Naimina přítomnost v pracovně nemohla Gabrielovi ujít. Lidský pach jej dráždil v nose na každém místě, kterého se její ruka dotkla. Seděl za stolem ve své židli a v rukou převracel pečetní prsten, ze kterého cítil specifickou vůni její kůže. Prodchnuta odérem levandule nemohla patřit nikomu jinému.

Nepochyboval o tom, že jakmile odejde, jeho nepřítomnost bude dostatečným lákadlem k tomu, aby se Naima vydala pátrat po čemkoliv, co by jí mohlo pomoci. Zajímalo jej, kam až se ta žena dostane. Byla chytrá, to si uvědomoval už od počátku. Její zápal obdivoval, ale až nyní mu docházelo, že jej donutila zaváhat. Neovládl se, reagoval přesně tak, jak chtěla ona. A to jej stálo odhalení. Kdyby jej svými slovy nenalomila a on ji místo další společné noci rovnou vyhodil, vyhnul by se nepříjemnostem. Zprvu si myslel, že k němu přišla z čisté zoufalosti, protože toužila po pozornosti. Ač tomu tak bylo, on prohrál. Zlákala jej a on se chytil.

Cvaknutí kliky by Gabriela normálně přimělo zvednout zrak, ale on si dále prohlížel svůj prsten, aniž by příchozímu věnoval pozornost.

Renfield rychlým krokem došel až ke stolu.

„Ten dotěrný detektiv se pořád ujišťuje, jestli už vážně nepotřebujete jeho pomoc," spravil jej o nejnovějších zprávách.

„Jasně jsem mu řekl, že jeho služby již nebudu potřebovat," odvětil Gabriel značně znuděně, zrak však nezvedl.

„Patrně se mu to nezdá," s patolízalským detektivem bylo těžké podřízení a Renfielda už to obtěžovalo. Alespoň třikrát musel opakovat, že v případu ztracených dělníků došlo k omylu a vše je v pořádku.

„Zdá nebo nezdá, řekl jsem, aby od toho dal ruce pryč," zavrčel Gabriel.

Renfield to věděl a nepotřeboval, aby mu to jeho zaměstnavatel opakoval, ale Brown měl zjevně jiné plány. Pro více peněz by udělal snad cokoliv, zejména by se rád vytáhl před štědrým investorem.

Beze slov pokývl hlavou, obrátil se na patě a chtěl se vytratit, ale Gabriel jej nakonec zastavil.

„Ona to ví," zamručel sotva slyšitelně.

Renfield se zarazil v půli kroku. Tušil, co Gabriel myslí, ale ve skrytu duše doufal, že jde o něco jiného. Sám věděl, jak je ta naděje bláhová.

„Kdo ví co?" pomalu se obrátil a setrval pohledem na stále sedícím Gabrielovi, jehož jediným středem zájmu byl stále pečetní prsten.

„Ví, kdo jsem," ještě moment hypnotizoval zlatý šperk ve své ruce, načež vzhlédl k Renfieldovi, „zjistila to. Její šok nám poskytne možná pár hodin času, ale brzy se to dozví i ostatní."

„Tomu by se mělo zabránit," Renfield se zhluboka nadechl, napřímil se a urovnal si sako. Z téhle šlamastyky vedla jen jediná cesta ven a po ní se on sám vydat nemohl. Gabriel však ano.

„Zjevně," přikývl, víc však nereagoval.

„Říkal jste, že ji sem dostal Godalming. Jestli mu to řekne, všechno padne," Renfield zněl skutečně naléhavě. Zneklidnilo jej to mnohem více, než jeho zaměstnavatele.

„Vskutku?" Gabriel vyhodil prsten do výše a ten mu vzápětí ztěžka dopadl zpět do dlaně.

Renfield se překvapivě zasmál. Založil si ruce v bok a se smíchem zíral do země. Až po chvíli zvedl hlavu.

„Víte, co to znamená, že ano?" opět se vydával na tenký led, ale celá tahle situace mu vůbec nehrála do karet, „jestli se o vás dozví pravdu, nepřijdete jen o výhodnou pozici a vliv. Přijdete i o Mínu."

