Slova, kterými na ni zaútočil Gabriel, Naimu ranila. Nehodlala ale sedět v koutě a utápět se ve vlastní sebelítosti. Její touha dopomoci spravedlnosti k vítězství ještě více vzrostla. Jen stěží však držela pocity vůči Gabrielovi pohřbené v nejhlubších zákoutích svého srdce. Ten muž ji silně přitahoval. Po mnoha letech díky němu pocítila, co znamená rozkoš, vášeň, pozornost. Ač nic z toho nebylo upřímné, Gabriel jí to všechno dopřával plnými doušky, dokud se nechytli na hřbitově. Dokázal se jí dostat pod masku, kterou si před lety nasadila a za tu dobu měla pocit, že s ní srostla. On však našel skulinku a pocity, jaké Naima již dlouho necítila, se opět přihlásily o slovo.

Jako každá žena, i ona chtěla být milována a chráněna. Dosud spoléhala vždy jen sama na sebe, obešla se bez výraznější pomoci. Žila sama, pracovala sama. Distancovala se od všeho, co se netýkalo její práce, až se z ní stal skoro chladný kámen bez duše. Ta však stále dlela v jejím srdci a Gabrielovi se podařilo ji osvobodit. I Naima toužila mít po boku někoho, o koho se může opřít, kdo ji bude milovat a kdo tady pro ni bude. V Gabrielovi takového muže najít nemohla, toho si byla dobře vědoma. Ale byl to právě on, komu se jako prvnímu za ta dlouhá léta podařilo v Naimě opět probudit k životu tyto pocity. Za to jej milovala a nenáviděla zároveň. To druhé ovšem převažovalo a jen díky tomu se mohla snížit ke svému dalšímu kroku, který v Gabrielovi jistě utvrdí domněnku, že vyhrál.

Rozlehlou vilou se rozezněl ostrý a hlasitý zvuk domovního zvonku. Havrana, který seděl na opěrce Gabrielovy židle, hluk vyděsil. Pán domu i jeho asistent na sebe pohlédli. Návštěvu nikdo neočekával, kdo by k nim také chodil. Gabriel jediným trhnutím hlavy poslal Renfielda zjistit, kdo stojí za dveřmi. Jen co zmizel, opět nabídl ptáku tmavou bobuli, aby jej upokojil. Sáhl po dopise, který mu jeho opeřený přítel donesl a přešel k hořícímu krbu. Naposledy bílý list přelétl pohledem.

Gabrieli,

podezření sílí. Arthur Godalming je na nejlepší cestě, aby tě usvědčil jako pachatele. Přestože mu to u policie nepomůže, je rozhodnutý se za svou pravdu bít, třeba i s tebou sám tváří v tvář. Smyčka se stahuje. Pokud si nepospíšíš, nemusíš z Londýna odjet s prázdnou, ale také z něj možná neodjedeš nikdy. Ten člověk je připravený na vše, alespoň si to myslí.

Získej Mínu, pokud musíš, ale už nemáš času nazbyt. Chápu, že ji nechceš jen tak uchvátit, ale někdy je třeba vsadit vše na jednu kartu. Věřím v její náklonnost k tobě. Dle našeho posledního rozhovoru je na dobré cestě k tomu, aby tě plně pochopila a přijala. Stačí jen říct pravdu. Možná na to nejsi připraven ty sám, ale rozhoduj se rychle. Čas neúprosně běží, tentokráte i pro tebe.

Pamatuj, že důvěra je základ. Nevěříš sobě, to chápu, ale věř Míně. Buď se přiznáš, nebo o ni přijdeš už navždy.

S přáním všeho dobrého
Tvůj přítel

Gabriel na vteřinu očima propaloval pasáž, kde se psalo o Míně a její možné náklonnosti. Stále se tomu bránil uvěřit. Chtěl mít absolutní jistotu, ne jen začátek dobré cesty. Měl-li Míně vyjevit, kým skutečně je, nesměl pochybovat.

