Ač se Gabriel díky Van Helsingovi dostal ze své letargie, v lecčem měl pravdu. Arthur představoval hrozbu a ta měla zesílit s přísunem informací, které se Naimě podařilo získat. Odhalení bylo zcela nevyhnutelné.

Aniž by Arthur tušil, že žena, kterou najal, již není mezi živými, pátral po nových informacích sám. Bez odznaku měl před svátky na takovou práci času dost a jeho byt se proměnil v jedno velké skladiště knih, složek, papírů, lejster a jiných podkladů, které by mu mohly dopomoci k pravdě. K jeho nelibosti se mu však vždy podařilo sestavit jen oddělené části skládačky, kterou nemohl spojit k sobě.

Informace o Vladu Tepeši se v souvislosti se stvořením Drákuly rozcházely do několika různých proudů a nic neobjasnilo ani to, co mu dosud stačil osvětlit profesor. Podezřelé vraždy, které Arthur spojil s Gabrielem Morgensternem, zase nedokázal spojit s upírem, kterého hledal a který by měl logicky vzejít z Drákulovy linie. Ač si byl jist, jaké vraždy má Gabriel na svědomí, jeho původ se mu objasnit nedařilo. Jeho sílící podezření se změnilo v jasné přesvědčení – Gabriel byl upír. Jaký a odkud, to však Arthurovi stále proklouzávalo mezi prsty. Jednotlivé obrazy, které ve svých samostatných jednotkách dávaly smysl, do sebe v celkovém kontextu nezapadaly.

Zšeřelým bytem se neslo hrubé zadunění, když odvržená kniha dopadla na stůl. Zavadila přitom o komínek jiných knih, který se jen stěží držel na místě. Náraz jej vychýlil z rovnováhy a několik dalších svazků se sesunulo na zem. Hlasité dunění připomínalo výstřely z děla.

Arthur zaklel, ale víc si toho nevšímal. Mezi štosy papírů a haldami knih se skoro ztrácel, ale na nic z toho nedbal. Pídil se za pravdou bez ohledu na cokoliv.

Po nějaké době jej vyrušilo bušení na dveře. Když vzhlédl, teprve v té chvíli si uvědomil, že za okny již padla tma. Mrkl na hodinky na svém zápěstí a s překvapením zjistil, že se blíží sedmá hodina večerní. Zdálo se mu to jako sotva pět minut, kdy čas kontroloval naposledy a to se právě ručičky blížily ke třetí hodině odpolední.

„Godalmingu, no tak, já vím, že tam jste," zpoza dveří se ozval hlas detektiva Browna.

Arthur si jen něco zamručel, odhodlaný svého nadřízeného ignorovat.

Brown se však nenechal jen tak odbýt. Znovu zaklepal a tentokráte se ozvala salva povzbuzujících, místy i omluvných slov, která Arthura přiměla vzhlédnout a nakrčit obočí. Tohle Brown nikdy neříkal. Buď za dveřmi visí opilý na dveřích, nebo se zbláznil.

„Za celou dobu, co u vás pracuju, jste tohle nikdy neřekl. Proč jsem tedy najednou tak přínosný a cenný, dokonce všímavý, když jste mě suspendoval?" Arthur s podmračeným výrazem otevřel dveře bytu a se založenýma rukama si Browna prohlížel. Nedbaje na to, že se venku prohání mrazivý vítr, zaujal místo mezi dveřmi jen v triku a sledoval nevelkého mužíčka zachumlaného v kabátu.

Než mohl Brown promluvit a vysypat ze sebe další snůšku neupřímných keců, Arthur jej přerušil: „Co tady chcete?"

Detektiv se ale hodlal hájit stůj co stůj a neodpustil si reakci na předešlou poznámku svého svěřence: „Znáte předpisy, Arthure. Musel jsem to udělat. V případu slečny Westenra se osobně angažujete, nemůžete na něm pracovat, stejně jako nemůžete napadat civilní osoby. V souvislosti s tím, co vás potkalo naposledy, to byla jediná logická volba, která navíc splňovala všechny předpisy."

