„Víš, co je za rok?" zeptal se duch, když se ocitli v potemnělém Malfoy Manor, kde Narcissa spolu s Dracem seděla v jídelně, přičemž se oba dva jen rýpali ve svém jídle ztraceni v myšlenkách.

„1998." I kdyby si Draco nebyl jistý, atmosféra a malý stůl v jídelně by mu to prozradily. Kdysi tam stál dlouhý stůl pro čtyřicet lidí. Rodinné dědictví, kvůli kterému od sebe byla rodina na hony vzdálená i při společných jídlech. Ale ten byl pryč, stejně jako spousta dalších věcí. Většinu zabavilo po válce ministerstvo. Toho, co zbylo, se pak zbavila Narcissa. Nechtěla mít ve svém životě nic z toho, čeho se Voldemort byť jen dotknul. Natož ten stůl.

„To byl pro tebe a pro matku těžký rok, viď?" Duch se snažil znít soucitně, ale byl v podobě Pansy, takže to vyznělo spíš výsměšně.

„Těžký rok. I tak by se to dalo říct." Uchechtl se Draco a posadil se na třetí židli u stolu, která zela prázdnotou.

„Jak jinak bys to popsal?"

„Já nevím. Bystrozorové pročesali náš dům skrz naskrz a zabavili většinu toho, co jsme měli. Ale hádej co, nestačilo jim to. Chodili sem znovu a znovu a znovu. Prohledávali to tady pořád dokola ve snaze najít nějakou záminku, jak nás všechny zavřít do Azkabanu. A to nemluvím o těch nekonečných výsleších na ministerstvu. Já, otec i matka jsme museli hodiny a hodiny odpovídat pořád na jedny a ty samé otázky. Jistě, všechny nás osvobodili a nechali nás jít bez trestu. Ale co to udělalo s mým otcem? Už nikdy nebyl stejný. Byl míň než duch, až z Anglie nakonec odešel a přerušil s námi veškerý kontakt. Matka by možná všechno, co se dělo kolem nás zvládla, ale to že ji otec opustil, ji srazilo na kolena. Tuhle moudrou a vznešenou ženu. Protože ať už byl otec jakýkoli, moje matka ho milovala. A on ji, nás, prostě jen tak nechal v tomhle chaosu, který způsobil. Tohle nebyl jen těžký rok, tohle byl rok, kdy se všechno absolutně podělalo." Spustil Draco ostře, ale nešlo si nevšimnout, že se občas zadrhává a příliš rychle mrká, jako kdyby se pokoušel zadržet slzy.

„Ale nakonec se všechno dalo do pořádku. Tvoje matka to ustála."

„Nakonec ano. Ne díky mě. A rozhodně ne díky mému otci. Ale na tom nezáleží. Nikdy si neměla něčím takovým projít. Ne ona."

„To ani jeden z vás."

„Udělal jsem hrozné věci, zasloužil jsem si, jak se mnou jednali. Ale moje matka? Ta byla nevinná. Její jedinou chybou bylo, že se vzala mého otce."

„Udělals hrozné věci, ale ještě víc si jich neudělal. Ale tohle si nezasloužil nikdo. Nikdo si nezaslouží žít život plný samoty a utrpení. Ani ti největší zločinci a ty už vůbec ne."

„Nevíš, o čem mluvíš."

„Nebo to nevíš ty. Možná bychom se měli podívat někam jinam." Duch ho znovu uchopil za paži a přenesl je pryč.