Se zvukem kroků za dveřmi pracovny Gabriel vhodil dopis do ohně, aby po něm nezůstala ani stopa. Nikdo jej nesměl spatřit. Hned na to se dveře rozevřely a do pokoje jako první vstoupil Renfield.

„Slečna Ekby," ohlásil návštěvu a ustoupil z cesty, aby žena mohla projít.

Gabriel s Naimou na sebe nejdříve jen beze slov hleděli. Každý pohledem zkoumal toho druhého, analyzoval jej, pokoušel se odhadnout, na co právě myslí. Gabriel se snažil přijít na důvod její přítomnosti. Mimoděk pohlédl za ni a setkal se s Renfieldovýma očima. Oba muži na sebe kývli a s tím je Renfield zanechal osamotě.

„Jaké překvapení," ticho prolomil právě majitel domu.

„Jistě pro mou přítomnost máte vlastní vysvětlení," Naima si založila ruce v bok a s vítězným úsměvem mu vzdorovala. Přešla k němu a pohled jí sklouzl ke krbu, ve kterém horoucí plameny stravovaly bezmocný kus papíru.

„Řekl bych, že jste si přišla pro důkazy, ale u vás jeden nikdy neví," směr jejího pohledu Gabrielovi neušel, ale to ani neměl. Naima se rozhodla vyložit karty na stůl.

„Budu to brát jako kompliment," její hlas postrádal upřímnost, ale ta mezi nimi nikdy nepanovala. Nač tedy předstírat.

„Ovšem," Gabriel mírně kývl hlavou.

S tím jej Naima obešla a vydala se ke stolu. Opěrka židle zela prázdnotou. Černý havran zmizel dříve, než jej mohl někdo nepovolaný spatřit. Bez sebemenšího podezření si Naima sedla za stůl a pohodlně se v židli opřela.

Gabriel ji bedlivě sledoval a přemáhal v sobě vztek. Ta opovážlivost se mu nelíbila, ovšem právě na to Naima sázela.

„Po našem minulém rozhovoru už si na nic nemusíme hrát," pronesla a s klidem si svého protivníka prohlížela.

„Hra vyžaduje alespoň dva hráče, slečno Ekby a popravdě, já s vámi nikdy žádnou hru nehrál," Gabriel se dlaněmi opřel o desku stolu a naklonil se k ní, „vy hrajete celý život a s každým. V tomto se moc nelišíme. Hrála jste i se mnou, ovšem rozdíl mezi námi tkví v tom, že já nechávám svého protivníka hrát za sebe. To vy jste celou dobu určovala, co se stane. Já vás k tomu jen...lehce postrčil, řekněme."

„Dělal jste všechno, jen ne, že jste mě lehce strkal," se samolibým úsměvem Naima stočila jeho poznámku jinam.

„Takže spojujete příjemné s užitečným," Gabrielovi zajiskřilo v očích. Napřímil se a odstoupil od stolu. „Škoda. U ženy vašeho ražení jsem čekal více sebevědomí," poznamenal a pomalými kroky přešel opět ke krbu.

„Zase vyvozujete svoje závěry? Pobavte mě, prosím," Naima si opřela nohy o stůl a zkřížila je v kotnících.

„Přišla jste si pro důkazy, ovšem to, co vás hnalo kupředu, nebyla práce, ale vlastní uspokojení. Očekáváte mou pozornost. Přesvědčte mě, že mi stojíte za to, abych na vás plýtval energií," aniž by k ní promlouval čelem, hleděl Gabriel do plamenů a s klidem vnímal Naimino srdce.

Nepatrné zrychlení tepu znamenalo, že uhodil hřebík na hlavičku. Skutečně pro ni byla přednější jeho pozornost.