„Myslíš, že to nevím?" Gabriel zprudka vstal, až se židle se skřípěním odsunula, „od začátku jde jen o ni. To ona mě přivedla do Londýna, to jen kvůli ní dělám tohle všechno. A teď ji můžu ztratit ještě dřív, než bych ji získal. Myslíš, že mě to neštve?" v očích mu plála zuřivá divokost, „ona je mé vykoupení. S ní může být všechno jinak. Ale nemůžu si ji jen tak vzít. Trpělivost dochází i mně, ale jsem ochoten odejít bez ní, pokud se ode mne odvrátí. Nehodlám tak ale činit kvůli jiné ženě, která mne jim vykreslí jako vraha beze špetky soucitu. Jen ona, jen Mína může pochopit, kdo skutečně jsem. A jedině tehdy mne může odvrhnout. A jestli mi to má naše nadaná vyšetřovatelka zkazit, velmi rád tomu učiním přítrž."

Pochodoval za stolem sem a tam jako rozzuřený býk, jako divé zvíře lapené v kleci. Nechtěl Mínu ztratit jen proto, že by jej skrze jednostranný pohled jiné ženy viděla jen jako vraha. Mohla jej pochopit, ona ano. Ale musela by jej poznat skrze něj samotného, ne skrze slova jiných. Za ty chvíle, co s ní strávil, si byl vědom toho zvláštního spříznění mezi nimi. Nechtěl, aby jej Naima zpřetrhala svými unáhlenými závěry.

„A kdy s tím chcete skoncovat? Každá minuta je drahá a ona si tohle nenechá pro sebe příliš dlouho," Renfield zkřížil ruce na prsou a měřil si Gabriela pochybovačným výrazem.

Viděl jeho slabost. Mína v něm probouzela zapomenuté city, které jej oslabovaly. A byl-li první z upírů oslaben, zákonitě byl v nebezpečí také Renfield.

„A co mám asi tak dělat?" Gabriel vztekle máchl rukou k oknu, za kterými se rozmáhalo pravé poledne, „pokud neumíš poručit slunci, raději mlč. I kdybych chtěl, teď nic nezmůžu. Pokud nechceš přijít o výhodné postavení, až se rozprsknu na slunci, raději obnov svou trpělivost a vyčkej soumraku. Jinak si čas zkrátím tvou smrtí a bude mi jedno, zda jsem ti něco slíbil. Jestli už nemáš nic, čím bys obohatil naši debatu, běž, než má slova nahradí činy."

Renfield stál bez hnutí na místě a snášel celý ten výlev bez jediného mrknutí oka. Nesnášel, když s ním Gabriel takhle mluvil. Degradovalo jej to opět na pouhého přisluhovače, který nebyl nijak důležitý. Jako za starých časů. Mocný šlechtic si vylévá vztek na obyčejném sluhovi, který musí držet krok a ani neceknout. Nenáviděl to. Znal své schopnosti a věděl, jak velkým přínosem pro Gabriela je. Bez něj by byl jeho vliv značně omezený. Nepotřeboval žádnou chválu či uznání, jen nesnášel, když s ním Gabriel jednal jako s méněcenným.

Bez jediného slova či alespoň náznaku toho, že vzal jeho slova na vědomí, se otočil a spořádaně opustil pracovnu. Neměl k tomu co říct. Stejně by se to neoplatilo. Cokoliv by řekl nebo udělal, nic by nezměnilo Gabrielovo rozhodnutí nebo smýšlení. Jednal podle sebe, ne podle nějakého člověka, který pro něj nebyl důležitý. V hierarchii lidských společníků byl Renfield až na třetím místě.

Tentokrát Gabriel samotu uvítal. Nepotřeboval poslouchat řeči o tom, v jak svízelné situaci se ocitl. Sám to moc dobře věděl a zuřil zejména na sebe. Poučování ovšem nesnášel. Za staletí své existence si plně uvědomoval dopad svých rozhodnutí, chyb či přešlapů.

Přisunul si židli zpět ke stolu a opět si sedl. Odložil prsten na stůl a z malého šuplíku vytáhl novinový článek s Míninou podobiznou v pozadí.

