Přestože Jonathan slíbil, že si na svátky vezme volno a bude doma, díky Arthurově objevu se zdržoval všude, jen ne tam, kde slíbil. Za jiných okolností by Mína zuřila, ale tentokrát jeho nepřítomnost skoro nezaregistrovala. Od svého posledního bludu dokázala přemýšlet jen nad Gabrielem a nad tím, jak ji jeho osobnost až příliš ovlivňuje.

Krabice s baňkami skončila zastrčená na skříni. Tento rok pro Mínu Vánoce znamenaly pramálo. Ploužila se po bytě jako tělo bez duše a jediné, k čemu se dokázala přimět, bylo zas a znovu pročítat stránky malé knížečky, kterou jí věnoval Gabriel. Ta slova k ní najednou po posledních událostech promlouvala úplně jinak.

Ležela na pohovce v malém obýváku, civěla na strop a namotávala si pramen zrzavých vlasů na prst. Monotónnost jejího počínání uspávala i ji. Mžourala nad sebe a nechávala svou mysl, aby putovala, kam se jí zlíbí.

Zpočátku myslela na matku. Vybavovala si její úsměv i její náruč, ale z nepochopitelného důvodu si nedokázala vybavit její oči. Vzpomínala si na jejich upřímný pohled i na to, že byly zelené, jen ne tak jasné, jako ty její, ale nedokázala si je vybavit. Z mlhavých útržků se nakonec vždy stala bílá rakev, která se stala matčiným posledním místem odpočinku. Život byl pomíjivý. V to dopoledne si ještě s matkou hrála, smála se a byla šťastné dítě, kdežto odpoledne jejímu otci volali, že jeho žena autonehodu nepřežila. Stačilo, aby řidič protijedoucího vozu nedával na moment pozor a Mína se ocitla bez matky. Od té doby cítila, že jí kus samotné chybí. Ačkoliv měla otce, přátele a později i přítele, stále se cítila jen poloviční.

Tu prázdnotu vyplnil až ten, od něhož by to nečekala. V Gabrielově přítomnosti se cítila zase úplná. Dokonce jí bylo mnohem lépe, než v její nejšťastnější okamžiky. Stačilo jí, že ji vnímá, poslouchá a mluví s ní tak otevřeně, jako už dlouho nikdo. Rozuměl jí a to bylo něco, co Míně už dlouho chybělo.

Tok jejích myšlenek přerušilo chrastění klíčů v zámku. Mína na ně nedbala, nepřikládala tomu význam, dokud se k ní do obýváku nenahrnuli čtyři muži v čele s Arthurem.

„Musíme si promluvit," spustil hned z první mladý policista a jeho vážná tvář napovídala, že tohle nebude jen tak.

Mína se posadila a s nakrčeným obočím sledovala svého otce, přítele, kamaráda a profesora Van Helsinga. Podle jejich výrazů se muselo stát něco opravdu mimořádného a Vánoce za to zcela jistě nemohly.

„Omlouváme se, že jsme sem tak vpadli," slova se ujal Van Helsing, když si všiml dívčina nechápavého pohledu.

„O co jde?" Mína spustila nohy na zem a sledovala zejména svého otce. Tvářil se stejně, jako když mu oznámili, že je jeho žena po smrti.

„Míno, musíš nás dobře poslouchat, ano?" Jonathan se vrhl k pohovce, klekl si před ni a vzal Míninu ruku do svých. Tohle dívku vyděsilo.

„Dobře," přikývla se značnou nejistotou, hlas se jí třásl. Všichni ji děsili.

Van Helsing mezitím přešel k oknu a sňal si klobouk z hlavy. Prozatím jej nebylo potřeba a rozhodl se držet v ústraní. Arthur si sedl na konferenční stolek před Mínu a doktor Seward zaujal místo přímo vedle své dcery. V té chvíli měla Mína chuť s křikem utéct z bytu. Celá napjatá těkala očima z jednoho na druhého a snažila se přijít na to, co se děje.

„Musíš odjet z města," bez zbytečných okolků přešel Arthur rovnou k věci.

„Cože?" Mína po něm střelila nechápavým pohledem, když tu Jonathanův stisk zesílil. Jeho dotek jí byl najednou nepříjemný.

„Moc ti toho nemůžeme říct, ale prosím, musíš nám prostě věřit. Je to pro tvé dobro," ani dlouhá debata všech mužů je na ten okamžik nepřipravila a Arthur jen stěží formuloval svá slova.