„Já vás přesvědčovat nemusím," Naima jej sledovala a poklepávala prstem o boční opěrku židle, „máte to rád, i když se tváříte, že tím opovrhujete. Baví vás hrát si se mnou všemi možnými způsoby. Cítíte se pak jako vítěz. Snažíte si tak uchovat vlastní převahu."

„Pozoruhodné," ani teď se k ní Gabriel neobracel, „na ženu, která touží po podmanění, sebou nenecháte jen tak manipulovat. Dokud jste ovšem nepoznala mne."

„Pozoruhodné mi přijde spíše něco jiného," Naima svěsila nohy a zvedla se, „řekl jste mi, že jsem tak nepřístupná proto, že někdo kdysi zradil mou důvěru, zranil mě, ač jsem mu věřila," několika rychlými kroky se dostala ke Gabrielovi a prudkým škubnutím jej otočila k sobě. Učinila něco, co nesnášel – snažila se jej přemoci.

„Ale co stojí za vaší nepřístupností?" než ji mohl odstrčit, pověsila se na něj a rty mu bloumala kolem těch jeho, ale nedotýkala se jich, „kdo zapečetil vaše srdce? Zrada milované ženy nebo něco jiného? Povyšujete se nad ostatní, nade mě, ale přitom jste v podstatě stejný. Něco vás zlomilo, něco vás změnilo a od té doby jsou pro vás ženy už jen pouhým povyražením. Ale co to bylo? Byla to zrada? Je to zajímavé, ale hodí se to spíše pro ženy. U mužů je to prostší. Když někoho milují, ale ten odejde, zahořknou. Ale nebývá to zrada. Stačí jen prosté odmítnutí. Ale byla někdy žena, která vám nepodlehla? Odtud berete svou jistotu. Takže to byla ztráta, mám pravdu? Někdo vám ji vzal, zabil a od té doby se se ženami jen bavíte. Jste stejný, jako já, Gabrieli. Proto vás nemusím přesvědčovat."

S jejími prvními slovy by ji Gabriel nejraději na místě zabil, ale její manipulace jej nakonec přeci jen dostaly tam, kde ho chtěla mít. Obrátila proti němu jeho vlastní slova a on se pod jejich tíhou jen tak tak nezhroutil. Soupeřil v něm vztek s bolestí a boj neměl mít jasného vítěze. Proto zakolísal stejně, jako prve Naima.

Zprudka ji chytil za boky a natlačil zpět na stůl. Nemělo cenu bránit se sobě samému.

Naima získala to, co chtěla. Možná byla zoufalá a opravdu po tom toužila, ale i tak její chtíč neovlivňoval její pracovní nasazení. S vítězným úsměvem z Gabriela stáhla sako a div mu neroztrhla kravatu. On se tak zpátky nedržel. Vysadil ji na stůl a bez milosti jí roztrhl krémovou blůzu. Vrhl se na její obnažený krk, líbal jej a postupně se sunul níže. To však Naimin záměr nebyl. Zajela mu rukou do vlasů a násilně si jej zase přitáhla ke rtům. Společně se pustili do boje s knoflíčky jeho košile. Pod ní byl její cíl – hruď skrývající srdce.

Sotva byl poslední knoflík uvolněn, Naima si Gabriela přitáhla za lem kalhot k sobě a pevně jej obemkla nohama. Zaklonila hlavu a nechávala se unášet jeho polibky, kterými ji zasypával, ale stále byla při smyslech, aby mohla dokončit svůj plán. Rozdrážděný jejími slovy Gabriel příliš nevnímal, natož aby se ovládal. Chtivě si bral, co chtěl.

„Není to na vás moc ubohé?" Naima se k němu přitiskla a prsty mu prohrabávala vlasy. Usmívala se, dravá jiskra v oku podněcovala k ještě větší zuřivosti.

„Mlčte," zavrčel Gabriel a znovu se jí vrhl na rty. Sváděli spolu nerovný souboj o nadvládu.