Nic jiného jej do Londýna nepřivedlo, jen ona. Jakmile ji na té fotografii spatřil, bylo to jako znamení, které nemohl ignorovat. Mnohokrát sníval o Aryině návratu. Věřil, že se část její duše jednoho dne někde objeví. Sotva spatřil Mínu, bylo to jako zásah shůry. Musel ji poznat a jen co ji poprvé spatřil, věděl, že se mu Arya skutečně vrátila. Možná už nebyla stejná, ale to silné pouto, které je svazovalo, se s prvním pohledem do Míniných očí opět ozvalo. Později poznal, že Mína a Arya toho mají mnoho společného, ale přitom je každá jiná. Nikdy nedoufal, že se mu jeho milá vrátí celá, ale tak jako za svého lidského života, i v nesmrti věřil, že se duše jeho lásky otiskne do jiné a ponese s sebou také jejich spříznění. To spříznění našel v Míně. Přes všechny překážky cítil, že jsou si souzeni a byl si jistý, že Mína cítí to stejné. Pro ni to však bylo těžší, ale on byl ochoten čekat, jak dlouho jen bude třeba. Čas se mu ale nyní smrskl sotva na den.

Vrznutí dveří Gabriela opět rozdráždilo. Čekal, s čím Renfield zase přijde a po tu dobu jej na uzdě držel pouze Mínin úsměv.

Ozval se však někdo zcela jiný: „Vskutku půvabná dívka, jen co je pravda."

Ten skřehotavý hlas by Gabriel bezpečně rozeznal i v té nejčernější temnotě na samotném okraji pekla. Žíly na rukou naběhly nečekaným tlakem, když sevřel fotografii pevněji a ztuhl. Brada se mu chvěla potlačovaným vztekem. Pomalu vzhlédl a setkal se s pohledem krví podlitých očí. Muž v černém obleku mu oplácel stejnou mincí, na rozdíl od svého protivníka se ovšem usmíval. Zažloutlé zuby ve světle připomínaly vlčí tesáky.

„Ty," Gabrielův hlas vrhl proti Silasovi veškerý hněv, který za všechna staletí nastřádal.

„Jsem rád, že jsi na mne nezapomněl," Silas se usmál ještě více a mezi tenkými rty se mu prohnal mrštný jazyk.

Kdyby to jen bylo možné, Gabrielovi by se vařila všechna krev v žilách. Ten odporný tvor stál přímo zde, přímo před ním, uprostřed jeho pracovny. V jeho domě. Mít po ruce svůj meč, snad by na něj po dlouhé době opět sáhl, jen aby tomu tyranovi mohl setnout hlavu.

Místo toho odložil fotku na stůl, zapřel se o něj a pomalu vstal. Nespouštěl zrak ze svého úhlavního nepřítele. Přemýšlel, jak by jej mohl přemoci přímo zde na místě, co by mu v tom mohlo pomoci, ale moc dobře věděl, že zabít jej nebude tak snadné.

„Ty na mě také ne," odfrkl si pohrdavě a stejně jako tehdy, i nyní upozornil na jeho jizvu na tváři.

Tentokrát to Silase nerozhodilo. Jizva sice byla trvalou připomínkou jediného momentu, kdy nad ním měl někdo převahu, ale nenechal se zviklat. Byl přesvědčen, že se to již nikdy nebude opakovat. Ne teď, ne s ním.

„Na tebe zapomenout nelze, můj synu. Jsi můj triumf, má nesmrtelnost," Silas si svou pozici viditelně užíval.

„Co tady děláš?" Gabriel svíral hranu stolu tak silně, až se místností neslo úpěnlivé loupnutí a ve dřevě se objevila prasklina.

„Bdím nad tebou všechna ta léta," Silas si upravil černou kravatu, která se skoro ztrácela na košili stejné barvy, „snad sis nemyslel, že bych tě kdy spustil z očí? Rád sleduji tu zkázu, kterou za sebou necháváš. Živí mě. Bolest a utrpení, které rozséváš, to je přesně to, proč jsem tě stvořil. Stále jsi mimořádný, nikdo z tvého druhu tě nedokázal předčit. Ani ona to nezvládne."

