Všechny důkazy, které se Naimě u Gabriela podařilo najít, měly pro její vyšetřování zásadní význam. A nejen pro něj. Původ Gabriela Morgensterna se Naimě zažral doslova až pod kůži a po návratu do hotelu jí trvalo několik hodin, než byla schopna začít něco dělat.

Kdyby byl ten muž jen obyčejným vrahem, skutečnost, že s ním strávila několik nocí, by s ní ani nehnula. Fyzický kontakt pro ni představoval výnosný prostředek, kterým mohla docílit mnohého. Jenže Gabriel nebyl obyčejný vrah – byl to upír. Stvoření, které jí zničilo život, vytyčilo cestu její nové budoucnosti bez otce, bez blízké duše, u které by se cítila bezpečně. Ač vrahem jejího otce nebyl přímo Gabriel, svým způsobem mu jeho ztrátu dávala za vinu. To on byl tím prvním. Nová rasa vzešla z něj a každý zmařený život padal na jeho hlavu. A nejen životy, které vyhasly, ale také ty, které ztráta bližního a milovaného zasáhla. Upír byl jejím odvěkým nepřítelem a nyní proti jednomu stála, ba dokonce s ním prožila několik nocí, na které by s konečným odhalením nejraději zapomněla. Štítila se sama sebe. Proklínala se za vlastní hloupost.

Se svým selháním se Naima ještě dostatečně nesmířila, ale bylo třeba začít něco dělat. Nepochybovala o tom, že jí už nezbývá mnoho času. I proto na sebe zuřila. Den byl její největší šancí, ale ona jeho část promrhala ve výčitkách. Musela informovat Arthura, protože i on byl v nebezpečí. Naima byla přesvědčená, že ona se už dalšího svítání nedožije. Pokud odhalila identitu nejvyššího z upírů, představovala hrozbu a denní svit byl jejím jediným štítem. Jakmile padne soumrak, nebude trvat dlouho a Gabriel ji najde.

Před polednem se vzpamatovala natolik, aby se mohla vrhnout do víru práce. Sesbírat důkazy byl klíč k úspěchu. Přesvědčit Arthura nebude problém, Naima tušila, že on sám už leccos ví. Nezazlívala mu, že ji neinformoval. Vyrukovat s tezí o upírech bylo stejné, jako si přilepit na čelo cedulku s nápisem blázen. Naopak ji potěšilo, že v ní Arthur viděl dostatečnou sílu na to, aby se s tím poprala sama. Ač jí její úspěch přinesl tak akorát rozsudek smrti, stalo by se to, i kdyby se jí mladý policista se svým podezřením svěřil hned na začátku. Jestli někomu neměla co vyčítat, byl to právě Arthur.

Jak světla ubývalo, Naima začínala být nervóznější. Stále pracovala, dávala dohromady všechno, co se jí podařilo zjistit a podporu hledala v knihách a historických studiích. Po očku sledovala, jak se za okny pomalu smráká, ale nemohla se tím nechat rozhodit. Musela Arthurovi pomoci, jak jen jí to její omezené možnosti dovolovaly, proto musela hledat také únikovou cestu, jak zachránit nejen jeho, ale také jeho blízké.

Sotva večerní chlad začal svými mrazivými prsty postrkovat nic netušící obyvatele zpět do tepla jejich domovů, Naima se vyřítila na ulici. Záhy zpomalila a zařadila se na chodník mezi ostatní kolemjdoucí, kteří se pomalu loudali domů, ale i tak si neodpustili zastávky u výloh obchodů. Na nic z toho Naima nedbala. Se složkou zastrčenou pod paží hleděla přímo před sebe, neohlížela se. Očekávala, že ji odněkud sleduje pár pronikavých modrých očí. Nespěchala, snažila se na sebe nepřitahovat pozornost.

Mezi jejím hotelem a Arthurovým bytem však stála jedna překážka, která mohla všechno zhatit. Nově rekonstruované bloky domů nemohla obejít po hlavní ulici, kde byl kvůli stavebnímu ruchu a zejména kvůli bezpečnosti kolemjdoucích zákaz vstupu. U ústí ulice musel každý sejít do postranní uličky a dostat se na vedlejší ulici. Trasa z hotelu Naimě neumožňovala, aby se tomuto problému vyhnula, ač se snažila najít jakoukoliv cestu. U Arthura ale musela být co nejdříve, nemohla všechno zbytečně obcházet. Slabým místem její trasy byla ona tmavá ulička, která ve večerních hodinách svou odlehlostí a nízkou frekventovaností poskytovala dokonalé místo pro útok.

