, kterou Gabriel vedl Lucy při její první návštěvě. Rozhrnoval závěsy ve vysokých oknech po své levici a snažil se nedívat na busty, které stály na svých podstavcích mezi dveřmi. Cítil se nesvůj, jako by jej ty hlavy pozorovaly. Snažil se uklidňovat tím, že na denním světle na něj nic nepřirozeného nemůže. Také proto nejdříve rozhrnul všechna okna až na konec chodby, aby si zajistil alespoň nějaké krytí. Tím se dostal až k posledním dveřím.

Tak jako Naima, i on slyšel podivné vábení, které jej nutilo podívat se nejdříve právě za tyto dveře. Stál na stejném místě, jako onehdy Lucy a hypnotizoval dřevo dveří. Posunul si kolík v ruce a v kapse nahmatal nůž, který pro něj představoval větší jistotu. Nakonec však zprudka rozrazil dveře a vtrhl dovnitř, připravený na cokoliv.

Žádný útok se ale nekonal a Jonathan vpadl do tmavé místnosti, kterou prostupovalo jen několik záblesků denního světla, kterým se podařilo prodrat se mezi závěsy. Jonathan doklopýtal k jednomu z prostředních oken, aby je rozhrnul. Neustále si opakoval, že denní svit je jejich výhodou.

Jakmile do pokoje dopadlo více světla, Jonathan rozeznal obrazy visící na stěnách. S pootevřenými ústy civěl na pozlacené rámy a výjevy, které sám nepoznával. O umění se nikdy příliš nestaral. Točil se v kruhu ve snaze pobrat všechno, co viděl.

„Že by předchůdce fotoalb?" zabrblal si sám k sobě. Pitomé poznámky jen měly zahánět strach, který se v něm skrýval. Připadal si jistější, když slyšel svůj hlas. Lidský hlas.

I on nakonec zavadil o nenápadný obraz v rohu místnosti. Už jej viděl, dokonce několikrát. Fotku, kterou Naima pořídila, Arthurovi vzal a pořád se na ni musel dívat. Teď ten výjev viděl naživo.

Na první pohled mu Arya Mínu nepřipomínala, ale jako kdyby stačil jen správný úhel a hned mu obě dívky přišly velmi podobné. Jonathan došel až k Aryině podobizně a díval se na ni se slzami v očích.

„Co jsi zač?" vztáhl k obrazu ruku a konečky prstů dívce přejel přes tvář.

Nechápal nic z toho, co se dělo. Jak mohla tak půvabná dívka milovat takové zvíře? A jaké měla spojení s Mínou? Podoba obou dívek Jonathana štvala, stejně jako oslabovala. Snažil se Aryu nenávidět, snad aby měl komu vyčítat, že se na jeho přítelkyni upnula taková stvůra. Kdyby nebylo dívky z obrazu, mohl s Mínou dál v poklidu žít a snažit se být lepším přítelem, takovým, jakého si zasloužila. Místo toho ale musel přijmout fakt, že se na scéně objevil někdo, kdo po jeho přítelkyni nejen touží, ale také z ní hodlá udělat svou nesmrtelnou družku.

Zatímco se Jonathan stále zdržoval u Aryina obrazu, doktor Seward se dostal až do rozlehlého obýváku, který navštívil při vánočním večírku. Postupoval stejně, jako jeho společník – rozhrnoval závěsy a vpouštěl do zatemněného domu sluneční záři, alespoň tolik, kolik těžké mraky na nebi umožňovaly.

Stál uprostřed místnosti v proudu světla a sledoval místo, kde naposledy tančila jeho dcera. Výjev se mu zhmotňoval před očima, jako by se to všechno dělo právě tady a teď. Jeho holčička, jeho Mína, ladným krokem následovala po parketu svého tanečního partnera. Vzpomínka na Gabrielovy ruce, kterak obepínají jeho dceru, roztřásla doktora Sewarda strachy. Ten démon byl Míně tak blízko a stačilo málo, aby ji ztratil už tehdy.