„To jste si připravoval dlouho, co?" zamručel Arthur, aniž by hnul brvou. Tvářil se pořád stejně nezaujatě, jakože jej detektivova přítomnost v podstatě nudí.

„Godalmingu," povzdechl si Brown, „máte teď dost špatné období."

„Ale nepovídejte," skočil mu Arthur do řeči.

Brown po něm střelil výhružným pohledem. Ještě jedna pitomá poznámka a vrátí ho do služby, jen aby ho mohl natvrdo vyhodit.

Detektiv si urovnal klopy kabátu a vytáhl zpod paže velkou obálku.

„Tohle vám dnes odpoledne přišlo na stanici," strčil ji Arthurovi pod nos, „je to adresované vám, ale na stanici už vás stěží mohl někdo zastihnout. Není na tom žádné razítko, jen vaše jméno. Řekl jsem si, že vám to osobně donesu a zeptám se, jestli čirou náhodou nemáte něco za lubem."

V tak velké obálce se mohl skrývat jen nějaký spis a soudě podle tloušťky také velmi hrubý. Arthurovi se zalesklo v očích a upřeně obálku sledoval. Měl sto chutí ji Brownovi vyrvat z rukou, i kdyby mu je měl utrhnout, schovat se v bytě a všechno si pročíst. Poznával Naimin rukopis, který vyvedl jeho jméno. Odpovědi měl doslova na dosah ruky.

„Ještě ta moje otázka," Brown ucukl s obálkou, když se po ní Arthur natáhl, „tohle já znám. Podobně nám přicházejí různé spisy. Takové, co nám mohou osvětlit některé otázky v případech, ne-li všechny. Takže se ptám: co plánujete?"

„Sváteční menu," odvětil Arthur nezaujatě, ale jen stěží skrýval zlobu. Brown mu všechno jen stěžoval a zamezoval mu v přístupu k tomu, co nutně potřeboval.

„Tohle není hra, Godalmingu," detektiv ztlumil hlas, až v něm byla slyšet jistá výhrůžka, „jestli něco víte nebo se k něčemu chystáte, měl byste mi to říct. Za poslední měsíc jste si toho prožil dost. Nejednejte na vlastní pěst. Zbrklost se vám nemusí vyplatit."

Pravdu jeho slov Arthur uznával. Odmítl ji však akceptovat. V sázce bylo až příliš mnoho. Životy svých přátel chránit musel. U Lucy se mu to nepodařilo, selhal a rozervalo jej to zevnitř. Jestli byly jeho dohady správné, další na řadě možná byla Mína a nepřipadalo v úvahu, že by ji nezachránil. Každá smrt by započala další řetězec bolesti, vedla by jen k dalšímu utrpení, které by se od zlomeného Jonathana přelévalo dál a šířilo se jako přílivová vlna. Tomu musel zabránit. A pokud by u toho měl přijít o vlastní život, zdálo se mu to jako adekvátní cena za záchranu několika jiných. Jeho smrt by už nic nového nezapočala. Jeho přátele by se mohli opřít jeden o druhého a společně by to překonali. Byla-li to jediná možnost, byl ochoten do toho jít.

„Tady nejde jen o Lucy," odpověděl Arthur a napřímil se, „hra to nebyla už ve chvíli, kdy zmizela Jane. Pak se všechno jen nabalovalo. Suspendoval jste mě, fajn. To chápu. Ale co dělám ve svém soukromém životě, to vám může být jedno."

Chňapl po obálce a vytrhl ji Brownovi z rukou. Rozhovor pro něj skončil. Odmítal se zpovídat, natož aby přijímal pomoc zrovna od člověka, který by mu ani nevěřil.

Se vší rázností se chystal zavřít dveře, ale detektiv mu jeho záměry překazil.

„Ještě něco," přitáhl k sobě opět Arthurovu pozornost, „tohle vám leželo u dveří."