Každý krok, který Naimu dováděl blíže tomu místu, v ní rozdmýchával nervozitu. Museli by při ní stát všichni svatí, aby temnou uličkou dokázala projít bez úhony. Neočekávala, že by se Gabriel někde zdržel nebo ji nechal na pokoji a dovolil jí, aby Arthurovi všechny důkazy přinesla jako na stříbrném podnose. Tak hloupý Gabriel zcela jistě nebyl, to jí už mnohokrát dokázal.

Netrvalo dlouho a ústí postranní uličky se před Naimou hrozivě rozevíralo, jako tlama šelmy připravená sklapnout a cokoliv, co do ní vejde, už nikdy nepropustit. Naima se ohlédla po lešení, které obepínalo domy za jejími zády. Zelené plachty se třepotaly ve větru a dokreslovaly onu ponurou atmosféru. Dělníci však již dávno zmizeli ve svých domech či kancelářích. U nich se pomoci dožadovat nemohla.

Hluboký nádech a výdech předcházely tomu prvnímu kroku, který Naima učinila do chřtánu divé bestie. Na konci uličky jako obraz naděje zářilo světlo pouliční lampy, která se skrývala za rohem. Pro Naimu však k němu vedla dlouhá cesta, v jejímž středu ji obklopovalo šero. Z druhé strany by na ni nikdo neviděl. Krok za krokem postupovala dál, tisknouc si složku pevněji k tělu. Představovala pravdu, kterou celý Londýn tak dlouho postrádal. Nesměla o ni přijít.

Ze tmy ji však vyrušil tlumený hlas: „Večerní procházka?"

Gabrielův hlas Naima bez nejmenších pochybností rozeznala. S trhnutím se obrátila právě v tom okamžiku, kdy její protivník stanul jen na dva kroky od ní. S hlavou na stranu si ji prohlížel, jeho výraz však byl nečitelný. Zrak mu ulpěl na hnědé složce pod její paží.

„Něco zajímavého na čtení?" kývl hlavou jejím směrem.

Naima o krok ustoupila, hlas se jí však stále nedařilo nalézt.

Gabriel se zasmál: „Po tom všem bych si nedovolil byť jen pomyslet na to, že přede mnou ustoupíš. To tě tvůj strach vážně tak ochromuje? Co se ti teď honí hlavou? Pohled na rozsápané hrdlo tvého otce? Jeho mrtvé tělo na podlaze? Nebo snad tvář jeho vraha?"

„Mlč," zasyčela Naima zostra. Tohle odmítala poslouchat. Vzdorně na něj pohlédla a v oříškových očích se jí zračilo všechno opovržení světa.

„Myslíš, že to neznám?" Gabriel se k ní vrhl a za ramena ji přitlačil ke zdi, „viděl jsem mnohé, Naimo, ale jen jediný výjev nemůžu dostat pryč z hlavy. Pohled na mrtvé tělo ženy, kterou jsem miloval. Každou vteřinou prožívám stále dokola ten moment, kdy se jí meč zanořuje do masa a jiskra v jejích očích pohasíná. Vidím jen to, nic víc. Tak jako každý, kdo musel přihlížet smrti svého milovaného. Ve tvých očích čtu pohrdání, odpor, jaký vídám neustále, ale nevíš o mně nic. O mém životě, smrti, prokletí nebo snad bolesti."

Nekřičel. Jeho tlumený hlas byl protkán strachem, který kolem sebe rozséval a Naimě pronikal do srdce přesně tak, jako si do něj u Gabriela našel cestu dřevěný kůl.

„Nesoucítím se stvůrou, na jejíž hlavu padly na tisíce zmařených životů," Naima svým znechuceným šklebem jasně doložila, jak o Gabrielovi smýšlí. Jako každý jiný. On jen doufal, že Mína nebude stejná, jako celý svět.

Jeho stisk zesílil.

