Mínu obklopovalo ticho a samota. Seděla na pohovce v malém obýváku u sebe doma, v ruce držela vánoční baňku a krabice s ozdobami jí ležela u nohou. Zády se zabořila do měkké opěrky a bez jakéhokoliv výrazu jen apaticky sledovala předmět ve své ruce. Baňka posetá červenými třpytkami od sebe odrážela mdlé světlo stolní lampičky, která jako jediná v bytě svítila.

Vánoční nálada se Míně obloukem vyhýbala. Po tom všem se jí nechtělo předstírat radost, když žádnou necítila. Svátky klidu a míru byly poznamenány krví a ztrátou blízkého člověka. Několik posledních dní nenaplnil onen pověstný klid a mír, ale zloba a smrt. Dívka se nedokázala tvářit, jako kdyby se to nestalo. Byla to pravda a ona ji pocítila na vlastní kůži. Stále si až příliš živě pamatovala ostré, ledové jehlice jezera, které se jí zabodly do těla. Vzdalující se hladina, vzdalující se možnost znovu se zhluboka nadechnout.

Mína pozvedla baňku do výše očí. Rudá koule připomínala krví zbarvené oči její kamarádky, která se ji pokusila zabít. A málem jí to vyšlo. Nestalo se tak jen díky jednomu člověku. S pocitem bázně, který prostupovala zvláštní náklonnost, se Míniny myšlenky stočily ke Gabrielovi.

Mohl si říkat, co chtěl. Byl tam, ona jej viděla. Jen díky němu se dostala ven z vody a mohla se zase svobodně nadechnout. Znamenala jeho přítomnost také něco víc? Sotva se probrala, vnímala praskot plamenů a pisklavý jekot. Hlas, který patřil umírající kamarádce. Gabriel jí zachránil život. Udělal to té noci jednou či snad dvakrát? Vytáhl ji na břeh, to byla jedna věc, ale zbavil jí taky krve chtivé upírky? Ta představa byla stejně šílená, jako možná. A mohla znamenat něco víc.

Bušení na dveře, které naplnilo ztichlý byt, vytrhlo Mínu z úvah, až málem upustila malou baňku na zem. Položila ji na stůl a s pohledem upřeným směrem ke dveřím nakrčila obočí. Podle hodin už večer přecházel v noc. Jonathan měl klíče. Kdo jiný by se v tuhle dobu dobýval k nim domů?

Silné bušení se ozvalo znovu. Mína se toporně zvedla a vydala se ke dveřím. Přepadl ji nepříjemný pocit, že jestli je otevře, objeví se za nimi Lucy, připravená dokončit, co začala. Mína stála na dva kroky ode dveří a jen se na ně dívala. Za nimi panoval klid a ticho. Chvíle do dalšího zabušení se zdála být věčností.

Mína se zhluboka nadechla a se vzdorným výrazem zprudka otevřela. Brada jí však okamžitě překvapením padla.

„Pane Morgensterne," vydechla, zírajíc na muže opřeného jednou rukou o rám dveří.

Gabriel stál na místě se sklopenou hlavou, neschopný se na Mínu podívat.

„Odpusťte, že jsem sem tak vpadl v tak pozdní hodinu. Ale musím s vámi mluvit, slečno," jeho zlomený hlas dívku záhy přesvědčil. Beze slov odstoupila, aby mohl projít.

Aniž by k ní Gabriel vzhlédl, prošel kolem ní dovnitř. S rukama v kapsách došel až do obýváku a pohledem spočinul na té jediné osamocené baňce na stole.

„O čem chcete mluvit?" Mína zastavila několik kroků za ním a založila si ruce na hrudi. S hlavou nakloněnou se pokoušela nahlédnout mu do tváře nebo jej alespoň přimět, aby se na ni podíval.

„Věříte na minulý život, slečno?" z Gabrielova hlasu bylo patrné, jak moc je nervózní.

Poněkud podivná otázka Mínu zaskočila. Olízla si rty a přemítala, co odpovědět. Uvědomila si ale, že před ním nemusí nic předstírat, nemusí si nic vymýšlet. V jeho přítomnosti byla upřímnost zcela přirozená. Věděla, že jí porozumí.

„Svým způsobem ano," odpověděla.

„Co tím myslíte?" Gabriel ostře zaútočil a ohlédl se po ní, avšak stále se na ni nedíval.

„Já...asi jsem dříve nevěřila, víte," Mína vyhlédla z okna, jako by tam hledala svou spásu, „ale za poslední dobu mi připadá, že jsem ve středu něčeho mnohem většího. Něčeho, co sice sama nechápu, ale přesto uvnitř cítím, že tomu nějak podivně rozumím. Jako kdyby ke mně promlouvala minulost. A všechno tohle cítím od doby, co znám vás."