Naimina chvíle se ale konečně nachýlila. Jednou rukou jej stále dráždila ve vlasech, tou druhou mu však počala sjíždět k rameni. Náhle jej chytila pod krkem, jako by mu chtěla ublížit, ale mělo jej to jen více vyprovokovat. Odváděla jeho pozornost, zatímco se sama soustředila. Musela. Rukou sjela po jeho hrudi, jako by putovala níže, aby přemohla také opasek kalhot, ale jakmile se její ruka ocitla přímo na srdci, zpozorněla a zatímco Gabriel podléhal svému chtíči, ona vnímala jen jeho srdce.

Srdce, které netlouklo. Žádné pravidelné bušení, které by zrychlovala vášeň a chtíč. Žádné ozvy. Nic. V místě, kde zcela jistě měl tlouci horoucí, živý orgán, panoval naprostý klid. Jako kdyby tam onen srdce dávající život ani nebylo.

S oním prozřením Naima nechala Gabriela, aby ji položil na stůl a pokračoval v laskání jejího těla. Zírala do stropu a smiřovala se s tím, že ten muž již nebyl člověk. Byl tou stvůrou, která ji děsila ve snech.

Byl upírem.

*

Po necelých dvou hodinách spánku, který si Naima tentokrát dovolila, se probrala v jedné z mnoha ložnic Gabrielovy rezidence. Místo vedle ní zelo prázdnotou, čemuž se ani nedivila. S poznáním, kdo Gabriel ve skutečnosti je, očekávala, že ještě za šera vyrazí do ulic. Možná někoho zabít, možná si jen vyčistit hlavu. Tím si jistá nebyla. S naprostou jistotou věděla jedině to, že Gabriela nemůže jen tak zmást. Proto s klidem usnula. Před ním spánek předstírat nemohla.

Podle čisté košile, která visela přes židli, se ale zdálo, že Gabriel počítal s tím, kdy se jeho návštěva probere. Předpokládal, že mu bude chtít prozkoumat věci, ale rozhodl se jí nebránit. I přes svou chvilkovou slabost si byl jistý svou převahou. Neměl v úmyslu vrátit se dříve, než si Naima zjistí, co potřebuje.

To byl také její plán. Věděla, že Gabriel Morgenstern je jen zástěrka bytosti, která mezi smrtelníky kráčela již věky. Naimě to ovšem nestačilo, chtěla vědět, kým to stvoření skutečně je. Sebrala své oblečení, které na ni poskládané na hromádce čekalo na židli. Vklouzla do Gabrielovy košile a zastrčila si ji do kalhot. Se svou blůzou, která skončila na cáry, se mohla rozloučit. Přestože věděla, že je v domě patrně sama, neobouvala se. Bosky, s botami v rukou, přeběhla ke dveřím a vklouzla na chodbu.

Tentokrát mířila do pracovny s jasným cílem. Hodlala prohledat všechno, co by jí nějak mohlo dopomoci k pravdě. Na jejího protivníka zákony nestačily. Musela zjistit, kdo to je a také jej zničit.

Přeběhla chodbu a jen co se obezřetně rozhlédla kolem, vstoupila do pracovny a co nejtišeji za sebou zabouchla těžké dveře. Bez meškání se vrhla k pracovnímu stolu. Jako na počátku své návštěvy, i nyní si za něj sedla a jala se prozkoumávat papíry na stole.

Smlouvy, soupisy londýnských projektů, poznámky ohledně nich. Nic z toho Naimě nemohlo příliš pomoci. Nic důležitého by ale Gabriel nenechal ležet jen tak na stole. Zabrousila tedy do šuplíků na pravé straně stolu. Vyvalily se na ni další štosy složek a dokumentů. Naima necítila, že by něco z toho bylo podstatné, proto se průzkumem obsahu příliš nezabývala. Zaujal ji ale malý šuplík přímo pod pracovní deskou. Matný zámek prozrazoval, že uvnitř bude možná to nejdůležitější.