„Možná by stačilo říct, proč tohle všechno," Mína naopak přesně věděla, co chce slyšet a pohybem ruky naznačila, že myslí jejich podivný vpád do bytu.

Arthur sklopil hlavu a poškrábal se ve vlasech. Všechno se mu vykouřilo z hlavy a netušil, co by nyní mělo následovat.

„Podívej, Míno," místo něj pokračoval Jonathan, „jde o to, že si myslíme...zkrátka...je možné, že tady nemusíš být v bezpečí. Chceme jen, aby ses na pár dní schovala v Exeteru a jakmile se všechno uklidní, zase se vrátíš."

„Fajn, co myslíš tím schovat se a všechno se uklidní?" Mína vyškubla svou ruku z jeho sevření, ale hned na to jej vystřídal její otec. Chytil ji za vyproštěnou ruku a druhou jí položil na rameno.

„Zlatíčko, ve městě se zkrátka dějí špatné věci a my nechceme, aby se ti něco stalo," doktor Seward snad doufal, že otcovská starost vše vyřeší.

Pro Mínu to ale stále nebylo vysvětlení. Nechápala nic z toho, co jí říkali. Záhy se ale dopátrala, co má na svědomí tohle podivné chování. Ve městě se dějí špatné věci. Chtějí, aby byla v bezpečí. Tohle mohlo mít jen jediný důvod.

„Vy už znáte toho vraha," vydechla překvapeně a svůj pohled směřovala na Arthura, pro kterého to už dávno bylo všechno osobní.

Nikdo neodpovídal. S Mínou to rozebírat nechtěli, ač jim bylo jasné, že má právo to vědět. Podle nich ale nebylo dobré, aby tak křehká dívka věděla o tom, že jí byl ten šílený vrah tak blízko. Tančil s ní, mluvil, držel ji kolem pasu...na to, co se mohlo stát, nechtěl nikdo ani pomyslet. A tentokrát to odmítali připustit. Tak daleko se mu nepodaří zajít.

„Je to tak, že?" když nikdo neodpovídal, Mína se domáhala odpovědí dál, „všichni řešíte hlavně ty vraždy a toho upíra. To znamená, že jste ho našli. Proč mi to nechcete říct? A proč musím odjet?"

„Podívej, Míno, prostě nechceme, abys tu byla. Už jednou jsi kvůli tomu druhu málem přišla o život. Podruhé to nedovolíme," zdálo se, že Arthur o tom nemíní diskutovat.

„Bude lepší, když budeš mimo město. Je to pro tvé dobro," s další pobídkou přispěchal Jonathan.

Jejich slova Mínu neuklidňovala, spíše ji štvala. Pořád pro ně byla tou křehkou květinkou, kterou je nutno chránit, protože ona sama to nezvládne. Tohle zacházení ze srdce nenáviděla.

Vymanila se z otcova objetí, protáhla se kolem Jonathana a začala přecházet za pohovkou tam a zpátky. Van Helsing moc dobře věděl, na rozdíl od ostatních, že je dívka rozrušená právě z toho, že nikdo nevěří v její sílu.

„Takže vy po mně chcete, abych vás tu nechala, schovávala se někde na západě a snažila se nemyslet na to, jak se vy v Londýně snažíte na vlastní pěst ulovit upíra," Míně se chvěl hlas.

Začínala si však uvědomovat, že to není ze strachu o své blízké. Bála se o ně, to ano, ale mnohem více ji děsila představa, že všichni štvou člověka, který se jen snaží přežít. V onom upírovi neviděla jen vraha a predátora, ale ztraceného člověka, který dělá vše pro to, aby mezi lidmi přežil. Vidina toho, že jej stíhají jako divé zvíře, se jí příčila. V každém zločinci viděla především zbloudilou duši, kterou ke svým činům něco dohnalo. O to se ale nikdo nestaral. Lynčování bylo pro lidi snadnější, než snaha alespoň částečně druhého pochopit.

„Míno," Jonathan už začínal být zoufalý, „jen tě chceme chránit."

„Slečno Seward," po dlouhé době se do hovoru zapojil také Van Helsing, „vaši blízcí o vás mají pouze strach. Je to přirozená reakce, to přeci jako studentka psychiatrie chápete, ne? Člověk chrání to, co je mu nejdražší. Strach o milovaného je zakódovaný v každém z nás. Vy se bojíte o ně, oni zase o vás. Z logického hlediska ale musíte sama uznat, že proti tomuto nepříteli je zapotřebí síly několika mužů. Jistě byste měla čím přispět, o tom nepochybuji, ale přeci jen se nemůžete rovnat fyzické síle, která je potřeba. Nejde tady o to, že byste nebyla dosti zdatná. Jste silná ženo, slečno, ale vaše síla tkví ve vaší duši. Tentokrát ale potřebujeme sílu fyzickou. Než riskovat vaši ztrátu, to vás raději vaši blízcí na nějaký čas odvezou z města."