„Pojďte sem!" hrobové ticho přerušil Arthurův hlas, který se nesl prázdnými místnostmi z horního patra.

Pomstychtivý policista se už stačil dostat do Gabrielovy pracovny. Věřil a doufal v to, že jej najde právě tam, když se jeho společníci neozývali.

„Co se děje?" Jonathan za ním doběhl a vpadl do pracovny.

„Nic. To je právě to," odtušil suše Arthur. Stál kousek ode dveří a pátral pohledem v každém koutě. Okno, které bývalo vždy zpola zatažené, nyní přes celou svou šíři propouštělo do pokoje denní světlo a jedno jeho křídlo zůstalo otevřené. V pracovně se usadil chlad.

„Je tady?" chvíli na to se do patra dostal také doktor Seward a s očekáváním se připojil k mladíkům.

„Ne. A o to jde," Arthur se vydal k masivnímu stolu v domnění, že tam něco najde.

Sotva prošel kolem okna, vyděsilo jej skřehotavé havraní zakrákání.

Všichni se úlekem obrátili k oknu. Na parapetu seděl černý pták a svými korálkovými očky je pozoroval. Tu a tam mu drápky zaskřípaly o kov, když přešlápl.

„A to má být co?" jako první se odvážil promluvit Jonathan.

Za jiných okolností by doktor Seward všechny upokojil tím, že je to jen obyčejný pták, kterých jsou v zimě v Londýně celá hejna. Na tomto místě si ale nebyl jistý ničím a začínal očekávat nějakou podivnou transformaci.

„Možná mazel," nadhodil Arthur.

Jako kdyby mu pták rozuměl, zakrákal jeho směrem.

„Buď to znamená souhlas, nebo jsi ho naštval," zamumlal Jonathan. Nelíbilo se mu, jak je ten pták pozoruje. I on z něj cítil něco víc.

Havran zamával křídly. Opět několikrát zaskřehotal, načež se vznesl do vzduchu, zakroužil před oknem a zmizel nad střechou.

„Tuší někdo, co to mělo znamenat?" Jonathan se obrátil ke svým společníkům a těkal mezi nimi očima.

„Nemám ponětí," zavrtěl doktor Seward hlavou.

Jonathan přešel k Arthurovi, který stál nehybně na místě a stále pozoroval teď již prázdný parapet. Chytil jej za rameno a otočil jej k sobě.

„Kde je?" díval se mu přímo do očí a jeho výraz prozrazoval, že očekává jen tu pozitivní odpověď. Tu však Arthur neměl.

„Není tady," odpověděl a promnul si čelo.

„Jo, to jsem si taky všiml," odfrkl si Jonathan a odvrátil se od něj. Začal přecházet sem a tam, očekávaje, že mu vysvětlení spadne do klína. Gabrielovo rozhodování nepochytil tak, jako jeho přítel.

„Ty to nechápeš, že jo?" Arthur se ohradil, „není tady a podle tebe už určitě vzal roha, co? Jenže tak to není. Vždycky byl několik kroků před námi a teď taky. Zase nás převezl."

„Co tím myslíš, chlapče?" doktor Seward k němu s nakrčeným obočím přistoupil. Zdálo se, že náhle zestárl o několik let, jako by mu přibylo vrásek na tváři. Smysl Arthurových slov pochopil, ale bránil se jim. Nechtěl to ani slyšet nahlas, ale nebylo zbití.

Arthur si prohrábl vlasy a několikrát vzdychl.

„Hej," Jonathan do něj strčil, „co tím chceš říct?"

Jen stěží se na ně Arthur dokázal podívat. Zase selhal. Zas a znovu, pořád a pořád dokola. Snažil se tomu zabránit, ale nepodařilo se. Chtěl ji chránit, proto ji poslal pryč z města, ale ani to nestačilo. A teď mohlo být pozdě.

„Je pryč," prohlásil šeptem, „jde si pro ni. Jde si pro Mínu."