Malé pomocníky nemusela Naima hledat příliš dlouho. Na stole našla dvě malé sponky, které po krátkém upravování mohla použít k šikovnému odemčení zámku. Chvíli se soustředěným výrazem dobývala malého strážce, ale následné cvaknutí jí vehnalo úsměv do tváře. Schovala sponky v kapse, aby po ní nic nezůstalo a s dychtivým výrazem otevřela malý šuplík.

S nakrčeným obočím vytáhla turistického průvodce. Tlustý nápis hlásal destinaci Rumunsko. Když však knížku otevřela na založené straně, zalapala po dechu. Obrázek zobrazoval jednu z významných památek země – trosky hradu Arges.

Pohraniční pevnost byla postavena roku 1238 a v minulosti se jednalo o silný opěrný bod země. Arges mnoho let střežil společné hranice valašského a transylvánského knížectví. Tyto země spojovalo především silné pouto předních šlechticů. Posledním vládce hradu Arges byl známý vojevůdce, který proslul svou krutostí. Vlad III., jež vstoupil ve známost jako Vlad Tepeš (Napichovač), obýval hrad v letech 1461-1475. Rok poté byl usvědčen z vlastizrady, uvězněn ve skalním vězení a údajně zde také téhož roku zemřel. Pohraniční pevnost byla následně vyhlazena na rozkaz transylvánského knížete Jana, kterého chtěl podle všeho Vlad III. sesadit z knížecího stolce. Hrad byl vypleněn, vypálen a od té doby patří jeho trosky mezi významné památky země.

Naimě trvalo mnoho let, než se smířila se smrtí svého otce. Teprve poté dokázala s jasnou hlavou pátrat po původu jeho vraha. To ji přivedlo ke studiu upírů. Neušla jí ani pověst o tom prvním a nejvyšším. Drákula byl alfou a omegou nového druhu, podle legend to byl samotný Vlad Tepeš, jehož sídlem byl právě hrad Arges. Při pročítání doprovodného textu jí po zádech přeběhl mráz.

Odložila průvodce a dál zkoumala obsah šuplíku. Kromě několika dopisů v rumunštině, kterým nerozuměla, našla několik vystřižených novinových článků. Mezi nimi ji jeden zaujal. Zdvihla si papír blíže k očím a nebylo pochyb o tom, na koho se dívá.

Obrázek patřil k článku o ocenění doktora Johna Sewarda, který se také nepatrně usmíval do objektivu. Za ním se rozprostíral velký sál s mnoha hosty, kteří nebyli podstatní, ovšem jeden z nich se v pozadí dostal do záběru. Byla to Mína. Rozmlouvala s jedním mužem a podle všeho o otcově focení nevěděla. Ale byla tam. Stála natočená k objektivu, její společník byl k fotografovi obrácen zády. Mína se usmívala, v ruce držela sklenku šampaňského a vzhlížela ke svému protějšku.

Proč by si Gabriel schovával něco takového, zvláště pak v uzamčeném šuplíku? Naima ještě rychle přelétla pohledem úryvek z článku.

Doktor Seward na galavečer přivedl také svou půvabnou dceru, která pokračuje v linii lékařů svým vlastním způsobem. Mladá Mína Seward s veškerou podporou svého otce zdárně pokračuje ve studiu psychiatrie a dle slov doktora Sewarda si vede nadmíru dobře.

Předmětem Gabrielova zájmu byla podle všeho Mína. To Naimě příliš nedávalo smysl. Na spojitost mezi nimi dosud nenarazila, o ničem nevěděla.

Pro jistotu si článek ofotila a vrátila zpět. Jeho zmizení by si Gabriel jistě všiml. Poté pokračovala dál v hledání. Až úplně vzadu, pohřbené na dně šuplíku, našla něco, co podle hmatu připomínalo prsten. Vytáhla předmět ven a skutečně se nemýlila. Jakmile jej však Naima otočila vyraženým znakem k sobě, došlo jí, kde právě uhodilo. Dívala se do malých oček stočeného draka s rozevřenou tlamou, který se na ni šklebil ze zlatého prstenu. Poznala dračí pečeť, znak Vlada Tepeše. Pečeť syna draka – Drákuly.