Jeho černé oči zabloudily k novinovému výstřižku, který ležel na stole. Gabriel jej instinktivně stáhl zpět do zpola otevřeného šuplíku.

„Skutečně si myslíš, že ti přinese štěstí?" v Silasově hlase se odráželo pohrdání, stejně jako nadřazenost, kterou cítil, „byl jsi stvořen pro temnotu, už ode dne tvého narození bylo jasné, že dokážeš velké věci. A nebylo tomu jinak. Vlad Tepeš vynikal nade všemi, jeho krutost povstala z temnoty. Tvá krutost. Snad jsi nezapomněl, kdo skutečně jsi?"

„Nejsem tvá loutka," přerušil jej Gabriel, jemuž plál v očích hněv.

„To vskutku ne," Silasův souhlas Gabriela na moment překvapil, „já tě jen stvořil. Jsi však otrokem temnoty, která tě naplňuje. Jsi otrokem lidské krve. Nic víc. Ale jsme si podobní, ty i já. Naše životy, ať jsou jakkoliv rozdílné, stravuje samota. Je to však jen malá cena za věčnost. Já to vítám, ovšem ty proti tomu celou dobu nesmyslně bojuješ. Hledáš útěchu a lásku, ale všechno to jsou jen přeludy, okovy, které tě svazují. Vážně si myslíš, že tě ta naivní holka změní? Změnit můžeš jen ty ji a ani to ti nezajistí to, po čem tolik bažíš. Není ti dáno uchvátit něčí lásku. Je pomíjivá, stejně jako život sám."

„Mýlíš se," Gabriel se jen silou vůle ovládal, aby proti němu nevystartoval, „ve všem se mýlíš. Možná jsi mi Aryu vzal, ale ani to nám nezabránilo znovu se shledat."

„Ach ano, tvá drahá Mína, zrcadlo tvé milované," Silas si povzdechl a převrátil oči v sloup, „vážně si myslíš, že tě s ní čeká nádherná věčnost? Říkal jsem ti, že tvým údělem je věčná samota."

„Stvořil jsi mě, ale to ti nedává právo rozhodovat o mém osudu," pomalým krokem se Gabriel přesunul před stůl, ruce svěšené podél těla, zaťaté v pěst, „o tom rozhoduji sám. Jednou získám všechno, po čem toužím. A začnu tvou hlavou."

S tichou výhrůžkou proti němu Gabriel přeci jen vystartoval. Ač neměl žádnou zbraň, byl ochoten toho tvora zabít holýma rukama, třeba mu i rozsápat hrdlo.

Silas ovšem prudký výpad očekával. Vztek Gabriela oslaboval a jemu dával výhodu. Jen co se k němu tedy dostatečně přiblížil, hodil proti němu malý předmět, který se zaleskl v denním světle.

Snad to byl instinkt, který Gabriela přiměl chytit jej, jakmile však takto učinil, z hrdla se mu vydralo bolestné sténání a rychle jej pustil. Na zem k jeho nohám dopadl malý stříbrný křížek na řetízku. Gabriel padl na kolena vedle něj, prohlížel si jej a držel si zápěstí popálené ruky. Na dlani se mu se syčivým pískotem vypálil otisk křížku.

„Snad jej poznáváš. Je mrzuté, že se jej sotva můžeš dotknout, ale jistě oceníš jeho návrat," Silas se bez bázně přiblížil až ke Gabrielovi a shlížel na něj ze své svrchované pozice jako ke sluhovi, kterým pro něj také byl.

Řetízek s křížkem pro Gabriela představoval další stín minulosti. Ještě jako malého chlapce jej houpání přívěsku na krku jeho matky uklidňovalo. Právě po ní zdědil tu nezměrnou sílu nikdy se nevzdat. I přes svůj těžký úděl se Cneajna nikdy nepodřídila. Ač musela snášet ponížení své doby, kdy byla jen jednou z mnoha žen, které jeho otec zneužíval, vždy kráčela s hlavou hrdě vztyčenou. Její syn pro ni nebyl připomínkou potupy, jaké se na ní dopustil její manžel. Vlad pro ni byl záchranou, stejně jako ona byla jeho učitelem. Ty nejlepší lekce dostával vždy od ní. To ona v jeho srdci ukula železnou touhu nikdy se nevzdat. Snad kdyby nebyl synem své matky, tolik by toho nepřežil.