Z kapsy kabátu vytáhl přeložený list papíru, který byl spojený červenou pečetí s vyraženým znakem. Podal mu ji a Arthur ji beze slova přijal. Prohlížel si rozevřenou dračí tlamu a oči, ve kterých jako by žhnul smrtonosný požár.

„Dávejte na sebe pozor," Brown jej patrně chtěl poplácat po ramenou, ale nakonec si to rozmyslel. Ruka mu zůstala viset ve vzduchu, jen s ní lehce zakomíhal a svěsil ji zpět podél těla. Jeho pohled byl dosti výmluvný. Jako kdyby věděl, že až Arthura potká příště, bude to opět na pitevně doktora Sewarda. Ovšem jeho svěřenec už v té době bude další složkou případu zavražděného na jeho stole.

Arthur svého nadřízeného vyprovázel pohledem. Nakonec ale zavřel dveře a vrátil se do útrob bytu, oči stále přišpendlené na dračí pečeti.

Spis v obálce byl ale lákavější. Roztrhl matný, nažloutlý papír a skutečně vytáhl tlustý spis, ke kterému byl kancelářskou sponkou připnutý složený list papíru. Arthur by nejraději okamžitě rozevřel doručenou složku, ale něco mu říkalo, že dopis k němu přiložený je momentálně přednější. Odepnul jej a desky položil na stůl. Rozevřel papír a začetl se do něj.

Arthure,

ve chvíli, kdy čtete tato slova, jsem podle všeho už mrtvá. Náš protivník mě dostihl a zabránit mu v ničení je stejně obtížné, jako jej usvědčit. Prosím, nic si nevyčítejte. Do každého případu jsem šla s vědomím, že se něco může pokazit. Nic na tom nemění ani fakt, že jste dříve než já věděl, že člověk, proti kterému jste mě poslala, ani není člověk. Ano, vím o tom a přesto vám nezazlívám, že jste mi to neřekl. Kdo by tomu také věřil. Pravda je ale mnohem složitější a hrozivější, než jste si možná sám myslel.

Měl jste pravdu. Gabriel Morgenstern skutečně je upír, ale mnohem horší, než jste si kdy dovedl představit. Stojíte proti protivníkovi, který nezná slitování. Nikdy se nezastaví, nikdy nepřestane. Sesbírala jsem veškerá fakta a vodítka, která by vám mohla pomoci. Všechno najdete v přiložené složce. Snažila jsem se vysvětlit všechno, co jen šlo, byť jsem na to měla málo času a mé možnosti byly omezené.

Prosím, ať se stane cokoliv, ať se v těch dokumentech dozvíte cokoliv, nesnažte se to stvoření přemoci sám. Nejsem si jistá, jestli je vůbec možné jej zničit. Určitě ale nejednejte sám. Ta bytost je mnohem krutější, než si umíte představit. Veškeré legendy i fakta dokládají jen zlomek jeho krutosti a i ta je pro nás v moderní době nepředstavitelná.

Chápu, že je těžké nic nedělat, když jsou v ohrožení Vaši přátelé, ale prosím, nejednejte neuváženě. Nenechte se ovládnout vztekem a bolestí, které bezpochyby cítíte. Uděláte chybu a na to on čeká.

Přála bych si, abych měla více času vysvětlit Vám to všechno osobně. Ještě jednou Vám chci zopakovat, že Vám nic nezazlívám a nic si nesmíte vyčítat. Má práce je stejně nebezpečná, jako ta Vaše. Jako policista to jistě moc dobře víte. Nemohl jste udělat víc, než jste udělal. Jsem Vám vděčná, že jste svou důvěru vložil právě ve mně. Dal jste mi úžasný případ a nic na tom nemění ani to, že byl můj poslední.

Udělejte pro mě už jen jednu věc – nejednejte proti tomu tvoru sám. Nepřemůžete ho. Nezahazujte vlastní život. Zabitím jednoho nic nevyřešíte a Vaše smrt nikomu nepřinese nic dobrého. Vím, že uděláte cokoliv, abyste ochránil své přátele, ale nedělejte nic, co by ublížilo zase jim. Potřebují Vás, stejně jako Vy je. Jeden člověk nic nezmůže, pamatujte na to. Jít proti němu sám, naštvaný, rozzuřený, nepozorný, to je přesně to, co chce.