Naima se zatajeným dechem převracela poměrně těžký prsten v rukou. Ani nedutala. Krev jí tuhla v žilách, když se jí hlavou proháněly výjevy ze společně strávených chvil. Gabriel nebyl jen tak obyčejný upír. Byl to Drákula.

Otázkou ale zůstávalo, co jej přivedlo do Londýna. Podle všeho to mělo něco společného s Mínou, ale stále zde bylo více otazníků, než odpovědí.

Pojednou se pracovnou prohnal mrazivý vítr, který se opřel do sedící ženy. Naima vzhlédla a pohledem pátrala ve tmě. Ač ji obklopovala samota, sama se rozhodně necítila. Vrátila všechny věci zpět do šuplíku a zabouchla jej. Vstala a pohledem zkoumala každý předmět v místnosti.

Další poryv větru s sebou nesl také tiché pískání. Naimě se zdálo, jako by se formovalo do slova pojď. Bylo jí jasné, že pokud se jedná o upíry, musí být připravena na cokoliv. Uvnitř se jí ale usadil podivný pocit, který ji nabádal, aby vyšla z pracovny a zamířila dolů. Tichý hlásek jí našeptával, aby to udělala.

Naima se ještě naposledy rozhlédla kolem, nakonec se však přeci jen vydala ke dveřím. Svým instinktům vždy věřila a rozhodla se tak učinit i tentokrát. Nejednou ji její vnitřní hlas nezklamal.

Vyšla z pracovny a zamířila po schodech dolů do přízemí. Naslouchala okolním zvuků, očima se snažila porazit tmu. Schod za schodem scházela dolů a rozhlížela se kolem. Když stanula na místě, kde na Gabriela narazila úplně poprvé, zaváhala. Byl to však jen okamžik. Hned na to se vydala do levého křídla. Netušila, že kráčí chodbou, kterou Gabriel vedl také Lucy. Zdálo se to tak dávno.

Poslední dveře v chodbě Naimu vábily, skoro jako kdyby na ni samy volaly. Sálalo z nich tajemno, které se mělo s jejich otevřením vytratit. Naima se natáhla po mosazné klice. Hlavou jí vířil zvuk bubnů, který umocňoval sílu té chvíle. Jen na moment zaváhala. Nakonec ale kliku stiskla a náhle všechno utichlo. Skoro ani neslyšela tlukot vlastního srdce.

Pomalu otevřela dveře a s napjatým očekáváním vstoupila do pokoje. Celý prostor ozařovala jediná lampa u dveří, jejíž světlo však nedosáhlo do všech koutů. Obrazy visící na stěnách ve dvou řadách vrhaly na podlahu tmavé stíny. Umění Naimě mnoho neříkalo. Její život tvořila práce a v ní jen málokdy zabrousila do této sféry. Postoupila hlouběji do útrob pokoje a prohlížela si malby.

To se již onen podivný zvuk ozval znovu. Pískot, který Naimu vábil do rohu za dveřmi, kde visely poslední obrazy. Naima se obrátila tím směrem a popošla pár kroků blíže, aby viděla na poslední portrét.

V přítmí pokoje musela přijít až těsně k němu, aby mohla rozeznat postavu na obraze. Stačil ale jediný pohled a Naimě do sebe vše zapadlo jako skládačka. Všechno dávalo dokonalý smysl, teď už ano. Přítomnost prvního z upírů byla konečně objasněna.

Naima s pootevřenými ústy a šokovaným výrazem hleděla na portrét a její svět se smrskl jen na dvě zásadní otázky – jak to stvoření zabít a jak s něčím takovým seznámit toho, kdo si ji najal?