S její poslední větou se na sebe oba obrátili a konečně si zpříma hleděli do očí. Mína se značnou nejistotou, Gabriel s nepopsatelnou něhou.

„Četla jste tu knihu, co jsem vám dal," nadnesl a jen co se mu dostalo souhlasného přikývnutí, pokračoval, „pak víte, že v minulosti pro lidi znamenal život mnohem více a smrt nebyla koncem. Víra v opětovné shledání byla tou největší nadějí. Nebyl to bůh, jak si dnes každý myslí. Byla to láska, Míno. Lidé věřili, že láska je pouto mnohem mocnější, než kterékoliv jiné. Láska nás povznáší, oslabuje a zároveň posiluje. Je na světě něco silnějšího? Co je silnější, než láska, která přetrvá věky? Pro lidstvo nebyla smrt koncem. Byl to začátek. Začátek cesty, která možná bude trvat staletí, ale jednoho dne se dvě duše opět shledají. Věříte v něco takového? Věříte v návrat?"

Jeho slova, která se mísila s pohledem pronikavých modrých očí, Mínu ochromovala. Stačilo, aby se na ni přestal dívat a ona by se zhroutila. Alespoň tak jí to připadalo. Na nohou ji držel jen jeho pohled. A ona slova jí mířila přímo do srdce.

„Já...věřím. Ale to pořád nevysvětluje, co tady děláte," v obraně se Mína s pochybami ve tváři rozesmála. Jestli chtěl mluvit právě o tomto, byla to vskutku neobvyklá návštěva.

„Vysvětluje to všechno, Míno," její jméno Gabrielovi splývalo ze rtů tak něžně, až to dívku rozechvívalo, „proč jsem tady já, proč jste tady vy. Cítíte to samé. Vím to já a víte to také vy. Říkáte, že od chvíle, co jsme se poznali, se cítíte jinak. Jak to chcete vysvětlit? Setrváváte ve vztahu s mužem, který si vás dostatečně neváží. Nevěnuje vám pozornost, svůj čas, svou lásku, svou přízeň. Zasloužíte si víc, Míno a vy to dobře víte."

Poslední slova zaplašila Míninu sílící touhu.

„Jak se opovažujete," její jemný hlas nabral na tvrdosti, „neznáte mě, neznáte ani Jonathana a dovolujete si nás soudit. Chováte se, jako byste o nás věděl všechno, jako byste měl právo soudit nás a rozhodovat za nás. To právo vy nemáte. Jediný, kdo nás může soudit, jsme my sami. V noci se mi zjevíte u dveří a říkáte takové věci. Manipulujete s lidmi, manipulujete se mnou a tváříte se, že je to pro mé dobro. Přitom vám jde jen o sebe. Raději odejděte. Hned."

Ani snaha přesvědčit sebe sama, že je to jen dívčina obranná reakce, Gabriela neuklidňovala. Bolelo to, její slova jej zasáhla. Na názoru celého světa mu nezáleželo, jen na tom jejím. Jizva na hrudi vzplála dosud nepoznanou bolestí.

„Odejdu, Míno. Pokud si to přejete, odejdu, ale bude to naposledy, co se setkáme. Za daných okolností budu nucen opustit město," se sklopenou hlavou se vydal kolem ní zpět ke dveřím.

Myšlenka na to, že by jej už nikdy neměla vidět, zasáhla Mínu jako blesk z čistého nebe. Když procházel kolem ní, chytila jej za paži a otočila k sobě. Zloba byla rázem ta tam.

„Co tím myslíte?" chvějícím se hlasem vyslovila onu otázku. Bála se, že už jej neuvidí, stejně jako se bála toho, že si to připouštěla.

Gabriel pohlédl na její ruku na své paži. Vzhlédl k ní a přejel jí prsty po skráních.

„Jestli teď odejdu, bude to už navždy," pronesl šeptem.

Aniž by však čekal na její odpověď, přivinul ji k sobě a než se dívka nadála, políbil ji. Nebránila se. Nechtěla, aby zmizel už napořád. Objala jej kolem krku a vytáhla se na špičky, aby mu byla blíže. Gabriel její pohnutky snadno vycítil. I on jí chtěl být co nejblíže a chtěl ještě víc. Vysadil si ji do náruče a než si dívka stačila uvědomit jeho záměry, žuchli spolu na gauč. Mína se mu zasmála do rtů. Potěšující pro ni bylo, že i on se taktéž usmál.

V té chvíli v něm viděla někoho úplně jiného. Nikoliv manipulativního, tvrdého a nelítostného muže, ale někoho, kdo stejně jako ona toužil po něčí náklonnosti a pozornosti.