Jste skvělý muž, Arthure. Dal jste mi případ, který je tak velký, úžasný a ohromující, ovšem nikdo se o něm už nedozví. Nic si nevyčítejte a hlavně nedělejte to, co po Vás ten tvor chce.

Přeji Vám mnoho štěstí. Budete jej potřebovat.

Sbohem.

Naima Ekby

Už při prvních slovech se Arthur zhroutil do křesla a v očích se mu zaleskly slzy. Neměl důvod nevěřit tomu, že Naima je skutečně po smrti. I přes všechna její slova jej zavalily výčitky. Co všechno mohlo být jinak, kdyby se jí se svou teorií svěřil už na začátku? Mohla by žít? Nedokázal se zbavit pocitu, že ji zabil. Neochránil dalšího člověka. Přivedl ji do Londýna, vystavil ji nebezpečí a ona je teď nejspíš mrtvá. Zpackal všechno, na co sáhl.

Předklonil se a zapřel se lokty o kolena. Svěsil hlavu a rukou si prohrabával husté vlasy. Do očí se mu tlačily slzy. Dopis mu vypadl z rukou a snesl se k noze konferenčního stolku.

Po chvíli marné snahy potlačit ten svazující pocit zklamání a selhání sebou ale Arthur trhl a zvedl hlavu. Pohledem ulpěl na složce, kterou mu Naima poslala a v hlavě se mu ozval její hlas, opakující slova z dopisu.

Měl jste pravdu. Gabriel Morgenstern skutečně je upír, ale mnohem horší, než jste si kdy dovedl představit.

Měl pravdu. O Gabrielovi, o všem.

Vystřelil z křesla a svezl se na kolena ke stolku. Přitáhl si složku k sobě a kvapně ji otevřel.

Na Arthura jako první čekala fotka z jedné historické knihy, ve kterých Naima pátrala. Tehdejší malby nebyly dvakrát přesné, ale když Arthur podobiznu chvíli zkoumal, poznal v ní Gabriela. Podobizna z patnáctého století ovšem zobrazovala Vlada Tepeše, prvního z upírů. Drákulu.

Jak se Arthur dostával hlouběji do spisu, ruce se mu třásly. S nevěřícným výrazem pročítal každé slovo, které Naima připsala, prohlížel si každou fotografii, na kterou narazil a v hlavě se mu všechny obrazy, které si sám vytvořil, začínaly spojovat. Všechno do sebe zapadalo a s informacemi od Naimy dávalo vše konečně smysl. Finální obrázek byl tak šílený a děsivý, až Arthur skoro nedýchal.

Než se dostal na úplný konec spisu, uvědomil si, že něco, co viděl na jedné z fotek, spatřil poměrně nedávno. Zvedl hlavu od složky a zastavil se u přeloženého papíru, který celou dobu ležel kousek od něj. Vyražená dračí pečeť byla totožná s tou, kterou viděl ve spisu.

Roztřesenými prsty ji sevřel v rukou, skoro se obával, že jakmile se rudého znaku dotkne, drak po něm vystartuje. Přeci jen ale papír rozlepil. Uprostřed listu stálo jen několik slov.

Whitechapel Rd, Whitechapel, Londýn E1 1BB

Než se Arthur stačil dobrat mobilu, aby si vyhledal onu adresu, skrze pootevřené okno se do pokoje prodral závan chladného vzduchu. Rozvířil listy na stole a otočil poslední stranu ve spise.

Na nic z toho Arthur nedbal, dokud se mu pod rukama neobjevila podobizna dívky s rusými vlasy, která stála na kamenné vyhlídce, shlížejíc do potemnělé krajiny. Mobil mu vypadl z rukou a on ještě dlouho poté hleděl na dívku, u které to všechno začalo.

A nyní bylo jasné, že vše naopak končí u Míny.