„Zapomínáš, že já nebyl první," zavrčel, „nebyl jsem první, kdo mezi lidmi šířil smrt a utrpení. Tím stejným jsem si prošel i já sám. Přišel jsem o vše a ne vlastním přičiněním. Byl tady ještě někdo jiný, ten, jehož první obětí jsem se stal. Myslíš, že jsem snad po takovém životě toužil? Po věčné samotě, lidské krvi a nikdy nekončícím odvržení? Teskním za sluncem, za jeho hřejivým dotekem, stejně jako toužím po člověku, kterého bych mohl milovat. Já si to nevybral. Raději bych volil smrt, než věčný život v takovém prokletí."

„Jestli si myslíš, že tě bude Mína milovat, jsi na omylu," v Naimě se všechno vzbouřilo. Nehodlala umírat jako vystrašená oběť. Nač křičet, když jej místo toho mohla zranit na duši, kterou si tak hájil.

Svými jedovatými slovy si ale vysloužila jen pevnější sevření, až bolestí sykla.

„Neznáš ji. Neznáš ani mě, ale dovoluješ si nás soudit a určovat naše další kroky," Gabriel ji záhy pustil, vyškubl jí složku zpod paže a zamával s ní před ní, „tohle jsou žvásty, které si vymyslela společnost. Ta, v níž se lidé neustále zabíjejí. Ta, ve které privilegovaní kvetou, zatímco prostý lid živoří. Byl jsem její součástí, žil jsem v ní, zabíjel i panoval. A přesně tahle společnost mne také odvrhla. Zač se mám stydět? Za to, že dělám, co je mému druhu přirozené? Lidé se vraždí po tisících, maří jeden život za druhým a stále nemají dost. Já a mí druzi zabíjíme v prvé řadě kvůli přežití. Cožpak lidé nečiní totéž? Nesuď mne za to, že se chovám tak, jak mi můj druh ukládá. Pohrdáš-li tím, pohrdej také sebou, neboť ty činíš zase to, co je přirozené pro tvůj druh."

„Říkej si co chceš, ale své viny se už nezbavíš," Naima byla ráda, že ji už nedrží, ale přišla o své důkazy, na kterých visela pohledem, „jsi jen sprostý vrah, nikdy už ničím jiným nebudeš. Zabij mě a připiš si další oběť. Pro tebe se nic nezmění, budu jen další z mnoha."

Gabrielova ruka vystřelila proti jejímu hrdlu. Chytil ji pod krkem a znovu přimáčkl k chladné zdi. Cítil na tváři její splašený dech. Vůně levandule se jí linula z rozpuštěných vlasů, které jí vířily kolem tváře.

„Pamatuji si každého," zašeptal, jeho rty se takřka dotýkaly jejích, „všechny tváře, každou oběť, kterou jsem zahubil, každého člověka, kterého jsem proměnil. Je to můj cejch. Vpaluje se mi do kůže jako sluneční svit a ty rány se nehojí. Znáš ten pocit, Naimo? Vídáš ve snech tváře všech, které se ti podařilo usvědčit? Vídáš i tvář muže, který zemřel tvou rukou?"

Naima svírala Gabrielovu paži, pokoušela se osvobodit, ale jakmile opět zabrousil do její minulosti, ztuhla a s překvapením mu hleděla přímo do očí. Její zaskočení bylo Gabrielovou výhrou.

„Ano, vím o tom," s letmým úsměvem přikývl, „každý z nás má svá tajemství, Naimo. Každý. Právě ta nás utvářejí a činí z nás ty, kdo jsme. Pověz, musel ten muž skutečně zemřít? Nemusel, že ano, ale ty jsi to chtěla. Byl zrůda, že? Na jeho rukou ulpělo tolik krve a zanechával za sebou tolik utrpení, že jsi nemohla dovolit, aby se mu dostalo spravedlivého soudu, který by jej možná i zachránil před propastí smrti. Zmáčkla jsi spoušť a stvořila jsi tak vlastní spravedlnost. Jak se ti s takovým cejchem daří žít? S tou krví, která ti ulpěla na rukou. Není to příjemné, že? Soudíš mne, nazýváš mne vrahem, ale přitom nejsi o nic lepší, než já. Hlásíš se k zákonům, které sama porušuješ. Pro úspěch se nebojíš zanořit ruce do bláta, ale s každý usvědčeným zločincem si myslíš, že jsi o něco čistější. Jenže čistá už nikdy nebudeš. A už nikdy nebudeš stejná, jako lidé, kterým tak pomáháš. Věř mi. Znám to. Znal jsem to ještě jako člověk."