Sotva začal profesor mluvit, Mína se k němu obrátila a celou dobu mu bez hnutí zírala do očí. Jeho slova padla na úrodnou půdu. Van Helsing dokázal všechno podat mnohem lépe a úderněji, než tři muži před ním dohromady. Navíc měl dívčinu plnou důvěru. Uvěřit takovému znalci bylo mnohem snazší, než věřit lidem, kteří si o ní celý život mysleli, že je to křehká dušička.

„A kam bych přesně měla jet?" zdálo se, že Mína je ochotna bavit se jen s profesorem.

Ozval se však Arthur. „Do Exeteru na naši chatu. Je to spíš trochu větší barák, možná už trochu z formy, ale těch pár dní tam bez problému vydržíte," vyškrábal se na nohy a přesunul se kousek k Míně.

„My?" množné číslo, které užil, dívce neušlo.

„Profesor pojede s tebou," doktor Seward se na svou dceru obrátil, „budeme všichni klidnější, když tě doprovodí někdo s jeho znalostmi."

Něco takového se Míně popravdě zamlouvalo, ale snažila se to na sobě nedat znát. Výlet mimo město se náhle zdál být mnohem příjemnější. Bylo lepší, když se na tom snažila vidět jen to pozitivní. Odjede z města, změní prostředí, bude mít čas sama pro sebe. Může přemýšlet a konečně si ujasnit všechno, o čem dosud pochybovala.

„A když se rozhodnu, že vám vyhovím, jak to bude?" nehodlala jim to dát zadarmo. Kroutila se na místě a tvářila se tak, jako to vídávala u Lucy – že ji jejich požadavky nadmíru obtěžují.

„Za tři hodiny jede vlak z Paddingtonu do Exeteru," Arthur už měl všechno připravené a jeho kolegové celý plán odsouhlasili, „bude to jen několik dní, víc nežádáme. Svátky přečkáš tam a jakmile bude po všem, zavoláme."

„To mám odjet už teď?" Mína na něj hleděla s pusou dokořán.

„Čím dřív, tím to bude lepší," tentokrát se ozval Jonathan. I on se připojil k Míně a objal ji. „Bude to v pořádku," sliboval, jako kdyby snad mohl vědět, co se stane.

Mína se v jeho objetí cítila poněkud podivně. Už to nebylo stejné, jako kdysi. Připadala si až příliš vzdáleně. Ničemu nepřidávala ani bizarnost celé situace. Jako kdyby tohle všechno byl jeden z těch šílených akčních filmů, kdy se ústřední ženská postava nechá zavřít někde hodně daleko, aby na ni žádný padouch nemohl, ale on si ji stejně najde a hlavní hvězda ji zachrání až za vteřinu dvanáct. Víc než komukoliv jinému bylo Míně jasné, že ať už tohle dopadne jakkoliv, po všem nikdy nebude. Nic už totiž nebude stejné.

„Takže souhlasíš?" doktor Seward opatrně vyzvídal konečnou odpověď. Doufal v tu kladnou.

Mína se od Jonathana odstrčila a jednoho po druhém si dlouze prohlédla. Ve všech tvářích četla obavy, ale také naději a odhodlání. Jen ona sama se cítila úplně mimo. Nakonec se pohledem zastavila u Van Helsinga. Už od svého příjezdu v něm měla oporu a věřila v jeho upřímnost. Neměla důvod o něm pochybovat. Jednal s ní na rovinu, měl toho mnoho co říct a vítala jeho klid a rozvahu.

„Dobře," přikývla, „pojedu."

Několik úlevných výdechů bylo důkazem toho, že všem z beder odpadla alespoň jedna starost. S profesorem bude Mína v bezpečí, k tomu také na druhé straně Anglie. Věřili, že se jí nemůže nic stát. Finální souboj chtěli sehrát na svém vlastním poli, přímo v Londýně a bez Míniny přítomnosti.

Jejich slabinou a naopak Gabrielovou výhodou však byl právě Van Helsing. Zdálo se, že to bude on, kdo se nakonec stane tím rozhodujícím článkem v řetězci nadcházejících událostí.