Neschopnost dotknout se toho jediného hmatatelného důkazu o Cneajnině existenci, stejně jako o jeho samotném lidství, Gabriela sžírala. Stříbro bylo jeho nepřítelem a tvořilo spalující bariéru mezi jeho kůží a tím posledním, co zbylo z jeho matky.

„Kde jsi to vzal?" hlesl přidušeně, nespouštěje zrak z lesklého kovu.

„Špatná otázka, chlapče," zavrčel Silas, „sám sebe se ptej, jestli si skutečně myslíš, že se i přes své odhodlání vzepřeš osudu, jaký jsem ti určil. Věčná samota, to je tvůj úděl. Vzal jsem ti Aryu. Jaké šance má podle tebe tvá drahá Mína?"

Prostá otázka a ještě prostší odpověď. Po celá staletí Gabriel hledal nejen Aryu, ale také ženu jí podobnou, někoho, koho by mohl milovat a sám by byl milován. Nikdy se mu to však nepodařilo. Bloudil dál samotou, obklopován jen náruživými upírkami či lidskými ženami, které mu však nemohly nabídnout to, po čem bažil. Upřímnou a čistou lásku. Až nyní takovou ženu nalezl, světýlko naděje v temnotě. Ale mohla přežít? Gabriela svět odvrhl. Dlouho trvalo, než našel ženu, v jejíž náruči toužil spočinout. Skutečně mohl mít za celá staletí takové štěstí?

„Nevezmeš mi ji. Tentokrát ne," vzdor v jeho hlase mluvil za vše.

Přes všechnu bolest sebral stříbrný křížek ze země a drtil jej v dlani. Zvedl se opět na nohy a sevřenou pěst natáhl před sebe naproti Silasovi. Mezi prsty se mu prodíralo pisklavé syčení.

Silas jej pozoroval bez většího zaujetí. On věděl více, než si Gabriel uvědomoval.

Když už to zhoubným kovem stravovaný upír nemohl vydržet, upustil křížek na zem, ale odmítal Silasovi poskytnout byť jen jedno jediné zaskučení.

„Já ti nikoho brát nemusím, chlapče," tenké rty se opět roztáhly do démonického úsměvu a odhalily Silasovy zažloutlé zuby, „to ty budeš její záhubou."

V očích se mu podivně zalesklo a do pracovny se skrze okno vloudil závan chladného větru. Nesl s sebou ženský hlas, ve kterém Gabriel poznával Aryu. Obrátil se k oknu s bláhovou nadějí, že ji snad spatří, ale byla to jen obyčejná iluze. Když sjel pohledem zpět, Silas byl pryč.

Gabriel shlédl na svou dlaň, ve které se skvěly dvě vypálené rány v podobě kříže. Zaostřil na řetízek u svých nohou a sehnul se k němu. Z kapsy saka vytáhl hedvábný kapesník a s jeho pomocí sebral přívěsek ze země. Vrátil se za stůl a rozložil na něm látku.

Nad Silasovými slovy musel přemýšlet. Nad vším, co se v místnosti odehrálo. Muselo uplynout celé jedno století, aby stanuli proti sobě. A tentokrát šlo o Mínu.

To ty budeš její záhubou.

Ať si ta slova Gabriel vykládal jakkoliv, jejich pravdu popřít nemohl. Dozví-li se o něm pravdu, svým způsobem ji zničí, i kdyby se od něj odvrátila. Pokud jej přijme, stále bude její zhoubou. Vezme jí její lidství, možnost pokojného života a smrti. Jakákoliv volba byla špatná, protože končila její zkázou.

Nic z toho však už nešlo zvrátit. Rozsudek nad ní vynesl ve chvíli, kdy jí vstoupil do života.