„Myslíš si, že o lidech všechno víš? Mýlíš se," Naima se rychle vzpamatovala a věnovala Gabrielovi vítězný úsměv.

Pustila jeho paži a ruka jí sjela do kapsy. Sevřela svou malou zbraň mezi prsty a v mžiku ji vrhla proti jeho hrudi. Stříbrná špička úzkého kolíku mohla nadělat smrtící paseku, ovšem Gabriel takové poslední vzepětí očekával. Pustil její krk a dříve, než mu mohla ublížit, jí obemkl zápěstí v drtivém sevření. Ozvalo se prasknutí a Naimě se z úst vydral přidušený výkřik. S vytřeštěnýma očima hleděla na svého trýznitele.

Gabriel jí pohled oplácel: „Původně jsem ti chtěl ukázat, jaká příkoří musí náš druh snášet a jako dáreček na uvítanou tě poslat našemu drahému Arthurovi. Nakonec ti ale prokážu víc úcty, než si možná zasloužíš."

Hned na to jí zvrátil ruku tak prudce, až to v ní opět zapraskalo. Než se Naima nadála, pod hrudní kostí jí explodovala bolest tak trýznivá, div neztratila vědomí. Shlédla ke své ruce, která stále svírala kolík. Ten však trčel z její hrudi. S pootevřenými ústy pohlédla na svého vraha.

Gabriel si ji přitáhl k sobě a volnou rukou jí jemně přejížděl hřbetem prstů přes tvář.

„Smrt je snadná, má drahá. Umírání je horší," naposledy si ji prohlížel, „cítíš, jak ti dech nestačí. Krev se ti odplavuje z těla, vražedná zbraň ti trhá maso na kusy. Srdce zpomaluje, svaly slábnou, okolní svět se vytrácí. Děsíš se toho, jak přicházíš o kontrolu nad svým tělem, jak všechno tak samozřejmé a automatické, jako dýchání a tep srdce, přestává fungovat. Zoufale prosíš, aby tvé tělo opět začalo spolupracovat, ale snaha je marná. Umíráš a to je ten pocit, kterého se lidé děsí. Smrt je dílem okamžiku. Zahalí tě jako temný mrak a víc nevnímáš. Věř mi, já si to prožil. Lidé se nebojí smrti, ale umírání."

„Jsi stvůra," Naimě se podařilo dostat z hrdla jen slábnoucí, třesoucí se hlásek.

„Budiž ti útěchou, že ty už s tímto břemenem nemusíš dále žít," odvětil Gabriel chladně a odhrnul jí vlasy z ramenou.

Slábnoucí žíla na krku představovala milost, kterou své oběti mohl poskytnout. Místo pomalého umírání jí věnoval rychlou smrt.

Naima zaryla nehty do jeho paží, když jí ostré tesáky projely tenkou kůží. Napjala se, odmítala se tomu poddat, ale než stačila vyjeknout, zůstala Gabrielovi viset v náruči.

Ten se po chvíli napřímil a se zakrvácenými ústy se díval do těch hnědých, nyní už tak prázdných očí. Shlédl k zemi, kde se válel spis s důkazy, který jí vytrhl. Rozpíjelo se na něm několik kapek rudé krve.

Gabriel si byl dobře vědom toho, že k tomuto okamžiku nenávratně směřoval už od doby, kdy se s ním Naima střetla pod schody v jeho domě. Někdy se ale odvážil doufat, že se k jejímu zabití nebude muset snížit. Viděl v ní sílu, jakou si po dlouhé době dovolil obdivovat. Jako každý, i on však musel myslet hlavně na své vlastní přežití. To bylo něco, co Naima ohrožovala. Nemohl jinak.

Zkrvavenou rukou jí zavřel oči a ještě naposledy jí pohlédl do tváře.

Chvíli na to se nad tmavou uličkou rozezněl vzdálený zvuk odbíjejících hodin. Naimin čas mezi živými vypršel.