Gabriel z Míny v mžiku stáhl vlněný svetr a vrhl se na její bělostný krk. Dívka zaklonila hlavu a dráždila jej tlumenými steny. Ač to možná bylo špatné, ona se mu poddávala a pro tuto chvíli vypustila z hlavy veškeré zásady i zdravý rozum. Vnímala jen jeho rty na svém těle a v nečekaném návalu slasti se prohnula v zádech.

*

„Míno? Míno," Jonathanův tichý hlas se dívce zvolna dostával do mysli.

Mína zatřepala víčky a otevřela oči. Zpola ležela na pohovce, Jonathan klečel u ní a ruka mu spočívala na jejím koleni. Lehce s ní třásl.

„Tak tvrdého spáče jsem ještě neviděl," její přítel se na ni usmál.

Zaostřila na něj a ztěžka se posbírala do sedu. Protřela si oči a to už si všimla, jak Jonathan zvedá ze země červenou baňku, kterou naposledy zkoumala. S neskrývaným zmatením ve tváři se rozhlédla kolem. Pohlédla také na sebe a dlaněmi přejela přes svůj vlněný svetr.

„Děje se něco?" Jonathan vrátil baňku do krabice a starostlivě si svou přítelkyni prohlížel. Její výraz jej zneklidňoval.

„Ne," zavrtěla hlavou.

Nedělo se vůbec nic, to bylo ono. Gabriel, jeho rty i doteky, to všechno byl jen další výplod její zmatené mysli. Obyčejný sen, který ale toužila přetavit v realitu.

„Byl jsem za Arthurem," s těžkým povzdechem si Jonathan sedl vedle Míny, „není na tom dobře. Pořád něco nesouvisle blábolí a skoro se topí mezi papíry. Je jako posedlý."

„Ztráta milovaného člověka bolí," zamumlala Mína a nechala se stáhnout do jeho objetí. Ještě rozespalá se mu opřela u hruď, ač by mnohem raději uvítala přítomnost někoho jiného.

Byla zklamaná. Ze všeho a nejvíce ze sebe. Jonathana milovala, ale až s Gabrielovým příchodem poznala, co znamená skutečná přitažlivost. Opravdu v tom bylo něco víc, něco, co nedokázala popsat ani vysvětlit. Láska k Jonathanovi a náklonnost ke Gabrielovi byly dvě zcela rozdílné věci. Vztah s mladým lékařem jí náhle přišel spíše jako racionální rozhodnutí, které sice poháněla láska, ale ta přišla později, až po společném poznávání. To co ji táhlo ke Gabrielovi bylo něco zcela jiného. Udeřilo ji to nečekaně, nepřipravenou, neznalou. Zatím se onen pocit bála klasifikovat jako lásku, ale přesto to bylo silnější než to, co bylo mezi ní a Jonathanem. Ke Gabrielovi ji táhlo srdce, podivné spojení, které snad překonalo i tok všeho času, jen aby se naplnilo. Bylo to něco vyššího, co nedovedla vysvětlit, ale zcela to překonávalo její rozum. S Gabrielem se cítila jiná. Byla to ona a zároveň ne. Připadala si silnější, rozhodnější, důležitější. V jeho očích existovala jen ona, zatímco v těch Jonathanových do vždycky byla práce a ona.

„Lucy ho ale nemilovala," opáčil Jonathan a objal Mínu kolem ramen.

„To nevadí," zamručela, „stačilo, že ji miloval on. Když ti někoho takového vezmou, bolí to. Možná jsi pro toho člověka nebyl nejdůležitější, ale on pro tebe ano."

Zívla. Zamžourala do šera a zavrtěla se, aby si našla příhodnější polohu. Vstávat se jí nechtělo. Jonathan se jí přizpůsobil a s úsměvem ji políbil do vlasů.

„Kdyby mi tě někdo vzal, udělal bych cokoliv, aby to bylo to poslední, co udělá," zašeptal.

Přijít o Mínu by jej skutečně zasáhlo. Možná byl ve vztazích hotový ňouma, ale svou přítelkyni upřímně miloval. Bojoval by za ni do posledního dechu.

Mína jen něco zamručela, ale už nevnímala. Spánek ji opět přemohl.

Tentokrát se ale v mysli neupínala na Gabriela. Vrátila se do doby, kdy se cítila tak, jako nyní s ním. Do doby, kdy byla malé děvčátko. Musela překonat mnoho let, aby zase potkala člověka, díky jehož existenci jí svět přišel zcela správný, jako tomu bylo v blízkosti Gabriela.

Ve snech se mohla znovu setkat se svou matkou.